I. Pravdivé lži o americké pomoci Izraeli

Nabízím vám téměř pět let starý článek Richarda Curtisse True Lies About U.S. Aid to Israel. Nelekejte se zdánlivě vysokého stáří tohoto článku. Text neztratil nic na své aktuálnosti. Naopak, pod vlivem vývoje posledních měsíců spíše získal. Vše, co pan Curtiss tenkrát napsal, stále platí, jen uváděné částky už budou vyšší, prorůstání intenzivnější, organizace, o kterých ve článku hovoří, bohatší a vlivnější. Článek byl uveřejněný v prosinci roku 1997 na stránkách Washington Report. Čtenáře chci předem upozornit, že nejsem autorem textu, pouze jeho překladatelem.

Článek jsem - vzhledem k jeho rozsahu -, rozdělil do dvou dílů. Dnes uveřejňuji první část.

Mnoho roků tvrdila americká média, že Izrael dostává ročně 1,8 miliardy dolarů vojenské pomoci nebo že dostává 1,2 miliardy ekonomické pomoci. Oba údaje jsou pravdivé, ale protože tyto částky nikdy nebyly sečteny dohromady, jsou vlastně polopravdou.

Poslední dobou se objevuje nová informace, o tom že Izrael dostává 3 miliardy tzv. zahraniční pomoci. To je také pravda. A současně je to pořád lež. Problém je v tom, že jen ve fiskálním roce 1997 obdržel Izrael z různých položek amerického rozpočtu dalších 525,8 milionu, které přesahují částku oznámených tří miliard. K tomu nutno připočíst další dvě miliardy (rovněž neoznámených) federálních půjček. Americká pomoc Izraeli tedy jen v roce 1997 dosáhla celkové částky 5 525 800 000 dolarů.

Bylo by namístě obvinit americká média z toho, že se žádné z nich nikdy nepokusilo zjistit skutečnou výši americké pomoci. Pouze Washington Report on Middle East Affairs tak učinil. Ovšem americká média nejsou jediná, která zamlčují skutečný stav. Kongres autorizuje celkovou částku zahraniční pomoci, ale už se nezabývá faktem, že třetina této částky jde na pomoc zemím rozlohou i populací menších Hong Kongu. A takhle to běhá už více než celou lidskou generaci.

Pravděpodobně jedinou skupinou Kongresu, která do toho vidí, je malá skupinka privilegovaných členů komise, v jejíž pravomoci je rozdělování částek zahraniční pomoci. A téměř všichni členové této komise jsou Židé. Navíc členové této speciální komise přijali nemalé pozornosti formou různých darů. To vše díky masivní kampani proizraelských lobbyistických skupin, jakými jsou ty ve Washingtonu, a hlavně American Israel Public Affairs Committee (AIPAC).

Totéž platí i o úřadu prezidenta, úřadu ministra zahraničních věcí a o administrátoru pro zahraniční pomoc. Z těchto úřadů přicházejí návrhy státního rozpočtu včetně navrhované pomoci Izraeli. Kongres tyto částky odhlasuje nebo zvýší, ale nikdy nesníží. A nikdo z vyšší administrativy také neupozorní na skutečnost, že ostatní země na seznamu americké pomoci jsou bez výjimky rozvojové země. Výměnou za finanční pomoc nabízejí tyto země Američanům své vojenské základny nebo jsou spolu s USA klíčovými členy různých mezinárodních aliancí. V některých případech jde o země zasažené živelnými pohromami (zemětřesení, záplavy apod.).

Izrael, jehož problémy vznikly výhradně z toho, že odmítá vrátit území, která obsadil v roce 1967 výměnou za mír se svými sousedy, nezapadá do těchto výběrových kritérií. V roce 1995 vycházel HDP v Izraeli, přepočteno na hlavu, na 15 800 dolarů. Je to méně, než Británie (19 500 dolarů) a Itálie (18 700 dolarů), ale více, než Severní Irsko (15 400) a Španělsko (14 300 dolarů).

Emigranti z výše jmenovaných zemí představují v Americe nezanedbatelnou komunitu. Přesto žádná z těchto komunit nevytvořila etnickou skupinu, která by ve snaze získat americkou zahraniční pomoc pro svou zemi, lobovala místní vládu. Opak je spíše pravdou. Všechny čtyři skupiny posílají peníze a organizují dobrovolníky na pomoc ekonomice méně prosperujících zemí světa.

Aktivita lobbyistických skupin vybudovaných ve Státech Izraelem a jeho pomocníky, která tohle vše umožňuje, a která veřejnou diskuzi na toto téma nedovolí, ovšem sahá ještě mnohem dále než AIPAC. Roční rozpočet AIPAC představuje 15 milionů dolarů, pracuje tam sto padesát zaměstnanců. Mimo to AIPAC zaměstnává pět nebo šest lobbyistů, kteří jsou schopni osobně navštívit jednou nebo dvakrát do roka každého člena Kongresu.

AIPAC může zpětně čerpat ze zdrojů Conference of Presidents of Major American Jewish Organizations, což je řídící a kontrolní skupina zřízena výhradně pro to, aby koordinovala snahy zhruba dvaapadesáti národnostních židovských organizací pracujících ve Státech pro Izrael.

Mezi tyto organizace patří například Hadassah- organizace židovských žen v Americe. Ta organizuje nepřetržitý proud návštěv amerických Židů do Izraele. Další organizací je American Jewish Congress starající se o získávání podpůrných hlasů mezi Židy podporující spíše levici a střed politického spektra. Totéž (získávání podpory) činí American Jewish Committee. Tato organizace se specializuje spíše na pravici a střed. Kromě toho publikuje Commentary, jednu z hlavních tištěných publikací pro americké židovské lobbyistické skupiny.

Snad nejkontroverznější z mnoha těchto skupin je Anti-Defamation League. Původní, chvályhodnou snahou této skupiny byla ochrana občanských práv amerických Židů. Za posledních třicet let ale organizace ADL konvertovala do téměř konspirační a - s rozpočtem 45 milionů dolarů velmi dobře financované - skupiny šířící nenávist.

V osmdesátých letech tato skupina pod vedením Seymoura Reicha (ten se později stal šéfem Conference of Presidents) dvakrát ročně židovským rodičům dopisy, ve kterých je varovala před údajným nebezpečím vyplývajícím z negativního působení vzrůstajícího počtu Arabů na amerických univerzitách na jejich (židovské) děti.

Nedávná razie FBI (píše se rok 1997) v úřadovnách ADL v Los Angeles a San Francisku odhalila, že operativní skupiny ADL zakoupily svazky ukradené z policejních oddělení v San Francisku. Tyto svazky měly být zničeny z rozhodnutí soudů, protože obsahovaly informace porušující lidská práva jednotlivců, na které byly vypracované. Ukázalo se, že ADL přidala tyto ilegálně obdržené informace ke svým tajným záznamům získaným z činností prožidovských špehů a informátorů pohybujících se mezi americkými Araby, černochy, ve skupinách bojujících proti apartheidu, pro mír a justici.

Špióni a informátoři ADL si pořizovali poznámky se jmény řečníků a o tom, co kde a kdy řekli, dále o tom, kdo byl přítomen, a dokonce šli tak daleko, že si poznamenávali SPZ vozidel a automobilů parkovaných v okolí míst, kde se konaly schůze a mítinky. Prostřednictvím podplacených vládních úředníků v oddělení evidence vozidel pak dále zjišťovali jména a adresy majitelů zaparkovaných vozidel.

Když se vše provalilo, jeden z hlavounů ADL stačil ze Států uprchnout. Ale ani ti, kteří zůstali, nebyli nikdy výrazně potrestáni. Kanceláře ADL v severní Kalifornii byly napomenuty, aby pro příště umožnily lidem, o kterých si vedou záznamy, nahlédnout do jejich vlastních svazků. Nikdo nešel do vězení a nikdo nikdy nezaplatil žádnou pokutu.

Není žádným překvapením, že zběhlý zaměstnanec AIPAC uveřejnil ve Washington Report on Middle East Affairs informaci o tom, že i AIPAC udržuje podobné záznamy o svých "nepřátelích". Jsou k dispozici proizraelským novinářům, jakým je např. Steven Emerson a dalším tzv. "expertům na terorismus". Rovněž slouží žurnalistům, akademikům a dalším profesionálům, kteří hledají materiály k pomluvě nebo očernění svých protivníků (umístěných na černých listinách AIPAC). Co ale nikdy není sděleno, že zdrojem těchto pomluv je právě AIPAC a jeho "výzkumné oddělení odpůrců" vedené Michaelem Lewisem, synem známého orientalisty Bernarda Lewise z Princetonské university.

Výše uvedené ale není tou nejproblematičtější činností AIPACu. Když v roce 1970 Kongres stanovil maximální částky, které jeho členové mohou obdržet navíc ke svému platu za prováděné přednášky a autorské poplatky, zrušil tak současně i nejefektivnější metodu úplatků, kterou AIPAC dosud praktikoval. Členové AIPACu to vyřešili tak, že se vrátili do svého domovského státu a zde vytvořili akční politické výbory political action committees (PAC).

Na tom není nic špatného, většina zájmových skupin, jakými jsou odborové svazy a velké korporace, mají rovněž akční výbory PAC. Ale proizraelské zájmové skupiny se doslova utrhly z řetězu. Do současnosti (prosinec 1997) zaregistrovaly ne méně než 126 proizraelských PAC. Nejméně padesát z nich bylo aktivních při každých národních volbách v uplynulých třiceti letech.

Výše politického daru občana jednotlivce svému kandidátu ve volbách je omezena částkou dvou tisíc dolarů. Akční politický výbor PAC může dát až deset tisíc dolarů. Ale existuje výjimka. Zájmová skupina s padesáti a více PACy má možnost obdarovat jediného kandidáta částkou až půl milionu dolarů. Očekává se samozřejmě, že obdarovaný kandidát bude hlasovat podle doporučení svých dárců. Podmínkou daru je, aby obdarovaný kandidát měl silného protikandidáta. Půl milionu stačí na zakoupení televizního času v takovém množství, které je zapotřebé k masáži voličů pro vítězství ve většině států Ameriky.

Dokonce i kandidáti, kteří peníze ani příliš nepotřebují, si pochopitelně nepřejí, aby tyto částky přišly do rukou jejich rivalů ve vlastní straně, nebo dokonce oponentů jiných stran. Výsledkem je, že všech 535 členů Senátu a Sněmovny hlasují podle instrukcí AIPAC, kdykoliv přijde na přetřes pomoc Izraeli nebo jiné aspekty americké zahraniční politiky na Středním východě.

A je tady ještě něco velmi zvláštního, co se týká sítě AIPACu a jeho akčních politických výborů. Téměř všechny mají klamná, nenápadná jména. Kdo by očekával, že za jmény jako Delaware Valley Good Government Association v Philadelphii, San Franciscans for Good Government v Kalifornii, Cactus PAC v Arizoně, Beaver PAC ve Wisconsinu a dokonce Icepac v New Yorku se skrývají proizraelské akční výbory PAC? (Stojí za povšimnutí, že také jména web stránek všech těchto židovských nátalkových organizací končí zásadně na .ORG. Podle zvyklostí by .ORG měla označovat neziskovou a spíše chudou organizaci - pozn. vydavatele.)

Ukrytí stop

Abychom řekli pravdu, kongresmani vědí, odkud přicházejí peníze v okamžiku, kdy musí pro federální volební komisi připravit seznam dárců své kampaně. Bohužel jejich voliči to nevědí a z připraveného seznamu to nepoznají. Stejně tak jako žádná jiná zájmová skupina, kromě těch izraelských, není schopná sebrat tak velké částky pro volební kampaň vybraných kandidátů, tak také žádná jiná skupina nedosáhla takové dokonalosti, co se spletitosti a komplexnosti celého systému týče. Neprůhlednost a komplikovanost je důležitá k ukrytí svých skutečných aktivit.

Ačkoliv obávaná AIPAC ve Washingtonu je schopna skrýt před slídivými zraky většinu detailů toho, jak používá cukru a biče, co už ukrýt nedokáže, jsou její výsledky.

Kdokoliv si může u svého zástupce v Kongresu vyžádat graficky zpracované tabulky připravené pracovníky kongresového výzkumného oddělení, které ukazují, že Izrael obdržel mezi lety 1949 a 1996 celkovou finanční pomoc ve výši 62,5 miliardy dolarů. Návštěvník hlavního města může rovněž zavítat do knihovny Agentury pro mezinárodní vývoj (Agency for International Development - USAID) v Rosslynu, stát Virginia, kde obdrží stejné informace a navíc další grafy ukazující kolik peněz zahraniční pomoci daly USA dalším zemím.

Poučí se, že ve stejném časovém období (1949 - 1996) byla podobná částka (62 497 800 000 dolarů), jakou Státy věnovaly Izraeli, rozdělena mezi všechny země subtropické Sahary v Africe, Latinské Ameriky a státy Karibské oblasti.

Podle toho, co uvádí Population Reference Bureau ve Washingtonu, měly sub-saharské africké státy v devadesátých letech 568 milionů obyvatel. Z americké zahraničí pomoci obdržely tyto státy celkem 24,4 miliardy dolarů, což vychází na 43 dolary na osobu.

Podobně populace všech zemí Latinské Ameriky a karibských států byla 486 milionů obyvatel. Od USA obdržely tyto země 38,3 miliardy dolarů, tedy 79 dolarů na osobu.

Izrael se svou populací pouhých 5,8 milionu obdržel ve stejném časovém období 62,5 miliard, tedy v přepočtu na hlavu 10 775 dolarů. To znamená, že na jeden každý dolar americké pomoci darovaný Africe obdrželi Izraelci 251 dolar. A každý dolar, který Američané utratili v rámci své zahraniční pomoci na severní polokouli, dostali Izraelci 214 dolarů.

Pokračování příště