Nezaměstnaní nad propastí

Karen Inbodyvé zbývají zhruba tři týdny na nalezení plánu, jak přežít. Tato osmapadesátiletá rozvedená žena původem z Indie žije na podpoře od počátku roku 2008, ale její podpora brzy skončí.

Navzdory tomu, že tato bývalá manažerka bytů k pronájmu poslala své resumé do tuctu firem, nenašla nic.

„Uklízela bych třeba kobylince“, říká unaveně. „Dokonce ani o takovou práci jsem nezavadila.“

A nyní, jako v případě mnoha ostatních, podpora v nezaměstnanosti pro tuto obyvatelku Elkhartu končí. Neví, z čeho bude živá a čím bude platit svou hypotéku.

Přicházející tsunami

Navzdory opakovaným prodloužením podpory v nezaměstnanosti – v některých státech dokonce až na 79 týdnů (porovnejte s běžným standardem 26 týdnů) – milionu a půl lidí hrozí, že do konce roku tuto podporu vyčerpají.

V první velké vlně se očekává, že 540 tisícům lidí skončí podpora do konce září, uvádí nezisková organizace National Employment Law Project.

Výkonný ředitel skupiny za práva pracujících Chris Owen říká: „Každý stát zaznamená zvýšený počet občanů, kteří vyčerpali svou podporu. To znamená, že přibude těch, kteří nebudou moci splácet hypotéku, nebudou moci nakupovat nové věci. Zlikviduje to ekonomiku státu i lokálních komunit.“

Mnozí v této situaci mají jen omezené možnosti. Nekvalifikují se už pro další státní program, většina musí spoléhat na pomoc příbuzných a přátel, popřípadě se obracet na kostely a neziskové organizace, které poskytují jídlo a pomáhají v nejtěžších případech.

Sekání trávníků za benzín do auta

Tim White, další obyvatel Elkhartu, byl propuštěn z továrny na lamináty, kde vydělával 10 dolarů na hodinu, minulý rok. Poslední podpora v nezaměstnanosti přišla v polovině července.

Nyní tento dvaačtyřicetiletý muž seká známým trávník za 25 dolarů týdně, což mu stačí na nákup benzínu pro jeho Jeep Cherokee 97, takže může objíždět po kraji a hledat práci. Říká, že hledal všude, kde ještě berou aplikace – včetně McDonalda, Jiffy Lube, KFC nebo Armády spásy.

„Je mi jedno, že tam jsou minimální mzdy. Je to pořád lepší než nic,“ říká.

Co se bydlení týče, White, jeho žena Prima a třináctiletá dcera Kelly využívají dobrodiní příbuzných, kteří je nechali bydlet bez nájemného. V srpnu začala rodina dostávat poukázky na jídlo v ceně 300 dolarů na měsíc.

Whiteova žena má zdravotní potíže, bere léky na vysoký tlak, cukrovku a další nemoci. Děsí se okamžiku, kdy by potřebovala naléhavý lékařský zákrok, protože nemá zdravotní pojištění.

„Neexistující zdravotní pojištění nás leká každý den,“ říká White.

Potraviny pro potřebné

Výkonný ředitel náboženské komunitní organizace, která provozuje největší sklad s potravinami pro potřebné v Elkhartu, Dean Preheim-Bartel říká, že počet lidí docházejících pro potraviny vzrůstá úměrně s tím, jak jim dobíhá pojištění v nezaměstnanosti. V červenci zaznamenali rekordních 345 nových žadatelů o jídlo. Loni v červenci to bylo jen 179 žadatelů.

„Máme tady mnoho příchozích, kteří jsou zde poprvé, a kteří ochotně přiznají, že nikdy v takovém místě nebyli, nikdy nepotřebovali jídlo zdarma,“ říká Dean.

Jak jednou nezaměstnaný vyčerpá svou podporu, další státní pomoc je v podstatě mizivá. Program TANF (Temporary Assistance for Needy Families) je k dispozici pro rodiny s dětmi s velmi nízkým příjmem nebo pro nezaměstnané s dětmi. Ale kvalifikovat se na tento program je nesmírně těžké, mnohem těžší než získat pomoc v nezaměstnanosti.

„Musíte mít skutečně minimální majetek, abyste mohli získat TANF. Není to tedy praktické řešení pro rodiny ze střední třídy,“ říká ekonom z Brookings Institution Gary Burtless.

Bezdětní mají ještě méně možností

„Nemáte-li děti, jste odkázáni na milosrdenství státních programů, ať je to cokoliv,“ říká Byrtless. „V mnoha státech to není příliš mnoho peněz a státní úředníci mohou lidem odmítnout pomoc z mnoha různých důvodů.“

Podobně jako na poukázky na jídlo se obecně kvalifikují jen ti nejchudší z chudých.

Žena na jakoukoliv práci

Becky Cutterová žije na venkově v okrsku Elkhart. Svou poslední podporu v nezaměstnanosti obdržela 28. června. V únoru 2008 byla propuštěna z malé firmy Stallion Coach v Bristolu specializující se na přestavování dopravníku pro koně na obyvatelné prostory pro lidi.

Její nezaměstnanecká podpora byla skromná – po odečtení daní 182,50 dolarů týdně, ale umožnila jí udržet se 15 měsíců, kdy hledala práci. Říká, že poslala své CV na tucet různých pozic od služeb zákazníkům, přes restaurace až po manažera závodních drah a byla udivena, když nikdo nereagoval.

Nyní se pokouší vžít se do role „mohu dělat cokoliv“ a bere jakoukoliv malou práci, která se naskytne.

„V podstatě jsem se stala děvečkou pro všechno. Samotnou mě překvapilo, co všechno mohu dělat. Naučila jsem se ovládat pákové nůžky a zvládla strach z výšek,“ říká Cutterová. Její plat: Tu 25, onde 100 dolarů za práce jako malování, čištění okapů nebo koupání psa.

Cuttoerová má štěstí, že ji majitel nechal bydlet v jeho domě bez placení nájemného. Namísto toho provádí údržbářské práce v domě. Stále vlastní koně, ale říká, že ho bude muset prodat, aby získala par dolarů do ruky.

Zatím žije v poloviční existenci a stále posílá svá CV. Cesty do potravinových skladů a dárky od přátel a sousedů jí umožňují přežívání.

Náznaky zlepšení, ale pracovních míst minimálně

Navzdory náznakům, že se nezaměstnanost zlepšuje, šance na skutečné získání práce je mizivá.

Federální statistický úřad uvedl, že na trhu práce je pětkrát více zájemců než pracovních míst. V oblastech těžce postižených nezaměstnaností, jako je okrsek Elkhart, kde se nezaměstnanost pohybuje kolem 16,7% - v porovnání s celostátním průměrem 9,4% - je šance najít práci ještě menší.

Vicki McGlindeyová, loni propuštěná z práce v tiskařské firmě, byla jednou z deseti kandidátů, kteří se dostali do užšího kola výběru pro jednu pozici hlídače ve Wal-Mart. Manažer, který jí sdělil, že místo bohužel dostal někdo jiný, jí řekl, že obdrželi 250 žádostí.

„Sama jsem rozeslala od února stovku CV... měla jsem tři pohovory včetně toho výše uvedeného.“ Jsem už alergická, když mi lidé říkají, že musím jen více chtít.

V zákonodárném sboru vzrůstá politický tlak na další rozšíření nezaměstnanecké podpory, alespoň pro nejvíce postižené oblasti.

Počátkem srpna podal republikán Jim McDermott v kongresu návrh zákona, který by prodloužil podporu v nezaměstnanosti o dalších 13 týdnů ve státech, kde byla poslední tři měsíce nezaměstnanost větší než 9,5%. To se týká zhruba dvaceti států.

Očekává se, že kongres začne návrh projednávat po návratu z prázdnin počátkem září.

Oponenti zákona tvrdí, že prodloužení podpory v podstatě jen prodlouží nezaměstnanost a způsobí, že znalosti nezaměstnaných „zrezaví“, což může vést k tomu, že budou nezaměstnatelní. Ti, kteří jsou pro zákon, tvrdí, že je nezbytný dokud se obraz nezaměstnanosti nezlepší a státní fondy nepomohou stimulovat ekonomiku.

Co teď?

Mnoho času paní Karen Imbodyové (z prvního odstavce tohoto článku) nezbývá. Zvažuje své možnosti.

Už si od své rodiny půjčila nějaké peníze a nechce žádat o další. Dva její synové dostávají podporu v nezaměstnanosti a dva pracují na zkrácený úvazek.

Inbodyová vlastní jednoduchý šedý bungalov a dluží 600 dolarů splátky. Bojí se, že pokud nezíská nějaký zdroj peněz, bude se muset vystěhovat.

„Prodat svůj domek, pronajmout jej?“ uvažuje, když přemítá nad různými možnostmi. „Mohla bych zůstat stát na rohu, ale i ty už jsou obsazené,“ dodává s grimasou.

Článek Laid-off workers eye the abyss vysšel na serveru msn.com 27. srpna. Překlad editor.

Poznámka editora

Je skutečně sklíčující vidět, jak se politikové a zákonodárci ve všech zemích Západu vyhýbají tomu jedinému účinnému (a jedoduchému) řešení. Už jsem to tady psal několikrát. Stačilo by zdanit každou jednotlivou outsourcovanou pozici do zámoří tak, aby pro zaměstnavatele bylo výhodnější zaměstnat na práci místní lidi. Nejen, že by to okamžitě přineslo peníze do prázdných státních pokladen, ale podpořilo by to tolik potřebné ekonomické oživení. Je to jeden z mála případů, kdy daně mohou sehrat pozitivní roli v ekonomice státu.

Že by to bylo na úkor pracovníků v Třetím světě? Nikoliv. V konečném výsledku by jim to spíše pomohlo. Zapomíná se totiž na to, že Amerika a další státy už nemají peníze na nákup zboží z Třetího světa, takže k útlumu výroby tam dojde tak jako tak. Výsledkem bude, že všichni budou chudí - kromě krátkodobých zisků akcionářů vytunelovaných firem, které mají v západních státech už je svá ředilství a výrobní kapacity mají jinde. To by ovšem vyžadovalo v první řadě omezení teroru korporací a systému lobingu politiků. Něco, co by vedlo ke snížení přijmů do pokladen politických stran. Domnívám se, že to nehrozí.