Obamova jemenská odysea míří na Čínu

Před rokem jemenský prezident Ali Saleh učinil překvapivé odhalení, že bezpečnostní síly jeho země zatkly skupinu islamistů napojených na izraelskou rozvědku. „Byla zatčena teroristická buňka a bude postavena před soud kvůli napojení na izraelské výzvědné služby,“ slíbil.

Saleh dodal: „O procesu uslyšíte.“ Nikdy se svět nic nedozvěděl a soud šel do ztracena. Vítejte v kouzelné zemi Jemen, kde se v lůně času odehrávaly arabské noci.

Zkombinujte si Jemen s mystickým islámem, Osamou bin Ladinem, Al-Kejdou a izraelskou rozvědkou a dostanete silný koktejl. Šéf amerického centrálního velení, generál David Petraues, zaskočil v sobotu do hlavního města, Sana'a, a sliboval Salehovi zvýšenou americkou pomoc pro boj s Al-Kejdou. Prezident Spojených států Barack Obama Petrauesův slib rychle zopakoval a ujistil, že USA se s jemenskými jednotkami podělí o výzvědné informace a poskytnou jim výcvik, a možná budou proti ozbrojencům v oblasti provedeny společné útoky.

Další Afghánistán?

Mnoho svědků říká, že Obama, který je široce považován za nadaného a inteligentního politika, se řítí do katastrofické chyby tím, že začíná další válku, která by mohla být stejně krvavou a chaotickou a nevyhratelnou, jako válka v Iráku a Afghánistánu. Přesto se na první pohled zdá být Obama nevypočitatelný. Podobnost s Afghánistánem je překvapivá. Došlo k pokusu nigerijského studenta zničit americké letadlo, a ten říká, že se mu dostalo výcviku v Jemenu. A Amerika chce jít do války.

Jemen je rovněž země nádherně členitých hor, které by mohly být rájem partyzánů. Jemenci jsou velmi pohostinní, stejně jako domorodí Afghánci, ale podle vzpomínek irského novináře Patricka Cockurna, zatímco jsou štědří k procházejícím cizincům, v okamžiku, kdy cizinec opustí jejich území, „nechávají zákon pohostinnosti zákonem a cizinec se stává dobrým cílem na odstřel“. Jistě, ve vzduchu je cítit romantika – téměř stejně jako v Hindúkuši. Coby zuřivý nacionalista má téměř každý Jemenec zbraň. Jemen je také, jako Afghánistán, zemí protikladů, a za cizí intervence je malá občanská válka na spadnutí.

Je Obama tak neskutečně zapomětlivý a nevzpomíná si na svůj projev z 1. prosince, ve kterém načrtl svoji afghánskou strategii, že porušil své vlastní zásady? Zcela jistě ne. Obama je chytrý muž. Intervence v Jemenu se zapíše jako jeden z nejchytřejších tahů, který kdy pro udržení americké globální hegemonie udělal. Je to americká odpověď na růst vlivu Číny.

Letmý pohled na mapu této oblasti prozradí, že Jemen je jednou z nejstrategičtějších zemí u vod Perského zálivu a na Arabském poloostrově. Sousedí se Saudskou Arábií a Ománem, což jsou klíčové americké protektoráty. V podstatě si strýček Sam „značkuje teritorium“ – jako pes kandelábr. Rusko si zahrávalo s myšlenkou znovuotevření své základny z dob sovětské éry v Adenu. No, USA Moskvu v tomto závodě předběhly.

USA signalizovaly, že tato odysea Jemenem nekončí. Přesouvají se také do Somálska a Keni. Tím USA nastolují svoji vojenskou přítomnost na celém záhumenku podél západního okraje Indického oceánu. Čínští představitelé nedávno mluvili o potřebě ustavení námořní základny v této oblasti. USA nyní čínské možnosti oklestily. Jedinou zemí na pobřeží, která je pro Čínu a ustavení její námořní základny v oblasti dostupná, je Irán. Ve všech ostatních zemích je západní vojenská přítomnost.

Americká intervence v Jemenu nebude následovat vzor z Iráku a Afghánistánu. Obama zajistí, aby se z Jemenu nevracely žádné pytle s americkými vojáky. Americká veřejnost to od něj očekává. Nasadí pouze bezpilotní letouny a zvláštní jednotky a "soustředí se na poskytování výzvědných informací a výcvik, aby pomohl Jemenu postavit se ozbrojencům z Al-Kejdy“, jak tvrdí americká armáda. Hlavním klíčovým Obamovým cílem bude ustavení dlouhodobé vojenské přítomnosti v Jemenu. To slouží mnoha účelům.

Nová velká hra začíná

Zaprvé, na tah USA je třeba pohlížet z historické perspektivy probuzení se Šíitů v oblasti. Šíité (většinou ze skupiny Zaidi) byli v Jemenu tradičně utlačováni. Šíitská povstání byla v jemenské historie opakujícím se tématem. Došlo k vědomému pokusu minimalizovat podíl šíitské populace v Jemenu, ale ta může činit až 45%.

A co je ještě důležitější, v severní části země představují většinu. USA a umírněné sunitské arabské země – a Izrael – však trápí, že organizace Věřící mládež, vedená Husseinem Badr al-Houthi, která má v severní části pevné kořeny, je vytvořena podle Hizballáhu v Libanonu, ve všech ohledech – politicky, ekonomicky, sociálně a kulturně.

Jemenci jsou inteligentní lidé a jsou proslaveni na Arabském poloostrově svým demokratickým smýšlením. Posílení jemenských Šíitů na základě modelu Hizballáhu by mělo dalekosáhlé regionální dopady. Ještě citlivější je pravděpodobnost, že se nebezpečná myšlenka posílení Šíitů rozšíří do vysoce neklidných oblastí Saudské Arábie sousedících z Jemenem, které jsou ke všemu ještě hlavním zdrojem pohádkového ropného bohatství této země (není divu, že bombardování v Jemenu provádí i saudská letadla – p.p.).

Saudská Arábie vstupuje do vysoce citlivé fáze politických změn, jak se v Riyadhu ujímá moci nová generace, a palácové intriky a zlomové linie v rámci královské rodiny budou zřejmě obnoveny. Řečeno mírně, vzhledem k velké míře institucionalizace šíitského pronásledování v Saudské Arábii ze strany wahabské vlády znamená posílení Šíitů skutečné minové pole, ze kterého běhá Ryiadhu na současné křižovatce mráz po zádech. Jeho trpělivost mizí, o čemž svědčí současné netypické uchýlení se vojenskému použití síly proti jemenským šíitským komunitám u hranic se Saudskou Arábií.

USA čelí klasickému dilema. Je v pořádku, když Obama zdůrazňuje potřebu reformy v muslimských společnostech – jak učinil výmluvně ve svém projevu v Káhiře v červnu. Ale demokratizace v jemenském kontextu – ironicky v arabském kontextu – by znamenala posílení Šíitů. Po palčivých zkušenostech z Iráku je Washington v pozici doslova jako kočka na rozpálené plechové střeše. Mnohem raději by se spojil s represivní autokratickou vládou Saleha, než aby nechal džina reformy vylétnout z láhve, v oblasti bohaté na ropu, ve které má obrovské zájmy.

Obama je zasvěcený a je si vědom, že Jemen zoufale potřebuje reformu, ale prostě na to nechce myslet. Paradoxem, kterému čelí, je, že i se všemi svými chybami je Irán jediným „demokratickým“ systémem fungujícím v celé oblasti.

Íránský stín nad povědomím jemenský Šíitů představuje pro USA nekonečné obavy. Řečeno jednoduše, v ideologickém boji probíhajícím v oblasti se Obama ocitá na straně ultra-konzervativních a brutálně autokratických oligarchů, kteří představují vládnoucí třídu v oblasti. Možná, že to pro něj není lehké. Pokud je možno věřit jeho vlastnímu životopisu, mohou být chvíle, kdy ho jeho matné vzpomínky na své dětství v Indonésii a jeho cenné vzpomínky na svoji vlastní matku, která byla podle všech svědectví nezávislou intelektuálkou a humanistkou, mohou na chodbách Bílého domu pronásledovat.

Nastupuje Izrael

Ale Obama je především realistou. Emoce a osobní názory jdou pryč, a když pracuje v oválné pracovně, nastupují strategické úvahy. S vojenskou přítomností v Jemenu USA upevnily svůj kordon kolem Iránu. V případě vojenského útoku na Irán by Jemen mohl posloužit jako odrazový můstek Izraelců. To jsou pro Obamu vážné úvahy.

Faktem je, že v Jemenu nevládne nikdo. Pro obávanou izraelskou rozvědku je schovat se v Jemenu procházkou růžovým sadem – stejně jak tomu bylo v severním Iráku za poměrně srovnatelných okolností.

Islamismus Izrael nijak neděsí. Saleh nemusel být daleko od pravdy, když vloni obvinil chycenou izraelskou rozvědku z udržování kontaktů s jemenskými islamisty. Důležité je, že jemenští islamisté jsou značně roztříštění a nikdo si není jist, kdo je loajální komu. Izraelské výzvědné službě se v takových zónách soumraku, kdy je horizont rozdrásaný krví mizícího slunce, daří skvěle.

Izrael považuje svoji přítomnost v Jemenu za bohem seslaný dar, protože to znamená jeho přítomnost na Arabském poloostrově. To je splněný sen Izraele, jehož účinnost jako regionální velmoci byla vždy silně narušena nemožností přístupu do oblasti Perského zálivu. Podpůrná americká vojenská přítomnost pomáhá Izraeli svoji jemenskou epizodu politicky konsolidovat. Není pochyb, že Petraeus jde do Jemenu v tandemu s Izraelem (a Británií). Ale „pro-západním“ arabským státům se svojí rentiérskou mentalitou nezbývá nic jiného, než akceptovat, že budou jen tichými pozorovateli na postranní čáře.

Některé z nich se mohou v podstatě s izraelskou bezpečnostní přítomností v oblasti smířit, jako s bezpečnější variantou, než je šíření nebezpečných myšlenek posílení Šíitů, vycházejících z Iránu, Iráku a od Hizballáhu. V jisté fázi izraelská rozvědka také začne s infiltrováním složek extrémních Sunitů v Jemenu, které jsou obecně známy svými vazbami na Al-Kejdu. Tedy pokud to již neprovedla. Jakákoliv taková vazba činí z Izraele neocenitelného spojence USA v boji s Al-Kejdou. Celkem vzato, v tomto paradigmatu, které se utváří v muslimském světě sousedícím se strategickým Perským zálivem, existují neomezené možnosti.

Vše je to o Číně

Nicméně ze všeho nejdůležitější pro americkou globální strategii bude získání masivní kontroly nad jemenským přístavem Aden. Británie může dosvědčit, že Aden je branou do Asie. Kontrola Adenu a úžiny Malacca bude pro USA znamenat neochvějnou pozici ve „velké hře“ o Indický oceán. Námořní cesty v Indickém oceánu jsou doslova krčními žilami čínské ekonomiky. Jejich kontrolou posílá Washington Pekingu silnou zprávu, že jakákoliv zmínka, že jsou USA v Asii upadající velmocí, nebude nic víc, než extravagantním výplodem fantazie.

V oblasti Indického oceánu se Čína stále více dostává pod tlak. Indie je v oblasti Indického oceánu přirozeným spojencem USA. Obě země nelibě nesou jakoukoliv významnou čínskou námořní přítomnost. Indie zprostředkovává sbližování mezi Washingtonem a Colombo, které by pomohlo oslabit čínský vliv na Srí Lance. USA udělaly u své politiky k Myanmaru otočku o 180 stupňů a sbližují se s tamním režimem, s primárním cílem narušit vliv Číny u těchto vojenských vládců. Čínská strategie usiluje o posílení vlivu na Srí Lance a v Myanmaru, aby se otevřely nové přepravní cesty na Střední východ, do Perského zálivu a Afriky, kde začala narušovat západní ekonomickou nadvládu.

Čína se horlivě snaží oslabit svoji závislost na úžině Malacca u svého obchodu s Evropou a západní Asií. USA jsou naopak odhodlány zajistit, aby Čína zůstala zranitelnou a na úzkém hrdle mezi Indonésií a Malajsií závislou.

Propuká strhující boj. USA jsou kvůli čínským snahám dostat se k teplým vodám Perského zálivu přes oblast střední Asie a Pákistánu nešťastné. Pomalu ale houževnatě stahuje Washington smyčku kolem krku pákistánské elity – civilní i vojenské – a nutí ji učinit strategickou volbu mezi USA a Čínou. To tuto elitu uvrhne do nezáviděníhodného dilematu. Stejně jako její indický protějšek je neodmyslitelně „pro-západní“ (dokonce i když je „proti-americká“) a pokud je pro Islámábád důležitá čínská vazba, je to primárně proto, že to vyrovnává pociťovanou indickou hegemonii.

Existenční otázky, se kterými pákistánská elita zápasí, jsou zjevné. Hledá odpověď u Obamy. Může Obama udržet rovnovážné vztahy vůči Pákistánu a Indii? Nebo Obama sklouzne zpět ke strategii Bushovy éry budování Indie jako přední mocnosti v Indickém oceánu, jejíž stín Pákistán se bude muset naučit přežít?

Osa USA – Indie – Izrael

Na druhou stranu, indická elita není nakloněná kompromisům. Delhi bylo za doby Bushe v popředí. Nyní, po počátečních obavách ohledně Obamovy politické filosofie, došlo Delhi k závěru, že co se týká rysů americké globální strategie – ve které je zadržování Číny hlavním bodem -- je Obama pouze klonem svého slovutného předchůdce.

Co se týká Obamova prezidentování, míra spokojenosti v Delhi roste. Delhi bere růst vlivu izraelské lobby ve Washingtonu jako lakmusový papírek Obamova prezidentování. Tento růst Delhi vyhovuje, protože židovská lobby byla vždy užitečným spojencem při uplatňování vlivu v americkém kongresu, médiích a u členů buřičských mozkových trustů, jakož i u následných/nástupnických vlád. A to vše se děje v době, kdy indicko-izraelské bezpečnostní vztahy získávají větší sílu.

Ministr obrany Spojených států Robert Gates má v nadcházejících dnech navštívit Delhi. Obamova vláda údajně stále více vyznává vstřícný přístup k dlouhodobým snahám Indie získat od USA technologie „duálního použití“. Pokud tomu tak je, otevře se mezi těmito dvěma zeměmi velký kanál pro vojenskou spolupráci, což z Indie učiní vážného konkurenta rostoucí čínské vojenské zdatnosti. Je to situace výhra-výhra, protože velký indický zbraňový bazar nabízí pro americké společnosti vysoce lukrativní byznys.

Je jasné, že útulný trojspolek USA – Izrael – Indie poskytuje oporu všem těm manévrům, ke kterým dochází. Bude to mít význam pro bezpečnost v Indickém oceánu, Perském zálivu a na Arabském poloostrově. Vloni Indie formalizovala svoji námořní přítomnost v Ománu.

Celkově vzato, experti na terorismus, když analyzují americký výpad do Jemenu v úzkém prizmatu nahánění Al-Kejdy, nevidí pro stromy les. Tvrdou realitou je, že Obama, jehož hlavním heslem bývala „změna“, ho odhodil a stále více se uchyluje ke globální strategii Bushovy éry. Svěžest Obamova kouzla mizí. V jeho zahraniční politice se začínají vynořovat známky „revizionismu“. Ty již může vidět ve vztahu k Iránu, Afghánistánu, Střednímu východu a k izraelsko-palestinskému problému, ke střední Asii a ve vztahu k Číně a Rusku.

Tento „návrat k přirozenosti“ byl u Obamy pravděpodobně nevyhnutelný. Neboť je pouze výtvorem okolností. Jak někdo skvěle řekl, Obamovo prezidentování je spíše jako řízení vlaku, než auta: vlak nelze odklonit z kolejí, strojvůdce může nanejvýš regulovat rychlost, ale nakonec vždy musí jet po kolejích.

Mimo to, historie nezná příklad, kdy by upadající velmoc pokorně přijala svůj osud a odešla do propadliště. USA se své globální nadvlády vzdát nemohou, aniž by se neuchýlily ke skutečnému boji. A realitou takových významných zápasů je, že je nelze bojovat chlebem. Nemůžete bojovat s Čínou, aniž byste neokupovali Jemen.

Článek Obama's Yemeni odyssey targets China vyšel 9. ledna na serveru Asia Times. Překlad L. Janda.