Masakr v Račaku a „humanitární“ bombardování Jugoslávie

15. ledna 1999 provedly srbské policejní jednotky bojovou operaci v kosovské vesnici Račak (albánsky Reçak). Následujícího dne zde byly objeveny mrtvoly 45 lidí. Z jejich usmrcení byly obviněny srbské jednotky. Tento incident posloužil zanedlouho jako záminka pro intervenci NATO v Jugoslávii.

Říká se, že žijeme ve věku informací. Pokud se ale člověk chce dozvědět pravdu o incidentu v Račaku, musí o tomto rčení zapochybovat. Pravda – napsáno toho bylo hodně, ale jak rozlišit informace od dezinformací? Ani jedenáct let po události, která měla zdůvodnit válečný konflikt na evropském území, se prostý člověk nemůže dopátrat toho, co se tehdy stalo.

Událost sama se při tom dostala už do historických publikací. V knize Patrika Girgleho Kosovo (2006) se píše, že v Račaku došlo k „dodnes ne zcela objasněnému masakru 45 Albánců“. Historik Miroslav Tejchman v Dějinách Srbska (2005) zase konstatuje, že šlo „zřejmě o umně připravenou manipulaci“.

Zajímavou „sociologickou“ sondou může být nahlédnutí do Wikipedie a jejích různojazyčných verzí. Nepřekvapí, že na jedné straně albánská a chorvatská Wikipedie hovoří o masakru civilistů a uvádí jmenný seznam všech obětí. Naproti tomu srbská a ruská verze sugeruje, že šlo o mrtvé bojovníky UÇK, přinesené teprve později na místo, kde byla těla nalezena, a oblečené posmrtně do civilních šatů. Anglická Wikipedie je nejobsáhlejší a kloní se k verzi masakru. Uvádí také jméno jediného srbského policisty, který byl za tento incident odsouzen (v roce 2001 v Prištině za vraždu jednoho člověka). Polská verze tvrdí, že existují závažné důkazy o tom, že mrtvoly byly na místo přeneseny odjinud.

Některé články uvádí přítomnost tří žen a jednoho dvanáctiletého chlapce mezi oběťmi, jiné tuto skutečnost vůbec nereflektují. Tento fakt sice zdánlivě potvrzuje tezi, že došlo k zabíjení civilistů, albánští svědkové však mluvili o „popravě“ civilistů, před níž měli příslušníci srbské policie oddělit muže od žen a dětí a na místo vraždy odvést zajaté muže. Někdy se píše pouze, že mezi oběťmi byl „dvanáctiletý chlapec a osmnáctiletá žena“, což jakoby naznačovalo, že pachatelé zabíjeli bez rozdílu pohlaví a věku. Někde je zmiňován i 99-letý stařec. (Srbští soudní lékaři mluví pouze o sedmnáctiletém chlapci a dvaadvacetileté ženě.) Na druhou stranu z těchto popisů implicitně vyplývá, že pravděpodobně většina nalezených obětí byli dospělí muži (40 z 45 osob). Neřeší to ovšem základní otázku, zda došlo k popravám civilistů či záměrné střelbě na civilisty. Nelze totiž pochybovat, že srbské pořádkové jednotky bojovali v Račaku s jednotkami UÇK a k nálezu těl došlo po opětovném obsazení vesnice Albánci, resp. po stažení srbských jednotek.

Seriozně mohou být dnes shrnuty pouze širší souvislosti, které se k incidentu vztahují. V říjnu 1998 zastavila vyčerpaná UÇK boje a nařídila svým lidem, aby se stáhli do hor. Spojené státy zároveň vyvinuly enormní tlak na Jugoslávii, aby přijala ultimativní požadavky, mezi nimiž byla přítomnost mezinárodních pozorovatelů, výrazné snížení početního stavu armády v Kosovu a návrat uprchlíků. (Už dříve byli Srbové obviňováni z vyhánění civilistů.) V opačném případě hrozily USA vojenskými nálety.

Srbská vláda na tyto požadavky přistoupila a stáhla z Kosova 90 procent svých vojenských a policejních sil. Spolu s navrátivšími se uprchlíky zaujala své ztracené pozice i UÇK a v prosinci se boj rozhořel nanovo, přičemž mrtví byli na obou stranách. V lednu došlo ke zmíněné události v Račaku, kdy Albánci ukázali mezinárodním pozorovatelům 45 údajně civilních obětí srbského masakru. Šéf pozorovatelské mise William Walker tuto verzi okamžitě přijal a obvinil z masakru srbskou policii. (Články laděné spíše „protisrbsky“ prozrazují, že si Walker na místě neprohlédl všechna těla obětí. Na otázku, zda půjde ještě na kopec, kde jsou další těla, dle vlastního vyprávění odpověděl: „Viděl jsem dost.“)

V únoru se sešla mezinárodní konference ve francouzském Rambouillet, kde jugoslávská delegace odmítla americký návrh dohody, která předpokládala obsazení Kosova jednotkami NATO a také volný přístup vojenských jednotek NATO na celé území Jugoslávie, včetně vzdušného prostoru a výsostných vod. Albánská delegace dohodu podepsala pod hrozbou zastavení veškeré pomoci. Zároveň prý bylo Albáncům neoficiálně přislíbeno vyřešení otázky kosovské samostatnosti.

Další události jsou obecně známy. Srbové „využili“ odchodu mezinárodních pozorovatelů k opětovné ofenzivě v Kosovu a vyhánění civilistů. 24. března 1999 byly zahájeny letecké útoky NATO na Jugoslávii.

Udělat si o událostech v Račaku jednoznačný názor na základě dostupných zpráv z různých médií je prakticky nemožné. Základní pochybnosti vyslovili již roku 1999 váleční zpravodajové Renaud Girard v deníku Le Figaro a Christophe Chatelot v Le Monde. (Vesnice Račak byla v době, kdy se zde mrtvoly našly, pod kontrolou UÇK. V místě, kde se našla mrtvá těla bylo nezvykle málo nábojnic a málo krve, což nasvědčovalo tomu, že mrtví nebyli zabiti na místě, kde mělo podle místních albánských svědků dojít k popravám. Srbská policie byla také po celou dobu svého pobytu ve vesnici ostřelována jednotkami UÇK, takže sotva mohla mít čas na to, aby se věnovala popravě civilistů.) Podle srbských zdrojů se při lékařském ohledání ukázalo, že většina zabitých (37 ze 40 – srbská verze o počtu obětí) měla na rukou stopy střelného prachu, což svědčí o tom, že krátce před smrtí používali střelné zbraně.

Bohužel i nad celou operací proti Jugoslávii visí různé otázky. Existují důvodné pochybnosti o tom, co bylo pravou příčinou vyhlášené války. Americký intelektuál Noam Chomsky řekl v rozhovoru pro Radio Beograd (s odvoláním na nejvyššího úředníka Clintonovy administrativy Stroba Talbota), že bombardování Jugoslávie nebylo motivováno žádnými humanitárními důvody, ale tím, že Bělehrad neprovedl požadované sociálně-ekonomické reformy.

Zajímavé je i to, jak rychle William Walker obvinil z račackého masakru srbskou policii, aniž by došlo k vyšetření události. Finská patoložka Helena Ranta, jejíž lékařský tým se z pověření Evropské unie podílel na vyšetřování, později napsala, že na ni Walker vyvíjel tlak, aby její zpráva explicitně potvrdila obvinění vůči Srbům. Následné podmínky dohody navrhované v Rambouillet byly stanoveny tak, aby byly pro Jugoslávii nepřijatelné. Šlo zejména přístup cizích vojsk na celé státní území Jugoslávie. Byly to tvrdší požadavky, než jaké měly Spojené státy vůči Jugoslávii po vyhrané válce.

Ze zvědavosti jsem se pokusil vyhledat, jak psala ve své době o Račaku Mladá fronta dnes. Můj zpětný dojem byl, že zpráva připomíná spíše válečnou propagandu než věcné zpravodajství: „Páteční masakr nejméně pětačtyřiceti albánských vesničanů šokoval svět, ten se ale zatím nechystá k žádné odvetě. Zabíjení jen vyvolalo obavy, že krvavá operace srbských sil znamená konec křehkého příměří a vyvolá válku v Kosovu.“ Ve chvíli, kdy se račacký incident vyšetřoval v Prištině nebo kdy přišel na přetřes při procesu s Miloševićem, tehdy už se o něm Mladá fronta slovem nezmínila. Pokud vím, ani jiná oficiální média se zpětně tématu kriticky nevěnovala. (Nepočítáme-li drobnější zmínky, např. ČT24 ve zprávě o pamětech Heleny Ranta, Literární noviny v rozhovoru s dokumentaristou Borisem Malagurskim). Podrobnější „oponenturu“ původní mediální verze o průběhu incidentu najdeme toliko na neoficiálních webových stránkách (např. v roce 2005 se o incidentu psalo na webu „Nevhodné zprávy“).

Nemohu říci, že bych byl informativní hodnotou našich médií překvapen. Přesto považuji za politováníhodné, že celý incident byl vylíčen jako jednoznačný casus belli, ač jde ve skutečnosti o nevyjasněný problém. Nebo snad mají pravdu cynikové, kteří tvrdí, že podstatné je to, co proběhne médii, a že pravda už zpětně nikoho nezajímá? Prostému člověku utkví jen to, že Srbové páchali zvěrstva a Spojené státy tomu rázně učinily přítrž. Koho zajímá po jedenácti letech pravda? Přesto doufám, že se v budoucnu objeví odborné publikace, které přinesou věrohodnou rekonstrukci tehdejších událostí.