Spiknutí proti umění, část II

Předchozí díl

Nerada to říkám, ale jestli se vám líbí moderní umění, pak s vámi rozhodně není něco v pořádku. Cítit k němu nepřátelství je stejně přirozené jako mít odpor k incestu.

Moderní umění má za cíl vás zkazit a zkorumpovat.

A jestli se mu to nezdaří, pak selhalo ve svém primárním účelu, kterým ho obdařili jeho elitářští propagátoři. Selhalo ve svém podkopávání tradičních hodnot. Selhalo při nastolovaní „kultury pesimismu.“ Selhalo při svém pokusu zničit samotnou posvátnou podstatu života. Selhalo ve svém úsilí otrávit vaši mysl a udržovat vás v tom stavu až do smrti. Selhalo ve své snaze udělat z vás to, co Velký bratr nakonec udělal z Winstona Smithe v Orwellově 1984: bezduchou zombii.

Dealeři a kšeftaři

Že Židé dominují světu umění, stejně jako dominují masmédiím a všem ostatním vlivným sférám, to je nejpřísněji střežené tajemství 21. století. Nemá se o tom mluvit. Mluvit o tom je totiž antisemitismus.

V roce 1989 se objevila zasvěcená publikace s názvem Sociologie umění. Autoři v ní rozebírají, kdo je kdo ve světě umění. „Černoši, orientálci a osoby španělského původu představují asi 7 procent umělecké obce,“ informuje nás kniha ochotně. A co oněch zbývajících 93 procent?

Která etnická skupina vlastní nejvíc galerií? Co jsou zač muzejní kurátoři? Co jsou zač historikové umění? A kdo jsou umělečtí kritikové? Kdo píše do časopisů, které se uměním zabývají? Kdo rozhoduje, co je kvalitní umění a co brak? Kdo jsou obchodníci a velcí sběratelé? Kdo provozuje aukční síně? Kdo organizuje umělecké soutěže a shání peníze na udělované ceny? Kdo jmenuje porotce? A kdo jsou tito porotci?

O tom není nikde ani slovo. Panuje absolutní ticho. Strašidelné, že?

Už v roce 1930 poznamenal francouzský spisovatel Pierre Assouline: „Podle dealera Pierra Loeba jsou čtyři z pěti obchodníků s uměním Židé, stejně jako čtyři z pěti sběratelů. Wilhelm Unde k tomuto seznamu ještě přičlenil kritiky umění.“ V roce 1973 se odhadovalo, že 80 procent z 2500 klíčových „hráčů na trhu s uměním“ – tedy dealerů, kurátorů, majitelů galerií, sběratelů, kritiků, poradců a mecenášů – jsou osoby židovského původu. V roce 1982 Gerald Krefetz (Žid) vyrukoval z pravdou ven ještě otevřeněji. „Dnes se Židé těší vlivu ve všech oblastech světa umění,“ přiznal. „V některých kruzích se dealerům a kšeftařům říká židovská mafie.“

Když popisoval své zážitky z New Yorku, židovský spisovatel Howard Jacobson prozradil, co mu řekl kritik umění Peter Schjedhal: „V podstatě všechny galerie, do kterých vkročíme, řídí Židé. Dokonce i majitelky galerií, jejichž víno popíjíme, jsou Židovky.“

Riki R. Nelson, Dívka ve vitríně, dívka v třešňovém hedvábí, z galerie Saatchi, Londýn

V roce 2001 ARTnews uveřejnily seznam deseti největších světových sběratelů umění. Osm z nich byli Židé. Jen se nad tou neuvěřitelnou statistikou zamyslete. Národ, který představuje 0,2% světové populace, je mezi nejbohatšími sběrateli umění světa zastoupen 80%. Z každé tisícovky lidí na světě jsou zhruba dva Židé. Chceme-li být přesní, tak na každých 457 lidí připadá jeden Žid. Ale navštivte konferenci, na níž se shromáždilo 1000 nejbohatších sběratelů umění na světě, a ke svému úžasu zjistíte, že 800 z nich jsou Židé. Fenomenální, není-liž pravda?

V Nigérii narozený Chris Ofili a jeho Svatá panna Marie, ze sbírky Charlese Saatchiho, vlivného židovského sběratele umění. Tento obraz je popisován jako „ věrně zachycená černá Madona ozdobená nánosem sloního lejna pokrytým pryskyřicí. Postava je rovněž obklopena malými kolážemi ženských genitálií z pornografických časopisů.“ Obraz vzbudil veřejné pohoršení a mediální senzaci, když byl vystaven v Brooklynském muzeu umění jako součást Senzační výstavy ze Saatchiho sbírky v roce 1999.

Žádáte-li ověření zde uvedených citací, podívejte se sem. Tato ohromná zásobárna syrových dat mi při mém výzkumu židovského vlivu na moderní umění pomáhala obzvláště.

Svět umění je osídlen Židy tak hustě, že jedním ze způsobů, jak uniknout gójům, je právě dát se na umění. S trochou štěstí pak nenarazíte na ne-žida po celé dny! V roce 1996 se židovská historička umění Eunice Liptonová svěřila poněkud netaktně, že jediným důvodem proč zvolila tuto dráhu, bylo to, že se chtěla stýkat výhradně se Židy. „Chtěla jsem být tam, kde jsou Židé – tedy, chtěla jsem povolání, které mi umožní utvrzovat se v mém židovství s pomocí společnosti, se kterou se budu stýkat.“

Na povrchu, poznamenala, je historie umění ne-židovská záležitost, i kdyby jen proto, že studium křesťanského umění je jejím středobodem. A přesto, jak říká, „celá ta branže je plná Židů. Dalo by se dokonce říct, že Židé jí zformovali.“

Tím měla bezpochyby na mysli velkého historika renesančního umění Bernarda Berensona, jehož vliv byl zásadní. Berenson jednou sám sebe popsal jako „typického talmudického Žida,“ který toužil „odhodit gójskou masku.“ Člověk je až v pokušení si myslet, že jen stěží se Berenson dá označit za povolaného k tomu, aby nenáviděným gójům přednášel o křesťanském umění! Přestože v roce 1885 přestoupil na křesťanství, v roce 1944, po takřka šedesáti letech, už ho opět vidíme, jak píše „Otevřený dopis Židům“, kde je varuje před „závistivými křesťany,“ kteří je budou pronásledovat „i kdybyste byli nevinní jako lilium.“ To podle mne zní spíš talmudicky než křesťansky.

Po nástupu německého fašismu začali židovští historici umění prchat z Německa společně s marxistickými revolucionáři známými jako Frankfurtská škola. Většina těchto Židů zakotvila v Americe. Jen na samotné Newyorské univerzitě se usídlili následující židovští historikové umění: Richard Ettinghaven, Walter Friedlander, Karl Lehman, Alfred Salmony, Guido Schoenberger, Martin Weinberger.

Historička umění Liptonová - když říká, že chtěla žít obklopena převážně židovským prostředím - tím pravděpodobně odkazuje na dva nejproslulejší kritiky výtvarného umění 20. století, na Harolda Rosenberga a Clementa Greenberga. Zdá se, že stejně jako Berenson i Greenberg byl zjevně talmudického smýšlení. Zcela přesvědčen o židovské nadřazenosti, jednou poznamenal, „Evropský Žid představuje vyšší druh lidské bytosti, než jaký až doposud existoval.“

Oba tito vlivní kritikové, Rosenberg a Greenberg, byli členy Frankfurtské školy a napomáhali přetvářet estetické vnímání gójských mas.

Podřízení umění židovským schopnostem

Veškeré umění tak mělo být nadále „židovské.“ Mělo být odtrženo od svých křesťanských kořenů. Co židovským umělcům šlo nejlépe, z toho mělo být umění budoucnosti. Jestliže Židé nebyli dobrými kreslíři, pak dobré kreslířství už bylo zbytečné. Figurativnímu umění odzvonilo a do módy přišlo konceptuální a abstraktní umění. Skutečné rozestlané postele, ne jejich obrazy, se nyní staly uměleckými díly. Slavné záchodové mušle Marcela Duchampa – koupené v obchodě a převezené do galerie, kde se magicky proměnily v umění. Plechovky naplněné umělcovými vlastními výkaly. Fotografie krucifixů umístěné ve sklenicích s umělcovou vlastní močí.

Fontána Marcela Duchampa na fotografii z roku 1917 od Alfreda Steiglitze, židovského fotografa a propagátora moderního umění. „Nevyžaduje to žádnou velkou fantazii,“ rozplývá se Calvin Tomkins, výtvarný kritik časopisu New Yorker, „spatřit v ladných křivkách urinálu zahalenou hlavu klasické renesanční Madony nebo sedícího Budhu.“ V roce 2004 vyhlásilo tento geniální pisoár za Nejvlivnější umělecké dílo 20. století 500 „výtvarných expertů“ – pardon, „chcanko-umělců.“

„Výroba takových objektů neklade žádné nároky na uměleckou dovednost. Tohle svede každý,“ podotýká Shamir a dodává poněkud kousavě, „Takové umění je dokonale v rámci židovských schopností.“

Aby uspěli v této obtížné profesi, vizuálně ohrožení Židé museli „umění pokřivit, aby odpovídalo jejich schopnostem.“ Je to jako kdyby se Židé, neschopní vyniknout v atletice, zmocnili olympijských her a vydali nařízení, že sprint a maraton už nejsou důležité. Důležité naopak jsou závody v pytlích a soutěž v plivání – disciplíny, ve kterých Židé obzvláště vynikají!

„Židé byli na zdolání Olympu velmi špatně vybaveni,“ informuje nás Shamir. „Po celé generace se vyhýbali kostelům a sotva kdy viděli nějaké obrazy. Byli vedeni k odmítání obrazových symbolů. Souviselo to s jejich odmítáním model.“ Zkrátka a dobře, Židé byli vizuálně handicapováni. Protože byli školeni v talmudické dialektice, stali se mistry v zacházení se slovy. Měli verbální IQ 130. Jejich IQ pro obrazové struktury však bylo propastně nízké: pouze 75.

To si ovšem Židé nemíní přiznat. Tvrdit, že jsou většinou bídnými výtvarníky, to už je antisemitismus. Prohlašují, že jestliže se v minulosti neprosadili jako výtvarní umělci, je to proto, že je „sráželi“ jejich křesťanští utlačovatelé. Naneštěstí pro Židy však velký Berenson tento argument neuznává. „Židé vykazují jen malý vizuální talent,“ praví stroze, „a prakticky žádný v oblasti figurativního umění.“

Jak je tedy možné, budete chtít vědět, že je dnes všude tolik židovských výtvarných umělců? Čemu lze přičíst ten náhlý fantastický výron židovského výtvarného génia? Odpověď spočívá, jak se říká, v židovském spřádání sítí a podnikavosti. Židovská nadvláda v médiích, židovská ekonomická dominance ve světě umění, židovská moc, židovské peníze.

Kterak se každý může stát slavným

Andy Warhol jednou řekl, že v budoucnu bude každý „slavný na patnáct minut.“ Co opomněl podotknout je, že takřka každý, vesnického hňupa nevyjímaje, se může stát celebritou s pomocí public relations. Vše, co je k tomu třeba, je neutuchající pozornost masmédií. Charles Saatchi, reklamní magnát a sběratel umění par excellence, to definuje: „Velká skleněná vitrína od neznámého umělce s hnijící kravskou hlavou pokrytou červy a hejny bzučících much je v podstatě neprodejná. Až do chvíle, kdy se umělec stane hvězdou. Pak dokáže prodat všechno, čeho se jen dotkne“(zvýraznění autorka).

Interiér Každý, s kým jsem kdy spala, 1963-1995, ikonické dílo od Tracey Eminové. Patřilo Charlesi Saatchimu, dokud je nezničil požár.

Damien Hirst, Tisíc let (1990). Richard Lacayo z časopisu Time: „Tisíc let je velká skleněná vitrína v níž skutečné larvy dospívají v mouchy, které se zřejmě krmí krví z useknuté kravské hlavy.“ Charles Saatchi a Hirst měli "symbiotický vztah" jako sběratel a umělec přibližně v letech 1992-2003.

Jak se člověk stane hvězdou? Kdo podá císaři jeho nové šaty a snaží se mu vsugerovat, jak skvěle je oblečen?

Rozestlaná postel se promění ve svrchované umělecké dílo v okamžiku, kdy ji koupí Charles Saatchi a umístí ji do prestižní galerie. Umělce obklopí aura tajuplnosti, vytvořená čirou silou sugesce. Když kolem vás a vaší rozestlané postele všichni vyšilují, tak přece musíte být génius. Davová psychóza, to je to kouzlo. Reklama a neustálé přesvědčování dělají zázraky. Podívejte se sem, sem a sem.

Dovolte, abych vám položila otázku. Kdyby se vám někdo pokusil prodat svůj exkrement za 10 dolarů, koupili byste to? Nejspíš ne. Dobrá, a teď pozor: 23. května 2007 se plechovka s nápisem Umělcovo hovno, údajně obsahující výkaly umělce Piera Manzoniho, prodala v aukční síni Sotheby’s za 124 000 liber (180 000 dolarů).

Jak se to dělá? Má plechovka s lejnem cenu své vlastní váhy ve zlatě? Zjevně ano, když se lidé perou o to, aby ji mohli koupit.

Širší otázka: jestliže dokážete zblbnout lidi, aby si kupovali sračky, dokážete je také zblbnout do zločinných válek na Středním východě a masové kulturní sebevraždy ve své vlastní zemi? Není nic snazšího. Právě teď se to děje.

Nadání pomáhá, ale je podstatné?

Budete jistě překvapeni, když se dozvíte, že někteří židovští umělci, navzdory Berensonovu příkrému odmítnutí židovských výtvarných schopností, jsou skutečně dobrými malíři. Například Modigliani a Chagall. Shamir nicméně přičítá jejich skvělé výsledky částečnému vlivu křesťanství. Tito dva židovští umělci se stali křesťany. To jim pomohlo, myslí si Shamir, aby se stali dobrými malíři. Přinejmenším měli najednou co říci. Život dostal nový význam. Přestali si škrábat své existenciální bolístky a kvičet „Bůh je mrtev!“

Na druhou stranu, byli ještě další umělci, kteří zůstali pevně usazeni v židovském táboře, a přesto vynikli, zejména Pissaro (impresionista), Soutine (expresionista), Max Ernst (surrealista) a Tamara de Lempicka (art deco). Být Židem pomáhalo, když jste chtěli uspět jako umělci v novém prostředí. Jak Frida Kahlo tak Gustav Klimt pravděpodobně vděčí za svůj počáteční úspěch faktu, že je všichni požadovali za Židy. Nebyli jimi, ale nějak se jim dařilo dělat ten dojem.

Je důležité si při tom všem uvědomit, že umělecký talent se stal, stručně řečeno, nepodstatným. Pomáhá, ale reklama od schopného publicisty pomáhá víc. Umělec mál být spíš showman než zručný řemeslník. Ani Tracey Eminová (sešívaná přikrývka) ani Damien Hirst (žralok uchovaný ve formaldehydu) nepokládali za nutné sami vytvořit svá díla. Často si na to jen najali levné pomocníky a ti to udělali za ně. Podstatné v jejich umění byl původní koncept. Výsledný produkt měl až druhořadou důležitost.

Pověz mi něco krásného je sešívaná přikrývka vyrobená výhradně osmiletými školáky z Ecclesbournské základní školy v Londýně. Eminová s nimi byla ve třídě a radila jim. Když chtěla škola přikrývku prodat jednomu obchodníkovi s uměním za 35 000 liber (60 000 dolarů), Eminová zinscenovala hysterický záchvat, vyhrožovala právníky a požadovala okamžité navrácení přikrývky.

Fyzická nemožnost smrti v hlavě žijícího od Damiena Hirsta (1991). Saatchi prodal toto dílo sběrateli Stevenu Cohenovi za 12 milionů dolarů a ten je následně věnoval Muzeu moderního umění.

Úspěšný současný umělec musí být osobou zcela prostou morálních skrupulí. Stejně jako podrazák, čachrář, prostitut nebo pasák, i on musí táhnout s tou správnou partou a vědět, koho si předcházet. „Umělec, který se chce stát známým,“ napsal velký folklorista Joseph Campbell, „musí chodit na koktejlové večírky, aby získal zakázky, a ty, co je získávají, nenajdete v ateliérech ale na večírcích, kde na správných místech potkávají ty správné lidi.“ Campbell byl později obviněn z antisemitismu, ale židovský umělec Julius Schnabel jeho stanovisko podporuje. „Spousta času padne na kultivaci známostí s velkými zvířaty světa umění,“ poznamenává chmurně. „Na přátelství není čas. Později už k tomu schází i duševní kapacita.“

Jak tedy skutečně nadaný umělec dokáže uspět v těchto krysích dostizích?

Malířka Helen Frankenthalerová se musela vyspat s kritikem umění Clementem Greenbergem, ale stálo to za to. Greenberg o ní napsal kladné recenze. Willem de Koonig nechal svou ženu Elsine hupsnout do postele s kritikem Heroldem Rosenbergem, ale stálo to za to. Rosenberg o de Koonigovi napsal kladné recenze. Jackson Pollock musel uspokojit nymfomanku Peggy Guggenheimovou, ale stálo to za to: její podpora přinesla Pollockovi kladné recenze. Konečně, jejímu tatíčkovi patřilo Guggenheimovo muzeum.

Žádný z těchto umělců nelezl do postele z lásky. Všichni to udělali pro peníze. Jackson Pollock utrousil slavnou poznámku o Peggy Guggenheimové, své plutokratické patronce: „Abyste ji mohli ošoustat, museli jste ji přes hlavu hodit ručník. A že teda šoustat chtěla!“

„Krvesmilné kamrádšofty, bratříčkování, šmelina pod pultem, nepotismus a klikaření – takové jsou základní principy světa moderního umění,“ uzavírá truchlivě expertka na umění Sophy Burnhamová.

Tak to prostě je. C’est la vie! Je to tak srdcervoucí, až se člověk musí smát.

Jestli chcete uspět jako moderní umělec, budete muset umět lhát a podvádět, provádět podrazy a sexuální exhibice, jen abyste se zalíbili vašim židovským mecenášům. Abyste se jim zalíbili, budete taky muset umět zpatlat obrazy o holocaustu, pět ódy na Izrael, hanobit Palestince, navážet se do islámu a koránu, a vyjadřovat se pohrdavě o křesťanství. Pakliže nejste židovského původu, budete muset přerušit veškeré vazby s vašimi vlastními lidmi, s vašim náboženstvím, s vaší tradiční kulturou.

Připravte se na to stát se prostitutkou, jste-li žena, nebo pasákem vlastní manželky, jste-li muž. Připravte se na to, že vytvoříte Pochcaného Krista jako Andres Serrano nebo pornografickou Svatou pannu Marii jako Chris Ofili. Připravte se, že se budte oblékat za ženu jako Grayson Perry a vyrábět sexuálně perverzní květináče. Připravte se, že si z vagíny budete tahat papírový svitek jako Carolee Schneeman. Připravte se, že jako Vito Acconci budete vzrušovat blazeované publikum tím, že před nimi budete masturbovat v prestižní galerii – a budete to nazývat uměním.

Leonardo se musí obracet v hrobě.

Dejme poslední slovo kritikovi Clementu Greenbergovi: „Jsem přesvědčen, že lidé, které přitahuje umění, jsou často psychopati. Klidně mě můžete ocitovat.“

On by to měl vědět nejlíp.

Článek The Plot Against Art, Part 2 vyšel na serveru theoccidentalobserver.net 20. září. Překlad Paul Norrland.