Mám na kočky smůlu

Předesílám, že řeč bude o kočkách čtyřnohých nikoliv dvounohých, jak by si snad čtenář lechtivých zpovědí rád myslel. Ano, jde o našeho kocourka Toma.

Po svém návratu z Čech mne v místě mého současného pobytu v Kanadě (všimněte si, že se vyhýbám slovu doma, protože za svůj domov považuji něco jiného) čekalo smutné zjištění: kocourek Tom se už dva dny neobjevil.

V pondělí 20. května byl v Kanadě státní svátek - jeden ze dvou dnů v roce, kdy naše laskavá vláda dovolila svým poddaným vystřelovat si doma rachejtle a ohňostroje. Jindy je to zakázáno. Kdekdo si na ten den nakoupí zásoby střeliva, rakety a petardy se pak ozývají doslova ze všech zahrad nejen o pondělní noci, ale už i o této nedělní. Pravé noci hrůzy pro většinu zvířat, jejichž citlivé uši tím velmi trpí, a která nedokážou pochopit, že se jejich páníčkové najednou zblázní. Jak vysvětlit čtyřnohým tvorům, že petardami oslavujeme narozeniny požehnané královny Viktorie - ano, téže, která zavedla prudérní anglickou morálku a uvrhla Británii a většinu jejich kolonií (včetně Kanady) o několik set let zpátky?

Podle toho, co mi manželka sdělila, Tom vyšel v neděli 19. května večer ven na svůj obvyklý lov. Činí tak každý den. Vždy se ale vrací. Té noci se už nevrátil a neobjevil se ani následujícího dne a další noci. Do teďka (čtvrtek) není po něm ani vidu ani slechu.

Čekali jsme do středy. Když nepřišel, rozjel jsem záchrannou akci. Je to pro mne už smutná rutina. Před necelým rokem jsem stejnou akci rozjížděl na znovuobjevení kočičky Blackie (Věrky Kohoutové), která také utekla, aby se už nikdy nevrátila. Blackie jsem měl tehdy na hlídání po čas Věrčiny dovolené.

A před dvěma roky jsem činil totéž pro našeho kocourka Mikeše. Ten utekl, když se do našeho domu nastěhovali řemeslníci a dělníci a spolu s nimi i hluk, rány kladivem, hřmotné hlasy. Dělali jsme tenkrát dosti rozsáhlé úpravy sklepních místností. Mikeš z kouta zahrady nedůvěřivě pozoroval všechen ten ruch kolem domu. Další dva dny jsme ho ještě tu a tam zahlédli v okolí, než se definitivně ztratil.

Jak říkám, je to pro mne už rutina a jsem v tom (nechci se chlubit) stále lepší. Tentokrát jsem postupoval s chladnou systematičností. Natiskl jsem a namnožil plakátek s Tomovou fotografií, jeho popisem a naším telefonním číslem. Na mapě města jsem si udělal kolem našeho domu kružnici o poloměru pěti set metrů. Do každého domu (bylo jich skoro 250) v takto vymezené oblasti jsme pak se synem vhodili do schránky informaci, že se nám ztratil kocourek. Slíbili jsme odměnu za informaci vedoucí k Tomovu návratu.

Tentýž plakátek jsem roznesl a vylepil na výkladní skříně v okolí, na každý sloup elektrického vedení, zanesl jej do škol, kostelů, k veterináři, zkrátka všude, kde se schází větší množství lidí.

To jsem tedy udělal včera. Lidé v okolí už dnes vědí, že Toma hledám, i to, jak kocourek vypadá. Zatím se nikdo neozval. Pořád si říkám, že se ten kocourek přeci nemohl vypařit. Někudy musel utíkat. Někdo by jej tedy měl vidět. Já vím, že kočka je schopná překonat velké vzdálenosti, ale náš Tom tulákem nikdy nebyl. Vždy se držel důsledně v blízkosti domu. Tím se odlišoval od našeho prvního kocourka a velkého tuláka Mikeše, i od našeho druhého kocourka Filipa - neúnavného bojovníka. Filip se často vracel domů rozedraný a poškrábaný. Někde se tehdy v kočičích půtkách nakazil nevyléčitelnou a smrtelnou nemocí FIV - (Feline Immunodeficiency Virus) a k tomu se přidružila druhá, snad ještě horší FIP (Feline Infectious Peritonitis). Museli jsme nechat Filipa uspat.

Tom byl tedy náš třetí kocourek, měli jsme jej doma necelé dva roky. Právě jsem si uvědomil, že používám minulý čas. Samotného mne to zaskočilo. Copak už nevěřím? Přemýšlím sám nad sebou. Věřím v Tomův návrat? Ano, doufám v něj. Ale v hloubi svého povědomí sídlí strach. Mám už své smutné zkušenosti.

Jak říkám, mám na kočky smůlu. Třetí kocourek v posledních pěti letech z našeho domu zmizel. A to nepočítám Věrčinu Blackie.