Nejde jen o klimatické změny. Tohle je boj o předefinování humanity

Pro živočišný druh navyklý neustálé expanzi je to těžké, ale přežití závisí na přijetí faktu, že žijeme v ohraničeném prostředí

Toto je okamžik prozření, kdy se musíme sami na sebe podívat do zrcadla. Zde v plástových koridorech, u přeplněných křeslech, mezi neproniknutelnými texty a ničivými procedurami se lidstvo rozhoduje o tom, co je, a čím se stane. Volí, bude-li pokračovat v životě jako dosud, dokud se jeho dům nestane pustinou, nebo se zastaví a předefinuje samo sebe. Tohle je o něčem více než o klimatických změnách. Tohle je o nás samých.

Schůzka v Kodani nás konfrontuje s původní tragedií. Jsme všestranné opice vybavené důvtipem a agresí, jež umožňuje ulovit mnohem větší kořist, než jsme my sami, osídlit nová území, vykřičet svůj odpor proti omezení přírody. Nyní jsme se ocitli zahnáni do rohu příčinami naší povahy, žijeme pokorně na naší přeplněné planetě ze strachu před vyprovokováním nebo poškozením jiných. Máme srdce lvů a žijeme životy účetních.

Premisou tohoto sumitu je to, že čas heroismu je u konce. Vstoupili jsme do času adaptace a akomodace. Nebude už nám dopřáno žít bez omezení. Nebude dále možno mávnout pěstí bez ohledu na to, čí nos jí stojí v cestě. Ve všem, co děláme, musíme brát ohled na životy ostatních, opatrně, s omezením, úzkostlivě. Patrně už nikdy nezažijeme okamžik, jako by nemělo být žádné zítra.

Tato schůzka je o chemikáliích: o skleníkových plynech izolujících atmosféru. Ale je také o boji dvou pohledů na svět. Ti útoční muži usilující o vykolejení této dohody a všech omezení své seberealizace si to uvědomují více než my. Nové hnutí, nejviditelnější v Severní Americe a Austrálii, ale nyní pociťované všude, usiluje o dusání po životech jiných, jako kdyby to bylo jejich lidské právo. Nebude to omezeno daněmi, zákony proti držení zbraní, regulacemi, zdravím a bezpečností, zvláště ne omezením životního prostředí. To hnutí ví, že pevná paliva umožnila všestranné opici povznést se vysoko nad její paleolitické sny. Na okamžik, nádherný, průkopnický moment nám umožnila život v blažené bezmyšlenkovitosti.

Ti útoční muži vědí, že ta zlatá éra už minula. Ale nedaří se jim najít slova pro omezení, která nenávidí. Svírajíce výtisky svých Atlasů v pokrčení (špičková novela Ayn Rand o géniovi, který se stane bezcenným playboyem, a o velkém průmyslníku pracujícím na svém sebezničení. Je to mytický příběh o člověku, který řekl, že zastaví pohon světa – a podařilo se mu to. Pozn. překladatele.), mlátí kolem sebe, obviňují ty, kteří by jim mohli překážet, z komunismu, fašismu, religiozity, mizantropie, ale v srdci uvnitř vědí, že ta omezení jsou diktována něčím, co nespoutaného člověka mnohem více odpuzuje: slušností, kterou dlužíme jiným lidským bytostem.

Bojím se toho chóru rváčů, ale současně jsou mi sympatičtí. Můj život je většinou mírumilovný, ale ve snech bývám pronásledován velkými zvířaty (v originále aurochs – zubry, pozn. překladatele). My, kterým stále v žilách teče krev, jsme nuceni se povznést, uprchnout do světa fantazie. Své životy, které je nám zakázáno žít naplno z důvodů ekologických omezení a zájmů jiných lidí, žijeme ve svých snech a ve videohrách.

Humanita už není rozdělena na konzervativce a liberály, na reakcionáře a revolucionáře, ačkoliv starší politikové se v těchto termínech vyjadřují. Dnešní bitevní linie je vedena mezi rozpínači a omezovači, mezi těmi, kteří věří, že by neměly být žádné překážky, a těmi, kteří se domnívají, že musíme žít v rámci mantinelů. Zlé boje mezi zelenými a odpůrci klimatických změn, mezi těmi, co propagují bezpečnost na silnicích a závodními šílenci, mezi komunitním hnutím dobrovolníků usilujícím o změnu a barevnou revoluci sponzorovanou korporacemi (volně přeloženo v originále použita slova grassroots versus astroturfers, pozn. překladatele), jsou teprve začátek. Tahle válka bude mnohem ošklivější, jak budou lidé kopat mimo svá omezení vyžadovaná slušností.

Takže zde jsme. V zemi hrdinů z Beowulf (Beowulf je hrdina ze stejnojmenné epické poemy staré Anglie neznámého autora datováné někdy mezi 8.-11.století, pozn. překladatele). Ztraceni v mlze akronymů a eufemismů, závorek a výjimek, kterou vyžaduje diplomacie k zahrnutí a uspokojení požadavků všech. Není tady místo pro hrdinství. Veškerá vášeň a síla se rozbíjí o potřeby jiných. Takhle to bohužel musí být, ačkoliv každý náš neuron protestuje.

Ačkoliv si delegáti uvědomují míru své odpovědnosti, přesto se domnívám, že nás prodají. Každý chce své poslední dobrodružství. Pochybuji, že se mezi oficiálními stranami najde někdo, kdo by akceptoval následky života v našich mezích, života s myšlenkou, že bude i zítra. Budou říkat, zase bude nalezena nová hranice, nový obzor, další cesta k úniku z našich omezení, další možnost vyvést naši nespokojenost do jiných míst, k jiným lidem. Nad vším, co je zde diskutováno, visí téma, které se nikdo neodváží pojmenovat, vždy přítomné, nikdy nevyslovené. Ekonomický růst je magický vzorec umožňující naším konfliktům, aby zůstaly nevyřešeny.

Dokud ekonomika roste, není třeba sociální spravedlnost, neboť životy mohou být zlepšeny bez redistribuce. Dokud ekonomika roste, lidé nemusí konfrontovat své vůdce a své elity. Dokud ekonomika roste, můžeme pokračovat ve vykupování se z našich trablů. Ale jako bankéři zamezujeme dnešním trablům jen tím, že je násobíme pro zítřek. Prostřednictvím ekonomického růstu si půjčujeme čas na nesmírně nevýhodnou úrokovou míru. Ekonomický růst zajišťuje, že jakákoliv omezení domluvena v Kodani, budou dříve nebo později překročena. I když se nám podaří zamezit klimatickému zlomu, růst zajistí, že bude jen otázkou času, kdy narazíme na nové mantinely vyžadující novou globální odpověď: nafta, voda, fosfáty, půda. Budeme se potácet z krize do existenční krize pokud nedořešíme základní problém: nekonečný růst nelze zajistit na konečné planetě.

Vyjednávači v plastovém městě přes veškerou zaslouženou sebekázeň to stále neberou vážně. Dokonce neberou vážně ani klimatické změny. A je zde další věc, o které se nemluví: zásoby. Většina států peroucích se zde v Kodani, mají dvě politiky pevných paliv. Jednou je minimalizace potřeb dosažena tlakem na občany, aby snížili své potřeby. Druhou je maximalizace dodávek dosažena tlakem na firmy, aby vydolovaly ze země co nejvíc.

Víme ze zprávy publikované v dubnu v časopise Nature, že můžeme použít maximálně 60 % současných zásob uhlí, nafty a plynu, pokud nemá průměrná teplota stoupnout o více než o dva stupně. Můžeme spálit mnohem méně pokud – jak mnohé chudé státy nyní požadují – budeme usilovat o zvýšení nejvýše 1,5 stupně. Víme, že filtrace uhlíku v těchto palivech odstraní jen malé procento. Z toho plynou dva zjevné závěry: vlády musí rozhodnout, které existující rezervy pevných paliv zůstanou v zemi a musí být zavedeno globální moratorium na vyhledávání nových rezerv. Žádný z těchto návrhů nebyl dokonce ani navržen k projednávání.

Ale tahle první velká globální bitva mezi rozpínači a omezovači musí být nějak vyhraná a další bitvy na obzoru, které budou následovat – rostoucí spotřeba, korporační moc, ekonomický růst – musí začít. Pokud vlády nedosáhnou nějaké dohody o klimatických změnách, rozpínači využijí slabosti omezovačů. Zaútočí – se stejnou taktikou popírání, zatemňování, odvolání se na vlastní zájmy – na opatření, která chrání lidi jednoho od druhého, nebo která brání zničení světového ekosystému. Tento boj nemá konce. Neexistuje hranice, kterou by rozpínači nepřekročili. I oni vědí, že to je boj o předefinování humanity a jejich snahou je, aby noví lidé byli ještě hrabivější, dravější a bezohlednější, než ti dnešní.

Článek This is Bigger than Climate Change. It is a Battle to Redefine Humanity vyšel 16. prosince na serveru informationclearinghouse.info. Překlad editor.