Kalamita

Po poslední zprávě z Kalahari posílám čerstvé novinky přímo z centra Kalamity. Opět se stereotypně a nečekaně projevil starý nepřítel demokracie (dříve socializmu) – jaro, léto, podzim, zima a extremizmus (dříve kapitalizmus).

Zatímco u nás máme již týden nepříjemnou kalamitu, jinde mají opravdu pořádnou katastrofu (Haiti). Nepředchází jedno druhé?

Občan, který nepochopil, že českou státní příslušností je internován v léčebně dlouhodobě duševně nemocných, trpí místem svého trvalého pobytu mezi nebezpečnými šílenci a blázny - tak dlouho, dokud se sám nestane komikem nebo idiotem.

Již týden se hrdinsky brodíme marastem a marasmem. Potácíme se vpřed a kloužeme po neuklizených městských ulicích. Proplétáme se mezi sebou jako groteskně pajdající dav Charlie Chaplinů.

Ve společnosti trvale udržitelného růstu libého požitku se kráčí jenom vpřed! Na nic nelibého nemyslíme. Kráčíme za ideály na horizontu. Pod nohy, do čeho šlapeme, se nedíváme. Ubírá to sil v chůzi vpřed. Kupředu pravá (dříve levá)! Vpřed, zpátky ani krok! Co je za námi, na to kašleme (správný lidový výraz je jiný).

Postavme pod novým názvem opět sněhuláka. Do jara nevydrží, a my možná také ne! Když rozčarovaný a umořený dav již umdlévá, přichází nová aktualizace. Únor nebo listopad, na měsíci nezáleží. Náš život již více neřídí slunce, ale potměšilý hodinář. Změna názvu na předním transparentu vlije nové naděje a síly do žil klopýtající masy.

Počasí nás již několik dní shovívavě poučuje o naší bezmocnosti uprostřed žaludku proradného monstrózního systému, jehož jsme se stali rukojmím.

Napadlo trochu sněhu, a jsme vyřízení. Silnice a ulice jsou špatně průjezdné. Městské chodníky obtížně průchodné, někde vypadla elektřina, a jinde pár aut ze silnice. Mrazy umřelo pár bezdomovců. Mrzí nás to, neboť spotřeba krabicového vína klesla.

Udělat něco dobrého pro veřejnost, veřejný sektor či někoho druhého, byť je to sice i za peníze, zapáchá kolektivizmem, totalitou, extremizmem a duševní nedostatečností.

Ačkoliv stále kráčíme vpřed, jít skutečně dopředu nijak nelze. Chodník se nějak podtáčí a podkluzuje. Potácíme se totiž v kole generátoru. Otáčíme dynamem jeho ekonomiky. My se stále připravujeme pouze na blahobyt komunizmu, kapitalizmu nebo demokracie. Není nad pozitivní myšlení. Je to základ naší katastrofální ekonomiky.

Chůze městem je skutečně holografická komedie. Například u střední učňovské školy velká skupina učňů pokuřuje o přestávce trávu. Kvůli břečce a sněhu na chodníku kolem nich nelze projít. Lopatu a hráblo vzít do rukou žáci pracovní výchovy nesmí! Bylo to omezování osobní svobody. Bránit rozvoji osobnosti a pudů je ve správné demokracii zakázáno. Způsobilo by to snížení spotřebních sil ekonomiky – menší otáčky generátoru.

Nezáleží zda sněhová nebo světová krize, oboje se řídí stejnými zákony. Po znárodnění sněhu by opět měla přijít na pořad dne osvědčená měna. Elegantně se zbavíme dluhů, které zaplatí okradení. Není nad potrestání nevinných a nad tučnou odměnu pro viníky.

Veřejný sektor a dav s vědomím a myslí na ulici, zůstali staronovou obětí podnikání (dříve vykořisťování). Kdo z něj nekrade, okrádá ekonomiku, sebe a případně svoji rodinu. Jiný systém se nám jeví šíleným. Všichni renomovaní odborníci jej zavrhují. Místo v lese, kde je sloveno, lovíme na trhu veřejného sektoru.

Investice, injekce a dávka léku (jedu), musí být jako od jedovatého pavouka pouze taková, aby umožnila z oběti vysát více energie, než do ní bylo vstříknuto. Náklady vložené nesmí být vyšší, než výše zisku. Tomuto to se říká ekonomika.

Jak odporní korýši poustevníci, každý sám si buduj z veřejného materiálu svůj soukromý hrob. Možná v něm přečkáš zemětřesení. Zemětřesení musí zákonitě přijít. Za dva roky nebo za dva tisíce let. Sdělení geologů jsou neúprosná.

Obyčejný občan nechápe, že podporuje světovou politiku svým myšlením a chováním. Epicentrum katastrofy na druhém konci světa je zde, doslova na našich ulicích. Tam vytažené žije naše vědomí. I v soukromém hrobě svých luxusních domovů se příšerně nudíme. Musíme se dívat alespoň do televize. Co musí přijít, aby nám to vše došlo? Kalamita, trochu sněhu na našich ulicích, vůbec nestačí.