Starej se sám o sebe!

Tento text volně navazuje na mé zamyšlení Zvrácený svět.

Starej se sám o sebe! Měl by ses hlavně starat sám o sebe. Máš se snad špatně? Nestarej se o politiku, raději vydělávej peníze. Stejně s tím nic nenaděláš. Starej se radši o sebe.

Už jste někdy slyšeli podobnou větu? Já ano a docela často. Nejdříve od rodičů. Na každou mou poznámku o pokrytectví tohoto světa slýchávám pravidelně jednu z těchto odpovědí. Nemá cenu se s nimi dohadovat, vím, že tatínkovi začne tuhnout obličej a maminka se začne tvářit vyděšeně. Je to stejné, jako když se můj tatínek, zarputilý to antikomunista, dohadoval s mým dědou, komunistou. Tehdy ovšem věřil že je potřeba něco dělat. Dnes je přesvědčen o tom, že všechno spěje ke světlým zítřkům. Když se tehdy, před 30 lety dohadovali, co je v socialistickém Československu v nepořádku, babička a maminka měly znepokojený výraz. Stejně znepokojený výraz má maminka i dnes, když se se svým otcem dohaduji já.

Můj tatínek měl na konci šedesátých let bigbeatovou kapelu. Nosil dlouhé vlasy a nechával se inspirovat tehdejší vlnou hippies. Amerika pro něj byla země snů, kde všechno funguje, jak má. Asi se mu nedoneslo, jak v té době americká policie střílela do studentů. Nevím o tom, že by čeští komunisté dělali něco podobného. Americké sirky pro něj byly vždy lepší, než "úplně stejné" ruské sirky. I když je pravda, že sověti sirky vyrábět neuměli. A když začala normalizace, musel kapelu rozpustit.

Mí rodiče mě vychovávali jako svobodného člověka. Ale jedním dechem dodávali, ať hlavně nikde nic neříkám o tom, o čem se bavíme doma. Na jedné straně byl děda komunistickým funkcionářem, na druhou stranu byl otcův bratr v emigraci. A pokud měl někdo emigranta v rodině, nebylo to vůbec ku prospěchu věci. Dostat se na školu pak představovalo poměrně složité ladění formulářů, aby byl tento cejch přebit členstvím například v ROH (pro neznalé Revoluční odborové hnutí - tehdejší odbory) nebo jiné podobné organizaci.

Někomu by možná mohlo přijít podivné, že můj otec byl schopen se dohadovat o chybách socialismu a dnes nechce slyšet ani slovo o tom, že je s tímto světem něco v nepořádku. Vysvětlení je jednoduché. Komunisticko-socialistický represivní systém dokázal přesvědčit mnoho lidí o tom, že je špatný a jako takový nedůvěryhodný. Lidem snad ani tolik nevadilo, že obchody nebyly plné zboží, tak jako na západě, po kterém jsme závistivě pokukovali. Nějaké zboží k dispozici bylo a ačkoliv málokdo měl hodně, nedalo se říci, že by zde byla bída. Více lidem vadila nemožnost se svobodně vyjádřit a cestovat, hloupé propagandistické seriály v televizi a každodenní propaganda ve zprávách.

Propaganda, která nám oznamovala, že se máme čím dál lépe, překračujeme plány o desítky procent, odhodlaně se bráníme americkému imperialismu a posíláme pomoc do zemí jím ohroženým. Třeba do Nikaragui nebo na Kubu. Také o tom, jak odborníci v Sovětském svazu rozdojili kozla, případně vyrobili kvalitní barevnou televizi. Mohl tomu tehdy někdo uvěřit? Tyto informace byly přijímány maximálně s úšklebkem.

Když porovnám televizi tehdy a dnes, nezměnilo se vůbec nic. V Americe se dějí neuvěřitelné věci, které většina lidí přijímá jako pravdu, celou pravdu a nic než pravdu. Když spadnou dva baráky naprosto totožně a zcela proti zákonům fyziky, je každému hned jasné, že za tím stojí nějací vousáči z jeskyně. A nikomu nepřijde divné, že po letadle, které údajně narazilo do Pentagonu, nezbude ani stopa. Jaký je rozdíl mezi těmito informacemi a informací o tom, jak sověti rozdojili kozla?

Mé jediné vysvětlení pro takovouto neskutečnou hloupost velké části našeho národa je následující. Represivní komunistický systém měl jednu "nevýhodu". A to tu, že byl represivní. Pokud vás někdo bude stíhat za něco, co je tak přirozené, jako je například svoboda projevu, odmítnete ho. Tato zdánlivá nevýhoda systému se ale projeví jako velká výhoda, jakmile je systém zrušen a nahrazen systémem "novým". Nejlépe tím, který je v přímé opozici vůči systému předchozímu.

Proto můj otec nemůže přijmout skutečnost, že se vlastně nic nezměnilo a v televizi lžou a manipulují úplně stejně jako předtím, jen daleko mazaněji. A ani nemůže. Celý život prožil čekáním na konec "komunismu" a sněním o "západním" stylu života. Je pro něj opravdu těžké si uvědomit, že celý život žil v iluzi. Teď přeci máme konečně svobodu a televize prostě nemůže lhát.

Nehádám se s ním. Už se nezmění. Nebyla to generace našich rodičů, která ukončila "komunistický" režim. Ti jen byli popohnáni k tomu, aby šli zazvonit klíči. Ale vadí mi jedna věc. Když mi řekne, ať se starám sám o sebe. Mám chuť mu odpovědět, že oni se starali také jen o sebe a kam to nakonec došlo? Nebojovali za svoji svobodu, mysleli si, že nám ji přinese někdo na zlatém podnose. Trpělivě čekali. Starali se o své chaty a chaloupky. A pak přišli zazvonit klíči. A tím to pro ně skončilo. Nepřemýšleli o tom, kdo a proč jim svobodu přinesl. Dozvěděli se to totiž v televizi. Svobodu k nám přinesli Američané, kteří konečně porazili sověty. A také disidenti typu Václav Havel.

Takže nám někdo dal svobodu. Jen tak. Nic za to nechtěl. Maximálně nějakou vojenskou základnu u nás, zrušení zbrojní výroby a poslušné podržtašky, kteří odkývou cokoliv, třeba i bombardování civilistů kdekoliv na světě. Jenže je tu jeden háček. Svoboda není zadarmo! Nikdo vám ji nemůže dát! Každý člověk o ní musí bojovat celý život. Jinak o ní zase přijde. Lehce nabyl, lehce pozbyl. To koneckonců známe velice dobře z historie našeho státu. Nejdřív nám někdo dá náš stát, pak o něj zase přijdeme. Nebojujeme. Jen čekáme. Však ono to nějak dopadne.

Vadí mi lidská hloupost. Ale chápu, že je těžké prokouknout plány těch nahoře, kteří mají celé týmy lidí, kteří se zabývají tím, jak člověka obelhat. Proto dokážu pochopit, že před volbami lidé opět a opět a opět skočí na staré a obehrané triky. Co ale nedokážu pochopit, je to, že lidé jsou ochotni zabíjet ostatní lidi a berou to dokonce za nutnost! Znám hodně lidí, kteří jsou inteligentní, sečtělí, ale jsou mi schopni do očí říci, že zabít afghánského nebo iráckého civilistu je potřebné. Ptám se jich, jestli někdy nějakého Iráčana nebo Afghánce potkali. Samozřejmě že nepotkali. Ale viděli ty primitivní divochy v televizi. Je potřeba jim za každou cenu pomoci, i kdyby se jich měla polovina vyhubit.

Ptám se tedy mých vzdělaných přátel znovu. Je možné zabít třeba i jediného člověka proto, aby se jiný měl lépe? Opět odpovídají ano. Ptám se tedy znovu. Proč tedy chcete stíhat vrahy? Ti se přeci také mají lépe, když někoho zabijí pro peníze. To je něco jiného, odpovídají. Něco jiného? Jak jiného?

Kam jsme to došli? To je vrchol civilizace? Za komunistů jsme podporovali státy, které nějakým způsobem patřili do sovětského impéria. Posílali jsme jim zbraně. Dnes posíláme vojáky, aby bojovali za americké impérium. Vojáky, kteří zabíjejí lidi tisíce kilometrů od nás. Obyčejné lidi, kteří někdy vezmou zbraně do ruky, aby bránili svoji svobodu. To je ta vymoženost demokracie? Nejsou peníze na to, aby každý člověk v naší zemi mohl žít důstojný život, ale utrácíme miliardy za armádu, která ani není schopná bránit náš stát. Někdo by řekl, že je to pokrytectví. Jiný by řekl, že je to pěkné svinstvo.

Starej se sám o sebe. Podívej, jak to tady teď vypadá oproti socialismu. Vidíš ty nové omítky a nablýskaná auta? Vidíš ty plné supermarkety postavené na naší zemědělské půdě? Vidíš to? Tak nekecej a makej na sebe. Nevšímej si ostatních, o stát se nestarej, politika je svinstvo.

Jak jim mám vysvětlit, že ta nablýskaná auta a nové omítky nás přišly sakra draho? Jak jim mám vysvětlit, že udržování naší současné úrovně je postaveno na mohutném zadlužování? Tento rok prý chybělo 33 miliard na důchody. Tedy všechno, co se vybralo na sociálním pojištění se utratilo a ještě jsme si na to museli půjčit! Má cenu, abych rodičům vysvětloval, že když to takhle půjde dál, za chvíli důchody prostě nedostanou a naše generace už vůbec ne? To je ta prosperita?

Další z mých kamarádů, když jsem se s ním bavil o současné zoufalé situaci, mi odpověděl: "Podívej, naše děti už budou umět cizí jazyky. Až to tu půjde opravdu do kytek, budou moci odjet jinam." Kam, to mi ale vysvětlit nedokázal. Tento způsob uvažování je pro mě nepochopitelný. Podřezáváme si pod sebou větev, ale část lidí se stále raduje, jak se nám na ní krásně sedí!

Ano, politika je hnus. Stát je cosi vzdáleného, co se o nás stará a my mu za to platíme většinu toho, co vyděláme. Z občanského státu, který je založen na osobní odpovědnosti každého občana, se stal stát mafiánský, který slouží jen k obohacování se několika tisíců gangsterů, kteří jsou ve vládě, v parlamentu, ve srpávě obcí, v soudním systému, v policii, v armádě. A všichni sosají co nejvíce, protože vědí, že po nich přijde potopa. Oni to platit nebudou, zaplatíme to opět my!

Ano! Starej se sám o sebe! Ale uvědom si, že k tomu patří i starost o stát. Když zaplatím pekaři za shnilou housku, budu chtít peníze zpět. Když mi lékař vytrhne zdravý zub, budu chtít náhradu. Když mi automechanik namontuje starý díl a vyfakturuje nový, budu se s ním soudit. Samozřejmě, pokud mi ještě zbývá alespoň část mé důstojnosti a odpovědnosti. Dokud tento princip nezačnu uplatňovat i ve vztahu ke státu, nemůžu ani chtít, aby se něco změnilo k lepšímu.

Prosím, uvědomte si to, až půjdete k volbám, a nevolte už ty staré mafiány, kteří nám lžou 20 let, stejně jako nám lhali jejich otcové a dědové. To je to nejmenší, co můžete udělat. Nevěřte na pravici a levici, to jsou jen páky, jak nás rozdělit a přinutit nás hašteřit se mezi sebou o hloupostech. A nechat pár vyvoleným možnost v klidu krást naše peníze.