Otevřený dopis poslancům a senátorům Parlamentu ČR

Vážení poslanci a senátoři.

Podle statistických údajů zemřelo v roce 2008 v ČR při dopravních nehodách 992 lidi. Aby se tento velmi nepříznivý stav změnil, uvolnilo ministerstvo dopravy v loňském roce 150 milionů korun na projekt, který měl počet úmrtí při dopravních nehodách snížit. Výsledkem tohoto projektu je, že loni počet mrtvých na našich silnicích klesl na 832 osoby, což je o 160 osob méně, než bylo předloni.

Odborníci z ministerstva dopravy i z řad policie se shodují na tom, že oněch 150 milionů korun nebylo vynaloženo zbytečně, protože život jednoho člověka se odhaduje přibližně na 10 milionů a to v přepočtu znamená, že na jeden takto zachráněný lidský život připadá částka „jen“ kolem 600 tisíc korun. Myslím si, že s jejích názorem lze jen plně souhlasit…

A teď k tomu, proč Vás vlastně oslovuji:

Z dalších statistických údajů totiž vyplývá, že v posledních letech se ročně stane v ČR až 1 600 dokonaných sebevražd. Nedokonaných sebevražd (tzv. sebevražedných pokusů) je asi 5x více, než sebevražd dokonaných. To ve skutečnosti znamená až tisíce naprosto nešťastných a zoufalých lidi, kteří volí dobrovolný odchod z tohoto světa. Nejvíce sebevražd bývá v první třetině roku - jejich počet roste od začátku února, to znamená v tomto období, v dubnu dosahuje maxima.

V populaci podle věku počet sebevražd narůstá a naprostého vrcholu dosahuje kolem věku 50 let, přičemž muži končí svůj život sebevraždou 4-5x častěji než ženy. Jelikož další podrobné statistické údaje neexistují, tak se lze jen domnívat, že naprostá většina těchto sebevražd připadá na nezaměstnané, nebo na lidi, kterým ztráta zaměstnání bezprostředně hrozí, a těch neustále přibývá. (Sám znám už mnoho takovýchto případů jen ze svého blízkého okolí.)

Pokud jde o vzdělání, tak naprostá většina sebevražd připadá na vyučené jedince, a na osoby se základním vzděláním. To znamená na lidi, kteří svou manuální prací vytvářejí v naši republice ty největší materiální hodnoty, na kterých je naše společnost zcela závislá. Naopak nejméně sebevražd je ve vysokoškolsky vzdělané populaci (5% celkového počtu sebevražd). A ty zase údajně plynou hlavně s jejich přepracovanosti. (Zcela evidentně i na tom je cosi velmi špatného, ale o tom možná někdy jindy.) I z toho lze usuzovat, že nejohroženější skupinou osob, jsou právě nezaměstnaní, protože vysokoškolsky vzdělání lidé mají práci téměř všichni. To také znamená, že na jednoho vysokoškolsky vzdělaného jedince „ musí pracovat“ stále měně manuálně pracujících lidí, což jejich situaci také jen zhoršuje. Bylo by asi zbytečné se dál zmiňovat o tom, co by to asi pro naši společnost do budoucna znamenalo, kdyby se nepovedlo sebevraždy u manuálně pracujících lidi snížit, protože doufám, že to si už každý sám domyslí…

Je velmi pravděpodobné, že současná hospodářská krize, kdy lidí, kterým hrozí ztráta zaměstnání a samotných nezaměstnaných stále přibývá, jen zhorší už tak varující statistické údaje. Domnívám se, že je celá řada možnosti, jak už víc nezatěžovat skupiny manuálně pracujících lidí a u nezaměstnaných osob i snížit počet sebevražd.

Jsem přesvědčen o tom, že v současné době už nejméně desítky tisíc nezaměstnaných potřebují zoufale nutně se aspoň navzájem morálně podpořit. Vždyť mnozí s nich už celé měsíce nedostávají žádnou podporu v nezaměstnanosti, ani žádné sociální dávky. Teď mám na mysli zejména ty, kteří poslední roky nepřetržitě, často až 24 hodin denně, bez nároku na jakoukoliv dovolenou, pečovali doma o staré a bezmocné osoby. A proč k tomu došlo? Protože začátkem roku 2009 ministerstvo práce a sociálních věci přijalo taková opatření ( pravděpodobně z důvodu blížící se krize), aby těmto lidem zanikl(!) nejen nárok na podporu v nezaměstnanosti, ale i nárok na jakékoliv sociální dávky. (A vím o čem mluvím, protože do této skupiny lidí už více než rok, patřím i já, jelikož jsem doma do nedávna pečoval dokonce o dvě osoby blízké (87 a 92 let) Nikoho nezajímá, že právě tito lidé v posledních letech významně přispívali i k tomu, aby se deficit státního rozpočtu ještě víc neprohluboval. Protože tím, že byli ochotni prakticky tuto práci vykonávat doma jen za minimální mzdu, tak stát ani nemusel stavět další domovy důchodců a jiná obdobná zařízeni s pečovatelskou službou, protože všechna dosavadní jsou už beznadějně přeplněná. (Například finanční částka vynaložena státem na jednoho důchodce v domově důchodců, činí mnohem víc, nežli když bylo o něj pečováno v domácím prostředí.)

Podle některých výzkumů je nejtěžší, nejsložitější a nejvíc stresující životní období pro každého člověka zejména to, když mu zemře někdo s blízkých. Hned na druhém místě je ztráta zaměstnání. Zejména bývalý ministr práce a sociálních věcí rád na veřejnosti mluvil o tom, že o tyto lidi se náš stát musí umět vždy postarat. A skutečnost je taková, jak jsem ji už popsal. Prostě v nejtěžším životním období člověka se stát k němu otočí zády. A co je na tom všem ještě vůbec to nejhorší, tak je ta skutečnost, že v některých regionech na jedno volné pracovní místo připadá až několik desítek uchazečů o zaměstnání. Takže člověk vlastně na „stará kolena“ musí chodit všude pěšky a je nucen se vesměs vždy marně rvát s mladými uchazeči o zaměstnání o každou případnou práci, jako hladový pes o suchou kost. Navíc stále dokola opakovanou falešnou propagandou je široká veřejnost některými politiky matena, že práce je dost pro všechny a proto je zapotřebí ještě víc zpřísnit udělování podpor v nezaměstnanosti a sociálních dávek, protože někteří nezaměstnaní je podle nich velmi zneužívají. Tak ve veřejnosti vzniká mylný dojem, že hlavními viníky a příživníky národa jsou i ti, kteří od státu žádné finanční prostředky nedostávají. Jako by někdo chtěl úmyslně vyprovokovat širokou veřejnost k tomu, aby všechny nezaměstnané nenáviděli a pokládali je za hlavní viníky všeho zla a všech nynějších problému. A to je další obrovská rána především pro ty, kteří o staré a bezmocné osoby blízké pečovali. Věřím, že vám tyto věci nejsou lhostejné a proto budete jednat pokud možno co nejrychleji. Každý promarněný den znamená mnoho. Denně totiž u nás, podle mého názoru, zcela zbytečně ze zoufalství umírá až několik našich spoluobčanů.

Domnívám se, že existuji některé okamžité možnosti, jak za finanční částku i tisíc krát nižší, nežli je oněch 150 milionu, které ministerstvo dopravy vynaložilo na záchranu 160 lidských životu, aby nejen statistické údaje u sebevražd dosáhly zásadního zlepšení, ale aby se i nezaměstnanost u nás výrazně snížila. A pokud takové to možnosti neznáte, tak jsem ochoten pokusit se je vypracovat a zaslat vám je v písemné podobě.

Jsem si jist tím, že vám tento problém dělá stejné starosti jako mě, a že se mu budete věnovat bez ohledu na politickou příslušnost. Budu velice vděčný za každé vaše písemné vyjádření.

Děkuji za pochopení.

Pavel Bocek

Pan Bocek se na mě obrátil se žádostí, abych to zveřejnil. Zvědavec normálně neuveřejňuje prohlášení a dopisy politických stran, ani současných, ani budoucích. Navíc nejsem si jistý, zda má pan Bocek recept na řešení. Jestliže to přeci jen uveřejňuji, činím tak proto, že je mi do jisté míry sympatické, že pan Bocek jako jeden z těch, kteří přišli o práci, se alespoň pokouší něco dělat. Nejhorší totiž je v takovém případě složit ruce v klín a tiše se oddat depresím.
Dopis vyšel na stránkách Sdružení nezaměstnaných občanů.