Post-apokalyptická živá mrtvola financí

Do roku 2014, poznamenal představitel Mezinárodního měnového fondu John Lipsky 21. března, dosáhne poměr dluhu k hrubému národnímu produktu (GDP) u Skupiny sedmi zemí 100% a vlády průmyslového světa budou mít nejvyšší dluhovou zátěž od doby druhé světové války.

To jsou špatné zprávy; horší zprávou však je, že vlády nalévají peníze do systému světového bankovnictví, aby financovaly expanzi dluhu. Po velkých záchranných balíčcích pro banky v roce 2008 se globální bankovní systém de facto socializoval, přesunul své zdroje směrem k vládním dluhům a od financování soukromého sektoru.

Vlády zabránily finanční apokalypse v r. 2009 tím, že nouzově vyplatily zbankrotovaný bankovní systém. Ale kdo nouzově vyplatí vlády? Odpovědí zatím je, že se nouzově vyplatí sami na úkor soukromé ekonomiky. V post-apokalyptickém finančním světě se soukromé banky změnily na maso požírající zombie, které užírají soukromou ekonomiku, aby financovaly požadavky vládního financování, nevídané od dob druhé světové války.

Posun ekonomické moci směrem k vládám a jejich pomocníkům, hlavním bankám, je v době míru bezprecedentní. A zdá se, že je záměrem vlády Baracka Obamy „nenechat krizi nezužitkovanou“, jak slavně prohlásil šéf prezidentova personálu, Rahm Emanuel. Federální zdravotnický plán za bilion dolarů, o kterém sněmovna hlasovala 21. března, v podstatě znárodní sektor představující 14% americké ekonomiky – mimo de facto znárodněného bankovního systému.

Graf 1: Vládní dluh nahrazuje v účetnictví amerických bank úvěry

Americké banky snížily ve svých účetních knihách úvěry o 350 miliard dolarů – o více než pětinu – a to pouze od začátku roku 2009, a nakoupily státní cenné papíry za 300 miliard dolarů. Je pozoruhodné, že nejagresivnějšími kupujícími amerického vládního dluhu během posledních několika měsíců byly globální banky se sídly v Londýně a Kajmanských ostrovech. Půjčují si za 20 bazických bodů (pětinu procenta), aby koupily státní cenné papíry nesoucí 1 až 3%, v závislosti na splatnosti.

To je slavný „carry trade“, pomocí kterého si banky nebo hedge fondy půjčují krátkodobě za velmi nízké sazby, aby půjčovaly střednědobě nebo dlouhodobě za vyšší sazby. To funguje dotud, pokud zůstávají krátkodobé sazby extrémně nízké. V okamžiku, kdy náklady na půjčování začnou růst, carry trade do amerických státních cenných papírů za biliony dolarů zkolabuje.

Od listopadu do ledna, posledního měsíce, do kterého jsou dostupná data ministerstva financí, zahraniční soukromí investoři (převážně banky) kupovali měsíčně státní dluhopisy za 60 miliard dolarů – v ročním objemu tedy za 720 miliard dolarů, či polovinu celkových ročních výpůjčních potřeb americké vlády.

Graf 2: Zahraniční nákupy amerických státních dluhopisů, soukromé banky vs. centrální banky

Povšimněte si, že centrální banky světa svoji držbu amerických vládních papírů nijak výrazně nezvýšily. Jejich nákupy činí umírněných 20 miliard dolarů měsíčně, či ročně 240 miliard.

Americké ministerstvo financí se stalo závislým na globálních soukromých bankách. Podle údajů ministerstva, 108 miliard dolarů z celkových 180 miliard čistých zahraničních nákupů amerických státních cenných papírů během tří měsíců, až do ledna, jdou z Londýna a Kajmanských ostrovů.

Graf 3: Index výnos/inflace u 5-letých amerických státních dluhopisů

Nejpozoruhodnější je ochota světa financovat americký deficit za reálnou úrokovou sazbu méně než 0,5%, měřeno výnosem pětiletých inflačně indexovaných státních dluhopisů. Extrémně nízké reálné výnosy znamenají velmi nízké očekávání v horizontu pěti let. Zdá se, že tu máme něco jako japonské „ztracené desetiletí“ 90. let, kdy banky nakupovaly vládní cenné papíry s výnosy méně než 1%, za peníze od centrální banky v podstatě zdarma.

Graf 4: Čisté nákupy amerických státních cenných papírů podle geografického původu, za tři měsíce, až do ledna 2010

Kde banky berou peníze, aby půjčovaly americké vládě? Od samotné americké vlády. Federální rezervy zvýšily rezervy bank od počátku krize o 1,4 bilionu dolarů, cpaly peníze do bankovního systému, které banky okamžitě půjčily zpět vládě, spolu s dalšími 300 miliardami uvolněnými díky snížení úvěrů soukromému sektoru.

Graf 5: Peněžní základna

Peněžní základna roste ročně o 40%. Za normálních okolností by to vedlo k dvouciferné inflaci. Dokud banky snižují půjčování soukromému sektoru a kupují státní cenné papíry, aby nahradily ztracené daňové příjmy, výsledkem je tak zvaná likviditní past. S 20% podzaměstnaností či nezaměstnaností ve Spojených státech, podle únorového šetření u 20,000 amerických domácností, zůstanou náklady na práci sražené. Inflace cen komodit se do inflace spotřebitelských cen nepřelije snadno.

Tento druh zombie rovnováhy přetrvával ve skomírající ekonomice Japonska dvě desetiletí; teoreticky by to mohlo americké ministerstvo financí a finanční systém udržovat do nekonečna. Ale existují stovky způsobů, kdy by toto uspořádání mohlo špatně dopadnout.

Slabší vlády, jako v Řecku a ve Španělsku, či dokonce ve Velké Británii, by tento řetěz mohly roztrhnout. Odchod z amerického dolaru v reakci na monetární inflaci by mohl Federální rezervy donutit zvýšit úrokové sazby. Pokusy investorů se z tohoto carry trade vysmeknout by vyprovokovaly masovou paniku a úprk. Japonsko dokázalo svoji bublinu udržet v chodu 20 let. Ale Japonsko tak učinilo na základě síly svého domácího bankovního systému, pod dohledem Bank of Japan; Spojené státy jsou závislé na rezervním statutu dolaru, který dává stále méně smyslu, když americké ministerstvo financí zaplavuje svět americkými závazky.

Něco podobného jsme nikdy předtím neviděli a člověk se zdráhá činit předpovědi u tak absurdního a nestabilního uspořádání, kde je seznam potenciálních bodů zvratu nekonečný. Nyní, když celý svět kupuje americký vládní dluh za půjčené peníze, nedává žádný smysl ho vlastnit. Skončí to špatně – ale je příliš brzy specifikovat, jak a kdy.

Pozn. překladatel

Na tomto jsou jasně vidět 2 věci:

a) Urychlení etablování fašismu (spojení korporací a státu)

b) Evidentně probíhající skrytá monetizace

Článek Post-Apocalyptic zombie finance vyšel na serveru Asia Times Online 23. března. Překlad L. Janda.