Rusko, Čína a Írán překreslují energetickou mapu

Středeční otevření plynovodu Dauletabad-Sarakhs-Khangiran spojujícího severní kaspickou oblasti Íránu s rozsáhlým polem zemního plynu Turkmenistánu mohlo uprostřed halasu západních médií o „bezprostředním konci“ islámského režimu v Teheránu projít bez povšimnutí.

Tato událost vysílá silné poselství pro regionální bezpečnost. Během tří týdnů se Turkmenistán zavázal zasílat veškerý plyn na export do Číny, Ruska a Íránu. Nemá nijak silnou potřebu produktovodů, které Spojené státy a Evropská unie tak prosazovaly. Slyšíme vzdálené tóny rusko-čínsko-íránské symfonie?

182 kilometrů dlouhý turkmensko-íránský plynovod začíná skromně, kdy přepravuje 8 miliard metrů krychlových (bcm) turkmenského plynu. Ale jeho roční kapacita je 20 bcm a to uspokojí energetické požadavky íránské kaspické oblasti a umožní to Teheránu uvolnit svoji vlastní produkci plynu na jižních polích na export. Vzájemná prospěšnost je dokonalá: Ašchabad dostane jistý trh v sousedství; severní Írán může spotřebovávat beze strachu ze zimních výpadků; Teherán může vytvořit více přebytků pro export; Turkmenistán může najít přepravní cesty na světové trhy přes Írán; a Írán může aspirovat na použití své výhody vynikajícího geografického umístění jako platformy pro turkmenské exporty.

Jsme svědky nového druhu energetické spolupráce na regionální úrovni, která se vymaňuje z vlivu velkých ropných zájmů. Rusko se tradičně ujímá vedení. Čína a Írán tohoto příkladu následují. Rusko, Írán a Turkmenistán mají ve zmíněném pořadí největší, druhé největší a čtvrté největší zásoby plynu na světě. A Čína bude v tomto století spotřebitelem par excellence. Tato záležitost má pro americkou globální strategii závažné důsledky.

Turkmensko-íránský plynovod je výsměch americké politice vůči Íránu. USA hrozí Íránu novými sankcemi a tvrdí, že Teherán je „stále izolovanější“. Ale prezidentské letadlo Mahmuda Ahmadinejada křižuje nad střední Asií a přistává v Ašchabadu, kde se mu od jeho turkmenského protějšku, Gurbanguly Berdymuchammedova, dostává uvítání s červeným kobercem a objevuje se nová ekonomická osa. Nátlaková diplomacie Washingtonu nezafungovala. Turkmenistán, s hrubým domácím produktem 18,3 miliard dolarů, se velmoci (s GDP 14,2 bilionů dolarů) vzepřel – a co hůř, udělal z toho běžnou záležitost.

Existují rovněž vedlejší zápletky. Teherán tvrdí, že má dohodu s Ankarou na přepravu turkmenského plynu do Turecka přes existující 2,577 km dlouhý plynovod spojující Tabríz na severozápadě Íránu s Ankarou. Skutečně, turecká diplomacie má nezávislou zahraničně-politickou orientaci. Turecko také aspiruje stát se výchozí platformou pro energetické dodávky do Evropy. Evropa může bitvu za vytvoření přímého přístupu ke Kaspiku prohrát.

Zadruhé, Rusko se nezdá být znepokojené tím, že Čína se napojuje na energetické zdroje střední Asie. Evropská potřeba ruských energetických dovozů poklesla a středoasijské produkční energetické země se napojují na čínský trh. Z ruského pohledu by ho čínské dovozy neměly připravit o energii (pro domácí spotřebu a export). Rusko si ve střední Asii a v sektoru kaspické energie vybudovalo dostatečnou přítomnost, aby si zajistilo, že nebude čelit žádnému nedostatku energie.

Co Rusko zajímá nejvíce je, aby jeho dominantní role evropského poskytovatele energie číslo 1 nebyla narušena. Dokud nebudou mít středoasijské země palčivou potřebu nových USA podporovaných transkaspických produktovodů, bude Rusko spokojeno.

Během své nedávné návštěvy v Ašchabadu ruský prezident Dmitrij Medveděv normalizoval rusko-turkmenské energetické vztahy. Obnovení vztahů s Turkmenistánem je hlavním průlomem pro obě země. Zaprvé, zmrazené vztahy byly výrazně obnoveny, přičemž Turkmenistán bude udržovat dodávky plynu do Ruska v objemu 30 bcm. Zadruhé, abychom ocitovali Medveděva: „Poprvé v historii rusko-turkmenských vztahů budou dodávky plynu prováděny na základě cenového výpočtu, který je v naprostém souladu s podmínkami na evropském trhu plynu.“ Ruští komentátoři říkají, že pro Gazprom bude nákup plynu v Turkmenistánu neziskový, a pokud si Moskva zvolila platit vysokou cenu, je to primárně proto, že se rozhodla zajistit plyn, který by mohl být použit v alternativních plynovodech, především v USA prosazovaném projektu Nabucco.

Zatřetí, na rozdíl od západní propagandy Ašchabad nepovažuje čínský plynovod za náhradu za Gazprom. Ruská cenová politika zajišťuje, že Ašchabad pohlíží na Gazprom jako na nenahraditelného zákazníka. Exportní cena turkmenského plynu prodávaného Číně se stále ještě vyjednává a odsouhlasená cena prostě nemůže konkurovat ruské nabídce.

Začtvrté, Rusko a Turkmenistán zdůraznily svůj závazek vybudovat kaspický pobřežní plynovod (který půjde podél východního kaspického pobřeží do Ruska) s kapacitou 30 bcm. Je jasné, že Rusko doufá, že si zajistí další středoasijský plyn z Turkmenistánu (a Kazachstánu).

Zapáté, Moskva a Ašchabad se dohodly, že společně vybudují plynovod východ-západ spojující všechna turkmenská plynová pole do jediné sítě, aby plynovody vedoucí do Ruska, Íránu a Číny mohly čerpat z jakéhokoliv z polí.

Skutečně, oproti intenzifikaci amerického tlaku na střední Asii, měla návštěva Medveděva v Ašchabadu dopad na regionální bezpečnost. Na společné tiskové konferenci s Medveděvem Berdymuchammedov řekl, že názory Turkmenistánu a Ruska na regionální procesy, obzvláště ve střední Asii a kaspické oblasti, jsou obecně stejné. Zdůraznil, že tyto dvě země jsou názoru, že bezpečnost jednoho nelze dosáhnout na úkor jiného. Medveděv souhlasil, že v otázkách souvisejících s bezpečností mají obě země podobné a shodné názory a potvrdil připravenost těchto zemí spolupracovat.

Produktovodová diplomacie Spojených států v Kaspiku, která usiluje o obejití Ruska a Číny a izolování Íránu, ztroskotala. Rusko nyní plánuje zdvojnásobit svůj odběr ázerbájdžánského plynu, což je další ranou pro snahu západu udělat z Baku dodavatele pro Nabucco. V tandemu s Ruskem se jako spotřebitel ázerbájdžánského plynu vynořuje také Írán. V prosinci Azerbajdžán podepsal smlouvu na dodávky plynu do Íránu přes 1,400 km dlouhý plynovod Kazi-Magomed-Astara.

V „širším kontextu“ je jasné, že ruský South Stream a North Stream, které dodávají plyn do severní a jižní Evropy, dostaly nezvratný impulz. Hlavní překážky North Stream byly odstraněny, kdy Dánsko (v říjnu), Finsko a Švédsko (v listopadu) a Německo (v prosinci) tento projekt schválily z hlediska životního prostředí. S výstavbou tohoto plynovodu se začne na jaře.

Tento plynovod za 12 miliard dolarů budovaný společně Gazpromem, německým E.ON Ruhrgas a BASF-Wintershall a holandskou firmou zabývající se přepravou plynu obchází tranzitní trasy ze sovětské éry přes Ukrajinu, Polsko a Bělorusko a probíhá ze severozápadního ruského přístavu Vyborg do německého přístavu Greifswald, po 1,220 km dlouhé trase pod Baltským mořem. První větev tohoto projektu bude mít přepravní kapacitu 27,5 bcm ročně a bude dokončena příští rok, a v r. 2012 se kapacita zdvojnásobí. North Stream značně ovlivní geopolitiku Euroasie, transatlantické rozložení sil a ruské vztahy s Evropou.

Rok 2009 se ovšem také stal důležitým rokem v „energetické válce“. Čínský plynovod slavnostně otevřený prezidentem Hu Jintao 14. prosince; ropný terminál poblíž přístavního města Nachodka na ruském Dálném východě slavnostně otevřený premiérem Vladimirem Putinem 27. prosince (který bude obsluhovat mamutí ropovod za 22 miliard dolarů z nových polí východní Sibiře vedoucí do Číny a na asijsko-pacifické trhy); a íránský plynovod slavnostně otevřený Ahmadinejadem 6. ledna – to vše znamená, že energetická mapa Euroasie a Kaspiku byla doslova překreslena.

Rok 2010 začíná fascinující novou otázkou: budou Rusko, Čína a Írán koordinovat budoucí tahy nebo aspoň harmonizovat své konkurující si zájmy?

Velvyslanec M K Bhadrakumar byl kariérním diplomatem Indie. Působil v Sovětském svazu, Jižní Koreji, Srí Lance, Německu, Afghánistánu, Pákistánu, Uzbekistánu, Kuvajtu a Turecku.

Článek Russia, China, Iran redraw energy map vyšel na serveru Asia Times Online 8. ledna. Překlad L.Janda