Několik vánočních postřehů

Byl jsem dnes – po dlouhé době – navštívit shopping mall. Den před Vánocemi není pro takové návštěvy nejlepší, ale musel jsem vybrat nějakou knihu pro syna. Už na příjezdové cestě jsem uvázl v zácpě automobilů, ale hlavní nápor mě čekal až na místě. Krize? Jaká krize? Lidé si lezli po hlavách. V shopping mallu se hodně změnilo. Rozšířili ho. Zabloudil jsem tam. Procházel jsem kolem obchodů, které všechny jako by si z oka vypadly. Jako ražené podle stejné matrice. Všude to překypovalo zbožím. Věci, věci, věci. Oč zbytečnější, o to v lesklejších obalech.

Na okamžik jsem znejistěl, jestli nejsem zpátky v obchodním centru Zličín. Náš Square One, jak se jmenuje, byl totiž věrnou kopií obchodního centra Metro Zličín. Vlastně naopak, Zličín byl kopií Square One, protože ten tady stál už řadu let předtím. Stejné chodby, stejné dlaždice, stejná výzdoba, stejná světla, stejné obchody, stejné zboží a – stejné ceny.

Převažovaly stánky a obchody s mobilními telefony. Kam oko dohlédlo, nebylo snad 50 metrů plochy, kde by nestál aspoň jeden stánek s mobily. Překvapilo mě, kolik nových operátorů nabízí své služby v Kanadě. Jména, o kterých jsem nikdy neslyšel. A všechny nabízely totéž. Malé, lesklé krabičky s barevným displejem. Jak se ty firmy mohou uživit? Jak mohou obstát v té konkurenci? Kolik mobilů potřebuje normální člověk, aby byl in?

Mobily jsou pro mě velká záhada. Nerozumím jim (a jsem na to pyšný). Nevím, čím se liší jedna lesklá krabička od druhé, hlavně ale nechápu důvod, proč je ta věc tak atraktivní. Co lidi žene si je pořizovat? Mám svůj několik roků starý, občas, jednou za půl roku, pokud si vzpomenu, si koupím voucher – předplacený čas v ceně 10 dolarů, je v tom snad jenom půl hodiny nebo kolik minut, a ještě nikdy se mi nestalo, že by mi po několika měsících nepropadl. Zkrátka nikdy jsem ten čas nevyčerpal. Pokud potřebuji volat, používám Skype nebo pevnou linku. Mobil mám výhradně pro nouzové volání.

Proč mobily nemám rád, když jinak se technickým novinkám nevyhýbám? Přemýšlel jsem nad tím. Myslím, že je nedokážu vnímat jinak než jako hrubý zásah do soukromí. Všichni jsme slyšeli povídání o tom, že mobilní operátor dokáže určit polohu mobilu s poměrně slušnou přesností a všichni víme, že mobil se dá přepnout tajně na příjem a odposlouchávat tak vše, co se v jeho okolí děje. Poznat to skoro nelze, mobil přitom zůstává zdánlivě vypnutý. Říkám skoro. Částečnou indikací, že něco není v pořádku, je to, že se baterie odposlouchávaného mobilu vybíjí mnohem rychleji než by měla. Pochopitelně. Mobil aktivně komunikuje i když vypadá spící. To mi připomíná, že při mé poslední návštěvě doma v ČR jsem musel svůj mobil nabíjet každý den, ačkoliv jsem neuskutečnil více než jeden, dva několikaminutové hovory denně. V Kanadě mi tentýž mobil vydrží nabitý týden. Píšu o této své zkušenosti úmyslně – chci tímto sdělit BIS nebo kdo mě to odposlouchával, že o jejich trapném šmírování vím, a že jsem se podle toho zařídil. :-)

Velký bratr nepotřebuje montovat naslouchací zařízení do každého domu a na každý sloup. Nepotřebuje implanty do mozku, aby věděl, co si lidé myslí. Stačí, když podporuje hodně atraktivních udělátek k mobilům a snižuje jejich cenu, takže si lidé ty malé šmíráky ochotně kupují sami a ještě za to platí.

Zkrátka mobily nemám rád a nikdy je mít rád nebudu. Ale to jsem odbočil od tématu. Měl jsem psát o Vánocích.

Bylo mi asi 13 nebo 14. Byl Štědrý den, odpoledne. Šel jsem polní cestou mezi městy. Byl pošmourný den. Nečekejte nějakou pointu. Žádná není. Prostě jsem šel a těšil se na večer a na dárky. Do dneška si ten pocit pamatuji. Už nikdy potom jsem se na Vánoce tak netěšil, jako tenkrát na té polní cestě. Byla to doba, kdy byl svět jednoduchý.

Pak přišla doba, kdy jsem Vánoce rád neměl. To jsem dospíval a odmítal se podřídit otcově autoritě. Odmítal jsem tradice. Vánoce bylo období hádek a křiku doma.

Následovalo období, kdy jsem Vánoce spojoval s církví. Chodil jsem do kostela na půlnoční, protože to bylo něco ne sice přímo zakázaného, ale při nejmenším nevhodného. Pořád to byla jednoduchá doba, i když dárků ubylo a ubylo i těšení se na ně.

Přišel čas, kdy moje vlastní děti už rozuměly, co jsou Vánoce. A opět se mohutně kupovaly dárky a bylo velké těšení se. Tentokrát jiné. Člověk se těšil, že udělá svým dětem radost tím, že je sám obdaruje. Tenkrát ještě byly děti dostatečně malé a my dostatečně chudí, aby měly z velkých krabic s legem dostatečnou radost a dostatečně ji projevily.

Dnes jsou děti dospělé, dárky se staly jakýmsi hloupým, nudným zvykem. Nerad je kupuji. Nerad je balím. Nerad je dávám. Tedy aby mi bylo rozuměno, platí to jen pro vánoční čas. Dávám dárky rád, ale chci si zachovat možnost rozhodnout se kdy. Odmítám davové běsnění, nákupy jen proto, že se to dělá. Hledám cestu zpátky k původním Vánocům. Pryč je povinnost nakoupit co nejvíc, přežrat se co nejvíc. Pryč je církevní podtón. Žádný kostel. Vnímám Vánoce jako oslavu zimního slunovratu, vlastně svátek jara. 21. prosince se slunce zastaví nejníže nad obzorem. Pak na tři dny jakoby zdánlivě zůstane viset na stejném místě. A 24. prosince začne stoupat. Co na tom, že nás čeká nejstudenější a nejošklivější období v roce? Důležité je, že planeta vykročila na svou cestu k létu. Je co oslavovat. :-) A vnímám Vánoce také jako největší rodinný svátek v roce, kdy by rodina měla být pospolu. To je vlastně to nejhlavnější.