Ateistický národ v banánové republice

"Češi jsou nejateističtější národ v Evropě." Tato skutečnost je obecně známa a byla v médiích již před časem diskutována. Chci se k tomuto tématu vrátit především proto, abych na něm ukázal ošidnost a úskalí toho, jak interpretujeme dějiny.

Setkal jsem se s mnoha lidmi, kteří ateizmus v českém národě připisovali čtyřicetileté komunistické diktatuře. Samozřejmě na této myšlence něco málo logického je – komunisté potírali církev a ideologicky deklasovali náboženství jako nástroj feudálního útlaku. Zároveň však takový výklad ignoruje podstatná fakta. Češi nejsou jediný národ, který prožil komunismus. Například v Polsku je náboženství velmi silné, přestože Poláci žili pod nadvládou komunismu stejnou dobu jako my. Každý, kdo se pokouší vysvětlit skutečnost, že jsme "ateistický národ", by měl vzít v potaz i polský případ. Správná interpretace je totiž z vědecko-filosofického hlediska taková, která nejjednodušším způsobem interpretuje všechna dostupná fakta. Interpretace českého sklonu k ateizmu skrze komunistickou diktaturu některá dostupná fakta ignoruje.

Existují ještě další skutečnosti k této otázce, které už možná v obecném povědomí nerezonují tak silně nebo nejsou obecně známa. Například čeští letci v Británii za druhé světové války se podivovali nad tím, proč do armádního dotazníku nemohou do kolonky "vyznání" napsat prostě "bez vyznání". Tato možnost se v Británii nepřipouštěla. Větší množství českých lidí vystoupilo z církve již po první světové válce. Podle vzpomínek pamětníků byla dobová atmosféra taková, že mnoho mužů tvrdilo po návratu z fronty: "Bůh neexistuje. Kdyby existoval, nemohl by se na ty hrůzy dívat."

Ateizmus má tedy u nás starší kořeny než jen do roku 1948. Zároveň bychom se dopustili po druhé stejné chyby, kdybychom ateizmus Čechů vysvětlovali prožitkem první světové války, neboť jiné národy na válku tak rozsáhlým odchodem z církve nereagovali.

Problém českého vztahu k náboženství a zejména katolické církvi sahá evidentně ještě hlouběji. Nebudeme daleko od pravdy, prohlásíme-li, že katolická církev se stala nevěrohodnou již kvůli násilné rekatolizaci českých zemí a kvůli silné podpoře habsburského trůnu. To, že katoličtí duchovní žehnali rakouským zbraním při agresi proti Srbsku, bylo v negativním obrazu církve již jen třešničkou na dortu. Kořeny dnešního stavu sahají tedy přinejmenším k Bílé hoře roku 1620.

Samozřejmě lze namítnout, že Bílá hora ateizmus nepřinesla a že na konci 18. století byli skoro všichni Češi pravověrní katolíci. Bílá hora však zasela trvalý rozpor mezi národní identitou a identitou konfesionální. Tento rozpor latentně třímal pod povrchem, nebyl vykonstruován Palackým, jak by možná dnes někdo chtěl tvrdit. Doklad nám může poskytnout český písmák František Vavák, který roku 1781 jako katolík jednoznačně odmítal toleranční patent, ovšem na druhé straně choval úctu k  Husovi. (Kacířské výstřelky husitství kladl za vinu Němcům, ke kterým nejdříve nesprávně počítal i Jakoubka ze Stříbra.) Ani 160 let po Bílé hoře tedy nepřijal český katolický sedlák oficiální pohled své církve na hlavní představitele husitství!

V sekularizované společnosti a ve věku nacionalismu měl tento latentní rozpor identit své důsledky – postupný odchod většiny Čechů z církve. Kdyby náboženská tolerance s národním obrozením předběhli evropský proces "odnáboženštění společnosti", možná by dnes byla většina národa organizována v nějaké husitské církvi. Jelikož přišel později, jsme ateisté.

Dnes vidíme, že v Evropě je náboženství nejsilnější u těch národů, jejichž vyznání je odlišné od vyznání jejich tradičních utlačovatelů a nepřátel. Polsko se trvale potýkalo s imperiální agresivitou luteránských Prusů a s pravoslavným či bolševickým Ruskem. V Irsku byl zase katolicismus oporou proti britské a tudíž protestantské nadvládě.

Pokusím se nyní uvést ještě jeden příklad toho, jak nás mohou známé údaje svádět k chybné interpretaci. V roce 1953 vypuklo v Plzni protikomunistické povstání. Z celé československé republiky se tohoto kroku odvážila pouze Plzeň. Existuje pro to nějaký důvod? Nabízí se samozřejmě zkratkovité spojení s faktem, že Plzeň osvobodili Američané. Možná kvůli tomu neměli Plzeňané tak bezmeznou úctu nebo strach ze SSSR. Takovouto nabízející se souvislost lze ovšem snadno zpochybnit. Již ve dvacátých letech bylo v Plzni ve srovnání s ostatními velkými městy jen málo komunistů. V poměru k počtu obyvatel to bylo třikrát méně než v Brně a Pardubicích a šestkrát méně než v tradičních baštách komunismu – v Praze a na Kladně. Přiznám se, že neznám vysvětlení tohoto faktu, ale bezpochyby je tato informace ve světle dalších událostí pozoruhodná.

Každý přemýšlivý člověk má samozřejmou tendenci interpretovat dějiny podle faktů, které zná. Inteligentní člověk nevěří všemu, co mu předkládají ve škole nebo v médiích, a potýká se s dějinami po svém. To je dobře. Problém je s výběrem faktů a s různými sympatiemi a antipatiemi, které mohou vést k tomu, že jednou se Češi cítí být potomky Slovanů a jindy zase Keltů podle toho, jestli jim víc leží v žaludku Němci nebo Rusové.

Dnes se hovoří o tom, že školní výuka dějepisu je příliš faktografická, že dějepis by se měl učit ve vztahu k dnešku, že studentovi stačí vědět, kde lze fakta najít. Jenže člověk jako tvor dějiny interpretující zpravidla při svých úvahách používá jen ta fakta, která má právě v hlavě. Sotva bude např. kvůli otázce ateizmu v Čechách číst paměti našich letců v RAF. Doufejme, že moderní názory na výuku nepovedou k tomu, aby politicky jmenovaný úředník prohlásil, že 17. století už není pro dnešek důležité nebo že se nemají učit fakta ale souvislosti. (Podobný požadavek je sice nesmyslný, neboť souvislost existuje vždy minimálně mezi dvěma fakty, ale to nebrání zkratkovitému uvažování lidí, kteří si myslí, že vzhledem k omezené mozkové kapacitě existuje přímá úměra: méně faktů = více souvislostí.)

Na závěr bych chtěl skončit jednou kuriozitou. Anglický novinář Sydney Morell pobýval v roce 1938 delší dobu v Československu a o událostech kolem Mnichova napsal knihu Viděl jsem ukřižování. Zaujaly ho zde i nepolitické věci a mezi jiným se podivoval tomu, že Češi mají velice rádi banány. Před několika lety se mihla v českém tisku zpráva o tom, že Češi patří v Evropě k největším konzumentům banánů. Můžeme se tedy ptát: Jak to, že Češi už po několik generací tak milují banány? Hitler, kdyby o tom věděl, by to možná v Mein Kampfu interpretoval tak, že Slované mají blíž k opicím než Germáni. Vědec-potravinář by mohl zkoumat, zda poměr cukrů, tuků a bílkovin v banánu neodpovídá jejich poměru v českém knedlíku. Z této zprávy můžeme vyvodit i nárok na to, abychom se honosili hrdým titulem "banánová republika". A jakou interpretaci "banánů" byste zvolili vy?

Článek byl původně nabídnut BL, ale pan Čulík jej odmítl s poznámkou, že tvrzení, že katolická církev byla u Čechů za Habsburků nepopulární, je podle Mary Heimannové nepotvrzené.