Velká hra: USA, NATO a válka v Afghánistánu

Článek na Zvědavci (https://zvedavec.news)

URL adresa článku:
https://zvedavec.news/komentare/2009/12/3425-velka-hra-usa-nato-a-valka-v-afghanistanu.htm

Rick Rozoff

USA (a Británie) začaly bombardovat afghánské hlavní město Kábul 7. října 2001, křižujícími raketami Tomahawk odpalovanými z válečných lodí a ponorek a bombami shazovanými z letadel, a krátce poté americké zvláštní jednotky začaly s pozemními operacemi, úkolem, který od té doby prováděly pravidelné armádní jednotky a jednotky námořní pěchoty. Bombardování a pozemní bojové operace pokračují i o více než osm let později, a obojí bude v brzké době zesíleno na rekordní úroveň.

Smíšené síly USA a NATO budou představovat ohromný počet jednotek, více než 150,000 vojáků. Pro srovnání, v září tohoto roku bylo v Iráku přibližně 120,000 amerických vojáků a hrstka „personálu“ z jiných zemí, přiřazeného do výcvikové mise – Irák NATO,v rámci které tam jsou.

„Ministr Gates řekl jasně, že konflikty, ve kterých se nacházíme, by měly být v samém popředí naší agendy. Chce zajistit, že se nevzdáme našich současných možností, protože mohou být potřebné pro nějaké neznámé budoucí konflikty. Chce zajistit, že Pentagon bude skutečně na válečné stezce… Poprvé za desítky let se hvězdy ekonomiky a politiky sjednotily za základní renovací toho, jak bude Pentagon pracovat.“

Afghánistán: Historické precedenty a budoucí případy

Posledních deset let si občané Spojených států a dalších západních zemí, a bohužel většiny světa, přivykli, že se Washington a jeho vojenští spojenci v Evropě a ti, kteří jsou určeni jako ozbrojená vnější základna na periferii „euro-atlantického společenství“, zapojují do ozbrojených agresí na celém světě.

Války proti Jugoslávii, Afghánistánu a Iráku a vojenské operace o nízkém profilu a zástupné kampaně v tak různých zemích, jako Kolumbie, Jemen, Filipíny, Pobřeží slonoviny, Somálsku, Čadu, Středoafrické republice, Jižní Ossetii a kdekoliv jinde, se staly nezpochybnitelným výsadním právem USA a jejich partnerů z NATO. A to natolik, že mnozí zapomněli brát v úvahu, jak se pohlíží nebo může pohlížet na srovnatelné akce, pokud by se o ně pokusily nezápadní země.

Před třiceti lety, 24. Prosince, vstoupily do Afghánistánu první sovětské jednotky, aby pomohly vládě sousední země v boji proti ozbrojenému povstání se základnou v Pákistánu a tajně (později celkem otevřeně) podporovaného Spojenými státy.

S blížícím se koncem roku 1979 a později vzrostla síla sovětských jednotek asi na 50,000 vojáků.

Velká hra

V této souvislosti stojí za zmínku, že v r. 1839 provedla do Afghánistánu invazi Británie, s 21,000 vlastních vojáků a vojáků z indických koloniálních jednotek, a v r. 1878 tam měla dvojnásobný počet jednotek, aby čelily ruskému vlivu v zemi v rámci toho, co začalo být nazýváno Velká hra.

23. ledna 1980 americký prezident James Earl (Jimmy) Carter ve své zprávě o stavu Unie uvedl, že „dopady sovětské invaze do Afghánistánu by mohly představovat nejzávažnější hrozbu pro mír po druhé světové válce“.

Když Sovětský svaz začal ze země své jednotky stahovat – první polovinu od 15. května do 16. srpna 1988 a druhou od 15. listopadu 1988 do 15. února 1989 – činil jejich nejvyšší počet něco málo přes 100,000 mužů.

1. prosince 2009 americký prezident Barack Obama oznámil, že do Afghánistánu posílá dalších 30,000 vojáků, kteří se připojí k tam již přítomným 68,000, a o dva dny později „ministr obrany Robert Gates řekl kongresu… že počet dodatečných jednotek odcházejících do Afghánistánu vzroste z 30,000 nejméně na 33,000, když se do toho započítají i podpůrné jednotky“. (1)

To znamená více než 100,000 mužů. Spolu se soukromými a bezpečnostními kontraktory je tento počet ještě vyšší.

Sovětské jednotky byly v Afghánistánu něco málo přes devět let. Americké jednotky jsou nyní v této zemi zapojeny do deváté sezóny bojových operací, a za méně než čtyři týdny začnou svůj desátý kalendářní rok tamní války.

25. listopadu mluvčí Bílého domu Robert Gibbs ujistil občany této země, že „se v Afghánistánu nacházíme v devátém roce našeho úsilí. Nechystáme se tam být dalších osm nebo devět let.“ (2) Důsledkem je, že USA mohou vést v Afghánistánu válku, která by mohla trvat až do r. 2017. Šestnáct let.

Nejdelší válkou v americké historii před touto současnou byla válka ve Vietnamu. Američtí vojenští poradci byli v této zemi přítomni od konce 50. let a tajné operace byly prováděny od začátku 60. let, ale teprve rok po zinscenovaném incidentu v Tonkinském zálivu – v r. 1965 – začal Pentagon s velkými bojovými operacemi na jihu a s pravidelnými bombardovacími útoky na severu. Poslední americká bojová jednotka opustila Jižní Vietnam v r. 1972, o sedm let později.

USA (a Británie) začaly bombardovat afghánské hlavní město Kábul 7. října 2001, křižujícími raketami Tomahawk odpalovanými z válečných lodí a ponorek a bombami shazovanými z letadel, a krátce poté americké zvláštní jednotky začaly s pozemními operacemi, úkolem, který od té doby prováděly pravidelné armádní jednotky a jednotky námořní pěchoty. Bombardování a pozemní bojové operace pokračují i o více než osm let později, a obojí bude v brzké době zesíleno na rekordní úroveň.

Od konce tohoto léta USA a jejich spojenci z NATO začaly s pravidelnými útoky střelami z bezpilotních letounů a s útoky vrtulníky uvnitř Pákistánu. Pokud by se o něco takového pokusili před třiceti lety sověti – když byly ohroženy jejich vlastní hranice – reakce Washingtonu by možná spustila třetí světovou válku.

SSSR nenasadil v Afghánistánu v 80. letech jednotky z žádné ze svých členských zemí Varšavské smlouvy. Historickou ironií, která si žádá širšího komentáře, než se jí dostalo – žádného – je, že každá z těchto zemí má nyní jednotky sloužící pod NATO a zabíjející a umírající na afghánském bojišti: a to Bulharsko, Česká republika, Maďarsko, Polsko, Rumunsko, Slovensko a bývalá Německá demokratická republika (zahrnutá do sjednocené Spolkové republiky, která tam má téměř 4,500 vojáků).

Patří mezi jednotky z téměř 50 zemí, které slouží, nebo brzy sloužit budou, pod velením NATO na afghánsko-pákistánské válečné frontě, kam spadají následující země aliance a několik zemí z jejích partnerských programů:

Členové NATO:

Albánie
Belgie
Británie
Bulharsko
Kanada
Chorvatsko
Česká republika
Dánsko
Estonsko
Francie
Německo
Řecko
Maďarsko
Island
Itálie
Lotyšsko
Litva
Lucembursko
Holandsko
Norsko
Polsko
Portugalsko
Rumunsko
Slovensko
Slovinsko
Španělsko
Turecko
Spojené státy (35,000 mužů, a stejný počet je na cestě)

Partnerství za mír/Koncil euroatlantického partnerství (EAPC):

Arménie
Rakousko
Ázerbájdžán
Bosna
Finsko
Gruzie
Irsko
Makedonie
Černá Hora
Švédsko
Švýcarsko (vloni se stáhlo)
Ukrajina

Kontaktní země:

Austrálie
Japonsko (námořní síly)
Nový Zéland

Jižní Korea

Jadranská charta (překrývá se s Partnerstvím za mír):

Albánie
Bosna
Chorvatsko
Makedonie
Černá Hora

Istanbulská iniciativa spolupráce:

Spojené arabské emiráty
Trilaterální vojenská komise Afghánistán-Pákistán-NATO:
Afghánistán
Pákistán

Různé:

Kolumbie
Mongolsko
Singapur

Výše uvedený seznam obsahuje sedm z patnácti bývalých republik Sovětského svazu (další vývoj stojí za zamyšlení), a dále sem pak patří Moldávie po letošní „Twitterové revoluci“ a Kazachstán, kde v září americký velvyslanec tlačil vládu k poskytnutí jednotek, a kandidáti na poslání jednotek v rámci závazků plynoucích z Partnerství za mír. (Obě země již dříve poslaly jednotky do Iráku). Jejich účast by vedla k tomu, že by jednotky přináležející k NATO mělo v Afghánistánu 60% bývalých sovětských států. Přidáme-li Moldávii, budou mít všechny evropské země (vyjma mikrostátů jako Andorra, Lichtenštejnsko, Monako, San Marino a Vatikán), a s výjimkou Běloruska, Kypru, Malty, Ruska a Srbska, v Afghánistánu své jednotky sloužící pod NATO.

Nikdy v historii světového válčení se vojenské kontingenty neskládaly z tolika zemí – padesáti či více – které sloužily na jednom bojišti. V jediné zemi. Jednotky z pěti kontinentů, Oceánie a Středního východu. (3)

Dokonce i údajná koalice ochotných, slepená USA a Británií po invazi do Iráku v březnu 2003, až do doby, kdy byly jednotky přetáhnuty do Afghánistánu, se skládala pouze ze sil z třiceti jedna zemí: USA, Británie, Albánie, Arménie, Austrálie, Ázerbájdžánu, Bosny, Bulharska, Chorvatska, České republiky, Dánska, El Salvadoru, Estonska, Gruzie, Maďarska, Japonska, Itálie, Kazachstánu, Lotyšska, Litvy, Makedonie, Moldávie, Mongolska, Polska, Rumunska, Slovenska, Slovinska, Jižní Koreje, Španělska, Thajska a Ukrajiny. Dvacet dva z těchto třiceti jedna přispěvatelů jsou země bývalého sovětského bloku (Albánie vzdáleně) nebo republiky bývalé Jugoslávie, které se nedávno (1999) připojily k NATO nebo byly připravovány na integraci do tohoto bloku či začlenění jiným způsobem.

Poslední tři velké světové války – války v a proti Jugoslávii, Afghánistánu a Iráku – byly použity jako zkouška a cvičiště pro expanzi globálního NATO.

Konsolidace mezinárodních (úderných) sil rychlé reakce a fungování armády pod řízením NATO tento týden dále pokročila, zaprvé projevem Obamy o navýšení jednotek, a posléze úsilím ministryně zahraničí Hillary Clinton a generálního tajemníka NATO Anderse Fogh Rasmussena naverbovat více spojeneckých jednotek na nedávno zakončeném setkání ministrů zahraničí NATO (a spojenců).

4. prosince „vrcholový představitel NATO řekl, … že další jednotky o celkové síle 7,000 mužů pošle příští rok do Afghánistánu nejméně 25 zemí, „kdy další jednotky budou následovat“, jak se americká ministryně zahraničí Hillary Rodham Clinton snažila vzpružit odhodlání spojenců“. (4) Setkání NATO v Bruselu navštívil také neurčený počet ministrů zahraničí nečlenských zemí NATO, poskytujících jednotky pro afghánskou válku, vrchní velitel všech amerických jednotek a jednotek NATO generál Stanley McChrystal a afghánský ministr zahraničí Rangeen Dadfar Spanta.

7,000 dalších vojáků, kdy „přibudou další“, by představovalo další hlavy ke stávajícím zhruba 42,000 neamerickým vojáků, kteří v současné době slouží v rámci NATO a 35,000 americkým vojákům činícím totéž, což znamená nejméně 85,000 vojáků pod velením NATO, a to bez oněch 33,000 nových amerických vojáků, kteří do Afghánistánu směřují. Největším nasazením bloku v zahraničí předtím bylo Kosovo v r. 1999, kdy na svém vrcholu tvořily aliancí vedené kosovské síly 50,000 vojáků z 39 zemí. (5)

Společné americké síly a síly NATO budou představovat obrovské číslo, více než 150,000 vojáků. Pro srovnání, v září tohoto roku bylo v Iráku zhruba 120,000 amerických vojáků, a pouze malá hrstka personálu z jiných zemí, přiřazeného do výcvikové mise – Irák NATO, v rámci které tam jsou.

V rámci členských zemí NATO italský ministr obrany Ignazio La Russa nedávno oznámil navýšení jednotek o 1,000 mužů, což zvedlo celkový počet vojáků této země na téměř 4,500, o 50% více, než bylo předtím nasazeno v Iráku.

Polsko pošle dalších 600-700 vojáků, a přidáme-li je k těm v Afghánistánu, bude to představovat největší počet nasazených polských jednotek v zahraničí v poválečném období a největší počet jednotek, které kdy byly nasazeny v historii této země mimo Evropu.

Británie poskytne dalších 500 vojáků, kdy se tak celkový počet přiblíží 10,000.

Bulharský ministr obrany Nikolaj Mladenov minulý týden řekl, že „existuje silná možnost, že jeho země navýší svůj vojenský kontingent v Afghánistánu“. (6) Aby naznačil povahu závazků nových členských států NATO, které jsou naloženy na jejich bedra po připojení se k alianci, a to, co se pak stane jejich prioritou, o tři dny dříve Mladenov, mluvící o rozpočtových problémech v souvislosti s ozbrojenými silami v důsledku současné finanční krize, ujistil, že „můžeme seškrtat některé jiné položky armádního rozpočtu, ale pro mise v zahraničí bude vždy existovat dostatek peněz“. (7)

Washington také tlačil na Chorvatsko, které se stalo plnohodnotným členem bloku letos v dubnu, aby dodalo více jednotek, a premiérka Jadranka Kosor se urychleně zavázala, že „Chorvatsko, jako člen NATO, své závazky splní“. (8)

Ministr obrany České republiky Martin Barták, který promluvil po Obamově projevu o navýšení jednotek, na začátku týdne hrozil českému parlamentu a uvedl: „Bude se muset spojencům vysvětlit, proč se Česká republika nechce zúčastnit posílení, zatímco Slovensko a Británie, například, své kontingenty posílí…“ (9)

Slovensko oznámilo, že své síly v Afghánistánu více než zdvojnásobí.

Německý parlament nedávno o další rok prodloužil nasazení téměř 4,500 vojáků své země v Afghánistánu, tedy maximum, které je povoleno Bundestagem, ačkoliv se vede diskuse o zvýšení počtu na 7,000, po konferenci o Afghánistánu v Londýně 28. ledna. Německé ozbrojené síly v této zemi jsou zapojeny do prvních pozemních bojových operací Německa od konce druhé světové války.

Zpravodajství z 3. prosince uvedlo, že americký velvyslanec v Turecku James Jeffrey tlačil na Ankaru, aby poskytla „specifický počet“ jednotek a aby byla „pružnější“ (10) ohledně toho, jak budou nasazeny, což znamená, že Turecko musí zmírnit svůj tak zvaný odpor k boji a začít s aktivním bojováním spolu se svými spojenci z NATO.

Po setkání s americkým vice-prezidentem Josephem Bidenem 4. prosince maďarský premiér Gyorgy Gordon Bajnai přislíbil poslat do jihoasijské bojové zóny o 200 vojáků více, což je nárůst o 60%, protože Maďarsko tam má v současnosti 360 vojáků.

Co se týká partnerských států NATO, americký náměstek ministra obrany pro Rusko, Ukrajinu a Euroasii Celeste Wallander byl v Arménii, aby tam zajistil první vojenskou účast této země v Afghánistánu, a příručí prvního zvláštního představitele NATO pro Kavkaz a střední Asii Robert Simmons (11) také vyzískal zdvojnásobení počtu jednotek od sousedního Ázerbájdžánu, a závazek až 1,000 jednotek Gruzie na příští rok.

Během tiskové konference v sídle NATO první den nedávného koncilu aliance o afghánské válce, 3. prosince, vyjádřil šéf tohoto bloku Anders Fogh Rasmussen vděčnost Spojeným arabským emirátům za odeslání jednotek do Afghánistánu a „pořádání Mezinárodní konference o vztazích NATO- UAE a za vstřícný krok na Istanbulské iniciativě spolupráce v říjnu“. (12)

Istanbulská iniciativa spolupráce vznikla na summitu NATO v Turecku v r. 2004, aby se posílilo vojenské partnerství s členy Středozemního dialogu (Alžírsko, Egypt, Izrael, Jordánsko, Mauretánie, Maroko a Tunis) a s Radou spolupráce zemí Zálivu (Bahrajn, Kuvajt, Omán, Katar, Saudská Arábie a Spojené arabské emiráty). (13)

Americká vojenská zpravodajská agentura zveřejnila 3. prosince článek, který probíral čtvrtletní obranné hodnocení, které bylo nedávno probíráno v Pentagonu.

Náměstek ministra obrany William J. Lynn III, který předtím, než se tohoto postu ujal, byl vice-prezidentem Vládních operací a strategie firmy Raytheon, se údajně chvástal, že „čtvrtletní obranné hodnocení nebude jako ta předešlá: zaprvé bude taženo stávajícími válečnými požadavky, aby se vyrovnaly konvenční a nekonvenční kapacity, a bude také přijat „celovládní“ přístup k národní bezpečnosti… Jde o mezník QDR“.

Lynn také řekl, že „ministr Gates dal jasně najevo, že konflikty, ve kterých se nacházíme, by měly být v samém popředí naší agendy. Chce zajistit, že Pentagon bude skutečně na válečné stezce… Poprvé za desítky let se hvězdy ekonomiky a politiky sjednotily za základní renovací toho, jak bude Pentagon pracovat“. (14)

Více než osm let války v Afghánistánu v r. 2011 neskončí, i přes Obamovo ujišťování, ani nebude tato válka poslední tohoto druhu. Bude pokračovat a obsáhne sousední Pákistán, s hrozbou, že se tato válka přelije do střední Asie a Iránu.

Krize, které svět čelí, není jen válka v jižní Asii: je to válka samotná. A obzvláště bezohlednost a nezodpovědnost samozvané jediné velmoci a vojenského bloku, který vede a který si osobuje výhradní právo na ohrožování zemí na celém světě vojenskou agresí.

Pokud nebude této politice učiněna přítrž ze strany skutečného mezinárodního společenství – kdy se mimo větší auro-atlantický svět (jak se sám nazývá) nachází více než šest sedmin lidstva -- Afghánistán nebude poslední válečnou frontou tohoto století, ale první a prototypovou. Předzvěstí mnohem horších věcí.

Poznámky

Článek byl publikován 11.12.2009

© 2024-1999 Vladimír Stwora
Článek je možno dále šířit podle licence Creative Common.