Byrokracie vládne

V nové sérii článků zabývajících se lidskou omezeností se postupně zmíním o několika svých zážitcích, kde jednoduchost a přímočarost myšlení a doslovné dodržování předpisů převládá nad zdravým rozumem. Ti, kteří rozhodují, nejsou už dnes schopní vidět člověka, individualitu se samostatným myšlením. Jediné, čím se řídí, je to, zda dotyčný vyhovuje či nevyhovuje nějaké kolonce v jejich formulářích. Použil jsem výrazu "kanadská omezenost", ale je pravdou, že je to ke Kanaďanům poněkud unfair. Stejně tak bych mohl napsat "americká omezenost", nebo - v rámci objektivity - omezenost celé naší západní společnosti. Používám-li přídomek "kanadská", je to jen proto, že v této zemi žiji a zde se s ní setkávám.

Tento článek není o zvířatech, ačkoliv vlastně celý text popisuje mou návštěvu v místním útulku. Problém, který se snažím řešit, je ale jinde.

Animal Control je z městských daní placený útulek starající se o nechtěné psy, kočky a v omezeném množství i jiná zvířata. Spíše než útulek, by se ale hodilo označení Antoušek. Sbírají ve městě a po okolí zatoulané psy a kočky, kontrolují a pokutují občany, kteří nedodržují městské zákony ohledně psů na vodítku a nesbírání výkalů po svých miláčcích. Jistě je to organizace potřebná, v půl milionovém městě je nechtěných zvířat až až. Prostředky nejsou velké, místa je málo, a tak zvířata procházejí tímto (z jejich pohledu) domem smrti jako na běžícím páse.

Práce kolem zvířat ve městě je business jako každý jiný. Zvířata, o která se majitel do týdne nepřihlásí, jsou nabídnuta k adopci. Šance na nový život je jim dána jen v krátkém časovém úseku necelých dvou měsíců. Ta, která svého nového pána do té doby nenajdou, jsou usmrcena v plynové komoře (musí se šetřit, plyn je levnější než injekce), popř. nabídnuta laboratořím provádějícím testy se zvířaty a universitám. To jenom pár "bláznů", jako Viliam na Slovensku, je schopen a ochoten živit psa přes tři roky a stále doufat, že jej jednoho dne někdo adoptuje...

Ráno jsem se do Animal Control vypravil. Účel návštěvy: adoptovat kočku jako náhradu za Toma. Nevěřím, že by se Tom ještě našel. A kdyby přece ano, tak dvě kočky ještě uživím. Stejně jsem chtěl už dříve pořídit Tomovi druha / družku.

Předem jsem byl rozhodnut dát šanci takové kočce, která by jinak skončila v plynové komoře nebo na operačním stole mediků. Úmyslně jsem tedy ignoroval koťátka (ačkoliv jsou nejkrásnější a nejmilejší), ta rychle naleznou nového pána, ale raději hledal mezi staršími.

V přijímací kanceláři mě vítal velký plakát naléhavě požadující, aby lidé adoptovali kočky a psy. Prý jsou přeplnění.

Bože, je těžké si vybrat... Personál nebyl schopen poskytnout sebemenší informace o povaze jednotlivých zvířat. Musel jsem se tedy spolehnout na vlastní pozorování. Strávil jsem výběrem nové kočky více jak hodinu. Každou jsem postupně pustil z klece, pochoval ji chvíli na klíně, nechal ji pár minut volně si hrát a pozoroval jak se chová.

Každé to zvíře nějak vycítí, že právě dostalo šanci. Snaží se podle své povahy získat pozornost a zalíbit se. Ať mi nikdo neříká, že to není pravda. Ta zvířata to vědí. A poznají i to, že neprošli výběrem. Nechají se dát zpátky do klece, smutně ulehnou, a už si mě nevšímají.

Současně se mnou byla přítomna rodinka (muž, žena a asi dvanáctiletá holka), která rovněž vybírala kočku k adopci. Bylo vidět, že s kočkami zacházet neumí - pozná se to i podle toho, jak zvíře drželi. Byli hotovi za deset minut. Holčička si vybrala kočku a pak už jsem jen viděl, jak vyplňují dotazník a následně si odnášejí kočku do auta. Přepravku pro ni neměli.

Vyzkoušel jsme postupně asi deset koček. Důležitým prvkem mého rozhodování bylo nejen to, jak se zvíře chová, ale i délka jeho pobytu v útulku. Hodlal jsem alespoň jednomu zvířeti změnit jeho osud.

Nakonec se výběr zúžil na dvě: Roční kocourek, který vypadal úplně jako Tom, a rok a půl stará, žíhaná, krátkosrstá kočička s nepravidelným vzorkem barev v okolí čumáku. Byla v útulku nejdéle ze všech - od 10. dubna.

To nakonec rozhodlo. Tuhle kočičku chci.

V kanceláři jsem se musel podrobit tzv. screening process - ověření, zda jsem pro adopci vhodný. Celý jejich screening process se sestává z vyplnění dotazníku o asi deseti bodech. Otázky jako Co budete dělat se zvířetem, když půjdete na dovolenou, necháte zvíře kastrovat, bydlíte v domě nebo v bytě, vlastníte váš dům/byt a jestliže ne, povolí vám majitel chovat zvíře, žijí s vámi děti a jak staré, už jste někdy měli zvíře, co se s ním stalo, apod. Podotýkám, že pravdivost odpovědí už nikdo nikdy neověřuje. Co tam jednou napíšete, berou jako tesané do kamene.

Už jednou jsem měl potíž s tímto ověřovacím procesem. Před sedmi lety mi v jiném útulku odepřeli adopci kočky, protože jsem v dotazníku nezatrhl, že zvíře nechám vykleštit. Byl jsem tenkrát velmi rozezlen a ponížen, protože spolek, od kterého jsem hodlal malého černého kocourka adoptovat, jsem po deset let podporoval pravidelnými měsíčními příspěvky. Spolu se mnou tam byl i můj desetiletý syn, který to tehdy hodně oplakal. Od té doby jsem také zmíněný spolek přestal podporovat.

Tentokrát jsem tedy nechtěl znovu narazit. Svědomitě jsem zatrhl, že ANO, dám kočičku vykleštit, i když na lístečku s údaji o kočce bylo napsáno, že už vykleštěna byla.

Ale ukázalo se, že jsem zase narazil. V otázce, kde bude kočka žít, jsem zatrhl v domě a na zahradě. To je těžké provinění, které mne vyloučilo z dalšího procesu. Správná odpověď měla být v domě. Řekli mi, že zásadně nedávají zvíře tomu, kdo by je pustil ven. Namítl jsem, že zvíře je živá věc a ne polštář. Že má své potřeby a touhy, které nutno respektovat. Že jednou z těch potřeb je i potřeba lovu, válení se v trávě, lezení na stromy apod. A pokud mu to mohu umožnit, bude šťastnější. Že dávám přednost životu kratšímu, ale intenzivnímu (a třeba i riziku ztráty zvířete) před dlouhým bezpečným životem ve vězení. Že držet zvíře doma je nepřirozené a nehumánní, protože zvířata se rodí svobodná a svobodná chtějí zůstat.

Snažil jsem se argumentovat přeplněností útulku a jejich plakátu s výzvou k adopci. Řekl jsem: "Vy víte, že mne nezbavíte možnosti vlastnit kočku. Mohu si ji koupit v kterémkoliv petshopu. Tam se mne nikdo nebude ptát a navíc zaplatím za ně čtvrtinu toho, co účtujete vy. To zvíře, které jsem si vybral, je tady nejdéle, jeho šance na adopci jsou malé. Jak to dopadne víte i vy i já. Proč mu nechcete dát možnost žít? To ho raději za týden zabijete?"

Nemohl jsem obstát. Nemohl. Odtušili, že mají své předpisy.V podstatě mě už neposlouchali. Byl jsem ochoten diskutovat a nechat se přesvědčit, slevit se svých zásad a slíbit, že zvíře, co budu živ, budu kocoura chovat v kopce, jen abych jej zachoval co nejdéle.

Jednou jsem byl jednou označkován jako nevhodný majitel zvířete a od té chvilky jsem pro ně přestal existovat.

Co dodat? Odešel jsem na nejvyšší míru rozezlen, ponížen a zdeptán. Narazil jsem na kamennou hradbu předpisů a za ně se schovávající blbost, omezenost a profesionální nezájem pomoci zvířatům. Ta úřednice disponující mocí rozhodnout nepátrala po tom, jaký doopravdy jsem, ani se o to nepokusila, neocenila to, že jsem odpovědně a dlouho vybíral zvíře k adopci (rodina přede mnou měla vybráno za deset minut a způsob, jakým s kočkou manipulovali, byl bolestný - přesto byli úspěšnějšími kandidáty než já), nezajímalo ji, zda a nakolik mám rád zvířata, zda mu dokáži poskytnout všechno, co potřebuje. Rozhodli se podle zatrženého políčka v dotazníku.

Na tomto místě bychom mohli příběh ukončit. On měl ale ještě pokračování - ve stejném duchu.

Nerad se vzdávám a tak jsem se rozhodl zachránit tu kočku za každou cenu. Přemluvil jsem kamaráda, aby to zvíře adoptoval pod svým jménem. Zavezl jsem ho před útulek, kočku mu popsal a poslal jej dovnitř. Ovšem nepočítal jsem s tím, že můj kamarád je člověk vysoce pravdomluvný, který, byv tázán, vyjeví všechno. A tak z něj úřednice vytáhla, že kočka není pro něj, ale má být jako dárek pro někoho jiného.

To je rovněž zločin, který diskvalifikuje. Řekli mu, že ten, pro koho je dárek určen, si musí přijít sám, osobně. Jakkoliv toto řešení chápu (dávat živé zvíře někomu jako dárek nepovažuji za šťastné řešení - příliš mnoho takových zvířat pak končí na ulici), v tomto případě znamenalo konec všem nadějím.

Kamarád vyšel ven a přemluvil mne, abych vstoupil dovnitř. V okamžiku, kdy jsem stál úředníci tváři v tvář (stejné gestapácké úředníci, která mne už jednou odmítla), jsem věděl, že je konec. A byl. Úřednice mne poznala okamžitě. Nepomohly prosby ani hrozby.

Tu kočku jsme nedostali. Nejspíše půjde brzy do plynové komory, ale koho to zajímá? Zvítězila perverzní byrokracie úřednice, která si tak mohla připsat čárku do osobního hodnocení, za prokázanou bdělost a odhalený pokus o podvod. Vnitřní vyhláška byla dodržena.

To, že jsou nechtěná zvířata v místní Animal Control trávena plynem, úřednice důrazně popřela. Nebyla už ale schopná vysvětlit jak to, že všechny kočky pro adopci nebyly v útulku déle než dva měsíce. Ze zkušeností s jinými útulky vím, že často trvá mnohem déle, než k adopci dojde. (Už jednou zmíněný Viliam má ve svém útulku psa už tři roky.) Informaci o zabíjení plynem mi důvěrně sdělil asi před dvěma roky jeden pracovník této organizace. Přiznal ji po delším hovoru, současně mne ale žádal, abych to nikde neříkal. Oni o tom neradi mluví.

Máte-li podobné zkušenosti, napište o tom.