Byli komunisté zločinci, nebo nebyli?

Televize, rádio, noviny neustále chrlí zprávy o tom, jak byl minulý režim zločinný. Na internetu si ale zase mohu přečíst i opačné názory. Jsem z toho úplně na větvi. Tak byl ten tzv. komunismus zločinný systém a komunisté byli zločinci, nebo nebyli? Parlament sice odhlasoval, že systém byl zločinný, ale z některých těch článků vyplývá, že ani zas tak moc zločinný nebyl. Dokonce poslední průzkum veřejného mínění ukázal, že většina obyvatel (což je málem neuvěřitelné) hodnotí morálku tehdejších vládců jako vyšší než morálku těch dnešních. Tak jak to je?

Moje zkušenost se zločinem v oněch dobách je nulová, ani s policií ani se soudy jsem nikdy neměl co do činění, ale skoro celý aktivní život jsem prožil právě v oné době. Nebyla to procházka růžovou zahradou, to ne, život to byl, no, nic moc, ale hladem a zimou jsem netrpěl. O zločinech padesátých let jsem zajisté věděl, hlavně v roce 66-68 se o tom docela dost psalo. V novinách jsme si přečetli dokonce i jména oněch sadistických vyšetřovatelů. Někteří byli i postaveni před soud, po srpnu 68 se to zahrálo do ztracena. O tom, že se i potom páchaly zločiny, to skutečně tehdejší televize neukazovala. O tom jsem se dověděl až po převratu. Ale pořád mám jakési pochybnosti. Přece každý zločin má svého strůjce. Copak zločiny padají z nebes jen tak z nějakého rozmaru a nemají svého konkrétního pachatele? Je přece pouhým mlžením pronášet, že mučení a zločiny páchala KGB či STB a neuvést jména konkrétních lidí. Ještě větším mlžením je tvrzení, že zločiny páchala ta či ona ideologie. Ne! Zločiny páchali reální lidé. Mučení prováděli také reální lidé. Žádné ideologie či nějaké státní instituce! Ty dávaly snad akorát návody a instrukce. A jména ideologů a šéfů institucí jsou přece všeobecně známá. Přece nebyl (a není jistě ani dnes) problém zjistit jména vyšetřovatelů a jejich funkce (a třeba i jejich platové zařazení), jména šéfů věznic a táborů, jejich zástupců a bachařů atd. Svědectví vězněných a mučených je přece spousta.

Tomu, že nebyl nikdo za zločiny potrestán a odsouzen, se nepodivuji pouze já, tomu se diví snad každý. Prý po převratu nebyla politická vůle vyšetřit zločiny, a tak se nic nevyšetřovalo. Jak nebyla vůle? Copak k vyšetření zločinů je potřebný souhlas politiků a souhlas parlamentu? Kdo měl zájem nic nevyšetřovat? Kdo byl hned po převratu u moci, to přece ještě všichni pamatujeme, známe jejich jména - copak ti neměli zájem? Ti si nepřáli objasnit zločiny a zločince odsoudit (třeba i posmrtně)? A když neměli zájem politici, byla zde nezávislá justice, která to má jako povinnost! Ta poslouchala, co jí nařídili politikové? Jakýpak je potom rozdíl, když se justice řídí nařízeními parlamentu nebo nařízením Ústředního výboru Komunistické strany? Žádný!

Které osoby byly (a jsou vlastně dodnes) ve vrcholných funkcích justice, to také víme a známe je. Jestliže tedy justice neměla zájem a naopak zločiny, mučení a vraždy zakrývala a znemožňovala vyšetřování, tož to je přece spolupráce a spolupachatelství na zločinech. Krytí zločinu je přece trestné, nebo dnes už není? Před soud by tedy měli jít i polistopadoví politici, aby vysvětlili důvody onoho krytí a nevyšetřování. Copak politikové rozhodují o vině a nevině? Nebo se snad mýlím? Kdysi byla politická vůle pořádat monstrprocesy, dnes je politická vůle nic nevyšetřovat. Justice tehdy i dnes respektuje politickou vůli a plní zadané úkoly. Není to jaksi podezřelé?

Můžeme ale také přijít i k docela jinému závěru. Jestliže tedy před soud nebyl nikdo postaven, znamená to, že žádné zločiny neexistovaly, a že tehdejší katani byli vlastně nevinní andělé? No není to logické vysvětlení?

Ale přece jenom nějaké pokusy o potrestání zločinů byly. Tak třeba ten trapný soud s příslušníky pohraniční stráže, myslím, že to byli dva svobodníci a jeden četař, tehdy 18-20letí kluci. Ovšem to brzo utichlo a nějak moc se nerozmazávalo. V té době se vojenská služba na hranicích považovala za poctu. Byla to čestná a vysoce morální služba. Těm vojáčkům vůbec nepřišlo na mysl, že by dělali něco špatného a nemorálního, ba naopak, byli přesvědčení, že nemorální a špatní jsou ti tzv. narušitelé. Vždyť všichni jsme tehdy věděli, že na hranicích se střílí a kdo tam vleze, riskuje zastřelení. Ti narušitelé byli fakt buď cvoci, nebo záměrně svedeni. Kavárenští intelektuálové s modrou knížkou vedli diskurz o svobodě, a jedinci slabší duchem na to naletěli a šli za svobodou i za cenu zastřelení. Přitom nebyl problém, zařídit si zájezd do Bulharska a tam jednodenní výlet do Istanbulu, nebo si také zajet k Baltskému moři, kde skoro každý rybář dokázal se svou lodičkou zavézt dle přání.

Tehdy bylo v módě okřídlené rčení: „Každý inteligent má ve své knihovně modrou knížku.“ Ti chlapci nemuseli rukovat, protože psychiatr jim dal potvrzení, že jsou vadní na hlavičku.

Když jsem šel na vojnu já, bral jsem to jako povinnost, dokonce vlasteneckou povinnost. O tom, že atomová válka může vypuknout každým dnem, o tom jsem byl i já přesvědčený. Dnes si z toho mládež redaktorská dělá prču, ale tehdy to žádná sranda nebyla. Fakt si někdo myslí, že jsme byli zblbnutí ideologií? Kdepak, vlastenci jsme byli z přesvědčení.

Tristní pokus postavit před soud tři příslušníky pohraniční stráže za zastřelení tzv. narušitele hranic skončil fiaskem a blamáží a vlastně velikou ostudou již demokratické a svobodné justice. Ti tři osmnáctiletí kluci dostali rozkaz nastoupit vojenskou základní službu. Jistě, mohli se jako netrefit, ale to by riskovali několik let Sabinova (docela drsná vojenská věznice). Za ono „zadržení narušitele“ (tedy jeho usmrcení) dostali mimořádnou čtrnáctidenní dovolenou, pochvalu před nastoupenou jednotkou a možná i to povýšení na svobodníka.

Postavit tyhle vojáčky před soud za vraždu mi připadlo jako kdyby poválečná justice chtěla postavit před soud členy osvětimského sonderkomanda! Mluvil jsem s mnoha příslušníky bývalé pohraniční stráže, nemusím popisovat jejich reakci na ten proces, určitě si každý dovedete představit jejich názor na onen soud.

Druhý, snad ještě trapnější, soudní proces je odsouzení prokurátorky Brožové-Polednové.

Kolik jenom proběhlo zinscenovaných procesů a kolik prokurátorů a soudců se těch divadelních představení s tresty smrti zúčastnilo! Jak to, že byla odsouzena pouze jedna jediná? Proč ne i ostatní? Prokurátoři a soudci dostali nějaké spisy, kde bylo přiznání viny. Kdo jim ty spisy dal? Pod těmi doznáními přece existují podpisy vyšetřovatelů. Nebo snad ne?

Televizní pořady a novináři (ba i divadelníci!) odsuzují a zesměšňují tyhle nastavené figurky, ale kdo skutečně rozhodl o trestech smrti a délce vězení, o těch se nezmíní ani slovíčkem.

V žádné postkomunistické zemi nebyli nalezeni zločinci. To je přece docela podivné. Nebo je to normální? Asi jo, protože ani zločiny v demokratických zemích nemají své pachatele, takže co vlastně bychom chtěli my, že? Ani Franca, ani Pinocheta, ani… nepostavili před soud, hold jsou nevinní jak lilie.

Historici jména skutečných zločinců znají a běžně uvádějí. (Myslím tím skutečné historiky, ne ty pseudo!)

Ale odsouzení v historických pojednáních přece nic neznamená. Například jeden historik napíše, že Reicin byl zloduch odpovědný za ty vraždy, druhý historik uvede, že on chudáček nemohl jinak, neb byl pod tlakem těch z Moskvy (kterých?). Nakonec nezbývá nic jiného, než aby se to svedlo na to, že vinna je ideologie - tedy nikdo. I církev katolická se omluvila za zločiny, ale jaksi zmizela odpovědnost papeže a kardinálů - ono to dělala inkvizice, my ne. Ústřední výbory stran uvedou totéž, to my ne, to tajné služby, které se nám vymkly z kontroly, my jsme nevinní. Copak Stalin, Hitler, Bush či Tony Blair někoho osobně mučili a zavraždili? Copak oni mají na rukou krev? Přece krev na rukou má prostý vojín pohraniční stráže. Ale vládnoucí? Presidenti? Diktátoři? Ne, ne! Ti jsou přece nevinní, oni o tom ani nevěděli.

Takže nám asi nezbývá nic jiného, než si vybrat postmoderní vidění světa - že totiž každý má pravdu, každý má právo na svůj názor, objektivní pravda neexistuje, vše je relativní… Tak proč se máme snažit zjišťovat jakousi pravdu? Prý černobílé vidění světa je slaboduché, žádný Ahriman a Ahura Mazda, kdepak, s historií zločinů, vraždění a mučení musíme zacházet kreativně (tedy přizpůsobit výklad přání chlebodárce).

A ještě dodatek:

Moc se mi líbila věta šéfredaktora Čulíka v Britských listech: „I kdyby byl za komunistického režimu v Československu mučen jediný člověk, i tak by byla ta éra dobou zločinu.“

Naprosto souhlasím, ale v tom případě je éra od neolitu po dnešek (a obávám se že i pro zítřek) nepřetržitou érou zločinu. Může pan Čulík uvést jednu jedinou společnost, která by nebyla zločinná? To jen proto, abychom mohli třeba srovnávat a poučit se. Nebo srovnávat nelze a o poučení nestojíme?

A ještě jedna věta páně Čulíka: „Tam, kde se lidé octli v moci této spodiny, to vůbec nebylo příjemné. Páchala zločiny zcela běžně. Protože si mnozí uvědomili, že svým spoluobčanům mohou páchat jakékoliv křivdy a nikomu to nevadí.“

Tedy spodina, jinak také chátra, lůza, holota, sběř, sebranka, banda… - jak překrásné to intelektuálské výrazivo - ti páchají zločiny běžně, normálně, denně, furt… Chátra a spodina za VFR a VŘSR páchala zvěrstva, věšela, gilotinovala atp., kdežto císař Napoleon plnil božskou vůli. I exprezident Bush plnil pouze příkazy Boha. Jak vznešené jsou takové úkoly. Ušlechtilí králové, císařové, presidenti a ministerští předsedové nepáchají zvěrstva (ta jsou přece určena spodině), nýbrž naplňují vznešené všelidské ideály svobody a demokracie. Že jsou při tom ušlechtilém konání hromady mrtvol? To nic neznamená, to jsou pouhé vedlejší ztráty v boji proti Zlu.

A poslední poznámka k panu Dolejšímu. Je to také k tématu.

„Je-li člověk skutečně svoboden, musí být schopen čelit i faktu, že energie generací lidí žijících mezi lety 1917-1945 na šestině světa, a pak do roku 1990 na ještě větší části obyvatelného povrchu Země, byla prostě vyplýtvána na pochybený účel, že to nebylo nutné a v zásadě to ani ničemu dobrému neposloužilo.“

Pan Dolejší se jak obvykle unáhlil.

Vyhubení Indiánů bylo nutností, protože bez jejich zlata a stříbra by Evropa nemohla ani malilinko konkurovat Číně a zůstala by nejzaostalejším a nejubožejším regionem světa.

Nechat umřít sta tisíce Indů za hladomoru způsobenému Angličany bylo nutností, protože jinak by Anglie nemohla konkurovat indickému textilu.

Milióny mrtvých v SSSR byly nutné, protože jinak by USA zůstala jedinou velmocí.

Milióny mrtvých v obou světových válkách a válkách tzv. regionálních byly nutné, jinak by vojensko průmyslový komplex neměl zisky.

Genocidy a vraždění lidí jsou nutností, protože jinak by se pokrok zastavil.

Vidíte, jak vraždění slouží dobru a je v zásadě nutné?