Honička? Zakázat!

Pamatujete si ještě na dobu, kdy jste byli dětmi? Pamatujete si na školní přestávky a tábory? A co hry venku před domem, když vás rodiče poslali ven, aby měli na chvíli pokoj? A hry, co jste tenkrát hrávali, to si ještě pamatujete také? Samozřejmě. Asi souhlasíte, že jednou z nejoblíbenějších a nejčastějších dětských her byla hra na honěnou, zkrátka honička.

Základní hra má ještě své varianty. Např. (a teď nevím, jak se tomu říkalo) tu na zmrazení. Ten, koho se honící hráč dotkne, musí ztuhnout v pozici, ve které právě byl. Osvobodit jej může jen jiný hráč buď prostým dotekem, nebo (podle jiných pravidel) tím, že podleze pod jeho rozkročenýma nohama. Kdo podleze poslední, "má ji".

Tyto hry hrály jistě generace. Troufám si říct, že ji hrály děti už v době kamenné a pak napříč historickými obdobími, včetně těch nejchmurnějších dob. Nevím to jistě, ale možná ji (ve vzácných chvilkách) hrály i děti v ghetech a koncentrácích. Honička je skutečně mezinárodní hra provozována ve všech světadílech a dětmi všech barev pleti. Její výhodou je jednoduchost, nepotřebujete žádné pomůcky, podstata hry vybízí k přirozené aktivitě. Je sama o sobě zábavná, soutěživá, plně podporující dětský temperament, chuť po pohybu. Rozvíjí u dětí rychlost, šikovnost.

Řekli byste, že honička je neškodná. Ale mýlíte se. Honička začala být politicky nekorektní. A došlo to tak daleko, že tuto hru, stejně jako její varianty, dětem zakázali. "A kde ji zakázali?" ptáte se, i když už asi tušíte odpověď. Ano, bylo to v zemi neomezených svobod, ve Spojených státech.

Důvod? Podle některých "pedagogů" tyto hry způsobují zranění děti, odřeniny a zlomeniny. Ale pak je tady ještě jeden, větší problém. Napsala o tom ředitelka základní školy v Santa Monice do učitelského oběžníku. Cituji její slova přesně: "In this game, there is a 'victim' or 'It,' which creates a self-esteem issue. The oldest or biggest child usually dominates." (V této hře je někdo "oběť". Je to ten, kdo ji má. To vytváří poruchu sebedůvěry. Starší nebo větší děti mají většinou výhodu.)

Několik dalších odborníků se přidalo: některé děti pak mohou snadno a opakovaně stávat terčem, tedy těmi, kdo "to má" častěji než jiní. Pro ně je to forma ponížení. Slabší jsou znevýhodněni, mohou se cítit špatně, neplnohodnotně, snižuje to jejich sebevědomí.

Z těchto důvodů je třeba pohlížet na tu hru jako na něco škodlivého, na něco, co je třeba zakázat. Což se také stalo. Děti v Franklinově základní škole v Santa Monice si na honičku už nehrají. Místo toho sedí za počítačem nebo před televizí, popř. navštěvují wrestlingové zápasy, kteréžto činnosti jsou jistě mnohem zdravější.

Na indexu zakázaných her není jen honička. Stejně tak se diskutují i další hry:

Dodgeball (hra na jelena), při které hráči utvoří dva týmy, postaví se proti sobě na určitou vzdálenost a snaží se míčem zasáhnout hráče v týmu protivníka. Chytí-li protihráč prudce hozený míč dříve, než se tento dotkl země, házející je ze hry venku. Nechytí-li jej a míč jej zasáhne, vypadává ze hry zasažený hráč. Hra je nevhodná proto, že staví proti sobě slabší a silnější, nevyhnutelně přitom diskriminuje slabší jedince, kteří se tak stávají snadnou kořistí silnějších hráčů.

Red Rover. Dva týmy utvoří dvě řady proti sobě. Hráči v každé řadě se chytí pevně za ruce. Smyslem hry je prorazit řadou. Na vyvolání jména jednoho hráče se musí dotyčný rozběhnout a pokusit se protrhnout řetězec rukou druhého týmu. Nepodaří-li se to, stává se sám součástí protivníkova týmu.

V obou hrách jde navíc podle amerických odborníků také o vytváření stereotypu sociálního odmítání některých jedinců, kdy na začátku hry vedoucí týmů volí své hráče, a ti atleticky méně schopní nebo méně oblíbení bývají často ponecháni nakonec, což snižuje jejich sebevědomí.

Seznam her s otazníkem si můžete prohlédnout zde. U některých je uváděn jako důvod nedoporučení přílišná tvrdost nebo nebezpečí zranění. A to i přes to, že na těchto hrách vyrostly generace a generace lidí.

Článek ředitelky Franklinovy školy vyvolal polemiku v odborném tisku, zprávu o tom převzaly noviny Los Angeles Times a 24.června o něm referoval ABCNews. Lze říci, že většina diskutujících tenhle nesmysl odmítá. Důležité je zde slovíčko zatím.

Myslíte si, že je vyhráno? Že pár pitomců se zviditelnilo a že se na to časem zapomene? Omyl! Opak je pravdou. Všiml jsem si toho už vícekrát. Politická korektnost má zajímavou vlastnost. Jakmile se objeví nějaký do nebe volající nesmysl, lidé nejdříve kroutí nevěřícně hlavami, smějí se tomu, nebo nad tím jen mávnou rukou. Jenže ten nesmysl už byl vysloven a nelze jej vzít zpět. Usadí se v některých hlavách a napadne - podobně jako virus - centrum zdravého rozumu. Řada lidí si po čase řekne, že na tom možná něco je. A pak už je jen krůček k tomu, aby to někdo další přijal jako nový lepší způsob výchovy. A po nich další a další, kteří se bojí, aby nezaspali dobu, aby nebyli nařčeni z nedostatku citlivosti a respektu k těm, pro které se vžilo zajímavé označení challenged.

Nutno říct, že co se trendu, který nazývám život ve vatičce, týče, nejde o nic nového. Snahou pedagogických pracovníků je už po delší dobu vyloučit jakoukoliv soutěživost, cokoliv, co by mohlo naznačit, že někdo je v něčem horší než ostatní. (Foglar by se asi divil!) A tak po zákazu zimních radovánek, jako jsou koulovačka (koule může někoho poranit), stavění sněhuláků (sněhuláci nepřiměřeně zdůrazňují mužskou nadřazenost a tím diskriminují ženy) dochází teď i na letní hry.

A zdaleka nejde jen o hry. Ty jsou jen špičkou ledovce. Jde například o takové detaily, jako jsou rozdávání vysvědčení nebo prosté sdělení výsledků posledních testů. Už nejméně nějakých patnáct let se výsledky ve třídách veřejně nevyhlašují. Co se vysvědčení týče, předávají je učitelé dětem v zalepených obálkách a dítě nesmí obálku ve škole otevřít a pochlubit se spolužákům. Záměrem je, aby se ti slabší necítili poníženi a nedostateční. Není výjimkou, že školy považují ukázání svého vysvědčení spolužákům za přečin natolik vážný, že za to narušitele vylučují ze školy. Na třídních schůzkách se rodič nedoví, jak je na tom jeho dítě vzhledem k ostatním konkrétním jedincům. Učitel mu sdělí pouze výsledky týkající se jeho ratolesti a třídní průměr. Ten se uvádí i na vysvědčení. Ale je to anonymní číslo bez tváře.

V této souvislosti si vzpomínám na rozhovor, který jsem před několika roky vedl se svým šéfem v práci. Je to ruský žid, přišel do Kanady jako já. Dosti hodně jsme se sblížili a on mi někdy vyprávěl o svých dětech, nadějných šachistech a dobrých studentech. Přišla řeč na školní systémy v Kanadě. Židé zde, v této zemi, mají vlastní židovské školy, do které se gojové pochopitelně nedostanou. (Ne, že by to bylo přímo zakázáno, ale málo kdo z nich zná jidiš.) Stěžoval jsem si tenkrát na nedostatek soutěživosti ve školách, na potlačování zveřejňování studijních výsledků apod. Můj šéf byl tímto trendem velmi překvapen. Vůbec o tom nevěděl. Ve školách, kam chodily jeho děti, tedy v židovských školách, se naopak přikládalo soutěživosti velký význam, o stimulujícímu efektu veřejných výsledků (včetně výsledků slabých žáků) se tam vůbec nepochybovalo.

Jsem rád, že nejsem dítětem v dnešní době. Nemají to, chudáci, lehké. A jsem dvojnásob rád, že tady nebudu, až ti dnešní chudáčkové - skutečné oběti korektnosti - začnou tuto společnost řídit.