Jak elity ovládají svět

Když jsem 10. prosince odcházel vítězně od soudu v Praze-západ, kde mě soudili, přitočil se ke mně člověk. Představil se mi a daroval mi knihu. Mluvil jsem ten den s mnoha lidmi a tak jsem si jméno toho člověka bohužel nezapamatoval. Je mi to trošku líto, protože bych mu rád dodatečně poděkoval. Později, když už jsem knihu začal číst, mi to malinko připomnělo Orwellova Winstona Smithe, kterému také neznámý člověk předal Knihu. A tak jako v románu 1984 Kniha otevřela Smithovi oči, tak i pro mě bylo čtení této knihy – jak to říct? - hodně poučné. „Kniha ho fascinovala, anebo přesněji, dodávala mu jistotu. Vlastně mu neříkala nic nového, ale v tom byl právě kus její přitažlivosti. Říkala, co by řekl sám, kdyby dokázal uspořádat své roztroušené myšlenky. Byla výplodem podobného mozku, jako jeho, jenže mnohem schopnějšího... Nejlepší knihy, uvědomil si, jsou takové, které člověku říkají, co už sám ví.“ (citace z románu 1984)

Knihu jsem si odvezl následující den s sebou do Kanady. Čtu ji poslední měsíc. Pomalu. Není to četba, kterou byste zhltli za odpoledne. Supertřída aneb Jak globální mocenské elity přetváří svět. Autor David Rothkopf popisuje prostředí, které důvěrně zná. Jako prezident mezinárodní poradenské firmy Garten Rothkopf, bývalý ředitel Kissinger Associates a pozdější majitel firmy Intellibridge osobně poznal nejen místa, kde úzká skupinka superelit rozhoduje o běhu světa, ale i mnohé jedince patřící do této skupinky.

Hned v úvodu autor píše, že je žid a že tvrzení, že židé vládnou světu, je hloupost, že by o tom musel něco vědět. A že kdyby to byla pravda, že by si židé jistě lépe poradili s nenávistí a spíláním. Později, pokud jmenuje některé členy superelit, diskrétně „zapomene“ uvést jejich židovství a rovněž se nepozastavuje nad nelogicky a nedemograficky vysokým počtem židů mezi superelitami. No budiž. Berte to jako odpustek. Pokud tohle překousnete, stojí kniha za přečtení.

Co je důležité, je tohle: Autor přiznává, že skutečně existuje malá skupinka extrémně bohatých jedinců s naprosto mimořádnou mocí. Ta skupinka je pro normální lidi zcela uzavřená, globální, navzájem propojená tisícerými vlákny, nad jednotlivými státy a jejich zákony, vnitřně kooperující a sledující své zájmy. Autor přiznává, že ty zájmy jsou často v rozporu s přáním většiny světové populace.

Poměr 20:80 (20 % populace vlastní 80 % majetku) platí nejen obecně, ale i mezi bohatými. To je těmi, kteří mají majetek nad milion dolarů. I tito bohatí se v rámci své skupiny dále dělí podle poměru 20:80 a těch dvacet nejbohatších se dále dělí, ale teď pozor, už ne 20:80 ale 10:90 nebo možná dokonce 1:99). A to poslední procento z těch nejbohatších vlastní 99 procent veškerého majetku. Dovedete si to představit? Dovedete si představit tu moc, která z toho plyne?

Rothkopf dále uvádí, že skupinka nejmocnějších lidí na planetě čítá zhruba 6000 jedinců a dokonce připouští, že není těžké sestavit jejich jmenný seznam. Vezmeme-li v úvahu 6 miliard lidí na Zemi, pak na každého z nich připadá milion. Tito lidé žijí v uzavřeném světě. Ačkoliv v rámci svých obchodních a mocenských aktivit hojně cestují a podstatnou část svého života tráví ve výšce 11 kilometrů (kde také často rozhodují o směrech, kterými se svět vydá), nikdy nepoznají ponižující prohlídky na letištích, protože nikdy nelétají linkovými spoji. První třída linkových spojů by pro ně byla naprosto neúnosná. Tito lidé s oblibou cestují letadly Gulfstream, které mají zařízené zcela podle vlastních požadavků, pokud ani to nestačí, mívají vlastní Boeingy 737 a dokonce velkokapacitní Boeingy 787. Elity se hojně mezi sebou setkávají. De facto se mnoho z nich navzájem velmi dobře zná a udržuje přátelské vztahy. Bydlí ve stejných hotelích a mnohokrát do roka navštěvují stejné akce.

Co existuje lidské společenství, existovaly i elity. Ale struktura elit a také jejich moc a bohatství se posledních 30 let rychle mění. Dříve často stačilo narodit se bohatým rodičům, aby byl člověk nadále zařazen mezi elity. To už dnes není pravda. I když mezi elitami jsou stále lidé, kteří své bohatství zdědili, většinu z nich dnes tvoří jedinci, kteří se ke svému bohatství dopracovali: vrcholoví manažeři a majitelé nadnárodních firem, vojenští generálové, mediální magnáti, manažeři hedgeových fondů a samozřejmě mezinárodní bankéři, kteří tvoří jakousi elitu mezi elitami. Dříve bývaly elity ohraničeny státy, ve kterých žily. Vlivem technického pokroku a z toho plynoucí globalizace to už dnes není pravda. Elity žijí v jakémsi podivném globálním světě, kde nejsou hranice. Jejich aktivity pravidelně překračují hranice domovských států.

Tady je místo, u kterého bych se pozastavil. Autor odmítá, že by existovalo nějaké spiknutí elit. To, co vidíme, je důsledek globalizace, která je zase důsledkem technického pokroku. Prostě technologie dnes umožňuje zkrátit vzdálenosti. A v obchodním světě a ve světě peněz toto samozřejmě bylo okamžitě využito do důsledků. Jsou to, kromě snahy po maximalizaci zisků, zcela přirozené důvody. Tak, jako nám dole pomáhá internet a letadla překonávat vzdálenosti, tak také elitám, které to ovšem využívají (a lze říci zneužívají) mnohem intenzivněji. Jinými slovy globalizace se všemi svými negativními dopady je přirozeným trendem, následkem technického pokroku, nikoliv spiknutím. Myslím, že s tím lze souhlasit.

Problém je v něčem jiném. Totiž v tom, že technologie a globalizace umožnily elitám vykašlat se na domovské státy, ztrácejí národní státy svůj význam. Co na tom, že některý parlament nebo vláda zavede ochranářská opatření, potlačí outsourcing nebo udělá cokoliv pro své občany? Elity pohrozí, že přesunou svou obchodní aktivitu jinam a klidně, bez mrknutí oka to i udělají. Státy často ve snaze nalákat investory a zahraniční investice poskytují nadnárodním korporacím nesmyslné výhody a soutěží mezi sebou o přízeň elit. Jinými slovy národní státy jsou čím dál více rukojmím elit. Nemají už nad nimi žádnou moc. A úměrně s tím, jak se elitám daří produkovat stále více a stále levněji (vlivem možnosti přesunout výrobu kamkoliv na planetě, kde mají podmínky levnější, požadavky na bezpečí a sociální zaopatření lidí v továrnách menší, daně menší, apod.), jsou i stále bohatší. Už dříve pro ně nebyl žádný problém koupit si politiky a celé parlamenty jakéhokoliv státu, teď, s rostoucím bohatstvím, je to pro ně ještě snazší. Jednotlivci disponují částkami, které jsou často větší než HDP příslušných států. Vyčlenit z toho par drobných na lobbing je otázkou mrknutí oka. A politikové, jejichž plat se počítá v reálných číslech, byť mnohonásobně větších, než plat jejich občanů, na to přirozeně slyší. Takže formou cukru a biče, hrozeb a odměn se elitám daří manipulovat národní politiky a ovlivňovat zákony kterýchkoliv států. Zákony se schvalují a ruší ne pro dobro obyvatel, ale tak, aby vyhovovaly elitám. Jen si vezměte třeba americké zákony, které byly zrušeny proto, že se korporacím a bankéřům nelíbily: Glass–Steagall Act, opatření z roku 1933, které omezovalo spekulace na finančních trzích. V roce 1999 jej Bill Clinton zrušil. Anebo Depository Institutions Deregulation and Monetary Control Act (1980), či Garn – St. Germain Depository Institutions Act z roku 1982, který odstranil regulace v průmyslu půjček a úspor a který rovněž přispěl k současné finanční krizi. Co bylo řečí o neblahých důsledcích zrušení regulačních zákonů v USA (které následně vedly k nezměrnému hazardu a zbytečné finanční krizi), ale jakmile daňoví poplatníci zaplatili nenažraným bankéřům jejich ztráty a ti se dostali z nejhoršího, zase začínají stejně riskovat a žádná omezení se nechystají. A ono to pokračuje. V těchto dnech rozhodl Nejvyšší soud USA zrušit zákon omezující korporace v politických kontribucích. Proč? Chtěla to snad veřejnost?

Na druhé straně jsou přijímány zákony jasně namířené proti lidem jen proto, že to korporace (=elity) chtějí. Například smutně proslulý Digital Millennium Copyright Act upravující autorská práva ad absurdum na úkor veřejnosti. Nejen v USA, v EU existuje jeho varianta EU Copyright Directive, rovněž v dalších zemích (Kanada, Francie). Nebo způsob, jakým korporace ohýbají jeden stát za druhým ohledně vnucování GM produktů a jejich značení. A našly by se stovky dalších příkladů rušení dobrých a osvědčených zákonů zavádění protilidských na přání elit, po celém světě.

Elity jsou schopny přivést libovolný stát světa do blahobytu nebo naopak jej srazit na kolena a uvrhnout jeho obyvatele do nikdy nekončící bídy.

Pamatujete na symbol Iluminátů, pyramidu s okem? Myslím, že Ilumináti prostě vystihli a správně pochopili hierarchii společnosti. A nejen lidí. Každý odborník na psy vám řekne, že psí smečky jsou organizovány hierarchicky. Proto psi, jakmile ve vás poznají vůdce smečky, budou věrně sloužit do roztrhání těla a nejen že z toho nebudou smutní, budou naopak šťastní. Stejně tak třeba koně nebo kočky jsou organizovány hierarchicky. U koček platí, že nejvýše jsou postaveni nevykleštění samci, pak nesterilizované samice, pak vykleštění samci a nakonec sterilizované samice. Kočky to nějak na sobě poznají. Každé společenství, ať zvířat nebo lidí je organizováno hierarchicky. Vždycky to tak bylo, jinak by vládla anarchie a chaos. Je to vlastně logické řešení, které patrně umožnilo skupinám přežít. Máme to všichni v genech, i lidé. Ilumináti správně pochopili tuto zákonitost a dali si to jako svůj hlavní symbol. S tím, že sebe vidí na vrcholu té pyramidy, pochopitelně.

To, co se vlivem technologie a pokroku mění, je velikost té pyramidy. Dříve existovaly stovky a tisíce malých pyramid, malých vládců, malých států. Když se občas některý vůdce nebo král zbláznil a začal své níže postavené jedince trápit, stačilo prostě zvednout zadek a přesunout se do jiné pyramidy, jiného města, jiného státu. No, tak snadné to vždy nebylo, někdy musel jedinec tím zadkem hodně hýbat, aby se mu to povedlo, ale důležité bylo, že bylo kam jít. Teď to vypadá, že vzniká pyramida jediná. Díky pokroku, kterého jsme dosáhli. Na jejím vrcholu se etablovala skupinka lidí tak mocných, že v porovnání s jejich mocí jsou mocní králové a dobyvatelé starověku a středověku jen legrační figurky. Ta skupinka je nekontrolovaná a nekontrolovatelná. Je nad státy a nad jejími zákony. Je nevolená. Lidé patřící do této skupiny mají o sobě nesmírně vysoké mínění. Vnímají své postavení jako zasloužený výsledek svých mimořádných schopností – a často mají pravdu. Ovšem jen odbornost a obchodní zdatnost nestačí. Ti lidé musí být bezohlední, bezcitní, řečeno slovy dr. Koukolíka musí být deprivanti. Máme věřit tomu, že budou pracovat pro naše dobro? Že budou přihlížet k našim zájmům a ochraňovat naše práva? Proč by to dělali? Moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně. Jak zajistíme, že tito elitní jedinci nebudou svou moc zneužívat? Aspoň teď víme, proč je nástup Nového světového pořádku tak nebezpečný. A ještě kvůli něčemu. Má totiž tendenci se udržet velmi dlouho. Jednak odpovídá přirozenému rozdělení světa podle obrazu pyramidy, jednak technologie je dnes na takovém stupni, že elity dokážou s nevelkým úsilím přesně vědět, co si kdo myslí v nižších stupních pyramidy a rychle eliminovat potenciální vůdce nepokojů. Plus efektivita práce dosáhla takového stupně, že se relativně všichni máme dobře a každý máme co ztratit. Dokud budou lidé mít co ztratit, nikdy nebudou riskovat. Plus pokračující demontáž vzdělání a kritického myšlení plus velké investice do zábavního průmyslu (her, lunaparků apod.) plus strach z jakýchsi příšerných teroristů číhajících za každým rohem a z nemocí, které se objevují jako zjevení Boží odnikud, plus pokračující útok na základní pilíře našich životů (rodina, národ, víra, tradice), zkrátka mají to tentokrát vymyšleno zatraceně dobře.

Takže jak z toho ven?

George Orwell v románu 1984 napsal: „Po celou historickou dobu, možná už od konce mladší doby kamenné, byly na světě tři druhy lidí. Ti nahoře, ti uprostřed a ti dole.“ Někdy se ti dole a uprostřed naštvali, udělali revoluci a zlikvidovali nenáviděné vládce. Okamžitě se v takto vzniklém vakuu ustanovila skupinka nových elit a jelo se dál stejným způsobem. Třeba se to i přejmenovalo, ale podstatné je, že pro ty uprostřed a pro ty dole život lepší nebyl. Takže postřílet elity by nám nepomohlo. Je to v systému, navíc hierarchii máme v genech, a naše technologická vyspělost to násobí. Ironicky technologie nás, všechny lidi na planetě, vede do otroctví mnohem většího než to starověké, historické.

Dalo by se (opět teoreticky) zříci technologie, která z nás dělá otroky. Zapomenout na internet, letadla, digitální signály, mobilní telefony, video konference apod. To je samozřejmě nesmysl, nikdo to neudělá. Je to Pandořina skříňka, která jednou otevřená, už nikdy nepůjde zavřít. I v případě celosvětové jaderné války by přeživší, pokud by nějací byli, patrně rychle obnovili komunikační kanály a dopravu, protože už vědí, jak na to.

Dalo by se znárodnit majetek, odebrat ho jednotlivcům a firmám a převést pod vládu státu. To už tady bylo také. Pokus o vybudování socialistického světového řádu selhal. Všichni měli stejně bez ohledu na schopnosti a stejně se etablovala skupinka, která měla moc a podstatně více majetku. I když nikdy ne tolik, kolik dnešní elity. V jistém smyslu a z pohledu toho, do čeho padáme teď, je mi ten pokus dnes sympatický. Téměř ideální byla situace po druhé světové válce, kdy existoval bipolární svět dvou řádů, které mezi sebou soutěžily, a technologie nebyla na takovém stupni, aby člověka zotročila.

To, co patrně potřebujeme, je rozbít tu pyramidu, která vzniká, opět na menší pyramidy. To je jediná možnost. Ale nevím, zda pro to máme prostředky. Zatím nevidím žádné řešení. Ale nechci znít příliš pesimisticky. Někdy se dějí i zázraky. Zatím je pro nás důležité uvědomit si, před čím stojíme, pojmenovat problém a hledat lék. Řešení se najde. Vždy se našlo.