Jak jsem se seznamoval přes inzerát

Dal jsem si inzerát. Seznamovací. Co jsem tím sledoval? Sám nevím. Možná jsem se cítil osamocen, možná mi bylo smutno. Ano, cítil jsem se osamocen, když na to zpětně vzpomínám. Jeden večer jsem prostě sedl a bez dlouhého přemýšlení ze mě vypadl následující text:

Sedmkrát upadneš, po sedmé vstaň! Čechokanaďan s dosud nevyřešenými vztahy tedy vstává po sedmé :-) Co je pro mě důležité? Čisté svědomí. Odvaha podívat se každému do očí i sám na sebe do zrcadla. Kriticky. Realistický životní optimismus. Víra, že většina lidí je dobrých. Tolerance. Fyzická přitažlivost. Krása. Pokora. Nehledám jistotu, to ani nejde. Co mi chybí? Dotyky.

Mezi inzeráty typu „hledam holku nasla by se nejaka ? :-) napiste“ a „Mladší ale hlavně hodně štíhlé ženě nabízím přátelství, pohodu a levné bydlení.“ se ten můj docela vyjímal. Byl jsem sám zvědav, co přinese. A přinesl.

První odpověď se objevila asi 20 minut po zveřejnění:

jo to me taky potrebuju obejmout pochopit mit se s kym smat a plakat 45 let mala drobna blond sportovni postava pry vypadam mladsi napis dnes nebo uz nemusis jedina histota co mam je uprimnost ahoj treba.

A byla to také jediná reakce, která nebyla psána správnou češtinou a byla poměrně primitivní. Všechny ostatní už byly v podstatě bezchybné. Zdá se, že ženy mají gramatiku a češtinu mnohem lépe zvládnutou než muži.

V příští hodině přišly ještě čtyři odpovědi. Byla skoro půlnoc. Vypnul jsem počítač a šel spát.

Ráno po zapnutí jsem se zděsil. V poště byl dlouhý had nových dopisů, asi šedesát odpovědí.

Do oběda jsem přečetl a analyzoval skoro všechny, některé mě neupoutaly, ale většina byla zajímavá a zněla příjemně. Pokusil jsem se vytřídit ty nejzajímavější, bylo to asi deset dopisů, a odepsal na ně. Nejprve jsem skládal delší odpovědi na několik odstavců, ale brzy jsem zjistil, že to není ani očekáváno, ani vítáno. Musel jsem se teprve učit, jak správně odpovídat. Díky své počáteční nešikovnosti jsem o několik zajímavých nabídek zřejmě přišel. Kdybyste to někdy zkoušeli, tak nikdy nezacházejte v prvních emailech do detailů. Nejhorší, co můžete udělat, je začít vážně a psát o sobě. Co děláte, kde žijete. Je to spolehlivý turn down. V prvních emailech to nikdo nechce slyšet. (Později samozřejmě ano.)

Brzy jsem se naučil naformulovat ty správné věty. Pochopil jsem, že první odpovědi se nesou v lehkém, konverzačním tónu, dopisy by měl být vtipné, ale ne moc. Některé vtipy působily jako vitriol. Když mi například žena inzerát pochválila, pokusil jsem se to glosovat (podle mého názoru) vtipnou poznámkou „děkuji, skládal to tým odborníků, vyřídím to hochům“, ale ukázalo se, že to žádná nepochopila. Snad to dokonce vzaly vážně, protože se už neozvaly. :-)

Odpovídal jsem celý den a připadal jsem si, jako ten pověstný Honza bojující s drakem, kterému rostly tři hlavy po každé useknuté. Mé odpovědi přinesly jejich odpovědi, a mimo to neustále přicházely nové.

V pondělí jsem byl tak zavalen dopisy, že jsem ani nešel na oběd a psal a psal. Cítil jsem se jako paša. Harém byl přeplněn a za dveřmi se řadily další. Bylo to neuvěřitelné. Později jsem zjistil, že v ty dny jsem si psal současně zhruba se šedesáti ženami – a to nepočítám reakce na nové emaily. Ta šedesátka – to byly už druhé, třetí a vícenásobné reakce. Tam už se šlo malinko hlouběji a vyžadovalo to více času.

Samozřejmě, že jsem se brzy začal plést. Odpovídal jsem jedné na něco, co se ptala jiná. Bylo to schizofrenické. Několikrát jsem to zahrál na Alzheimera, ale stalo se, že jsem hned v následném dopisu udělal ještě větší faux pas.

Bohužel nebo bohudík ty krátké emailové románky měly vysokou úmrtnost. Po třech nebo čtyřech vyměněných dopisech jsme se většinou odmlčeli. Někdy žena, někdy já. Často se zřejmě stalo, že jsem prostě zapomněl odpovědět, a v té neustále rostoucí hromadě se její dopis ztratil. Samozřejmě pokoušel jsem se to organizovat do vláken a používal všechny organizační prostředky nabízené poštovním klientem, ale poštovní klienti nejsou designováni na taková kvanta pošty od různých odesilatelů v krátkém čase. Chtělo by to databázové zpracování.

Pomalu proud dopisů ustával. Ve středu už přišlo jen asi třicet nových odpovědí, ve čtvrtek 20, pak deset. Dnes, 12 dnů po zveřejnění už nic. Kolik jich bylo celkem, už nikdo nespočítá, ale předpokládám, že něco mezi dvěma a třemi sty.

Víte, co je nejhorší? Že si na to rychle zvyknete. Bylo to hektické, ale svým způsobem skvělé. Úžasně to povzbudí mužské sebevědomí. Dodalo mi to takovou jistotu, že jsem začal – já, který by nikdy dříve neoslovil na ulici cizí ženu – otevřeně flirtovat s kdejakou sukni. Balil jsem prodavačku nabízející kosmetiku, ženu s kočárkem, dívku v metru, zkrátka kdekoho.

Většina žen byla starší. Fotografie, které přicházely, jen málokdy ukázaly hezkou ženu. Často to byl ten typ, o kterých se vulgárně říká, že by o ně chlap neopřel ani kolo. Ale našlo se i několik fyzicky přitažlivých kousků.

Pochopil jsem, jak funguje sňatkové podvodnictví. Vždycky jsem si myslel, že sňatkový podvodník musí být hezoun typu Jamese Bonda, ale vůbec to není pravda. Může to být kdokoliv. Stačí, když umí v ženě rozeznít tu správnou strunu. Když umí říct správné slovo ve správnou chvilku.

Co mě překvapilo, byla vysoká duševní úroveň těch žen – a to skoro bez výjimky. Byly to ženy, které už měly za sebou zřejmě různou zkušenost a nemalovaly si vzdušné zámky. Skoro s každou bych si zřejmě rozuměl. Byly to ženy moudré i vtipné, tolerantní, sečtělé, nebyly zatrpklé, nezněly vyčítavě. A všechny byly samy.

Ten inzerát mi ukázal, že svět je plný osamělých žen (a patrně i mužů). Nejsou to žádní losers (ztroskotanci, ztracené existence). Ne, jsou to prostě ženy a muži, kterým to nevyšlo. To se může stát každému. Potkáváme je denně na ulici a často si neuvědomíme, že ta dobře oblečena a sebevědomá žena nebo muž je ve skutečnosti sama / sám a zoufale touží po někom blízkém. Ony / oni nechtějí být samy/i. Není to dobrovolná volba, je to smůla nebo osud. Něco je špatného v naší společnosti, když k tomu dochází v tak velkém počtu a nedokážeme k sobě najít cestu. Nejhorší není stáří, nejhorší je samota.

Ptáte se, jak to dopadlo a jestli jsem někoho našel? Neřeknu. :-)