Jak to vidí naši němečtí sousedé

Přišel mi nedávno email:

Vážený pane vydavateli, vzhledem k politické situaci v ČR a stoupajícím tlakům na našeho prezidenta V. Klause, který se snaží pro naši republiku zajistit dodatek k Lisabonské smlouvě, aby nemohlo dojít k prolomení dekretů prezidenta republiky, považuji za důležité, aby naši lidé věděli, co chystá landsmanšaft za silné podpory bavorské vlády a jak  uvažuje BdV, představovaný dr. Steinbachovou.

„Den vlasti“ 2009

22. srpna 2009

ICC Berlín

Projev dr. Eriky Steinbachové, prezidentky BdV, MdB

Nacházíme se v historicky památném roce : Uplynulo 20 let od pádu zdi, náš stát má již 60 let, 70 let uplynulo od počátku druhé světové války a před 90 lety byla po skončení první světové války podepsána Versailleská smlouva.

60 úspěšných let Spolkové republiky Německo je neodmyslitelně spjato se zřeknutím se násilí a vůlí německých vyhnanců z vlasti po obnově.

Přes vytržení z kořenů, přes traumata, přes zklamání a přes odmítání, které vás ze strany nevyhnaných v celé zemi čekalo, nenechali se vyhnaní považovat za výbušninu naší společnosti a našeho státu, nýbrž se stali kvasinkami spolkového hospodářského zázraku a naší společnosti. Spoluvytvářeli tuto zemi od začátku také politicky. Muži jako Paul Löbe, Erich Mende nebo Hans-Christoph Seebohm patřili spolu s jinými vyhnanými k členům prvního německého spolkového sněmu.

Demokratické strany Spolkové republiky podporovaly po mnoho let svorně vyhnance a učinily mnohé, aby uvolnily napjaté soužití domorodců a nově příchozích a zmírnily nejhorší hospodářské těžkosti.

Na všech politických úrovních existovala vůle, vidět osud vyhnanců jako celoněmecký osud.

Ještě v roce 1963 obdrželi Slezané k jednomu jejich velkému setkání v Německu pozdravný telegram, ve kterém stálo: „ Vzdát se je zrada, kdo by to chtěl popírat. Právo na vlast nelze prodávat … … Kříž vyhnání musí pomáhat nést celý národ“.

Tato slova Slezanům byla podepsána sociálními demokraty Erichem Ollenhauerem, Willy Brandtem a Herbertem Wehnerem.

Taková vyjádření je třeba znát, abychom mnohé na reakce vyhnaných v pozdějších letech mohli pochopit.

Na konci šedesátých let se měnilo klíma. Slůvko „revanšismus“, heslo komunistické dezinformace bylo vztahováno na Spolkovou republiku a vyhnance, ale našlo také pevné místo ve vnitroněmecké diskuzi.

Nová východní politika po nástupu vlády Willyho Brandta spustila turbulence, které se zostřily podepsáním východních smluv.

Zklamání vyhnanců bylo elementární. Na pozadí mnohých prohlášení solidarity v době opozice SPD byla její vládní politika pociťována jako zrada. Tehdejší poměr BdV (Svaz vyhnaných – pozn. překl.) k oběma vládnoucím stranám SPD a FDP je od roku 1970 charakterizován jako „mrazivý“. O to užší byla spolupráce mezi unionistickými stranami, které se hodně snažily získat si vyhnané a BdV. Zcela bez napětí ten vztah však nebyl. Politické zájmy probíhaly v mnoha směrech synchronicky. Rozhodnutí Spolkového ústavního soudu k Moskevské, Pražské a Varšavské smlouvě podepřela stanoviska BdV a též unionistických stran… …

Mediální a intelektuální klíma v Německu bylo však ještě dlouho zaměřené proti vyhnancům. Záludnost a zloba proti srazům vyhnanců, nedostatek soucitu vůči obětem nebyly výjimkou, nýbrž pravidlem.

Po sedmdesátých letech uniklo nemálo intelektuálům, že vyhnání 15 milionů lidí z vlasti nebo přímo do smrti byla celoněmecká tragedie, porušení nesmírné kulturní a historické dimenze pro celý německý národ. Báječná kniha Rüdigera Safranského „Německá romantika“ ukázala zřetelně, jak nesmazatelně byl zakořeněn náš duchovní život s dřívějším německým východem.

Vyhnaní v NDR

Naši stejně osudem postižení přátelé v sovětském okupačním pásmu, v NDR měli to výrazně těžší než ti v západním Německu. Jejich osud byl po desetiletí tabuizován. Nesměli se ani organizovat, ani o svém osudu mluvit. Po více než 40 let byli z  oběťmi z dvojího pohledu – nejprve jako vyhnaní, potom k mlčení odsouzeni.

Vím z naší rodiny, o čem mluvím.

Mé tety Marta a Marie a také strýc Ernst s rodinou byli 1946 v dobytčích vagonech vyhnáni ze Slezska, kde rodiny po staletí měly svůj domov. Jedni z Neurode, jiní z Kladska. Dostali se do Lipska.

Co se jim před a při vyhnání přihodilo, o tom nesměli veřejně mluvit a též ani v dopisech nám na Západ psát.

Tak rok 1990 byl dvojím osvobozením: politická svoboda a vykoupení, konečně směli traumatické vzpomínky artikulovat, mohli se spojit… …

BdV je od sjednocení velice aktivní ve všech spolkových zemích.

Centrum proti vyháněním (ZgV)

Společně jsme v roce 2000 založili Nadaci ZgV. Skepse, zda naše nadace může dosáhnout svých cílů, byla cítit nejen na počátku, ale i dále. Dnes mohu s uspokojením konstatovat, že jsme hodně dosáhli.

Naše nadace rozvířila velice živou, ale též kontroverzní diskusi. Stovky mediálních zpráv to dělaly zřejmě. Na internetu bylo asi 50 000 příspěvků.

Při vyhodnocení mediálních zpráv lze jasně sledovat, že od tohoto okamžiku byl oživen zájem o náš osud, ne teprve novelou Güntera Grasse „V račí chůzi“. Ta vyšla teprve poté, když téma vyhnání bylo již dlouho oproštěno od falešného nádechu revanšismu.

Téměř 500 obcí v Německu … …se stalo kmotry naší nadace. Také spolkové země Hesensko, Badensko-Württembersko, Bavorsko a Dolní Sasko se staly patrony. Renomované osobnosti se ostentativně postavily na naši stranu, od Joachima Gaucka, Helgy Hirsch, Freya Klier, György Konrada, Imre Kertesz, Petera Scholl-Latour až po Christiana Thielemanna, Gabrielu Wohmann, Rüdigera Safranski, Hellmuta Karaska nebo Ude Latteka.

Děkuji všem podporovatelům posledních let. Zejména však mému dlouholetému spolupředsedovi Peterovi Glotzovi, který bohužel příliš brzo zemřel.

Naší společné prosby, zřídit v Berlíně místo pro dokumentaci osudu a kulturního dědictví německých vyhnanců, jsme již dosáhli.

A jedno je jisté: Bez naší nadace by spolková vláda určitě neuzavřela koaliční dohodu, ve které by se zavázala zřídit „viditelné znamení pro útěk a vyhnání v Berlíně.“ Je to dávno opožděná úloha Německa konečně vytvořit dokumentační místo v Berlíně, ve kterém bude osud německých vyhnanců z vlasti a vysídlenců s jejich osídlovacími a kulturními dějinami zprostředkován následujícím generacím. Tímto osudem je v Německu postižena málem každá čtvrtá rodina.

Vy, paní spolková kancléřko, jste se již dříve stavěla na naší stranu a jasně prokázala, že tato část našich dějin potřebuje pevné místo v Berlíně. Již před čtyřmi lety jste o tom mluvila na Dni vlasti.

Spolkovou nadací „Útěk, vyhnání, smíření“ jste svému slovu dostála. Byla to vzrušující cesta, nikdy nudná a tu a tam extrémně bouřlivá. Ale teprve silnější vítr nechá hezkému draku vzlétnout.

Přes ještě stávající deficity ve veřejném vědomí konstatuji: Společenské a politické klíma se v posledních letech otevřelo. Je nyní výrazně více porozumění pro toto německé osudové téma, než tomu bylo v minulých letech.

Kdo si ale myslí, že vyhnání Němců uprostřed 20. století bylo záležitostí jen těch samotných postižených, mýlí se od základu a ignoruje dvojí:

1. Přehlíží, že nikoliv kategorie osobní viny nebo neviny, nýbrž pouze geografická poloha bydliště rozhodla, kdo bude vyhnán.

2. Přehlíží, že vyhnáním došlo ke kulturnímu přelomu dosud nevídaného rozsahu, který zasáhl trvale jádra naší německé kultury.

Proto se to dotýká všech v Německu, neboť toto je část naší celoněmecké identity a našeho kulturního dědictví, která nás formuje. Národ bez vzpomínek je jako rostlina bez kořenů.

Je dobré a významné, že nadace začala svou práci v 60. výročí vzniku našeho státu. Je to potěšující pro generaci, která to zažila. Podporujeme nadaci plně a zcela, neboť ona je naším dítětem. Budeme ji pozorně a starostlivě sledovat.

Rozhodně vítám, že CDU/CSU ve svém společném volebním programu ještě jednou zřetelně zdůraznily, že svazy německých vyhnanců z vlasti se mohou samy rozhodnout o svém zastoupení v radě nadace „Útěk, vyhnání, smíření“.

To odpovídá Vašim výrokům, paní spolková kancléřko, u příležitosti uvítání nového roku Svazem vyhnaných, a výrokům premiéra Horsta Seehofera, předsedy CSU.

Jedno říkám zcela zřetelně:

Nejde přitom o mne. Jde o právo na svobodu v tomto státu.

Jde o právo na svobodu našich svazů vyhnaných v této demokracii, jejich práva bez omezení vnímat. To si nedáme vzít.

Chtěla bych slyšet povyk všech politických stran, kdyby se takové omezení dotýkalo nějaké církve, nějakých odborů nebo Amnesty International.

Výroky všech jiných stran k tomuto právu na svobodu … … jsou až neomalené. Ostatně konstatuji, že CDU a CSU jako jediné strany v otázce vztahu místa narození a rodné země pro doklady o stavu osob měly ve svém volebním programu, že chtějí v budoucnu vycházet jako ze základu z mezinárodního práva a soudní pravomoci Spolkového ústavního soudu.

Občan narozený v roce 1946 v Královci (Königsbergu) není ani podle mezinárodního práva, ani podle Postupimské dohody narozený v Kaliningradu (Sovětský svaz), ale v Německu pod sovětskou správou. (!)

Co bude z naší nadace ZgV ?

Mnozí teď myslí, že je pro naší nadaci, včetně úspěšně připraveného projektu Dokumentačního střediska v Berlíně, naše úloha uzavřena. Všem, kteří v to doufají nebo se obávají, mohu ohlásit: Budeme dále veřejnosti představovat své projekty jako výstavy a vzpomínkové podněty. Zůstaneme dále hybnou silou!

Historické souvislosti

Našemu osudu předcházelo něco strašného. Strašlivé obrazy z osvobozených koncentračních táborů hluboce zahanbili většinu Němců – samozřejmě také vyhnance. Hitler otevřel Pandořinu skříňku. To vědí němečtí vyhnanci lépe než jiní, jelikož byli vzati do kolektivního ručení, od kojenců po babičky.

Skutečnost nacistické hrůzovlády nad Evropou je ale neustále zneužívána jako záminka, aby se zdůvodnilo hromadné vyhánění. Chladnokrevně se pomíjí, že Mnichované, Hamburčané nebo obyvatelé Lipska nebyli vyhnáni, i když byli fanatickými národními socialisty.

Historická souvislost je důležitá a není jednorozměrná. Nezačíná ani v r. 1933, ani v r. 1938 nebo 1939. Peter Glotz pokládá začátek své knihy o osudu sudetských Němců do poloviny 19. stol.a odůvodňuje: „Začínám rokem 1848. Nelze zbavit raně nacionalistické řídící učitele a novináře odpovědnosti…Kdo chce skutečně bojovat proti vyháněním (a to budoucím), musí objasnit celý řetěz příčin.“ Peter Glotz má pravdu.

Na Slovanském sjezdu v roce 1848 v Praze bylo blýskání na časy nacionalismu a rasizmu neblaze zřejmé.

To pokračovalo prvotní katastrofou 20. století, 1. světovou válkou. Následky smluv z Versailles, St. Germain a Trianonu se svévolně nově stanovenými hranicemi v Evropě byly pro miliony lidí různých národních příslušností ponižující. Dostaly se do situace menšin bez dostatečné obrany před represemi. Stanovená menšinová práva byla dalekosáhle obcházena. O tom svědčí archivy Společnosti národů v Ženevě.

Americký publicista Herold Callender oznámil dne 11. ledna 1931 v New York Times, že od mírové smlouvy „bylo vyhnáno milion Němců z Polska.“ Historický průběh je rozsáhlý a velice komplikovaný. Nestačí vůbec k tomu, aby omlouval vyhánění v polovině 20. století. Kdo to překrucuje, nedělá více nebo méně než falšovatel dějin mlčením.

Cesta usmíření

Němečtí vyhnanci z vlastních sil brzy usměrnili široký proud traumatických vzpomínek. V Chartě ze Stuttgartu jasně řekli, že pomsta, násilí pro ně nejsou žádnou cestou pro budoucnost. Brzy poznali, že trvalý mír je možný jen ve sjednocené Evropě, ve které budou národy spolupracovat a ne stát proti sobě.

Náš stát a také Evropa by vypadaly jinak, kdyby nebylo tohoto sebepřekonání, které již bylo v Chartě německých vyhnanců z vlasti.

Národy Evropy žijí společně na základě křesťanství západní země. V architektuře, hudbě, poezii, vědě a výzkumu byl po staletí neustále trvale většinou mírový průběh. Výměna byla a je obohacující a plodná.

V tomto pozitivním vědomí nesmíme ale opomíjet, kolik lidstvo nedůstojného, nekřesťanského v naší společné minulosti zakusilo.

Musíme se v naší evropské minulosti ve všech jejích fasetách společně chápat a s plnou znalostí a ochotou usmiřování z tohoto vytvářet naši evropskou budoucnost. To pro nikoho není snadné. Ale  tomu se žádná cesta nevyhne. Věřím v usmířenou Evropu, ve které národy bez nátlaku a strachu mohou vedle sebe žít. Miliony vyhnanců z vlasti k tomu přispívají. Každodenně. Mosty mezi našimi evropskými národy budou tím plodnější, čím otevřenější dialog povedeme. Potřebujeme být spolu a chceme překonat protiklady mezi národy. K tomu se musí společné přikročit, dějinný nános odstranit a z  trosek postavit nové. Ale musíme znát historii a také své vlastní stinné stránky.

Při všech deficitech, které ještě stále jsou, jsem o jednom hluboce přesvědčena: Lidé našeho kontinentu spojuje nekonečně víc, než je od sebe odděluje. Jako houslistka v symfonickém orchestru mého muže jsem zažívala dlouhé roky, že Němci a Maďaři, Poláci, Češi a Angličané, Španělé a Francouzi společně nechávali zaznít velká hudební díla od Beethovena přes Brahmse, Dvořáka, Smetanu Chopena nebo Brucknera.

Takovou si přeji Evropu! Na tom ale musíme všichni společně pracovat.

Překlad a redakce: Irma von Tirb, ing. Jaroslav Liška Připravil: dr. O. Tuleškov

Projev dr. Angely Merklové, kancléřky SRN

Jsem velmi potěšena, že mohu s vámi slavit „Den vlasti“. Chtěla bych napřed srdečně blahopřát bývalému spolkovému ministru vnitra, panu Otto Schilymu, k jeho vyznamenání. Chtěla bych - věřím, že i jménem vás všech – říci „srdečně děkuji“ sjednocenému thüringskému sboru, který nás potěšil překrásnými, dojemnými písněmi. Srdečný dík.

„Den vlasti“, který dnes slavíme, je téměř tak starý, jako Základní zákon a Německá spolková republika, tj. 60 let. Vaše prezidentka E. Steinbachová již poukázala na to, že rok 2009 je jubilejním rokem v mnoha ohledech. Patří sem 60. výročí Spolkové republiky a Základního zákona. O něco později – 9.11. je nádherné 20. výročí pádu zdi, což poukazuje na to, že na východě i na západě jsem ušli společně třetinu cesty této Spolkové republiky.

Takový jubilejní rok je samozřejmě vhodný obzvláště k tomu, abychom připomněli důležitý přínos vás – vyhnaných, pro naši zemi. Počátek – o tom se již zmínila ve své řeči vaše prezidentka – byl všechno jiné než lehký. Vyhnanci a uprchlíci museli přemoci ztrátu vlasti a vybudovat si nový domov v cizím prostředí. My víme, že domov není jen místem, ve kterém žijeme, domov je i příslušnost k lidem, regionu, krajině, kultuře. Domov je spojen s dětstvím, domov vytváří identitu.

Jak těžké to muselo být, přijít do cizí, poničené, rozvrácené a na mnoha místech hladovějící země? Příchod uprchlíků a vyhnanců změnil tvář regionů a měst. V r. 1950 tvořili ve Schlezwig-Holsteinu vyhnanci třetinu obyvatelstva, v Dolním Sasku čtvrtinu, v Meklenbursku-Pomořansku dokonce nad 40 procent. To přirozeně nezvyšovalo připravenost obyvatelstva na vaše začlenění. Mnoho z vás trpělo v počátečních letech omezováním a diskriminací.

V sovětské okupační zóně a poté v NDR museli vyhnanci bojovat i s dalšími problémy. Nazývali je „přestěhovalci“ (přivandrovalci pozn. překl.), o tom se ostatně mlčí. Děti byly poučovány, aby nemluvily o vyhnání a SED-stát nazval vyhnání absurdně „mírovým opatřením“. Po roce 1989, kdy se mohly v nových zemích zakládat krajanské spolky, mohli mnozí poprvé mluvit otevřeně a svobodně o svém osudu. Takže 20. výročí pádu zdi je pro vás v nových zemích zcela zvláštním výročím.

To, že se integrace v poválečné společnosti podařila, a sice v obou částech Německa, je a zůstane zásluhou vás, vyhnaných. Důležitou roli přitom hrálo odpovědné chování vyhnaneckých spolků. O zájmy vyhnanců důsledně a sebevědomě pečovaly, aniž by se nechaly unést přáním po pomstě nebo odplatě. Při pohledu zpět to tak prostě vypadá. Při každodenní práci to bylo někdy jistě mimořádně těžké. Zrovna tak byla důležitá rozumná integrační politika Spolku, zemí a obcí v počátečních letech Spolkové republiky. Ta pomohla přenést se nad předsudky a nechuť k společnému soužití.

Chci vám jen stále znovu dodávat zmužilosti, abyste podávali zprávy o této době, protože my, tedy ti, kteří tehdy ještě nebyli narozeni, si nedovedeme představit, jaké překážky musely být zdolávány, např. u otázky, kdo koho by si měl vzít anebo kdo s kým by se měl přátelit. To se dnes zamlouvá, jako by to bylo už dávno pryč. Je to však část dějin naší země.

Rozhodující krok, jste udělali vy, vyhnanci. Pustili jste se do zřizování nových domovů a obrátili jste tvář k budoucnosti, i když jste stále nosili v srdci svou vlast. Je to obdivuhodné chování, které podle mne zasluhuje respekt a uznání.

Pro mnohé z vás měl útěk i těžké sociální následky. Při jednom průzkumu z roku 1992 oznámila téměř polovina tázaných, že vyhnání pro ně bylo sociálním sestupem. Mnozí ztratili vše materiální. Přes tyto hořké zkušenosti, vyhnanci nerezignovali. Chopili se všeho, čeho se dalo. Tvrdou prací se podíleli na znovuvybudování válkou poničené země. Tímto rozhodně přispěli k hospodářskému zázraku padesátých let v Německu.

Tato budovatelská práce a přes všechny potíže neupadání do malomyslnosti bylo oceněníhodné historické dílo, které jste vy, vyhnanci, vykonali. Proto vám patří dík nás všech. Proto vám patří uznání nás všech. Tento respekt a uznání vám chci vyjádřit i jménem spolkové vlády.

A je tu ještě něco, co považuji, dámy a pánové, za pozoruhodné. Vaše vztáhnutá ruka. Nikdy jste ji nestáhli zpět, ale stále jste hledali cestu k dialogu. Přísežně jste se zřekli pomsty a násilí. Je to evropské sjednocení, které ukazuje cestu do budoucnosti. Zaznělo to již v Chartě vyhnaných z r. 1950. Takto jste se stali posly dohody v Evropě. Evropa, kterou dnes známe, byla proto zformována i vámi.

Vždy jste intenzivně sledovali další dějiny naší země – často kriticky, často dotčeni politickým vývojem, který vyžadoval od vás bolestné kompromisy a rozhodnutí. Přesto jste však podporovali německou jednotu a sjednocení Evropy, i když toto mělo kolikeré národnostně právní těžké následky. Toto prohlásil Svaz vyhnanců ohledně rozšíření EU na východ - cituji: „Je správné, že tyto národy, které politicky, kulturně i hospodářsky patří k Evropě, nalézají teď své místo v rozšiřující se EU. Vítáme naše sousedy.“ S ohledem na utrpení vyhnaných během války i po ní, musí být takové chování vysoce oceněno.

Myslím, že ten, kdo neprožil útěk a vyhnání – to bylo dnes na počátku zřejmé z filmu – nemůže všemu rozumět, co to pro vás, kteří jste to osobně prožili, znamená, a to nejen pro generaci, která vše prožila, ale i pro generace další.

My se však můžeme alespoň pokusit to pochopit. Můžeme naslouchat a učit se, jak je tomu např. ve Slezském muzeu v Görlitz. Tam visí tabule s klíči – velké a malé klíče, stříbrné a rezavé klíče, klíče s přívěsky i bez nich. Klíče jsou symboly toho, co bylo ztraceno – materiálního i nemateriálního -, jsou symbolem naděje pro návrat domů, kterou uprchlíci a vyhnanci měli, když zamýkali své byty a domy, naděje, která se nesplnila.

Za těmito upomínkovými předměty, které přežily útěk a vyhnání, se skrývají příběhy – více než 14 milionů lidských příběhů. Jsou to příběhy asi 14 milionů lidí, kteří po skončení války prožili útěk a vyhnání. Tyto životní příběhy vyprávějí o strachu z blížící se fronty na ústupu, strachu z násilí a hladu, z cesty plné utrpení v mrazu přes zpustošenou zemi nebo přes ledově chladné Ostsee (Baltské moře-pozn. překl.) – pěšky nebo přes zamrzlý led, či v přeplněných lodích. Toto popsala jedna mladá žena z Lycku ve východním Prusku. „Led se prolamoval, na některých místech jsme se museli brodit ve 25 cm hluboké vodě. Bombardování nás nutilo k zacházkám. Ale strach ze smrti zaháněl mrazení, které nám probíhalo po těle.“

Jiné zprávy nám vyprávějí o odloučení od dětí a blízkých příbuzných a o jejich hledání. Odhaduje se, že v r. 1945 téměř 300.000 dětí žilo v domovech a nevědělo, kde jsou jejich rodiče. Jiné příběhy zase vykládají o hrůze smrti, umírání blízkých a příbuzných i neznámých lidí. Téměř dva miliony lidí přišlo o život v souvislosti s útěkem a vyhnáním. Těm, kteří přežili, zůstaly v duších hrůzné obrazy. Mnoho – chci říci, téměř všichni, nesou kus tohoto života stále sebou.

Nemůžeme utrpení, žal a ztráty ponechat minulosti, i když bychom to velmi chtěli. Můžeme ale udělat něco jiného. Můžeme pečovat o to, aby nedošlo k novému utrpení kvůli popírání, potlačování a znevažování. Pravda se nedá navždy popírat, mé dámy a pánové, o tom svědčí i vaše letošní heslo: „Pravda a spravedlnost – silná Evropa!“

Nikdy nezapomeneme: Vyhnání a útěk Němců byly přímým důsledkem Němci započaté války a zločinů nacionálního socialismu. Konrád Adenauer nazval výstižně ve své biografii tuto dobu jako „pád německého národa do bezdna“.

Ano, mé dámy a pánové, přiznáváme se k naší odpovědnosti za nejtemnější kapitolu našich německých dějin. … …Můžeme tedy dodat: K zamyšlení o měřítkách pravdy a srozumitelnosti patří i vzpomínka na utrpení a bezpráví vyhnání. Protože o to jde. Nevzpomínáme, abychom jitřili staré rány. Vzpomínáme, aby útěky a vyhnání z 20. století byly napomenutím všem do budoucna. Vzpomínáme, abychom vyvolali k životu opravdové smíření s našimi sousedy. Pravdivé vzpomínky, abychom se z nich poučili a vytvářeli přítomnost i budoucnost ve smíření – to je naše úloha.

Proto je důležité, abychom oslovovali svědky onoho času a ujistili je, že se zajímáme o jejich životní příběhy. Děti a vnuci vyhnaných i mnozí jiní kladou dnes otázky. Ptají se, jaký byl život ve Slezsku, Pomořanech nebo Východním Prusku, či v Sudetech před válkou a během války. Kde jsou kořeny rodiny a co se o tom dnes mohou dozvědět?

Jako spolková vláda chceme přihlížet na vzpomínky jako na napomenutí pro budoucnost i s „Nadací útěk, vyhnání, smíření“. V mém proslovu v r. 2005 na „Dni vlasti“ jsem vám přislíbila svoji podporu ke zřízení centra pro dokumentaci. Mezitím se nám podařilo získat všechny předpoklady pro zamyšlenou centrální vzpomínkovou akci. Založili jsme „Nadaci útěk, vyhnání, smíření“ při Německém historickém muzeu.

Smím doplnit: I když Svaz vyhnanců v nadační radě má E. Steinbachovou neobsazené křeslo, nesmíte být zklamáni, a sice proto, že zakládáni nadace nemohlo se vyhnout dlouhým často kontroverzním a někdy i nešťastným diskuzím. Na konec se to podařilo. Těší mě to, vidím, že i vás. To nám už nikdo nemůže vzít. To je rozhodnuto. Vy, milá Eriko, jste k tomu během dlouhých let mimořádně napomohla. Je to především Váš úspěch a úspěch Vašich spolupracovníků, kteří po dlouhá léta tento projekt prosazovali. Proto Vám patří srdečný dík.

Nadace má představit historii útěků a vyhnání jako část německých dějin - vložených do kontextu dějin evropských. Bude pojednávat i o důležitém tématu – integraci vyhnaných… … Přitom nejde jen o vzpomínky vyhnaných. Dějiny útěků a vyhnání se týkají nás všech. Jsou částí naší identity a naší společné vzpomínkové kultury.

U některých našich sousedů byl tento záměr s ohledem na bolestivé vzpomínky spojen s určitým znepokojením a obavou. Tvrdím: budeme nadále citliví a argumentační. Budeme dále vysvětlovat, proč je naše iniciativa správná, proč Německo potřebuje vzpomínkové centrum, ve kterém se vzpomíná na utrpení vyhnaných, kde se potvrzuje, že si uvědomuje odpovědnost Německa za zločiny nacionálního socialismu a bereme v úvahu evropské rozměry vyhnání a útěků.

Nyní jde o to naplnit nadaci životem. Aktivní práce nadace začala konstituováním nadační rady. Chceme právně vybrousit všechny fasety útěků a vyhánění. To vyžaduje jednu náročnou koncepci. Jistě o tom neustanou diskuze a to je správné. Předběžné práce, nutné pro stavební přípravu „Německého domu“, jsou v běhu. Nyní je našim cílem realizovat dokumentační a pamětní místa. To bude úkolem pro příští legislativní období. Na tom budeme tvrdě pracovat.

Mé dámy a páni, všichni znáte často užívanou větu: Kdo nemá minulost, nemá ani přítomnost. Tato věta neztratila nic ze své platnosti. V tomto smyslu musí být i naší úlohou udržovat paměť na staletou německou kulturu a na dějiny osídlení ve východní Evropě. Spolek a země udržují společně s vyhnanými kulturní bohatství území vyhnaných. Současně podporují vědeckou práci a další vývoj německé kultury ve východní Evropě.

Po dlouhé sérii krácení bylo citelné zvýšení této podpory od r. 2005 našim ministrem kultury Neumannem důležitým signálem. Pouze za rok 2009 činila spolková podpora téměř 18 milionů eur. V sedmi zemských a speciálních muzeích byly vyobrazeny velké regiony a osídlená území – od Východního Pruska až po Sedmihradsko. Podporujeme vědecké instituce, které se věnují průzkumu dějin a kultury Němců ve východní Evropě.

Podstatným přínosem k zachování německé kultury je i naše podpora péče o památky. Tak jsme např. poskytli rychlou pomoc v červnu 2008, když v sedmihradské Bystřici vzplanula věž čerstvě opraveného evangelického kostela. V dnes polském Marienburku, tedy ve dřívějším Západním Prusku, podporujeme restaurování středověké Jeruzalémské nemocnice. Iniciativy pro tyto akce přicházejí často z krajanských sdružení. Proto všem, kteří pro to věnovali hodně času, síly i peněz, děkuji pěkně. Bez jejich soukromé iniciativy by to opravdu nešlo. Srdečný dík.

Obzvlášť důležité jsou i projekty, které umožňují setkávání lidí přes hranice - projekty pro studenty, filmaře, různé semináře – např. o německé a české literatuře. Německá kultura ožívá ve východní Evropě díky Němcům, kteří jsou tam usazeni. Tyto německé menšiny jsou pokladem, o který je nutno pečovat. Děkuji všem, kteří s nimi udržují kontakty. Myšlenka smíření a porozumění řídí dnes podporu německým menšinám i v jiných zemích. I oni jistě zakusili po válce mnoho utrpení v případě, že se prohlásili za Němce. Dnes jsou důležitými prostředníky a opatrovateli německé kultury a řeči ve východní a jižní Evropě a samozřejmě jsou i těmi, kteří budují mosty k těm, kteří trpěli vyhnáním, ale i k nám všem.

Naše angažovanost patří i těm, kteří se k nám přistěhovali později. Kdo k nám chce přijít, bude mít k tomu i nadále možnost, pokud budou splněny právní předpoklady. … … Jenom od roku 1988 k nám přišlo okolo 3 milionů pozdějších vystěhovalců. Převážná většina se dobře integrovala… …BdV a jeho krajanské spolky provádějí při integraci přistěhovaných důležitou práci. Proto musím vám všem poděkovat, protože bez vás bychom to tak dobře nezvládli…

Mé dámy a pánové, 20. století bylo označeno jako století válek a uprchlíků. Vyhnání na konci druhé světové války bylo jevem, avšak ne konečnou tečkou za jednou politikou, která chápala přestěhování a vyhánění lidí jako politický prostředek. … … Víme jakou ztrátou je pro člověka, je-li oloupen o svou vlast. Bohužel – i dnes je v některých válečných konfliktech násilné a cílené vyhánění denní realitou. Toto nelze za žádných okolností ospravedlnit. Nikdy toto nesmí být prostředkem politiky. Tím více je naším úkolem, ba naší povinností, zasazovat se po celém světě o to, aby byla chráněna lidská práva a práva menšin, tolerance a různorodost.

Události za druhé světové války nás dovedly k následující úvaze: udržet stálý mír lze pouze ve sjednocené Evropě. Proto považovali vyhnanci již od samého počátku evropskou dimenzi za samozřejmost. Dnes žije společně v Evropské unii téměř 500 milionů lidí v míru a svobodě. Je to velkolepý úspěch. Jestliže chceme opravdu porozumět rozměru tohoto úspěchu a jeho cenu, pak si musíme uvědomit, jak tomu bylo dříve. Nesmíme zapomínat, čeho jsme již dnes dosáhli na cestě smíření a přátelství. S našimi východoevropskými sousedy nás nespojuje zdaleka jen trh. Spojuje nás především svobodná a přátelská Evropa.

Mé dámy a pánové, když jsem byla tento týden v Šoproni na hranicích mezi Rakouskem a Maďarskem, uvědomila jsem si, co např. Maďaři udělali pro to, aby ti, kteří chtěli uprchnout z bývalé NDR, to mohli uskutečnit. A když myslím na tajnou schůzku kancléře Helmuta Kohla s tehdejším ministerským předsedou Némethem na zámku Gymnich, kdy tento na Kohlovu otázku „Co chcete za to, že počátkem září odstraníte plot?“, odpověděl: „Nebereme peníze za lidi.“, pak mohu já říci: Toto je evropská dimenze, kterou si pro tuto mírovou Evropu přejeme.

Tak je tomu právě dnes. Spojují nás věci dějinné i jiné povahy, především lidské vztahy. Mnoho těchto lidských vztahů jste vy, přítomní v tomto sále, navázali a pečovali jste o ně. Při vědomí toho můžeme plní důvěry společně budovat naši budoucnost v míru. Svaz vyhnaných je přitom důležitým a neúmorným ochráncem paměti. Připravuje cestu k trvalému smíření do budoucna.

V tomto smyslu přeji vám a nám všem, aby se nám i v budoucnosti podařilo zrovna tak upřímně jako i prozíravě spolu vycházet. Přesně tím vzniká moderní světu otevřená a sjednocená Evropa. Přeji vám všeho dobrého. Srdečný dík za vaši práci.

Překlad a redakce: N. Žečeva
Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 299. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, září 2009.

Webová stránka: www.ksl.wz.cz
E-mail: Vydavatel@seznam.cz

60. sjezd odsunutých Němců z Československa

30.-31. května 2009, Augsburk

Ani stokrát opakovaná lež se nestane pravdou!

Z projevu Horsta Seehofera, bavorského ministerského předsedy a ochránce sudetoněmecké národnostní skupiny

Milí sudetoněmečtí krajané,

srdečné „Pozdrav Bůh“ čtvrtému kmeni Bavorska. Jako nový ochránce zdravím velkou sudetoněmeckou národnostní skupinu zde, ve Schwabenhalle v Augsburku, ve výstavištních halách i všude po celém světě, zvláště pak ty, kteří žijí v Česku. Zdravím jejich představitele: Bernda Posselta, mluvčího, Franze Pany, předsedu krajanského sdružení, a Johanna Böhma, který řídí Sudetoněmeckou nadaci.

S velkou vážností, plnou důvěrou a přesvědčením, ale i s radostí jsem převzal vaši ochranu. Nevidím v tom úkol, který připadá bavorskému ministerskému předsedovi pouze z moci úřední, ale je to úkol, který mne hluboce dojímá a který bych chtěl a budu plnit. Jsem si vědom zodpovědnosti, kterou tato funkce přináší. Budu rád pokračovat v tradicích mých předchůdců Becksteina, Stoibra a především F.J. Strausse. Tito všichni se výrazně zasadili o sudetoněmecké záležitosti. Ujišťuji vás, i na mne se mohou sudetští Němci spolehnout.

Před týdnem jsme slavili 60. výročí Německé spolkové republiky. Současně byl zvolen Horst Köhler za spolkového prezidenta. Máme takto prezidenta, jehož rodina poznala osud útěku a ztráty vlasti.

Tento sudetoněmecký den je již šedesátý. Po desetiletí se každým dnem scházíte, abyste dali najevo vaše naléhání veřejně.

Co mají tato dvě uvedená výročí společného?

Před šedesáti lety žilo okolo 10 milionů vyhnanců v západním Německu. Tvořili asi 20% obyvatelstva. Do Bavorska přišlo více než milion sudetských Němců. Bylo to více lidí, než tehdy žilo v Dolním Bavorsku, Horní Falci. Země byla ve velké míře poničena. Vyhnanci byli bez prostředků, traumatizováni, žili většinou v táborech. Německo bylo obsazeno, rozděleno, celým světem opovrhováno.

Vypracovali jsme se z této situace – ti, co byli doma, i ti, co byli vyhnanci. Vyhnanci se přizpůsobili, integrovali, pořídili si nové domovy, získali majetek. Můžeme být všichni pyšni na tento výkon, společný a velký.

Na tom, že se to podařilo takovým velkolepým způsobem, mají podíl i vyhnanci. Nestali se destruktivním elementem, za nějž je považoval Stalin. Ne: navzdory nouzi, zbídačení a ztráty domova – budovali spolu s námi. To, že se Bavorsku dnes tak dobře daří, je zásluhou i sudetských Němců a jiných vyhnanců. Proto musíme říci „děkujeme“, a to nejen dnes ale i v budoucnu.

Tento „Sudetoněmecký den“ však poukazuje i na další skutečnost: sudetoněmecká skupina se prezentuje jako živoucí a silná – což je pozoruhodné. Během uplynulých let přirozeně mnoho vašich krajanů zemřelo, avšak zrodilo se i mnoho dalších generací, které se k vám připojily a nesou sudetoněmecké dědictví dále. To mluví o vaší síle a o vaší vůli upozornit na vaše záležitosti v Bavorsku, v Německu, v Evropě. Sudetští Němci jsou vitálním kmenem, který zapustil pevné kořeny v Bavorsku.

Jistě existují v Německu a v Česku mnozí, kteří by rádi viděli, kdyby tomu bylo jinak, kdyby sudetští Němci zmizeli z obzoru. Ale oni těmto všem ukázali: sudetští Němci jsou zde, nedají se vytlačit ze středu společnosti.

Tato síla čtvrtého kmene mne těší jako ministerského předsedu této země. Jako jejich ochránce proto říkám: zůstaňte věrni sobě. Prosazujte své požadavky s rozvahou, ale i s houževnatostí. Vím ze své politické zkušenosti, že vždy je zapotřebí dodržování zásad a dlouhého dechu, aby se mohlo dosáhnout cíle.

60 let základního zákona a 60 let „Sudetoněmeckého dne“ znamenají i život ve svobodě, život v právním státu, život v rostoucí zámožnosti. Při této vší radosti však nezapomínejme, že mnoho Němců mělo jiný život. Byli to z domů vyhnaní, Němci v Německé demokratické republice, německé menšiny, které po válce zůstaly v Polsku, v Sovětském svazu, v Československu, v Rumunsku. Více než 40 let žili v nesvobodě, v diktatuře, nežili v blahobytu, ale v bídě a útlaku. Proto jsme vystěhovalcům projevovali vždy naši solidaritu a solidaritu bavorské vlády.

V uplynulých týdnech, dámy a pánové, jsme zažili z části absurdní diskuzi o NDR, urážky od paní Schwanové, protikandidátky pana Köhlera. Byla NDR něco jiného než bezprávní stát a diktatura? Myslím, že v naší zemi musí se dostat ke slovu více obětí diktatury, tedy ti, kteří opravdu trpěli, jakož i vyhnanci.

Vyhnanci a sudetští Němci mnoho prožili během šedesáti let SRN. Byla doba, kdy byli dokonce považováni za nepřátele. Ti, kteří nesli pro Německo nejtěžší následky války, Němci z východu, byli náhle postaveni na okraj společnosti, byli popisováni jako Ewig gestrigen (věčně včerejší – pozn. red.)

Jaká nespravedlnost. V oněch letech to byl především F.J. Strauss, který se náruživě zastával vyhnanců. A – to mohu prohlásit jako ministerský předseda Bavorska – byla to bavorská vláda, která v tu dobu stála pevně na straně vyhnanců. Zde v Bavorsku nebylo žádné váhání. Na vládu bylo spolehnutí.

Po 60 letech je načase, aby vyhnanci konečně získali v Německu místo, kde by se mohlo vzpomínat na jejich těžký osud. Od r. 2000 usiluje předsedkyně Svazu vyhnanců, paní Erika Steinbachová, spolu s Petrem Glotzem, nyní již bohužel zesnulým, o zřízení „Centra proti vyhánění“. Přestože stále zdůrazňovala přínos tohoto centra pro Evropu, narazila na odpor a osočování, a to jak z Polska, tak i z Německa. Bylo to – jemně řečeno – neslýchané, jak se k paní Steinbachová chovali.

Bavorsko stálo od samého počátku na straně paní Steinbachové a jejího projektu. Řeknu to teď zcela jasně. V demokratickém státě je zcela samozřejmé, že takový spolek jako je BdV, si může samostatně zvolit, koho vyšle do nadační rady útěku, vyhnání, smíření. Do toho se nemá míchat ani Polsko, ani politické strany. Přirozeně mě těší, že BdV se rozhodl přijmout za nadační členy i dva Bavoráky – Slezana pana Knauera a sudetského Němce pana Schlagera. Oba odvádějí zde v Bavorsku dobrou práci pro vyhnance. Jsme plně solidární s paní Steinbachovou při nadcházející výstavbě tohoto památníku. 64 let po násilném vyhnání je opravdu načase, aby více než 12 milionů vyhnanců dostalo svůj památník.

Takto se vyjádřím za několik dní i při schůzce s paní Steinbachovou a Berndem Posseltem v Mnichově.

Od sedmdesátých let minulého století jsme nepřetržitě pracovali s vyhnanými na kulturním poli. Heslem jsou: Dům německého východu, Sudetoněmecký dům, Krušnohorské muzeum v Markredwitz, Jizerské muzeum v Novém Jablonci, připojení k Sudetoněmecké nadaci aj.

Nyní jde o to zřídit centrální Sudetoněmecké muzeum. Byla to vize mých předchůdců. Je to uvedeno i v koaliční smlouvě mezi CSU a FDP. Zřetelně jsem se toho dožadoval ve vládním prohlášení. Před třemi týdny bylo v radě ministrů ještě jednou potvrzeno, že zřízení tohoto muzea je ve státním zájmu. Byla pověřena ministryně Hadelrthauerová, aby ještě projednala otevřené otázky se Sudetoněmeckou nadací a s Johannem Böhmem.

Při vší finanční a ekonomické krizi považuji za nutné předat poznatky o historii, kultuře a práci našeho čtvrtého kmene mladé generaci. Na základě jejich osmisetleté historie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, na základě jejich integrace a budovatelské práce v Bavorsku, mají právo na to, aby toto vše bylo trvale zhodnoceno jako dílo velké, z vlasti vyhnané národnostní skupiny. To, že se dnes nabízí sousedská spolupráce s českými institucemi, je samozřejmě žádoucí.

Také na české straně se postupně odkrývá sudetoněmecké dědictví. Existuje potěšující sklon toto dědictví ocenit a trvale uchovat. V tom obzvláště vyniká Colegium Bohemicum v Ústí n. Labem, které nabízí své partnerství ke spolupráci. Můj bývalý kolega Gandalovič, který byl ministrem zemědělství a předtím starostou v Ústí, mě informoval o plánovaném muzeu Němců v severních Čechách.

V listině o patronátu z r. 1962 je napsáno: Bavorská vláda bude sudetské Němce ideově i finančně podporovat při plnění vlastenecko politických, kulturních a sociálních úkolů. Toto jsme dosud plnili, zvláště na poli kulturním. Nyní podporu rozšiřujeme i na vlastenecko politické záležitosti. V tomto roce je k dispozici 85.000 euro především k podpoře politického dialogu mezi sudetskými Němci a českou stranou. Považuji to za důležitý signál pro sudetoněmeckou skupinu i pro Česko, poukazující na to, že Bavorsko tento dialog podporuje a bude mu napomáhat.

60 let SRN znamená i 60 let evropského sjednocení. Jasné přiklonění k západu bylo předpokladem pro mír, bezpečí a svobodu, bylo předpokladem pro pád berlínské zdi a železné opony, bylo předpokladem pro sjednocení Německa. O cestě mladé Spolkové republiky se vedly na počátku padesátých let náruživé debaty. Franz Josef Strauss pronesl ve své řeči v r. 1952 v německém parlamentu následující slova: „Na neblahou tezi… napřed jednota a potom Evropa odpovíme jasně: Sjednocením Evropy ke znovusjednocení Německa.“ A zrovna se to i tak stalo. Spojení se západem, tj, evropské sjednocení a připojení k NATO, které v tomto roce rovněž slaví své šedesátiny, odstranilo strach našich východních i západních sousedů z většího sjednoceného Německa. Tento svazek se západem přiměl naše sousedy říci „Ano“ k jednotnému Německu.A tak je dnes Německo ve šťastné pozici státu ve středu Evropy, obklopeného přáteli a partnery. Toto se v našich dějinách ještě nestalo.

I zde mají vyhnanci svůj podíl – a to dvojím způsobem:

Za prvé: Vyhnanci ve své Chartě, sestavené jeden rok po založení Spolkové republiky, uvedli v srpnu 1950 následující větu: „Vší silou budeme podporovat každé počínání, které je zaměřeno na utváření sjednocené Evropy, ve které budou moci žít národy bez strachu a bez nátlaku.“ Toto přiznání se k Evropě, pět let po hrozné válce, 3-4 roky po strašném vyhnání, je dokumentem, který patří do dějin Německa. Vyhnanci poznali na základě prožitého utrpení, že sjednocení Evropy je cestou, jak vyhnout se válce a vyhánění. To, co bylo tehdy vizí, se stalo skutečností.

Za druhé: Němečtí vyhnanci se nikdy nevzdali myšlenky na sjednocení Německa. Tak jako Bavorsko, které v roce 1973 bojovalo před Spolkovým ústavním soudem za jednotu Německa, tak byli i vyhnanci vytrvalí. Vytrvalost a dlouhý dech se konečně vyplatily. Před 20 lety padla díky mnoha smělým občankám a občanům v NDR zeď, padla železná opona.

Tímto se otevřely pro sudetské Němce dveře do jejich staré vlasti, došlo k rozhovorům a kontaktům, které dříve nebyly.

Evropská unie ručí za dvě věci.

Za prvé, že Evropa je kontinentem míru a bezpečí.

Za druhé: Evropa změnila bývalé nepřátele v přátele a dobré sousedy.

Toto platí i pro Bavorsko a Česko. Jsme sousedé a chceme zůstat sousedy dobrými. Existuje mezitím tak čilé putování lidí sem a tam, tak čilá výměna zboží, kultury, turistiky, že je sotva možné její další zvyšování. Je to prostě nesmyl, když se tvrdí, že bavorsko-české styky jsou špatné.

Z mého pohledu je rovněž nesmyslem tvrzení, že sudetští Němci jsou brzdou tohoto sousedství. Opak je pravdou.

Sudetští Němci byli první, kteří se snažili navázat vážné, trvalé rozhovory s českou společností. Sudetští Němci jako první zcela konkrétně pomáhali při restauraci kostelů a klášterů a tak pomáhali navrátit jedné staré kulturní krajině její tvář. Sudetští Němci byli těmi prvními, kteří hledali kontakty se svými bývalými domovskými obcemi.

Mezitím se stal Franz Pany čestným občanem Mariánských Lázní. Bernda Posselta můžeme často spatřit v čs. médiích. Franz Olbert byl za svou práci pro smíření vyznamenán českým prezidentem.

Toto platí vzájemně i pro angažované české občanky a občany. Je mnoho Čechů, kteří se zajímají o dějiny Němců v Čechách. Příkladem je výstava „Zapomenutí hrdinové“, které se konala na podzim minulého roku v Ústí a kterou nyní můžete navštívit od tohoto týdnu v Sudetském domě. Patronátní zem a sudetští Němci velmi rádi pozorují tyto průlomy v české společnosti. Dokazují dobré sousedské vztahy se sudetskými Němci. Ovšem dále platí: existují různé zkušenosti, různé pohledy na dějiny, různé zájmy. Toto je třeba snášet mezi dobrými sousedy a demokraty. A pokud jde o to, že vznikají problémy, je třeba je řešit.

My všichni známe otevřené otázky. Týkají se určité agendy a budou tak dlouho, dokud je nevyřešíme.Tyto otevřené otázky se nevyřeší plynutím času, protože jsou velmi zásadní a netýkají se pouze postižených, ale v zásadě všech lidí dobré vůle.

Otevřené otázky jsou tyto:

Co se děje v dnešní Evropě se zákonem z r. 1946, zbavující viny všechny, kteří se dopustili zločinů na Němcích?

Co se děje v dnešní Evropě s dekrety, na základě kterých byli kolektivně vyhnáni nevinní lidé jen proto, že byli Němci? Jedno je jasné. Kolektivní vyhnání sudetských Němců, které mnohým způsobilo smrt, bylo a zůstane bezprávím.

Uvažuji takto: V dnešní Evropě, kterou považujeme za prostor svobody, státní právnosti a prostor lidské důstojnosti, nemůžeme ponechat platit tyto zákony a dekrety jednoduše navždy. Ony nepoškozují a nediskriminují jen vás, postižené, ale poškozují i hodnoty celé Evropy.

Dnes, 64 let po vyhnání, to nejsou podle mne žádné otázky pro vyrovnání, nejsou to ani otázky, které by mohl vyřešit soud, jsou to hluboce etické otázky dneška a zítřka. Zajisté se můžeme těmto otázkám vyhýbat, můžeme jim unikat, anebo – můžeme je oslovit a snažit se je vyřešit. Upotřebit na to mozkový tuk je pro budoucnost Evropy smysluplnější, než měsíce diskutovat o solném obsahu brzd.

Protože tyto otázky jsou velmi důležité a mají zásadní význam, je rovněž tak významné, že Bernd Posselt pracuje ve Štrasburku a v Bruselu pro sudetské Němce, pro všechny z domovů vyhnané. Je důležité, že Bernd Posselt a jeho spolubojovníci, jako např. Markus Ferber, budou i v budoucnu udržovat tyto otázky v evropské agendě.

Ten, kdo mne zná, ví, že se nebojím i kontroverzních otázek. Jsem si při tom vědom toho, že zde nemohou být dány rychlé odpovědi, nebude tu žádná revoluce, vše se musí vyvíjet evoluční cestou. Je to požadavek kladený na nás všechny – od sudetských Němců po českou stranu a ochránce (patrona).

Mluvil jsem o tom dříve i s českým prezidentem Václavem Klausem v Mnichově a domluvili jsme na příští rok návštěvu ČR. Řekl jsem mu však, že přijedu jen se sudetskými Němci. Samozřejmě budu před tím jednat se sudetskými Němci a s poslanci, kteří se zabývají specielně vyhnanecko politickými otázkami, jako je např. Christa Matschl.

Jsem pevně rozhodnut urychlovat dialog mezi Bavorskem, Českem a sudetskými Němci, protože otevřené otázky můžeme vyřešit jen rozmluvami.

České předsednictví si zvolilo pěkné motto „Evropa bez hranic“. To pro mne znamená nevylučovat nikoho a zvlášť ne ty, kteří byli obětí dějin 20. století.

Evropa bez hranic, Evropa, která dává do klatby vyhánění a kolektivní vinu, váží si lidských práv, krátce – Evropa s hodnotami – to si přejeme, za to bojujeme, pro to pracuje Bernd Posselt.

Milí krajané, jsou to velké cíle. Proto se ale nenechte zastrašit. „Dějiny zavazují k utváření budoucnosti“. Toto je dobré motto pro tento Sudetoněmecký den. Ten, kdo si uvědomuje dějiny, ten, kdo vystupuje rozhodně, vitálně a kreativně, ten má před sebou budoucnost. Pro tuto budoucnost chceme pracovat; tuto budoucnost chceme vybudovat, pro tuto budoucnost přeji čtvrtému kmeni Bavorska vše nejlepší.

Přeji ze srdce štěstí a nashledanou na 61. sudetoněmeckém dni.

Volný překlad, redakčně kráceno: ing. arch. N. Žečeva

Z projevu Bernda Posselta, MdEP, mluvčího Sudetoněmeckého krajanského sdružení

Vážené excelence, velební pánové biskupové, velevážený pane ministerský předsedo, milý Horste, velmi vážená, milá paní Seehofer, moji vážení kolegové z Evropského parlamentu, Markusi Ferbere, moji velmi vážení čestní hosté, milí krajané,

Dnes to už bylo vícekrát řečeno, podíváme se zároveň do minulosti a do budoucnosti. K bilanci patří nejdříve pohled zpět na 60 velkolepých Sudetoněmeckých dnů. Zde jsou někteří lidé, kteří prožili všech 60 Sudetoněmeckých dnů od 1. Sudetoněmeckého dne v roce 1950 v Kempten.

Tehdy nebyl nynější mluvčí národní skupiny plánován, jeho rodiče se ještě ani neznali. Ale, milí krajané, z toho je vidět jak čas utíká. Přesto jsem mohl nejen prožít 34 z 60 Sudetoněmeckých dnů, nýbrž aktivně se na nich podílet. A tak jdou ovšem mé myšlenky zpět k osobnostem a událostem.

Vzpomínáme například na Sudetoněmecký den 1979, to byl tedy 30., tedy poločas na cestě k dnešku. Ale těm, kteří v roce 1979 při tom byli, zní kázání 30. Sudetoněmeckého dne ještě nyní v uších, neboť je neměl nikdo jiný než mnichovský arcibiskup Josef kardinál Ratzinger.

Myslíme zpětně na vzrušující události jako na Sudetoněmecký den 1990, na kterém jsme slavili opětovné sjednocení naší národní skupiny, která žije roztroušeně v Německu a Rakousku a také v zámoří, v jiných evropských zemích. Tito krajané mohli být vždy při tom. Ale dva hlavní prvky naší národní skupiny vždy chyběly: Byli to krajané z tehdejšího komunistického vězení jménem NDR, a byli to krajané, kteří jako národnostní skupina v komunistickém Československu stále ještě museli živořit s velkými potížemi. Od roku 1990 jsou zase s námi, jsou pevná část naší národnostní skupiny. Jsme ještě nyní šťastni z tohoto opětovného spojení naší národnostní skupiny. Proto mě těší, že např. Irena Nováková jako representantka Němců v České republice je dnes mezi námi.

Milí krajané, nevzpomínáme jen na velké události, ale také na vlivné postavy. Začíná to, milý Horste, Tvými předchůdci v úřadě patrona. Já je všechny nezažil, ale většinu z nich ano. Sudetoněmecký den ve Stuttgartu, zářící ministerský předseda Alfons Goppel s jeho neuvěřitelnou kompetencí v oblasti práva národnostních skupin a menšin, kterým se věnoval v Evropském parlamentu. Tehdy byly manifestace ještě v přírodě, prudký déšť, jdeme spolu z haly, říkám: „Pane ministerský předsedo“ – budeme později úzce spolupracovat; byl jsem pak jeho zástupce v Panevropské unii a jeho nástupce -, „to je strašné, takové počasí.“ a on řekl: „Podívejte se, už to bude bělomodré.“ A v okamžiku, když ukázal prstem k nebi, roztrhly se mraky a slunce vysvitlo. Alfons Goppel na rozdíl od jiných politiků byl velmi skromným člověkem, strašně lekavým. Jiní mají za samozřejmé, že se na jejich rozkaz nebe otevře.

Další vlivný patron: Franz Josef Strauss svým jasnovideckým projevem ve velkém horku, prudké projevy po mnoho hodin, otevřel perspektivy, které jsou ještě dnes platné. Byl to on, který si již v osmdesátých letech kladl otázky, jak se má zacházet s partnerstvím a partnerstvím mezi městy, když jednou padne železná opona? Již před zvratem z roku 1989 nám poslal dopis, ve které uvedl: to, o co snažíme, jsou trojúhelníkové vztahy mezi vyhnanými, domácími kruhy a domácími místními obcemi, jejich partnerskými městy a obcemi původu jako partnerských měst, ale se zachováním dějinné pravdy, německých názvů obcí a také všech jasných pozic lidských práv.“ A tato pozice od Franze Josefa Strausse platí do dneška.

Následoval Max Streibl, který na Sudetoněmeckém dni v Mnichově pronesl programovou řeč o Evropě regionů. Böhm byl tehdy šéfem jeho státní kanceláře. Po Streiblovi následoval Edmund Stoiber, patron se sudetoněmeckou ženou, který zvláštním způsobem ovlivňoval Sudetoněmecké dny a naši národnostní skupinu a byl a je jí zavázán velkou věrností. A byl to náš letošní nositel Karlovy ceny Günther Beckstein, kterému ještě jednou blahopřeji, jel do Prahy do jeskyně českého lva, a tam vnímatelně a jasně a zřetelně českému ministerskému předsedovi Mirkovi Topolánkovi řekl: „Benešovy dekrety jsou nepříznivé lidským právům a musí pryč.“

Nyní: Horst Seehofer, který v současné době, ve které již úřaduje jako náš patron – a již vykonal působivou nástupní návštěvu v Sudetoněmeckém domě – dal najevo, že je pevný, bojovný ochránce, na kterého se můžeme plně spolehnout.

Vzpomínáme samozřejmě také na mluvčí zpětně. Nemohl jsem všechny zažít. Rudolfa Lodgman von Auen již ne, Hanse Seebohma již ne. Ale jsem ovlivněn Waltrem Becherem, na kterého nikdy nezapomeneme, a který se ve své éře velmi silně zaměřil na evropskou vizi pro budoucnost z hluboké lásky k  české vlasti. A byli to moji oba předchůdci Franz Neubauer a Johann Böhm, které zde obzvlášť srdečně vítám.

Milí krajané, nelze zapomenout na postavy z naší národní skupiny, bez nichž by Sudetoněmecké dny již nebyly. Jste to v prvé řadě vy všichni, ale také samozřejmě organizátoři. Víte, již při prvním Sudetoněmeckém dnu v Kempten v roce 1950 byli komentátoři, kteří psali: „Taková setkání nebudou mít dlouhé trvání. Za několik let budou integrací vyřízená.“ A že 60 let po prvním Sudetoněmeckém dnu a skoro 70 let po vyhnání jsme plni síly jako národnostní skupina v naší mnohotvárnosti a celistvosti, to je sudetoněmecký zázrak, na který můžeme být hrdi.

Tento sudetoněmecký zázrak má mnoho jmen, ze kterých bych chtěl jmenovat dva: Po desetiletí činného moderátora těchto hlavních projevů a vedoucího Heiligenhofu Ericha Kukuka, a spolkového jednatele a organizátora většiny Sudetoněmeckých dnů Dietera Maxe, kteří již bohužel mezi námi nejsou, ale určitě se zalíbením na nás shlížejí a nám docela rozhodujícím způsobem umožnili i tyto Sudetoněmecké dny.

Ke vzpomínkám také patří pohled na dějiny vlasti, Čech, Moravy a Slezska a pohled na dějiny Evropy ve světle současných vzpomínek na novější roky. R. 1919, jak bylo již vícekrát uvedeno, došlo k definitivnímu rozpadu tisíciletého společenství mezi Čechy a sudetskými Němci v rámci Svatováclavské koruny, ke které, vážený biskupe Mixo, jste z Horního Slezska, patřilo také Slezsko až do tak zvané Slezské války. Toto společenství Svatováclavské koruny bylo něco jako vzkvétající Evropa v malém. Bylo velmi plodné a produktivní. Nechte nás přece na tyto tradice navázat a ne, jak se to na druhé straně Šumavy dělá, tyto tradice ničit.

1919 stará Evropa došla k otázce, jak má být nová Evropa vytvořena? Existovaly tehdy slova, která prošla všemi ústy: byla to slova „Právo na sebeurčení národů.“ Proměna Evropy na Spojené státy nebo Spolkový stát na základě společně prováděného práva na sebeurčení národů. Za touto vizí, za demokratickou vizi Evropy, šli v roce 1919 do ulic sudetští Němci, sociální demokraté, křesťanští sociálové a strana sedláků. A bylo to tehdy, kdy bylo potlačeno střelbou milice 4. března 1919. Ale, milí krajané, na tomto cíli Evropy národů a národnostních skupin, států a regionů nezlomně trváme.

Na tento 4. březen 1919, velmi vážený pane profesore Pane, nositeli Karlovy ceny, z Jižních Tyrol, myslíme stále. Ale rok 1919 byl také ve znamení násilného oddělení Jižních Tyrol a naší národnostní skupiny od rakouské mateřské země. Rok 1919 se stal promarněnou šancí zřídit evropský mírový pořádek.

Franz Pany to zmiňuje, bohužel v roce 1939 začala setba zla. Zločinec jménem Adolf Hitler se chopil nevyřešených problémů, zneužil je pro své expanzivní účely. Říšský Protektorát Čechy a Morava byl zřízen jeho násilným režimem, který sudetoněmecký landsmannschaft označil, stále to zde opakuji, za porušení práva na sebeurčení národů.

Milí krajané, k tomuto zločineckému režimu patřilo také pronásledování sudetoněmeckých demokratů, také pronásledování a záhuba českých, moravských a sudeto – slezských Židů. Jsem, hluboce dojat, že Toman Brod, který přežil holocaust, přišel na tento Sudetoněmecký den.

Rok 1949 byl označen za konec vyhnání a konečné spuštění železné opony. Ale pak přišly další roky. Roku 1979 byly první přímé volby do Evropského parlamentu. Nebo rok 1989 s otevřením železné opony. V roce 1979, tedy 10 let před odstraněním železné opony, řekl veřejně Otto von Habsburg: „Železná opona zmizí. Musíme na tom pracovat, jako na šanci pro znovusjednocení Německa a Evropy.“ Byl tázán mnichovským Merkurem v roce 1979: „ Kdy padne železná opona?“, odpověděl: „Za deset let“. Ve stejném roce jsem byl v Mnichově na Marienplatz, tehdy jako spolupracovník Otty von Habsburga, když Willy Brandt měl projev, také k prvním evrovolbám – oba tehdy kandidovali, oba se dostali do Evropského parlamentu. Tehdy Willy Brandt řekl: „Když Otto von Habsburg v bavorském pivním stanu a hostinci mluví o pádu železné opony, potom to může udělat (lidé tam jsou očividně hloupí), ale na mezinárodním fóru Evropského parlamentu bude s tím muset rychle přestat.“ Otto von Habsburg to neudělal, a stal se tak průkopníkem odstranění železné opony.

Sám jsem měl tu čest, připravit tak zvaný Paneuropa piknik na rakousko – maďarské hranici, při kterém 661 Němců z bývalé NDR uprchlo na svobodu. Od té doby máme šanci opět aktivně vytvářet domov.

Milý krajané, ptáme se samozřejmě: Jaká je naše perspektiva do budoucnosti? Naší perspektivou do budoucnosti je toto společenství plné síly v jeho mnohotvárnosti udržet a do další generace přenést. Zde můžeme hrdě pohledět na naši sudetoněmeckou mládež, milý Bernharde Goldhammere.

Naším druhým velkým úkolem je pravdivě dokumentovat dějiny a pečovat o to, abychom nebyli z historie vyhnáni. Proto potřebujeme, milý Horste, Sudetoněmecké centrum v Mnichově. Proto potřebujeme, milá Eriko Steinbachová, Centrum proti vyhánění v Berlíně. Ale to nesmí být žádný podvod. Nebude-li u toho Steinbachová a nebude-li přitom, pak si vytvoříme něco vlastního. My, sudetští Němci, jsme demokraté. Ale právě protože jsme demokraté a práva jiných respektujeme, trváme také na našem demokratickém právu rozhodovat o našich representantech a nenechat si diktovat od berlínské SPD.

My, sudetští Němci, nechceme ale jen historii po pravdě dokumentovat, chceme naší kulturu dále rozvíjet. Zůstat věrni našim kořenům, ale také tvořivě stále znovu hledat nové formy naší kulturní práce. To dělají mnohá naše kulturní zařízení účinným způsobem. Tolik to naše muzeum chceme, nechceme však v žádném případě jako národnostní skupina do muzea, nýbrž chceme živě vytvářet budoucnost. K tomu nepatří jen naše bohatá kultura, nýbrž k tomu patří také jasné politické výroky. K těmto politickým výrokům patří, že nebudeme v žádném případě akceptovat, že jsou stále ještě v platnosti rasistické protiprávní dekrety, které celou národnostní skupinu jako „Němce, Maďary a zrádce“ – tak to znamená doslovně v odpovídajících Benešových dekretech – jako celek poznamenávají a diskreditují. Tyto protiprávní dekrety musí pryč, milý Markusi Febere, proto jsme tehdy v Europarlamentu hlasovali NE. A trváme na tom. My náš tlak nezvolníme. My nebudeme odpočívat a neoddechneme si, dokud toto bezpráví, které není žádným bezprávím minulosti, nýbrž dále trvajícím, nebude přemoženo. Chceme, aby český národ poznal šanci v evropském duchu a tyto protiprávní dekrety včetně tak zvaného zákona o beztrestnosti, což je zákon o ospravedlnění trestných činů, konečně na smetišti dějin zlikvidoval.

K našim koncepcím do budoucnosti, a to už jsme měli na Sudetoněmeckém dni 1979 v tehdejších prohlášení, za které především Oskar Böse a Günter Reichert odpovídali, velmi dobře vypracované. Sem patří právo evropské národní skupiny a menšiny a právo na vlast. Sudetoněmecká mládež řekla: Potřebujeme pravou evropskou ústavu. Na cestě máme nyní Chartu základních práv. Charta základních práv je přece první zárodek práva národnostních skupin, protože zakazuje diskriminaci příslušníků národnostních skupin. Tato Charta základních práv je důležitá také proto, protože obsahuje zákaz kolektivního vyhoštění, tedy krok k evropskému právu na vlast. Ale to jsou jen první kroky. Toho se nyní zase chopíme v Evropském parlamentu. Potřebujeme konečně evropské právo národnostních skupin a mezinárodně je učinit zákonem. Potřebujeme také, aby v pravomoci soudů bylo schválení zákazu vyhánění.

Vyhánění bude ještě stále prostředkem pro politiku. To je příznačné – já jsem např. zpravodaj pro Kosovo v Evropském parlamentu -, lze poděkovat, že NATO zastavilo vyhánění kosovských Albánců, ale tehdy jistý Václav Klaus veřejně vysvětloval, že je proti této intervenci, neboť jinak by mohli také jiní přijít a podobným způsobem trvat na svém právu na domov. Tento nerozum musí být z Evropy vypovězen. K tomu potřebujeme partnera v českém národu.

Milý krajané, obraz českého národa a české politiky bychom měli vidět velmi diferencovaně. Můj politický učitel, Heinrich Aigner, dávno zemřelý evroposlanec, mi řekl: „ Jsou tací a tací, ale bohudíky jsou tací v převaze.“ Musíme bojovat za to, aby tací byli v převaze. To ještě nejsou. Ale když nějaký český ministr zahraničí Karl kníže Schwarzenberg v Ústí nad Labem vysvětluje, nebyly jen Lidice, nýbrž stejným dechem říká, byl také Postelberg (Postoloprty), kde byli mladí sudetští Němci (nacisté či členové Hitlerovy mládeže, kteří byli cvičeni v zabíjení – pozn. red.) masakrováni; když český ministr školství Ondřej Liška zavádí učebnice, ve kterých budou lepší informace o vyhánění, než v některých německých učebnicích, když český ministr pro regionální rozvoj jménem Cyril Svoboda v Evropském parlamentu nám posílá velmi pozitivní signály a na mé pozvání přijede do Strasburku – včera byl zvolen za předsedu českých křesťanských demokratů -, pak to jsou pozitivní znamení.

Víme, že mezitím samozřejmě prezident Klaus využil těsnou většinu této vlády v parlamentu, aby docílil uprostřed českého předsednictví v EU, pád této vlády. Ale tím něco dokázal, co by oba tábory pravděpodobně nedokázaly: Totiž proevropské, kteří jsou vůči Němcům a sudetským Němcům vstřícní, v dosavadní vládní většině a v dosavadní opozici, sjednotil. Byli až dosud hluboce znepřáteleni, proto mohl tuto vládu přivést k pádu. První výraz souhry velkých sil byla ratifikace Lisabonské smlouvy v senátu dvoutřetinovou většinou. Milí krajané, širší shoda demokratů musí také změnit vztahy k německému národu i vztahy k sudetským Němcům. A Egomany (sobce, jájinky - pozn. red.) na čele bychom měli nechat osamocené s těmi, kteří je ještě nyní skutečně podporují, totiž s komunisty a několika nacionalistickými politickými frakcemi.

V posledních dnech nastal rozruch, protože v novinách stálo, že my, sudetští Němci, budeme zřizovat ministerstvo zahraničí. Milí krajané, musím k tomu říci: před chvílí jsem mluvil s Alfonsem Goppelem. Alfons Goppel založil Alpský region a region Alpy – Jadran. Tehdy spolkový ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher předložil znalecký posudek, v tom smyslu, zda nejde o velezradu, když Bavorsko zde dělá vlastní zahraniční politiku. Bavorsko na této cestě dále pracovalo, docílilo velké úspěchy. Bavorsko potom také rozvíjelo vlastní evropský profil. Bavorsko nezřídilo jen první ministerstvo životního prostředí na světě, nýbrž také první ministerstvo Evropy, které je nejčastěji žertovně nazýváno bavorské ministerstvo zahraničí. A když vidíte zastoupení Bavorska v Bruselu – staví všechna ostatní zemská zastupitelstva beznadějně do stínu, dokonce i Spojených států a Ruska.

Milí přátelé, to jednoduše zřetelně ukazuje, že současná evropská občanská společnost v klidu, sebevědomí a dobrém mezinárodním propojení může neuvěřitelně mnoho docílit. A od Bavorska se učit, naučit se vítězit. My jako čtvrtý bavorský kmen nevěšíme se také za šosy kabátu nějakého národního státu. Rozhodli jsme vzít naše mezinárodní kontakty a naší evropolitiku víc než kdy jindy do vlastních rukou. Přitom potřebujeme vysoce kvalitní pomahače. Zřídíme evropské kompetenční centrum v Sudetoněmecké národní skupině pro zahraniční a evropskou politiku, které mluvčího v této oblast aktivně podporuje.

Jsme zakládajícím členem federální unie Evropských národnostních skupin. V této nejsou jen vyhnané skupiny samotné, nýbrž je koncentrována na všechny národnostní skupiny v Evropě, v čele s našimi krajany z Jižních Tyrol.

V této souvislosti bychom chtěli, věřím, jít jednoduše novými cestami a rozvíjet nové ideje. Jsem hrdý a šťastný, že dva velcí čeští bývalí bojovníci za lidská práva akceptovali mojí prosbu, aby spolupracovali v našem okruhu, který připravuje pro Českou republiku a pro sudetoněmecko – český vztah to, co bylo také v Jižní Africe, totiž tak zvané komise pravdy, které bezpráví na obou stranách zpracují a nadto konečně také potlačované sudetoněmecké téma.

Jsem velmi šťastný, že sudetoněmecký historik a český novinář a znalec akceptovali, ideu vytvořit skupinu, která neudělá nic jiného, než kreativně bude hledat nové cesty v německo – českých a sudetoněmecko – českých poměrech. Především jsem šťastný, že se Stephanem hrabětem Bethlenem a profesorem Christophem Panem jsme našli důvěryhodné osoby pro to, co se může nenuceně nazvat sudetoněmecké ministerstvo zahraničí, tedy sudetoněmecké kompetenční centrum pro zahraniční a evropskou politiku.

Proto milí krajané, říkáme v tento Sudetoněmecký den docela jasně: Pěstujeme naše tradice a naší kulturu. Hledáme smíření s českým národem a spolupráci s českým lidem. Jsme ale rozhodnuti aktivně se začlenit do výstavby Evropy. Do EU patří nyní již 80 milionů lidí národů a národnostních skupin, které nejsou tradičními státními národy, kteří ale jsou tradičně usedlé, a sice již mnohem déle než národní stát existuje. Jedna z důležitých národnostních skupin je naše sudetoněmecká národnostní skupina. A bude hodně záležet na tom, zda národnostní skupiny, sečteno po Němcích a před Francouzi druhého největšího členského státu Unie, se zase adekvátně najdou v evropských strukturách..

V tomto smyslu jsme jako sudetští Němci na základě staleté kultury a historie v mnohonárodnostním státu, na základě strašlivých zkušeností s válkou, vyhnáním a nacionalizmem, prodchnuti evropským duchem, jak jej právě 60. sudetoněmecký den vyzařoval, rozhodnuti jít bojovně do výstavby Evropy národů a národnostních skupin, států a regionů, kdy se můžeme opřít o našeho patrona Bavorsko a ve kterém jako čtvrtý kmen hrajeme historickou roli pojítka mezi národnostními skupinami a v neposlední řadě jako most mezi Čechy a Němci. My jsme byli a jsme druhý národ české země a čtvrtý kmen Bavorska. Tento historický příkaz, milý krajané, nás vede do budoucnosti.

Volný překlad, redakčně kráceno: Irma von Tirb

Z projevu Franze Pany, předsedy SL, proneseného 30.5.2009

Můj první pozdrav patří letošnímu nositeli Karlovy ceny bývalému premiérovi dr. Güntheru Becksteinovi. Dále řečník srdečně přivítal „Jeho císařskou výsost dr. Ottu z Habsburků“, ministra vnitra dr. Wolfganga Schäubleho, předsedkyni bavorského zemského sněmu Barbaru Stammovou, předsedu bavorského ústavního dvora dr. Karla Hubera a primátora Augsburku dr. Karla Gribla.

Obzvlášť srdečně uvítal i staré hosty z České republiky, především nositele Karlovy ceny z roku 2008, Petra Uhla. Jsme potěšeni, řekl Pany, že jste naše pozvání přijali.

Někteří Češi jsou tedy hodní, ale jinak „Češi dosud nenašli sílu zříci se aktů zvůle“. „Označovat ještě dnes Benešovy dekrety a nelidský amnestijní zákon za integrální součást národního právního systému je ranou do tváře každému, pro něhož něco znamenají právo a spravedlnost…

Po Schengenu ztratili česko-německé hranice rozdělující charakter – teď by ještě měly padnout hraniční závory v mozcích pražských politiků.“

Volný překlad, redakčně kráceno: ing.J. Liška

Z hlavního projevu Franze Pany, předsedy SL, předneseného dne 31.5.2009

Obzvlášť srdečně řečník přivítal předsedkyni Svazu vyhnanců, Eriku Steinbachovou. Označil ji za kandidátku landsmanšaftu a vyslovil naději, že politické důvody povedou k tomu, že opět bude oficiálně pozvána na své místo.

Za druhé světové války, kterou vyvolali Němci, ztratilo mnoho lidí svou vlast – Poláci zrovna jako Maďaři, Finové nebo Italové V devadesátých letech minulého století se v bývalé Jugoslávii stal odpudivý pojem etnická čistka symbolem pro vraždění a vyhánění. My však nemůžeme připustit, aby se masové vyhnání Němců z jejich po osm století osvojované nové vlastí stalo „spravedlivým trestem“ nebo nezbytným důsledkem Hitlerovy války.

Z časového hlediska není možné, abych vzpomněl všechny, kteří by si to zasloužili. Proto jen několik jmen za ty ostatní: Nejdříve náš mluvčí Bernd Posselt. Milý Bernde, všichni obdivujeme, s jakou disciplinou, činorodostí a schopností prosazovat vykonáváš svůj úřad mluvčího a mandát v Evropském parlamentu.

Budoucnost národnostních skupin a vzájemný vztah států a regionů Evropy navzájem budou v 21. století méně národnostní. Evropská unie hraje stále důležitější úlohu. Je proto štěstím pro naši národnostní skupinu, že máme zkušeného bruselského „mazáka“ za reprezentanta.

Není to proto jen mé osobní přání, nýbrž vyjádření zájmu sudetských Němců, když řeknu: Držím Ti, milý Bernde, palce, aby ses příští neděli opět dostal do Evropského parlamentu.

„Rád bych se pana prezidenta Klause zde jako na otevřeném jevišti zeptal: Proč nám, sudetským Němcům, opětovně upíráte právo na pocity bolesti za starou vlast? Je to otázka národnostní, když toužíme po ztracených městech a vesnicích? Závisí to na mateřštině, když se cítíme být svázáni více s určitou krajinou? Pravda je taková: Pražská politika stále ještě rozděluje oběti ideologického a nacionalistického zmatení v 20. století nadále ve 21. století na „dobré“ a „zlé“.

Můj apel na prezidenta Klause zní: Nepátrejte stále zoufale po tom, co nás rozděluje. Podívejte se na to, co můžeme mít společného: lásku k vlasti, bolest nad její ztrátou a zodpovědnost za mírové spolužití v dnešní Evropě.

90. výročí potlačení sudetských Němců v březnu 1919 a Hitlerovo napadení Česka v r. 1939 jsou stinnými stránkami našich společných dějin.

Pět let po vstupu ČR do EU nedorazila ČR do Evropy díky antievropskému angažování prezidenta Klause a setrvávání na „Benešových“ dekretech a amnestijním zákonu.

Volný překlad, redakčně kráceno: ing. J. Liška

Setkání F. Mageta a J. Paroubka v Domažlicích 27.5.2009

U příležitosti 5. výročí vstupu ČR do EU se v Domažlicích, dříve již vícekrát v Praze a v Mnichově, sešel Franz Maget (SPD) s českými politiky. Maget daroval Paroubkovi bavorského lva, aby „jako lev bojoval za svůj cíl – stát se předsedou české vlády.“

Ing. J. Liška

Kritika setkání SPD a ČSSD v CSU (28.5.2009)

Christa Matschlová, předsedkyně pracovní skupiny pro politiku vyhnanců při CSU, zkritizovalo toto setkání, které bylo trpkým zklamáním pro SL a všechny vyhnané. Paroubek ve svém projevu na vysoké škole pro mezinárodní vztahy v Praze označil druhého čs. prezidenta, Edvarda Beneše, za jednu z nevětších osobností českých dějin. Po něm jsou však pojmenovány „Benešovy“ dekrety, které byly právním podkladem pro vyhánění. Přesto byl schválen zákon: „Edvard Beneš se zasloužil o stát.“ Ing. J. Liška

Ze slavnostního zahájení 30.5.2009

Dr. Kurt Gribl, primátor Augsburku

Uvítal 60. sraz landsmanšaftu v roce, kdy se oslaví 550. výročí narozeni Jakoba Fuggera. Fuggerové měli před 500 lety obchodní kontakty na střední a východní Evropu. Měli důlní oprávnění na dolech na stříbro na Slovensku. Z Čech dováželi především jateční dobytek, sádlo a obilí, ale též kovy.

Od roku 1955 má Augsburk patronát nad Němci města a okresu Liberec a od roku 1972 též patronát nad vyhnanými z města a okresu Nejdek.

Pro mladé lidi jsou pravděpodobně Liberec a Nejdek doslova „české vesnice“ (ve významu, když se u nás řekne „španělská vesnice“).

Christiane Hadelrthauerová, bavorská ministryně práce a sociálních věcí

„Přeji si, aby Bavorsko a Česká republika byly motorem evropského vývoje“. Na prvním místě v její agendě je plánované Sudetoněmecké muzeum. Uvítala, že ve vědecké radě tohoto muzea působí dva čeští experti.

Dr. Günther Beckstein, bývalý bavorský premiér

Po několik let lze v České republice pozorovat příznivý společenský vývoj. Dnes jsou v Čechách starostové, kteří mají problémy při vypracování místních dějin. Narazíte na politiky, kteří rádi uchopí ruku, kterou po léta sudetští Němci nabízejí. Je tam bývalý ministr zahraničních věcí Schwarzenberg, který výslovně mluví o vyhánění. Existují kontakty mezi školami a vysokými školami, mezi spolky, nadacemi, akademiemi.

Když dnes jedeme k našim českým sousedům, tak jedeme přes hraniční přechody, kde před 20 lety byl ještě cítit závan železné opony. Dnes nás nikdo nekontroluje!

Jeden německý spisovatel kdysi řekl: „Budoucnost je dítětem přítomnosti“.

Ze zdravice Bernda Posselta

Bylo by v zájmu všech národů konečně odstranit bariéry bezpráví a nastolit křesťansky zdůvodněné právní společenství. Pro toto demonstrujeme na sudetoněmeckém srazu v Augsburku, k tomu musíme také při evropských volbách 7. června 2009 podstatně přispět. Jen vysoká volební účast naší národnostní skupiny může přispět k tomu, že patronátní země Bavorsko a zvolení zástupci národnostní skupiny budou mít hlas v budoucí Evropě a nikoliv pak protestní skupiny nebo dokonce Benešovci a komunisté.

Ze zdravice dr. Wolfganga Schäubleho, spolkového ministra vnitra

V naší zemi jsou lidé, kteří by nejraději téma vyhánění zamlčeli. Potlačení něčeho nepomáhá nikde.

Chartou vyhnanců jste v roce 1950 položili základ naší demokracie. Přeji vám a také nám všem plodnou budoucnost v míru.

Volný překlad, redakčně kráceno: ing. J. Liška

Z prohlášení sudetské mládeže

Minulost by neměla zatěžovat budoucnost. Vyhánění nesmí být nadále nástrojem politiky. Zneužití práva na sebeurčení vedlo v r. 2008 k válce v Gruzii. Totéž otrávilo vztahy mezi sudetskými Němci a Čechy před 70 lety při rozbití Československa, ale též před 90 lety při založení Československa bez účasti všech národnostních skupin. Češi a Němci si přivdali okupací a pak vyháněním. Proto mladí sudetští Němci žádají, aby jak Češi, tak i Němci nesli za to odpovědnost.

Teprve poctivé usmíření vytvoří podklad pro úspěšnou společnou budoucnost, bez obav, bez nedůvěry a ve vzájemném respektu. Pak se v Evropě z utrpení obětí vyhnání, z rozbití ČSR, Lidic a z konečného nedávného pádu železné opony, konečně poučíme.

Ing. J. Liška

List Sudetendeutsche Zeitung po 60. sjezdu zveřejnil jména hostů

Z 50 jmen uvádíme jen jména těch, kteří jsou z ČR nebo mají slovanské příjmení.

1.Tomáš Dittrich, Křesťanská misijní společnost, Praha. 2. Daniel Hermann, Ministerstvo kultury ČR, Praha. 3. Karel Herr, bývalý starosta Mariánských Lázní. 4. Dr. Jan Hloušek, Ministerstvo zahraničních věcí, Praha. 5. Profesor dr. Rudolf Kučera, předseda Panevropské unie Čech a Moravy, Praha. 6. Profesor dr. Ján Mlynárik, historik, Praha. 7. Irena Kuncová, předsedkyně Zemského shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. 8. Ivo Losman, konzul ČR v Mnichově. 9. Irena Nováková, předsedkyně Kulturního svazu Němců v ČR. 10. Dr. Peter Rojik, Kulturní svaz Němců v ČR. 11. Dr. Jaroslav Šonka, Evropská akademie, Berlín. 12. Petr Uhl, novinář a bojovník za občanská práva, nositel Karlovy ceny SL 2008, Praha.

Dále byli uvedení další hosté: Dr. Stefan hrabě Bethlen, předseda Panevropské unie Maďarska, Toman Brod, spisovatel a historik přeživší holocaust, Marica Jukič, konzulka Chorvatska, Franz Maget, poslanec a předseda sociálně demokratické frakce v bavorském sněmu, Franz Neubauer, bývalý mluvčí SL a čestný předseda SL, s chotí Erikou, Erika Steinbachová, předsedkyně Svazu vyhnanců, Tilman Zülch, generální sekretář Společnosti pro ohrožené národnosti, Göttingen, Markus Sackmann, CSU, státní sekretář patronátního ministerstva.

(SdZ,5.6.2009)

Velmi se omlouváme za to, že překlad z pochopitelných důvodů obsahuje nejen stanoviska, závěry i terminologii vlastní sudetoněmeckému landsmanšaftu, ale i obvyklé snahy o přepisování historie i současnosti a nadto též zcela nepřípustné zasahování do našich vnitřních záležitostí a taktéž útoky proti některým českým ústavním činitelům a našemu národu.

Má-li být překlad skutečným studijním materiálem, nemáme jinou možnost. Prosíme proto o pochopení. Děkujeme.

Volný překlad, redakčně kráceno: ing. arch. N. Žečeva, I. von Tirb, ing. J. Liška

Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných z pohraničí v r. 1938 a OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 293. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, červenec 2009.

Webová stránka: www.ksl.wz.cz , E-mail: Vydavatel@seznam.cz