VI. Kanadský žert

Protože nejen psaním do Zvědavce živ jest člověk, ti z vás, kteří moje články četli rád,i a Ti, kteří mi do krve vynadali, si museli na poslední díl mého "necestopisu" počkat. Člověk míní, nemoci a zaměstnavatelé mění.

Záměrně jsem se ve všech předešlých dílech vyhýbal tématu běžní Kanaďani, běžní Novokanaďani a imigranti. Z každého jsem poznal trochu a zjistil jsem, že psycholog ze mě nebude.

Za úplný zázrak považuji tu akci, která se rozjela za účelem dostat mě do Kanady. Měl jsem sponzora, přispěl na mě Kinsmen Club, ve škole žáci prodávali bonbóny a sladkosti, samozřejmě nad cenou, a tak generovali peníze, které mi celou cestu umožnily... Měl jsem to štěstí, že jsem se s většinou těchhle lidí mohl setkat a poděkovat jim. V Čechách si něco takového nedovedu představit, i když na lepší časy se blýská.

Povedlo se mi seznámit se se skupinou lidí, o kterých se dá říct, že jsou pro mě pravými Kanaďany. Jací to pro mě tehdy byli lidé? Hlavně si s sebou nenesli zátěž svých předchozích státních příslušností. Nestěžovali si na nic, za co si mohli sami, nezamačkávali slzu v oku při zmínce některého z Evropských států, na politiku nadávali v rovině "Máme takovou vládu, jakou si zasloužíme", prostě žili s nerozpolceným názorem na to, kde jsou doma. Nedá se generalizovat, jestli byli dobří nebo zlí, chytří, hloupí, jen z nich prostě vyzařovalo vědomí něčeho, co z nich pro mě dělalo občany Kanady.

Novokanaďani byli většinou lidé, kteří přišli do Kanady poměrně nedávno, pamatují si, jaké to bylo doma, občas žehrají na svoje rozhodnutí, ale ne na svůj osud, odešli skutečně dobrovolně ať už z lásky, nebo se tak rozhodli na základě vlastního uvážení, ne pod tlakem vnějších okolností. Ti mí mně docela rozuměli. Nechovali zášť k bývalému domovu, jen vzpomínky, ovšem bez toho, aby si ho idealizovali. S nimi byla práce taky snadná. Věděli, kde jsou a proč, a jediné, na co si člověk musel dávat pozor, bylo odhadnout, jak moc jsou již prostoupeni životním stylem a názory zaoceánského světa, a moc se nerýpat v jejich rozhodnutí.

To emigrantská komunita byla zábava sama. Připadal jsem si jak v románu. Znáte od Josefa Škvoreckého "Příběhy inženýra lidských duší"? Velmi trefná záležitost. Každé setkání se vzorkem typického imigranta bylo malým dobrodružstvím. Tak například on byl Libanonec, ona Slovenka. Poznali se za jeho studií na Slovensku, měli dítě, vzali se, ale on zůstat nemohl. Tak se tedy přestěhovali do Libanonu. A neměli se špatně. N. (jmenovat schválně nebudu) rodina byla jedna ze zámožnějších, měli palác a služebnictvo ... do občanské války. Když N. podruhé postřelili, rozhodli se odejít. Do Kanady. A tam začali od nuly. Úplně od nuly. Žádné peníze ve Švýcarsku, rodinné klenoty, to všechno pohltila válka. Jednání s nimi bylo těžké, protože pro ně bylo křivdou úplně všechno. Celý život byl jedna velká křivda. Kanada nebyla země, která jim poskytla nový domov, když je všude jinde nechtěli, byla to země, kde přežívali. Já nevím, ale myslím si, že jejich případ zrovna ukazuje jistý nevděk, kterého se Kanadě dostává ze strany nově přišlých přistěhovalců. N. se asi muselo těžce snášet, že není absolutním pánem, i když v jeho rodině, co on řekl, to byl zákon ... navštívil jsem je asi dvakrát při různých příležitostech a vždy to bylo hodně ... depresivní. Chápu, že byli životem těžce zkoušeni, ale přece jen si myslím, že měli mít pro svou novou zemi aspoň pár dobrých slov.

Druhé setkání bylo snad ještě bláznivější. On Němec, ona Češka. Podobný problém se svatbou, odstěhovali se do Kanady. A byli z těch, o kterých se dá říct, že byli díky vlastní přičinlivosti za vodou. Velký dům, hot-tub na zahradě, rozmazlené děti, které mají, na co si vzpomenou ... tak snadné to taky nebylo, ale byli v pohodě. Když jsem byl pozván, docela jsem se těšil, že budu moci po asi pěti měsících mluvit česky aspoň pár hodin ... netušil jsem, že budu muset obhajovat změny, které mi umožnily vůbec do Kanady jet a že budu muset poslouchat, jak bylo za komančů dobře a že jsme tam doma úplní blázni ... takovou ztrátu paměti jsem snad ještě neviděl. (Upozorňuji, že odešli až po roce 1968.) Z příjemného večera se stala debata, kdy jsem kličkoval a vyhýbal se, abych hostitele neurazil. To už jsem začínal být vyděšený. A po třetím podobném zážitku jsem se začal komunitě Čechů a Slováků v Kanadě vyhýbat. Ne proto, že bych všechny apriori odsuzoval. Jen jsem už neměl sílu na další diskuse o tom, jak jsou vykořisťováni zemí, která mě na rok tak dobře přijala. Kdyby aspoň tyhle diskuse nebyly tak strašně zaujaté ... Kanadu si na růžovo nemaluji, moc dobře si pamatuji to dobré i to zlé, ale tihle lidé tam žili a neviděli nic dobrého. Stesk po domově je asi strašně mocná zbraň. Vykořenění by mělo patřit mezi zločiny proti lidskosti.

Omlouvám se všem našim lidem, kteří do Kanady odešli a které jsem možná urazil, ale právě Vás jsem nepotkal a mrzí mě to. Jedno trauma mi ale zůstalo. Kdybych se musel vystěhovat kamkoli, vím, že nebudu komunitu emigrantů vyhledávat. A jestli se do takové situace dostanu, vím jistě, že to nevydržím. Asi jsem rozpolcená osobnost.

A teď opět k věcem veselejším.

Cesta domů se začala blížit rychlostí splašeného stáda sobů. Letenku jsem měl na 14. července a tak po ukončení školního roku mi zbývalo čtrnáct dní na drobné cestování za ten žalostný zbytek peněz, co jsem měl. Návštěvu Prince Edward Island jsem zvládl stopem, to byla pohoda. Chtěl jsem se ještě ovšem podívat více po Novém Skotsku, a tak jsem si koupil lístek na autobus, do Sydney, N.S., odkud odjíždějí trajekty na Newfoundland. Je to jízda přes celý poloostrov. Bylo to hezké, takové svobodné. Ukradli mě v autobuse walkmana, v Sydney bylo hezky, ale to město na mě působilo dost depresivně. Zima tam musí být strašná ...

A byl tu den odjezdu. Letadlo mi letělo v půl deváté večer. Od osmi od rána jsem byl vzhůru, balil, vyřizoval poslední telefonáty ... a nesnědl jsem ani sousto. Nešlo to. Po deseti a půl měsících zase domů. Těšil jsem se? Strašně. Bylo mi líto, že odjíždím? Úplně stejně. Nechal jsem v Kanadě kus svého já. Je to už deset let a mě se nepovedlo podívat se tam znovu. Snad se to povede příští rok.

To bych ovšem nebyl já, abych na závěr nezpůsobil nějakou kabaretní scénku. Nasedl jsem do letadla, vznesli jsme se a já začal se svým sousedem, což byl Angličan, který přejížděl Spojené Státy a Kanadu na kole, rozebírat - ke zděšení okolo sedících, že dva motory jsou na přelet oceánu trochu málo ... když tu při přeletu pobřeží se letadlo propadlo tak asi o padesát metrů. Neupevněné předměty mírně levitovaly, pasažéři zelenali, nikomu se nic nestalo, ale rozhodně to chtělo panáka. Dal jsem si gin z tonikem. Poměr míchání 1:1, ale to mi došlo, až když si ten chutný nápoj probojoval cestu do mého zcela prázdného žaludku. Kolega vedle na tom byl naštěstí stejně. Zbytek letu jsme trávili v družném hovoru.

V Amsterodamu jsem čekal na spoj do Prahy a začali se scházet pasažéři. Češi, hodně Čechů. A bavili se mezi sebou, jak to u nás stojí za houby, jak se mají špatně, všichni ověšení dárky, a upozorňuji, že letěli letadlem....I dnes se do Amsterodamu jezdí autobusem. Ach jo. Radši jsem se maskoval Anglicky psanými novinami a nehlásil se k nim. Proč lidé, kteří se evidentně mají dobře, vidí na své zemi jen to špatné? Divná mentalita ...

Potom s námi hladce dosedlo letadlo na Ruzyni, já jsem poprvé v životě přiletěl do země se jménem Česká Republika, ne Československo, ne Česko -Slovensko, či které znaky se v tom méně vyskytly. Vytáhl jsem pas s nápisem Československá socialistická republika, pustili mě domů a potom ... Potom už jen vítání, rodinné oslavy, neskutečné množství večírků ... a zjištění, že už nezapadám ani tady. Jsem doma, ale pořád mám na sobě ten cejch. Mám na sobě cejch Kanady a na svět se dívám jinak. A to se doma, v Čechách, neodpouští. I když s léty se to lepší. Je nás víc, kdo jsme ochutnali chleba i jinde než těsně za humny.

Brno, 27.5.2002