Problém jménem zadluženost

Naše země (ČR) se bude v budoucnu potýkat se zhoršující se finanční a ekonomickou situací, a podobně další evropské země, je to nevyhnutelné. Nevšiml jsem si, že by některá z nich řešila problém zadlužení, nemluvě o dalších zásadních problémech. Čeští politici se chovají úplně stejně jako jejich zahraniční kolegové a problémy odsouvají do budoucna. Přitom je zde řada oblastí, kde je potřeba provést zásadní změny a je zde řada hrozeb. Největší hrozbou a nebezpečím je narůstající státní dluh. Politici si zvykli žít na dluh a každý rok si půjčují na své nepřiměřené výdaje ze zahraničí. Jen na úrocích musí stát platit více než 50 miliard ročně a tato částka se zvyšuje, což představuje stále větší problém pro splácení. O splácení samotného dluhu nemůže být ani řeč, naopak stát si půjčuje stále více.

Ještě nedávno v době psaní článku dluh představoval okolo 1000 miliard, tedy asi 100 000 Kč na hlavu. Každý člověk by si dvakrát i vícekrát rozmyslel, než by se takto osobně zadlužil. Když tak za nás učiní stát, tak výsledek není tak křiklavý a nepůsobí tak hrozivě a hlavně se to může dít bez našeho souhlasu - občané mu do toho nemají co mluvit. Splatit bilionový státní dluh je ale asi tak obtížné, jako kdyby měl každý občan zaplatit 100000 Kč, včetně dětí, důchodců a nezaměstnaných. Zdání prosperity a blahobytu společnosti je to tam, jakmile si uvědomíme, že se topíme v dluzích. Půjčovat si ekonomicky znamená ochuzovat se o budoucí příjmy, tedy odčerpávat své budoucí jmění. Co nás tedy v budoucnu může čekat, než naprostá chudoba, když všechny prostředky z budoucnosti vyčerpáme v současnosti? Každé české nově narozené dítě přichází do tohoto světa s dluhem 100 000 Kč. Rodí se tedy do otroctví, neboť to je vlastností půjčovaných peněz, že jsou za ně dávány záruky. Nemyslím si, že říci, že nám hrozí otroctví pro dluhy, je výraz nerealistického pesimismu.

Jaký vývoj může nastat u státu, jehož dluh roste zrychlujícím se tempem? Logicky takový trend nemůže pokračovat do nekonečna a musí dojít k bankrotu. Jednou to musí skončit - endgame - konec hry. V historii se objevil jen jediný způsob řešení problému předlužení a tím je monetarizace dluhu hyperinflací. Můžeme tedy spekulovat, zda by bylo výhodné nechat padnout měnu a čelit ekonomickému krachu a státnímu bankrotu a doufat, že se tímto vyhneme splácení.

Anebo můžeme učinit cosi podobného zázraku, a to vykročit směrem ke skutečnému splácení dluhu. Je to něco nepředstavitelného v současných poměrech a skutečně neprosaditelného s lidmi v čele politiky, kteří celý tento problém způsobili. Pro takový počin by byla nutná výměna všech zodpovědných (či spíše nezodpovědných) a velmi radikální obrat v celém přístupu k politice a ekonomice. Řešit problém zadluženosti by mělo být v národním zájmu, zájmu vyšším, než je politický a který je nadřazen rozmanitým dílčím sociálním a ekonomickým zájmům.

V případě neřešení a odkládání tohoto problému se zákonitě musí dostavit postupné chudnutí a ztrácení nezávislosti, pokud ještě nějakou máme, to vše končící v černočerné tmě nějaké katastrofy.