Kristus na tapetě

Pochopitelně nejde o Krista Ježíše, ale o jeho služebníky na zemi, včetně jeho nejvyššího náměstka, papeže. Na tapetě není přímo Kristus, ale spíše církev, která v jeho jménu koná.

Ve večerních zprávách kanadské televize jsem se dnes opět dozvěděl o dalších pedofilních kněžích, kteří místo aby sloužili Bohu nutili své dětské svěřence k jakýmsi blíže nespecifikovaným sexuálním orgiím. Včera byla ve večerních zprávách podobná informace, jen z jiné země, den předtím také a předtím také. Ty zprávy přicházejí už řadu let. Posledního půl roku se mi zdá se objevují častěji, jsme tím úplně bombardováni. Propaganda je tak intenzivní, že v případě výslechu formou rychle řekni první slovo, které se ti vybaví na mé náhodné slovo bych asi na slovo kněz odpověděl pedofil.

Pokud si vzpomínám, první odhalení pedofilních kněží se objevilo zhruba před pěti léty. Tehdy šlo o docela konkrétní případy, ve sdělovacích prostředcích jsme nejen slyšeli jména a viděli tváře provinivších se služebníků Páně, ale – a to považuji za důležité – i tváře jejich obětí. Byli to živí lidé.

Dnes se způsob informovanosti nějak zamlžil, rozbředl, kontury se ztratily. Už se nesdělují jména konkrétních provinilců, ale ani jména jejich obětí. Řeknou jen, v Německu se objevily nové případy zneužívání knězi. Nebo v Holandsku. Nebo kdekoliv jinde. Každý den jiná země. Vypadá to, jako kdyby všichni muži v sutaně chodili bez spodků a jejich jedinou snahou bylo přefíknout kdejakého chlapce kde natrefí. Být věřícím rodičem, asi bych se dnes bál pustit syna byť jen do zpovědnice.

Zaráží mě nejen četnost těch zpráv (stokrát opakované něco se stane pravdou, to věděl už soudruh Göbels), ale především nekonkrétnost těch obvinění. Kde jsou ty oběti? Ukažte mi je. Řekněte, kde se to stalo a co po vás prostopášný velebný pán chtěl. Nejde mi o lascivní detaily, abych se nad nimi ukájel, jde mi o strohý výčet faktů. Jinak totiž začínám mít pocit, zda vůbec ty oběti existují.

Moje švagrová je v invalidním důchodu, nemá nohu. Stará se o nemocnou, zcela ochrnutou matku. Už roky. Na dvě hodiny denně přichází ošetřovatelka, zbytek je na mé švagrové. 7 dnů v týdnů 22 hodin denně, 365 dnů v roce. Krmí ji, převléká, překládá, vyměňuje pleny, vynáší mísy, koupe, utírá hleny a další tělesné výměšky. Dvakrát za noc se budí na zazvonění budíku, aby matku přeložila. Tohle peklo na zemi prožívá už řadu let. Přežít jí pomáhá její víra v Boha. Jaký zmatek udělá v hlavách prostých věřících, jako je moje švagrová, ta protiboží propaganda nechci ani domyslet. Moje švagrová nemá čas nad věcí přemýšlet, musí sloužit. I kdyby ten čas měla, pochybuji, že se myšlenkově dopátrala k pochybnostem nad obsahem těch obvinění.

Jistě, církev není Bůh a nemuselo by se to zaměňovat. Lze věřit v Boha a nebýt součástí církve, ale to je otázka spíše pro intelektuály a filozofy. Prostí lidé vnímají církev a Boha jako jednu věc, protože tak byli vychováni.

Myslím, že jsme svědky kolosálního frontálního útoku na svatou církev. A doplnil bych přívlastky promyšleného a podlého. Ještě nikdy v dějinách nebyla svatá církev tak vláčena bahnem nejhnusnějších obvinění, jako poslední léta. Architekti tohoto obvinění opravdu tentokrát ťali do živého. Podařilo se jim najít skutečnou Achillovou patu církve. To obvinění je tak hnusné, že se každý normální člověk u něj otřese. A bránit se lze jen chabě. Zvlášť když par případů snad opravdu bylo. Kam se hrabou komunisté a jejich jednoduchá tvrzení typu moderní člověk Boha nepotřebuje nebo věda říká, že Bůh není. Pché. Dnes na to jdeme skutečně niterně. Zasáhneme Boha tam, kde je bezbranný. Zasáhneme samotnou víru v Boha v jeho nejpodstatnější podstatě tím, že obviníme jeho služebníky z nízkých a těžko vyvratitelných obvinění.

Aby bylo jasno, nejsem věřící a církev nemám rád. Mohl bych se škodolibě těšit z toho, jak je teď grilována. Za ta tisíciletí útlaků a škod, které napáchala, si to více než zaslouží. Vnímám církev jako jedno velké pokrytectví, brzdu pokroku, utlačovatelku všeho lidského a přirozeného.

Ale nemohu souhlasit s útoky, které teď jsou proti ní vedeny. Protože mám podezření, že ty útoky jsou součástí ďábelských plánů na ovládnutí lidských ovcí.

Útok na církev je útok na víru jednotlivce. A tedy na jeden ze čtyř základních pilířů jeho života.

Už jsme si tady v dřívějších článcích definovali čtyři pilíře našich životů. Jde o rodinu, národ, víru a tradici. Pak ještě existují pomocné pilíře důvěra ve spravedlnost a úcta ke stáří a k rodičům. To jsou naše kořeny, na těch stavíme, to nám dodává sílu a mravní pevnost. Ulomíš jeden pilíř, dojde k porušení rovnováhy. Člověk přijde o část svých jistot. Nicméně zbývající pilíře většinou umožní přežít. Ulomíš všechny čtyři a lidský jedinec se stane snadno manipulovatelnou hmotou, vyšinutý z rovnováhy, zbavený jistot, vyděšený jako králík. Pak přijme rád cokoliv, jakoukoliv novou jistotu mu můžeš nabídnout. Byl zlomen.

Dnes je veden frontální útok proti všem čtyřem pilířům současně. To tady už také zaznělo. Spolu s konstatováním, že ještě nikdy v historii lidstva nebyl veden tak široký a ambiciózní útok proti všemu dobrému, na čem stojí naše životy. Demontáž rodiny, kriminalizace národa, ignorance tradic a teď tedy zesměšňování a pošpiňování víry. Quo usque tandem abutere, Catilina, patientia nostra? A hlavně jak dlouho ještě vydržíme?