Práce je lidstvu vrozena nebo vnucena?

Správně pravicově založený člověk opovrhuje prací, a to jak prací tělesnou, tak prací duševní. V tomto případě jsem i já pravicově založený člověk.

Už v Bibli, a to hned na začátku, je psáno, že práce je prokletím a trestem. Adam byl vyhnán z Ráje a musel začít pracovat, živit se rukama, což v Ráji nemusel, byl to jasný trest, bylo to potrestání za neposlušnost. Ovšem zavinila to Eva, nebýt jí, byli bychom pořád v Ráji. Holt ty ženské!

Kriminálníci a lidé protirežimně založení byli vždycky trestání právě prací, a to vysilující prací v rudných dolech, lomech, hutích, slévárnách či veslováním na galérách, a jejich životnost neměla dlouhého trvání. I ten přeslavný král Šalamoun měl ministra pro státní práce - ano, gulagy už tehdy! Ono moc lidí se dobrovolně na práci ve zlatých a stříbrných dolech a na práci s tavením rud nehlásilo, takže museli být přinuceni. Proto byl také ministr pro nucené práce jeden z nejdůležitějších, jak se dovídáme z Písma svatého.

Dokonce i v athénské demokracii, dnes tolik obdivované, jakmile se svobodný člověk začal zabývat prací, automaticky ztrácel volební právo. Takže opovržení prací je tak staré jako lidstvo samo. Prostě - práce je svinstvo, deptá člověka, ničí ho jak tělesně tak duševně, a mnohem hůře než alkohol a drogy.

Já osobně nemám nějaké nesnesitelně hrůzné pracovní zkušenosti, ale nějaké přece jenom mám.

V době prázdnin jsem samozřejmě nejezdil k moři do Bulharska, ale chodil na brigády do blízkého dřevoskladu, kde jsem nakuloval kmeny na posuvný pás k pile, někdy skládal palivové dřevo, někdy jsem brigádničil i jako lesní dělník. Bylo to po tělesné stránce docela namáhavé a vysilující. V duchu jsem se utěšoval, že to mám pouze dočasně - dva měsíce, a že někteří tuhle činnost musí provádět po celá desetiletí. Co takoví lidé vlastně mají ze života? Nic! Usilovně musí pracovat jen proto, aby se jakž takž najedli.

Ovšem nejhorší pracovní zkušenost mám z doby vojenské základní služby, kdy jsem byl jako nadpočetný (jinak řečeno nic neumějící) zařazen na funkci písaře a sedával v kanceláři. Těch osm hodin bylo nekonečných, musel jsem předstírat, že něco dělám, kdybych si tam mohl alespoň číst nějakou knížečku či časopis, nebo zahrát na počítači nějakou střílečku… Nechápu úředníky, jak si mohou pochvalovat kancelářskou práci, pro mne to byla úplně nejhorší pracovní zkušenost, to raději v tom lese nebo na pile, dokonce bych dal přednost i zedničině, ale sedět v kanceláři - brrr!

V době tzv. komunismu (ve kterémžto období jsem prožil svůj produktivní věk) se propaganda zaměřila na oslavu práce. Bylo to snad poprvé v historii. Hlásalo se, že dělník (úderník), zemědělec a i pracující inteligence, to jsou ti, kteří tvoří skutečné hodnoty, kdežto akcionáři a rentiéři jsou pouzí zahaleči a trubci, kteří tyjí z práce jiných. S tím samozřejmě souhlasím i dnes. S chutí a se zájmem jsem v mládí pročítal Engelse, který psal o tom, jak práce polidštila opici, a, jak dodával kolega Hoff, učinila z ní nešťastného tvora. Všude byly pomníky dělnických postav a hrdinných vojáků, a také byst a figur tehdejších vůdců bylo snad skoro tolik, kolik svatých Janů Nepomuckých.

Práce byla tehdy oslavována asi tak stejně jako dnes podnikatelské záměry a investiční projekty. Holt doba se mění, každé dějinné období dává přednost něčemu jinému.

Myslím si, že nebude příliš od věci, když se pokusím popsat ony začátky této éry oslavování práce pohledem vesničana, který bude zajisté diametrálně odlišný od pohledu člověka městského a velkoměstského a oficiálních historiků.

Když jsem začal po válce chodit do školy, tak na vysvědčení bývala první kolonka náboženství, druhá mravy a teprve potom následovaly jednotlivé předměty. Na čelní stěně ve třídě visel portrét presidenta, státní znak a kříž (zajisté už nikoliv hákový, nýbrž katolický kříž zvaný krucifix). Každý den jsme zahajovali vyučování modlitbou.

V hodinách zpěvu jsme se začali učit novou píseň a to tu proslulou Píseň práce.

Pak ze dne na den, učitel sundal kříž a dal ho do skříně a přestali jsme se modlit a začali na zahájení vyučování zpívat Píseň práce. Nám dětem to bylo lhostejné, zda se modlíme nebo zpíváme, ani tomu ani onomu jsme moc nerozuměli. V prvém případě jsme prosili, aby nám Pánbůh dal chleba a nastolil i v naší dědince království boží. V druhém případě jsme prosit o chleba nemuseli s tím, že si na chleba vyděláme prací, a aby to bylo možné, nastolíme diktaturu pracujících. To druhé mi bylo sympatičtější. Jo a ještě jedna věc, začali jsme se učit rusky, učitelé němčiny se museli urychleně přeorientovat na ruštinu, a tak si dodnes pamatuju, jak jsem byl vyzván učitelem těmito slovy: idi k tábuli, vazmi kridú a piší. Tož tak jsem se začal učit jazyk ruský.

Jednou týdně odpoledne bývala hodina náboženství, to pan farář zase krucifix vzal, pověsil na hřebík na bývalém místě a po skončení hodiny kříž zase sundal a odnesl do skříně. Velmi rád jsem chodil do náboženství, ale to snad i všichni moji spolužáci, poslouchali jsme hezounké pohádky, seděli jsme ani nedutali, čekali, jak příběh dopadne. Starého hodného pana faráře jsme oslovovali velebný pane. Běžný pozdrav v dobách mého dětství byl Pochválen Pán Ježíš Kristus. Bylo mi divné už tehdy, že musí být tak dlouhatánský pozdrav, nestačilo by třeba jenom ahoj? Ale zdravíval jsem tak, všichni jsme tak zdravívali. Při silnicích a cestách stávalo docela dost dřevěných barevných křížů se Spasitelem, ale některé i z kamene byly vytesané, a když jsem procházel kolem kříže, tak jsem se vždycky pokřižoval a pronesl: Ve jménu Otce a Syna i Ducha svatého amen. Problematické to bývalo při jízdě na kole, mnohokrát jsem pokřižování nedokončil a skončil v příkopě. Staré babičky při potkání velebného pána se mohly přetrhnout, aby mu políbily ruku. Pan farář proto raději chodíval polní cestou.

Ne, neopisoval jsem z knih o středověkém feudalismu, fakt si nedělám srandu, to byla skutečná realita po skončení druhé války na Slovácku.

A zase ze dne na den jsme měli nařízeno přestat oslovovat učitele pane a místo toho jsme museli říkat soudruhu. Během krátkého času se oslovení soudruhu stalo docela normální a běžné, přece oslovení pane bylo buržoasní a slovo pan nám splývalo s pojmem pán, milostpán a milostpaní, a dnes už přece páni nejsou. Tedy tehdy nebyli, dnes už zase jsou. To každý den poslouchávám před obědem půlhodinové vzpomínkové pořady na Vltavě právě těch bývalých (či jejich dětí) velkostatkářů, velkouzenářů, velkopodnikatelů, majitelů advokátních a exekučních kanceláří, profesorů a doktorů, pánů v diplomatických službách, presidentů všelijakých konsorcií, farářů, kazatelů, herců a lidí hluboce věřících v Pánaboha. Všichni, jeden vedle druhého, vyprávějí o tom, jak jim bylo velice ublíženo, jak jim byl zabaven a ukraden majetek atp. Bývá mi jich docela líto, takové křivdy museli snášet málem celých čtyřicet let. A jaké měli problémy než získali vysokoškolské tituly, někteří i v cizině dokonce.

Neslyšel jsem na Vltavě ale vyprávět o svém životě nějakého dělníka či zemědělce. Takoví lidé nemají přece nač vzpomínat, navíc se stejně neumí ani vyjadřovat, jejich život nestojí za to připomínat, jejich vegetování bylo naprosto bezvýznamné a nicotné, nestojící za sebemenší zmínku. Navíc jim komunisti nic nezabavili, protože nic k zabavení neměli. To, že dřeli v dolech a železárnách, stavěli silnice, přehrady, elektrárny, paneláky a hloubili tunely - často byly jejich pracovním nářadím pouhé vidle, lopata, krumpáč a obyčejné dřevěné kolečko - to je nezajímavé, tam nenacházíme žádné filosofické myšlenky, žádné duchovní přesahy, žádné životní moudro, žádné umělecké výkony, žádnou noblesu, žádnou vznešenost, ušlechtilost a důstojnost, no co s tím? Prostě a jednoduše řečeno 90 % obyvatel je dnes pro rádio, televizi a noviny nezajímavých, nicotných, nestojí ani za připomenutí, jsou jakoby nebyli, jsou sice součástí krajiny, ale takovou jakousi bezvýznamnou součástí, vlastně častokrát akorát zavazejí a překážejí a kazí pohled na kouzelnou krajinu.

Kdysi se tedy zpívávalo, že práce šlechtí, že práci máme vzdávat čest, dnes už definitivně víme, že práce je ponižující záležitostí, takže vlastně proč by se o takové ponižující záležitosti v rádiu a televizi mělo vůbec mluvit. Dokazuje to i ekonom Kříž (není to ten, co psával za komunismu do Literárek ekonomické komentáře?), který v televizní besedě pronesl, že „práce je úplně ta nejposlednější možnost, jak přijít k penězům“, a když se ho redaktorka nevěřícně zeptala, cože to říkal, zda se nějak nepřeslechla, zopakoval to. Je to renomovaný ekonom, tak to přece musí vědět. On vydělává peníze neprací! Zajímavé, mně se takový způsob přijití k penězům ještě ani jednou nezdařil - a to občas dávám i sportku. Pan Kříž má asi větší štěstí na čísla než já. Druhým dokladem je náš proslavený kníže, který bez uzardění v televizi s úsměvem pronesl: „Moji předkové loupili, ano byli to lupiči.“ To si je skutečně tak jistý, že ono naloupené bohatství, které podědil, mu už nikdy nikdo nevezme? Třeba nějaký šikovnější lupič? Není tedy ten výrok, že za každým větším majetkem se skrývá zločin, pravdivý? Kníže to potvrzuje, otevřeně a beze studu, a je na to hrdý. Pan Kříž ale tak otevřeně nepřizná, že loupí, on hrdě pronáší, že podniká dle platných zákonů.

Vláda lůzy je pro dnešní média vládou hrůzy, kdežto vláda šlechty a finančníků je vládou nejvyššího dobra, absolutní spravedlnosti, ideální pravdy, dokonalého práva, naprosté rovnosti šancí, neohraničené svobody, všeobjímajícího bratrství atd. atd. K tomu nějaké připomínky může mít pouze člověk neschopný, neúspěšný a hlavně závistivý a nepřející, neboť závidí a nepřeje těm schopným, nadaným a talentovaným úspěch. Například ta snaha těch impotentních zavést progresivní zdanění, by znamenalo trestat úspěšné a nejschopnější, což je závist toho nejhoršího amorálního kalibru.

Osobně si myslím, že závist zase není tak úplně negativní vlastnost. Já jsem totiž bezesporu velice závistivý člověk. Občas se dovídám, kolikže to bere Jágr, Gott, Vladimir Kličko, Michael Jackson, nějaká dáma s nafouklýma prsama, Vladimir Horowitz a podobní. Jsem skutečně překvapený velikostí jejich honorářů (co, probůh, s tolika penězi vůbec dělají?), ale peníze jim nezávidím - když jsou lidi ochotni za jejich výkony platit, je to zasloužená odměna. Ale velice moc závidím třeba Jágrovi tu šikovnost, Kličkovi závidím zase ty silné údery, Horowitzovi závidím jeho hru, dokázat tak brnkat po klaviatuře jak on, nikdo na světě neumí, proč by neměl mít za to peníze. Akorát té paní nezávidím, když ukazuje ta nafouklá prsa a třeba i ještě něco jiného, tam není co závidět.

Jsem přesvědčený, že většina lidí fotbalovým, hokejovým a šoubyznysovým hvězdám nezávidí ten vysoký příjem, naopak obdivuje je! Závidí jim jenom ty schopnosti! A to je, alespoň dle mne, v naprostém pořádku.

Média neustále zdůrazňují, že skoro všichni obyčejní obyvatelé závidí peníze těm úspěšným našim českým podnikatelům, kteří přišli k nehorázně vysokým majetkům zlodějnou, loupeží a podvodem.

Takže média, abyste věděla, zde už vůbec nejde o nějakou závist, zde jde pouze o smysl pro spravedlnost a elementární slušnost, a to je setsakramentský rozdíl. Proč se nám obyvatelům snažíte vsugerovat, že jsme závistiví, když to není pravda? Proč nám podsouváte, že máme hřích závisti? Proto, abychom měli nějaký pocit viny? Nebo je cílem této mediální adorace podnikatelů, dávat ony byznysmeny za vzor nám ostatním? Ale copak zloděj a podvodník má být naším vzorem? Většina z nás vůbec nechce napodobovat jejich způsoby nabývání peněz. Máme jakési zábrany, vždyť i v Desateru je psáno - Nepokradeš! Ač většina národa jsou atheisté, přesto skoro všichni tento boží příkaz dodržují. To spíše ti teisté většinou nedbají na ono boží přikázání - stačí občas sledovat křesťanské politiky, jak povzneseně na boží příkaz dlabou.

Copak obyvatelé obdivují podnikatelský um třeba takového Koženého a závidí mu? Vůbec ne! Pouze velice malá menšina v něm nadále vidí vzor podnikání a úspěšnosti, třeba náš pan president, ten zatím nikdy nepopřel, že Kožený je úspěšný podnikatel, ještě nepronesl, že jeho věta „potřebujeme více takových Kožených“ byla mýlka, asi mají na styl podnikání totožné názory.

Většina obyvatel je ale upřímně přesvědčena, že Viktorek má být v teplákách na Mírově a ne na Bahamách!

Média by měla takové podnikatele ne vychvalovat, ale dělat pravý opak, měla by poukazovat na to, jakými kalými či nekalými způsoby přišli k majetku a místo vychvalování nadlidských schopností, geniálního talentu a skvělého úspěchu by měla používat slova jako - zloděj, podvodník, gangster, bandita, vyděrač, zločinec…

Copak už neplatí rovnice, že čím větší finanční úspěch, tím větší krádež a podvod?

Předpokládám, že alespoň někteří velcí podnikatelé někdy sepíší, či aspoň nadiktují, neboť s písemným vyjadřováním má většina z nich veliké problémy, vzpomínky na to, jakým způsobem zbohatli. A když nesepíší a nenadiktují, třeba se budou stydět za to jak loupili a kradli (zajisté dle platných zákonů a tudíž beztrestně), tak to za ně sepíší a zdokumentují historici - všechny ty transakce jsou samozřejmě zapsány, uschovány a budou k dispozici. Nebudou-li některá data přesto k dispozici (to když třeba teroristi archiv vyhodí do povětří), lze důvodně předpokládat, že to byla prachobyčejná sprostá loupež, podvod a krádež.

Tož tak já vidím tu závist. Ale ještě pár vět o závisti přece jen přidám. Závidí někdo zedníkovi, horníkovi či traktoristovi? Závidí někdo sousedovi, že se víc nadře a pořád nemá nic? Zajímavé je, že práci nikdo nikomu nezávidí. I když vlastně v současnosti už někteří závidí i tu práci. Kdo má práci, má štěstí, více než půl miliónu lidí u nás takové štěstí nemá.

Média také zdůrazňují, že podnikatel je hlavně zaměstnavatel - dává lidem práci. On ale také lidi z práce propouští, On je Bůh, On je vládcem nad jejich osudy, a jak jsem četl v jednom blogu na Idnes, však také večer trpí duševními depresemi a traumaty. Asi proto, že propustil tolik lidí, kteří nebudou mít skoro ani na jídlo, určitě přímo šílí při pomyšlení na řešení dilematu - měl jsem jich propustit více? méně? vzít raději za poloviční plat Ukrajince?

Takové převeliké problémy obyčejný člověk nemá. Ten si zazpívá spolu se Šlapety Žižkovskou romanci (viz YouTube) a raduje se z života. Kdo se, kdo se, kdo se flinká/ dobře, dobře, dobře spinká/ nikam se, nikam se, nikam se nežene/ Když je, když je, když je třeba/ kousek, kousek, kousek chleba/ dycky se, dycky se, dycky se sežene/ Práce špiní, proto se jí vyhejbám/ a svejm ručkám boubelatým domlouvám/ Ručičky nebojte se, vy makat nebudete/ vždyť vy se práci, vždyť vy se práci, vyhnout dovedete/ Co byste z toho měly i kdyby jste se dřely/ nakonec byste, nakonec byste eště zdřevěněly/ Stačí jenom podotknouti, ať si maká, kdo vás nutí/ Ručičky nebojte se, vy makat nebudete/ vždyť vy se práci, vždyť vy se práci, vyhnout dovedete/

Ale podnikatel? Ten si zazpívat něco takového dovolit nemůže! Kdepak zábava a radost ze života, nýbrž tvrdá a poctivá práce, ta dřina, ta odpovědnost, to riziko, ty bezesné noci…

Tak mne napadlo, že tu dnešní nespokojenost a marasmus můžeme přece jen (jak ostatně tvrdí média) připsat na vrub vládě komunistů, kteří kdysi dávno zaseli mezi obyvatele tu šíleně neskutečnou představu, že zbohatnout se má pouze prací. Nebýt jejich propagandy, nadále by zůstalo naprosto normální, tak jak tomu ostatně bývalo vždycky, že bohatí jsou bohatí bez práce, a že je to standardní, že je to dané Bohem a Přírodou a nikomu by to nepřipadalo nějaké podivné a plebs by se nadále přeuctivě a pokorně klaněl oněm vyvoleným nadlidem.

Až za dvě tři generace to teprve bude v pořádku, říká exprezident Havel a jemu podobní, tj. až vymřou ti pamětníci. Potom konečně ti nevzdělaní plebejci zase zaujmou místo, které jím tradičně příslušelo.

Všichni pak ve společném úsilí budeme vzdávat úctu Nejvyššímu Dobru a Kosmickému Řádu.