Spiknutí proti umění, část I

„Až doposud nikdy neměla tak mizivá menšina takovou příležitost učinit blázny, maniaky nebo zločince z tak ohromné většiny.“ (HG Wells, O věcech budoucích)

Začnu přiznáním. Jsem neúspěšná umělkyně. Až co má paměť sahá, chtěla jsem malovat. Jediné, co mi v tom zabránilo, byl nedostatek talentu. Když jsem tehdy u sebe v pokojíku pracovala na svém prvním autoportrétu a v zrcadle si ověřovala, jak mi to jde, moje matka učinila náhlou přítrž mým uměleckým ambicím, když zvolala: „Božínku, to je ale rozkošná opička!“

Pro devítiletou umělkyni to bylo skutečně kruté procitnutí.

Asi o deset let později jsem si položila otázku, o čem vlastně umění je. Jednoho dne jsem objevila následující větu v životopise Burne-Jonese, poznamenala si ji do deníku, a den či dva nad ní přemítala: „Obraz, to je pro mne nádherný romantický sen o něčem, co nikdy nebylo a nebude – v skvělejším světle, než jaké kdy zazářilo – v zemi, na kterou se nikdo nepamatuje ani ji nedokáže popsat, pouze po ní toužit – a vše je obdařeno tvary nadpozemské krásy.“

Umění, jaké bývalo, když malíři ještě uměli malovat. Dnes by bylo považováno za kýč.

Po přečtení oné věty jsem málem ztratila vědomí. Byla jsem citlivá dívenka a mdloby se o mne tenkrát pokoušely při sebemenší příležitosti. A bylo to tenkrát, kdy jsem si uvědomila, že ve skutečnosti není žádný podstatný rozdíl mezi poezií a malířstvím, mezi malířstvím a hudbou. Všechno svým specifickým způsobem směřuje k Bohu – k Bohu, který třeba ani neexistuje – nicméně k Bohu. Bůh je krása. Bůh je touha. Bůh je oheň zakletý v růži.

To jsem si tehdy myslela. Byla jsem mladá a naivní.

Umění, jak jsem zjistila později, je o vydělávání peněz. Tomu mě naučilo organizované židovstvo. Obchodník s uměním Paul Rosenberg říká: „Obraz je krásný, jen když se dá prodat.“ Židovský ředitel Marlborough Gallery Frank Lloyd to potvrzuje: „ Při provozování galerie existuje pouze jediné hledisko úspěšnosti: vydělat peníze.“

Otázka, kterou si musíme položit, zní: Kdo řídí Trh s uměním a jak se z něj mohlo stát takové panoptikum?

Umění má ve vás vyvolat depresi

Vydejme se na malou okružní cestu světem umění společně s Israelem Shamirem. Pan Shamir je totiž nejenom velmi sečtělý pokud jde o umění, je rovněž průvodcem po Jeruzalémě. Souhlasí se mnou ohledně sakrální podstaty umění. „Není umění bez Krista,“ praví. „Kristus“ v jeho pojetí je ovšem něco mnohem většího, než byl historický Ježíš. Shamir má na mysli samotný Logos neboli Křesťanský princip, tedy vládu zákona ve vesmíru fungujícím podle božího řádu.

Od časů Darwina a Freuda došlo k totálnímu „přehodnocení veškerých hodnot“. Všechno se obrátilo vzhůru nohama. Tento skutečně zapeklitý stav věcí můžeme povětšinou přičíst machinacím organizovaného židovstva, především pak skupině revolučních myslitelů známých jako Frankfurtská škola. (pro detailní seznámení s ideami těchto neofreudiánských marxistů, z nichž většina byli židovští emigranti z Hitlerova Německa uprchnuvší do Ameriky, viz Kapitolu 5 knihy Kevina MacDonalda Kultura kritiky).

Tak jako se jeden z těchto Frankfurťanů, Theodor Adorno, rozhodl zničit západní hudbu, když ujišťoval svět, že atonální hudba je dobrá věc, protože je nemelodická a ohavná, ostatní ze skupiny si dali za cíl zničit umění a zahnat je až do reductio ad absurdum: světla se zapínají a vypínají v prázdné místnosti, rozestlané postele s pohozenými kondomy a zkrvavenými kalhotkami, a zaletované plechovky obsahující umělcovy vlastní výkaly.

Jeden ze zakladatelů Frankfurtské školy, Georg Lukács, se výmluvně zeptal: „Kdo nás zachrání před západní civilizací?“ Záchranné práce zahájil osobně, když sám sebe přesvědčil, že nejlepší metodou bude vytvořit „kulturu pesimismu“ a „svět opuštěný Bohem“. Paráda.

Další z těchto gigantů ducha, Walter Benjamin, věřil, že smyslem umění je lidi co nejvíce deprimovat, protože pesimismus byl nezbytným předpokladem pro světovou revoluci. „Šířit pesimismus,“ prohlašoval zlověstně, „neznamená nic jiného než odstranit z politiky morální aspekt.“ V deprimování sebe sama byl Benjamin víc než úspěšný. Spáchal totiž sebevraždu.

Marxistický revolucionář Willi Munzenberg nedělal žádné velké okolky ohledně svého životního poslání. Tím bylo zničení západní civilizace. Bez legrace. Aby toho dosáhli, prohlásil, Frankfurťané budou muset „zorganizovat intelektuály a použít je k tomu, aby západní civilizaci zcela zdiskreditovali. Teprve potom, až tito zkorumpují veškeré hodnoty a učiní život nesnesitelným, můžeme nastolit diktaturu proletariátu. (Zvýraznění autorka).

Shrnuto a podtrženo: Vytvořme kulturu pesimismu. Zdiskreditujme západní civilizaci. Vytvořme svět bez Boha a dožeňme lidi k zoufalství. Zkorumpujme společenské hodnoty a učiňme život nesnesitelným. Stručně řečeno, rozpoutejme peklo na zemi.

Když jste umělec zápasící o přežití, brzy vám bude jasné, že světu umění dominují Židé, kteří se doslova mohou přetrhnout, jen aby nám to peklo na zemi zařídili. Jejich vláda nad tím, co je dnes označováno za umění, je stejně absolutní jako děsivá. Umění se proměnilo v Anti-umění. „Je skupinovým zájmem Židů,“ připomíná Israel Shamir, „zničit výtvarné umění, protože mu nedokážou konkurovat. Jejich ještě hlubším skupinovým zájmem je zničení křesťanství, svého hlavního nepřítele.

Podkopávat. Korumpovat. Vytvářet chaos. Dohánět k šílenství. Ničit. Pamatujte si ta slova. Začněme naši výpravu do světa umění s Israelem Shamirem jako průvodcem a pokusme se porozumět, co se vlastně děje.

Procházky po galeriích s panem Shamirem

Jednoho dne se Shamir octne v baskické metropoli Bilbao ve Španělsku. Přijel si sem prohlédnout muzeum moderního umění, které tu vystavěla pohádkově bohatá (židovská) rodina Guggenheimů. Guggenheimovo muzeum, největší budova Španělska, dělá na Shamira velký dojem, vypadá, jako by vystoupilo z vědeckofantastického filmu – ale jakmile vstoupí do nitra budovy, je značně zklamán.

U všech všudy, co je to tu za harampádí? Kusy vlnitého plechu se tu válí jako někde na vrakovišti. Rezavé železné pláty v jednom rohu. Televizní obrazovky stupidně poblikávají. Holé geometrické tvary. A věřte nevěřte, celé jedno podlaží je věnované sbírce obleků od Armaniho. Kruci, honem pryč!, mumlá si Shamir pro sebe, zatímco prchá k východu.

A co udělá potom? Nasedne na letadlo do Benátek a už ho vidíme, jak se potlouká po slavném muzeu Bienále a snaží se vyluštit, co znamená zde vystavená sbírka havarovaných aut. Horečně si mne obočí a potřebuje si sednout, aby se trochu vzpamatoval. Ne, tam si nesedejte, pane – ty židle jsou vzácná umělecká díla! Co takhle začíst se do dobré knihy, pane Shamire, abyste zapomněl na všechen ten šrot? Žádný problém. Tady je knihovna plná knih. Poslužte si. Ale spíš, nepokoušejte se o to! Tahle knihovna napěchovaná plesnivými starými knihami je také úžasné umělecké dílo! Až z úžasného, uměnímilovného Izraele!

Člověk by řekl, že když utrpěl všechna ta zklamání, pan Shamir to zabalí a vrátí se do Jaffy pevně rozhodnut, že do žádné galerie už nevkročí. Ale ne, náš nezdolný průvodce se rozhodne, že navštíví muzeum v Amsterdamu. Tady stane před sbírkou rozkládajících se prasečích trupů. A ke svému překvapení se dozví, že jistou mrtvolu ponořenou do formaldehydu, rovněž vystavenou ve zdejším muzeu, právě koupil jeden bohatý Američan za 50 000 dolarů. Panečku, sběratel mrtvol!

Jeho deziluze vrcholí, když se při návštěvě Kodaně octne v kostele Svatého Mikuláše. Jelikož přestoupil na křesťanství, možná by se tam rád pomodlil. Ale než tak může učinit, mysl mu potřísní výjevy na stěnách tohoto staroslavného kostela. Tady je barevná fotografie nahé staré ženy, nemocné a povadlé. A tady, hned vedle, je obrovská zvětšenina ženských genitálií. A co je tohle? Hele, žádné strachy! Jenom fotka dvojice kluků, jak si dopřávají orální sex. Ale běžte, člověče! Vždyť je to zdravý a přirozený akt! Kde najdete lepší místo k oslavě radostné pohanské sexuality než v křesťanském kostele?

„Cokoliv prohlásili za umění, stalo se uměním,“ uzavírá Shamir smutně. „Na počátku to byla díla pochybné hodnoty, jako ‚abstraktní malby‘ Jacksona Pollocka. Nakonec jsme to dopracovali až k hnijícím prasatům, vlnitému plechu a oblekům od Armaniho. Umění bylo zničeno.“ (zvýraznění autorka).

Židovská spojka

A co má vlastně tohle všechno společného se Židy? Hodně. Jestli si chcete zahrát onu famózní hru známou jako Cherchez le Juif, pokračujme v naší pouti světem současného umění.

Narazíte na mnoho umělců, a bude mezi nimi nemálo poddajných a úslužných ne-židů, kteří budou kdykoliv ochotni proskočit obručemi, jež jim nastaví jejich Vládci: všudypřítomní Židé ukrývající se ve stínech. Muži, kteří to tu vedou. Muži, kteří mají peníze. Muži, jimž se umělec musí naučit zalíbit a lichotit jim, jestli chce mít naději, že prorazí a stane se bohatým a slavným.

Umělec s ambicemi zjistí, že je nezadržitelně vtahován do židovského světa. Naučí se svou konverzaci okořeňovat frázemi v jidiš. Neutrousí ani slůvko kritiky proti Izraeli, ať už ta země právě páchá jakákoliv zvěrstva. Bude se vysmívat muslimům, koránu a Palestincům. Naučí se, že urážet křesťanství, náboženství jeho předků, přináší dividendy. Bude se zvlhlýma očima a při každé možné příležitosti mluvit o holocaustu a namaluje co možná největší množství obrazů Osvětimi, nejlépe s komíny, z nichž se valí černý kouř.

Takhle se chovají gójští umělci. Důkazy pro toto tvrzení naleznete zde v tomto ohromném informačním archivu, z něhož jsem hojně čerpala.

I sám velký Picasso věděl, že si udobřuje Židy, když objal svého přítele Pierre Daixe a svěřil se polohlasně, „Už jen to pomyšlení, že malíři si kdysi mysleli, že mohou malovat Vraždění neviňátek!“ Evidentně to byla reakce na Adornův výrok „Po Osvětimi už nemůže existovat žádná poezie.“ Jestliže po Osvětimi už nemůže existovat žádná poezie, tak výtvarné umění také ne – rozhodně ne křesťanské umění.

Andy Warhol věděl líp než kdokoliv jiný, jak si u Židů udělat oko. Jeho série obrazů z roku 1980, „Deset portrétů Židů dvacátého století“, obsahuje deset portrétů „židovských géniů“, jak se o nich sám vyjádřil. Jedním z nich byla izraelská ministerská předsedkyně Golda Meirová – génius, který prohlásil, že žádní Palestinci nejsou. K tomu dodala se svým typickým smyslem pro humor: „Jak můžeme vrátit okupovaná území? Není komu je vrátit.“

Dalším „géniem“ byl Sigmund Freud, kterého Kevin MacDonald popsal jako pachatele největšího vědeckého podvodu 20. století – podvodu, který se velmi hodil při přípravě západní kulturní sebevraždy.

Warholovy portréty Goldy Meirové a Sigmunda Freuda, z jeho série Deset portrétů Židů dvacátého století

Zdá se, že Warhol uplatnil svůj neobyčejný šarm u Henryho Geldzahlera, kurátora Metropolitního muzea umění – vlivného Žida, který náhodou byl, stejně jako Warhol, homosexuál. „Ačkoliv nikdy nebyli milenci, jejich vztah se stal intimní,“ ujišťuje nás jeden z Warholových životopisců. „Andy mu telefonoval každý večer, než šel spát, a každé ráno, jakmile se probudil.“ Netvrdím, že Warhol a Geldzahler byli milenci i když jiní to říkají. Mě to nezajímá. Chci jen podotknout, že Warhol, notorický oportunista, zjistil, že když si bude předcházet Židy, pomůže to jeho kariéře. Slovy filmové kritičky Carrie Rickeyové, nasměroval se na „kruhy blízké synagogám.“

Transvestita a keramik Grayson Perry – tady ho máme, jak přebírá Turnerovu cenu za své geniální květináče – věděl, že jeho úspěch nezávisí ani tak na jeho talentu jako na reklamní genialitě jeho plutokratického patrona Charlese Saatchiho. Moc dobře si navíc uvědomoval, že islamofobie mu spolehlivě zajistí přátele a přízeň vlivných lidí z judeocentrického světa umění. „Důvod, proč jsem ve svém umění nezaútočil na islamismus naplno,“ svěřuje se odvážně, „byla reálná obava, aby mi někdo nepodříznul krk.“ Vyhýbaje se kontroverzním politickým prohlášením v zájmu diskrétnosti se tedy Perry rozhodl zasvětit život výrobě keramických váz s motivy „explicitních scén sexuální zvrácenosti.“ To muselo být věru těžké rozhodnutí.

Keramik měl na sobě kotníčkové ponožky...

Nežidovští umělci jako Anselm Kiefer, Christian Boltanski a Christopher Williams byli ve své produkci pláten na motivy holocaustu téměř stejně tak plodní jako židovský malíř RB Kitaj, jehož posedlost Osvětimí byla mnohokrát zaznamenána. „Komín na Kitajově obraze,“ informuje nás umělecká vědátorka Juliet Steyn, „má funkci obžaloby křesťanství.“ Přeloženo to znamená: Kdo po Osvětimi potřebuje Golgotu?

RB Kitaj

Pokud jde o Andrese Serrana a jeho Pochcaného Krista a Chrise Ofiliho s jeho trusem okrášlenou Svatou pannu Marií – Bohorodička je zde též obklopena ženskými genitálemi vystřiženými z pornografických časopisů – tito citově nedozrálí umělci si byli evidentně vědomi, že pohrdání Kristem a jeho matkou Židy často potěší.

Umělci? Tito lidé spíš připomínají cirkusové psy vycvičené proskakovat obručemi a pak prosit o kostičku od svých pánů. A jsou to muži s penězi, Saatchiové a Guggenheimové, kdo práskají bičem.

Článek The Plot Against Art, Part 1 vyšel na serveru theoccidentalobserver.net 19.září. Překlad P. Norrland.

Druhý díl