Místo kočky pes

Už je to tak. Máme psa! Vlastně je to holka, čtyřletá fenka, rasa malého honicího psa (anglicky beagl). Pojmenovali jsme ji Lady.

Po té, co se nám před nedávnem ztratil kocourek Tom, jsme chtěli adoptovat z útulku novou kočku. To se nepodařilo, jak jsem o tom psal v článku Všichni musíme být stejní. A mezitím, co jsem hledal novou kočku, zkřížil náš život pes.

Vše začalo nenápadně, jak už katastrofy začínají. Manželka přišla z práce s tím, že syn jejího kolegy se chce zbavit psa, jelikož jde na univerzitu. Hodlá si podat inzerát, zda by někdo jeho psa nechtěl, ale v mezidobí, než se přihlásí zájemci, hledá pro psa umístění. Zatím ho má v hotelu pro psy. Není to tam ale příliš dobré, drží psy v kotcích, omezený výběh, zkrátka, je třeba rychle najít nového majitele.

Mám o psích hotelích své mínění, a tak, jakmile jsem slyšel o kotcích, byl jsem rozhodnut o psa se dočasně postarat. Zavolal jsem na uvedené číslo, slovo dalo slovo a příští den fenku přivezli. Šlo o pouhé hlídání, než se najde někdo, kdo by si ji vzal.

Byl to takový malý, drobný chudáček jak za groš kudla. Nelíbil se mi. Já jsem sice psa chtěl poté, kdy nám v únoru odešla Saba, ale tohle nebyl pes, kterého bych si vybral. My jsme chtěli pořádné psisko, které nás ohlídá a u kterého se nemusím bát, že ho zašlápnu, když se náhodou připlete pod nohy.

Myslím, že ani já jsem se tomu psovi příliš nelíbil. Lhostejně po mně sklouzl pohledem a jal se očichávat trávu u plotu.

A náš Bart? Ten nejprve vrtěl ohonem, když ho viděl. Dělá to tak ostatně vždy, když vidí psa menšího a na první pohled jemu podřízeného. U těch větších a černých s velkou tlamou je to jiná. Takové psy náš Bart ze zásady nesnáší a dává jim to okamžitě najevo. Kolik rvaček už z toho mohlo povstat, nebýt toho, že ho držíme pevně na vodítku...

Otevřel jsem branku a pustil jsem ten uzlíček chlupů do zahrady. Čekal jsem, co budou ti dva dělat. Nedělali nic. Očichali se. Bart nevyjádřil ani nepřátelství, ani přátelství. Chvíli fenku pozoroval a pak odběhl do konce zahrady. Dokonalá lhostejnost.

Po chvíli se vrátil, očichal ji zezadu (obvyklý psí pozdrav - majitelé čtyřnohých miláčků to vědí) a když mu došlo, že to je vlastně ženská, pokusil se o ni jako každý chlap, vlastně pes. Upřímně řečeno, toho jsem se bál. Ta fenka není fixovaná a náš Bart je také ještě muž se vším všudy a v nejlepším věku. Bál jsem se toho už předem a teď jsem viděl, že mé obavy byly podložené. A navíc ta fenka je co do velikosti menší polovina našeho Barta.

Ale nedala se! Jak ta po něm vyjela! Najednou to byla docela zlá psice. Bart překvapeně uskočil. Ještě jednou se pokusil a znovu byl tvrdě odpálkován. Potřetí se už nepokusil. Nechal toho. Při tom je jeho morda o tolik větší, že kdyby opravdu chtěl, chytil by fenečku pod krk, zatřásl s ní a naučil ji, kdo je tady pán. Ale nic takového nebylo. Ta malá si zjednala respekt. Zdálo se, že tohle problém nebude. Majitel mne také ujistil, že doba jejího hárání je až na podzim, a do té doby nikoho nepřipustí.

"Jak se jmenuje?" ptám se.

"Little A."

Myslel jsem, že jsem nerozuměl. "Jak?"

"Little A".

"Co je to za jméno?"

"Tak jí říkáme."

Divné jméno, myslel jsem si, ale nahlas to neřekl. Fenka si zatím očichala pár trsů trávy, pak hop hop po schůdcích nahoru na terasu. Mezitím jsme si s majitelem domluvili podmínky hlídání. Řekl, že ještě zavolá. Po chvíli se rozloučil a odjel. Little A zůstala s námi.

Odpoledne proběhlo mírumilovně. Fenečka si trošku posmutnila, chvíli vyla, ale celkem se zdálo, že byla se svým novým dočasným domovem spokojená. S automatickou samozřejmostí vyskočila v obýváku na gauč a uvelebila se na polštářích v rohu, odkud mohla vidět z okna ven. Manželka málem omdlela, když to viděla (psi u nás na gauč nesmí), ale byla tak odzbrojena její samozřejmostí, že ani nic neřekla.

Večer jsem dal maso do dvou misek. Jednou nebo dvakrát týdně krmíme Barta syrovým hovězím masem. On to syrové maso miluje a zdá se mi, že mu jde náramně k duhu. Majitel fenky mi už předtím řekl, čím ji krmí on: pouze suchými granulemi. Ta psice prý nikdy nic jiného neokusila. Je mi vždy takových psů líto. Psí bobky jsem zkusil. Chutnají jako paznehty a zřejmě jsou z toho materiálu i vyrobeny. Alespoň z podstatné části. Dal jsem tedy fence do misky pár kousků hovězího a pozoroval, co bude dělat. Ona to maso doslova vyluxovala. Bylo v ní dříve, než se Bart stačil otočit.

Tak uběhly tři dny. Nečekejte žádnou senzaci. Byly to klidné tři dny. Fenka běhala po zahradě s Bartem, chodila s námi na procházky, jedla s obrovským apetitem. Nic nepokazila, neměli jsme s ní žádné problémy.

Po třech dnech si mě začala více všímat. Přiběhla na zavolání, když jsem odněkud přišel, vrtěla ocasem. Druhou noc se se samozřejmostí jí vlastní usídlila večer v mé posteli. Ale nespala na dece. Strčila čumák pod pokrývku, za čumákem hlavu a pak celé tělo. Usídlila se v nohách a tam zůstala celou noc. Nemyslím si, že psi patří do postele. Tři další dny jsem to trpěl, i když jsem se moc nevyspal. Třetí noc nad ránem jsem už toho měl dost. Vstal jsem, vytáhl z komory staré kočičí lůžko vyrobené z molitanu. Kdysi jsme ho na něco použili, už si ani nepamatuji na co. Pokud si vzpomínám, žádné naše zvíře to lůžko nikdy nechtělo přijmout za vlastní. Ani kočka, ani pes. Vytáhl jsem tedy to kočičí lůžko, položil jej k posteli. Fenku jsem poučil rozhodným hlasem: "Tady budeš spát!" Koukla na mě hnědýma očima, očichala lůžko. Sedla si před mou postel a položila na ni packu. Po chvíli packy vyměnila. Ale nahoru už nevyskočila. Dívala se na mě a její oči se ptaly proč. Trvalo to několik minut. Když poznala, že na to prošení nereaguji, stočila se do toho vykázaného kočičího lůžka. Viděl jsem, že je to pro ni příliš malé, ale říkal jsem si, že až bude chtít, může vylézt a protáhnout se. Zatím jí to musí stačit. Vlezl jsem do postele a znovu usnul. Ráno jsem se vzbudil. Fenka ležela pořád stočená v tom staro-novém kočičím lůžku. Když jsem vstal, vstala také.

Celý den byl jako normálně. Nezlobila se na mě. Večer, když jsem šel spát, zůstala v obýváku. Nepřišla. Ráno jsem ji našel v tom jejím psím lůžku vedle své postele. Trošku se mě dotklo, že nepřišla, že jsem ji nemusel odhánět. Ale pochopil jsem, že porozuměla a přijala to.

Tak nějak rychle jsme se naučili spolu vycházet. Po týdnu jsem promluvil s manželkou. Povídám, že bych nebyl proti, kdybychom si psa nechali. Obával jsem se prudkého odporu. Manželka totiž také chtěla většího psa. Vím, že už dlouho sní o rase golden retriever. Ale ten manželčin odpor nebyl příliš důrazný. Uvědomil jsem si, že i ji si ta fenečka svou mírnou přátelskou povahou podmanila.

"Jak jí budeme říkat?" ptal jsem se.

"Lady. Proč ne Lady?"

Líbilo se mi to. Je to podobné jejímu předchozímu jménu. Zní to jinak, než Bart. A hlavně, vystihuje to její povahu. A tak bylo rozhodnuto. Příští den jsem zavolal majiteli. Byl viditelně potěšen.

Toto vyprávění nemá pointu. Lady u nás zůstala. Příběhy, které (doufám) spolu prožijeme, musí teprve život napsat.