Volby 2002

Ale je tady něco jiného, co mě malinko brzdí. Totiž vědomí zbytečnosti.

Mám svou zemi rád a je pro mne důležité, co se tam děje. Ale volby tak, jak na začátku třetího tisíciletí probíhají ve všech tzv. demokratických zemích, považuji za cynické divadlo pro masy, za frašku, za falešnou hru předstírané demokracie, kterou politikové odměřují po dávkách obyčejným občanům, aby měli pocit, že se také podílejí na vládě. A je úplně jedno, zda se toto divadlo odehrává v Česku nebo v Kanadě, či v jiné západní zemi.

Jednou za čtyři roky záleží poslancům na mínění voličů. To se předhánějí v úsluhách a slibech. Další čtyři roky si pak na voliče ani nevzpomenou. Zájem o ně se objeví zase až před dalšími blížícími se volbami.

Domnívám se, že dokud nebudou poslanci plně zodpovědní svým voličům, dokud nebude existovat účinně uplatnitelné právo veta - důležitý prvek demokracie, dokud petiční právo zůstane jen směšnou atrapou a ne nástrojem odvolání politika, nemá smysl se volbami příliš zabývat. Říká se: není to ideální, víme to, ale pojďme alespoň volit menší zlo. Nejsem si tím úplně jist. I ti nejvíce zkorumpovaní grázlové, i ti se stíny minulosti, si nakonec najdou cestu k vládnoucím špičkám tak jako tak. Nebudou-li zvoleni přímo, tedy budou povoláni svými šťastnějšími (zvolenými) kamarádičky jako "odborní poradci" - že ano, soudruhu Šloufe?

Co na tom záleží, zda volby vyhraje Petr nebo Pavel? Jeden za osmnáct a druhý za dvacet bez dvou? Nikomu z těchto lidí nejde ani tak o blaho země, jako o své osobní výhody a o potřebu moci.

Říká se: nemůžeš-li změnit pravidla hry, nehrej. A to je tedy to, co dělám. Volby mě nezajímají.