Byl jsem u výslechu

Ve čtvrtek 23.7. jsem byl vyslýchán v souvislosti s trestním stíháním, které je vedeno proti mé osobě za publikování článku Holocaust a jeho čtyřmilionová varianta. Jak asi víte, jsem obviněn z trestného činu Podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle §261a TZ za „výroky zpochybňující obecně přijatá data a údaje o nacistickém genocidiu co do jeho rozsahu a užitých prostředků...“. Výslech se konal v budově policie v Roztokách u Prahy, vyslýchajícím byl můj „starý známý“ vyšetřovatel, por. M.Š.

Ještě před výslechem jsem se chystal napsat o tom podrobný článek, ale teď se zdá, že téměř není o čem psát. Proběhlo to relativně rychle a celkem bezbolestně.

Pochopitelně, výslech nikdy není příjemná záležitost, vždy se při něm cítíte tak nějak nahý a zranitelný. Netušíte, co se budou ptát a jak odpovědět, aby to neublížilo. Neboť jak varují policajti ve starých amerických filmech a jak říkají téměř všichni advokáti, cokoliv řeknete, může a bude použito proti vám. Měl jsem velkou posilu v osobě svého advokáta, JUDr. Jiřího Matznera, Ph.D., který byl se mnou a pozorně sledoval, co se děje. Snad také díky jeho přítomnosti se policie chovala slušně a profesionálně.

Nemučili mě, nebyl žádný waterboarding, neřvali na mě, nebuzerovali mě. Dokonce se ptali jak se cítím a zda jsem schopen vypovídat. Myslel jsem, že tam strávím delší čas, a vzal jsem si s sebou svačinu a pro případ „zašití“ i náhradní balíček cigaret po vzoru velkého disidenta Havla, ale nic z toho nebylo potřeba.

Předem jsme se se svým advokátem domluvili, že budu mluvit spíše méně a nechám je, ať se ptají. Takže když mě poručík M.Š. po úvodních formalitách vyzval „tak povídejte,“ ošil jsem se a řekl něco v tom smyslu, že jsem myslel, že se bude ptát on.

Ukázalo se, že mnoho dotazů neměl. V podstatě padly stejné otázky, jako před rokem, když jsem ve stejné kanceláři podával vysvětlení. Tentokrát se otázky soustředily pouze na ten jeden článek Holocaust a jeho čtyřmilionová varianta. Kde jsem ten článek našel, kdo ho přeložil, zase se tam objevilo jméno Erika Sedláčka, chtěli vědět, zda ho znám osobně a jak dobře (zdají se být tím člověkem úplně posedlí:-)), proč jsem to publikoval. Pak jsme přešli na naše občanské sdružení. Kolik má sdružení členů, jejich jména (ani jedno jsem nebyl schopen přesně odpovědět), zda mohou členové sdružení publikovat články na Zvědavci (nemohou) a zda se s nimi radím o tom, co publikovat (neradím). Následovala otázka o celkovém zaměření webu Zvědavce (lidská, práva, upozorňování na ztrátu občanských svobod [to jsem zapomněl uvést], práva zvířat, příroda, ekonomické a politické analýzy), proč Zvědavce vydávám (nebyl jsem schopen jasně formulovat odpověď, teprve později mě napadlo, protože je to třeba), a to bylo všechno.

Policista se obrátil na mého advokáta: „Máte nějaké otázky?“ Měl. A díky jemu se do protokolu dostaly i otázky jaké mám občanství (kanadské i české), kde žiji (v Kanadě), kde jsem byl, když jsem ten článek publikoval (v Kanadě) a zda je podle kanadských zákonů trestné popírat holocaust (není). Poslední dotazy mého advokáta, zda mám nějaké antisemitské názory (nemám) a co jsem sledoval publikováním toho článku (vyvolání debaty o tomto tématu), zda jsem byl v souvislosti s tímto článkem už vyšetřován policii (ano, podání vysvětlení), zda došlo k odložení vyšetřování (ano, dvakrát).

Hotovo, podepsáno, protokol měl kromě úvodního listu s osobními údaji a obecné samostatné stránky o právech obviněného, všeho všudy jedna a půl stránky textu. Celé to trvalo ani ne hodinu.

Douška

Zrovna když jsem chystal publikaci tohoto článku (27, července ve 22 hodin večer) najednou bouchání na dveře. Otevřu. Sousedka a dva policisté v uniformách. I s pouty za opaskem. Prý zvonili, ale asi jsem neslyšel (připouštím, je to možné), tak zburcovali sousedku. Samozřejmě šli za mnou. Ani jsem se nestačil leknout.

"Chceme se jenom zeptat, jestli budete na této adrese a do kdy."

Odpověděl jsem jim.

"A máte nějaké telefonní číslo, kde bychom vám mohli zavolat?"

I to jsem jim dal.

Poděkovali a odešli. Chovali se slušně, přátelsky, nemohu si stěžovat.

Ale...

...vzhledem k tomu, že

– jsem do protokolu při výslechu jasně uvedl, že budu v ČR ještě nejméně měsíc, že zpáteční letenku ještě nemám, a že dám policii vědět, až budu znát přesné datum odjezdu,
– svého vyšetřovatele, poručíka M.Š., uvidím pozítři, neboť jsme domluveni na mé návštěvě na policii na Zborovské ulici z důvodu nahlédnuti do svých spisů,
– policie můj telefon má, vždyť jsme si několikrát volali a psali SMS,

považuji téměř noční návštěvu dvou policistů v plné zbroji u mě doma buď za projev policejní sklerózy nebo za účelový pokus mě znejistit a zastrašit.