Návštěva lékařské pohotovosti

Ráno jsem se probudil s dýchacími potíží. Astmatický záchvat. Sklon k astma mívám, ale záchvat jsem nedostal už několik let. Tentokrát to vypadalo vážně. Vzhledem k tomu, že jsem právě na návštěvě v českých krajích, nezbývalo, než se vypravit na místní (ostravskou) lékařskou pohotovost.

Chvíli jsem si sice zahrával s možností zavolat si sanitku (s astmatickými záchvaty někdy nejsou žerty), ale pak jsem se rozhodl, že raději dojdu na pohotovost sám. Nerad dělám kolem svých nemocí více humbuku, než je nezbytně nutné. Vzal jsem si před cestou dávku Bricanylu, což je spray pro zlepšení dýchání. Tentokrát mi ale příliš nepomohl, snad že pouzdro už bylo téměř prázdné.

Došel jsem, i když to pro mne nebyla procházka růžovým sadem. Na pohotovosti úřadoval černošský lékař (hovořil dobře česky) a mladá sestra.

První slova sestry nebyla po příčině mé návštěvy (jak by se snad dalo logicky očekávat), ale po průkazu pojištěnce. Ne, nevyhodili mne, když jsem po pravdě sdělil, že žádný nemám. Pouze jsme následných deset minut probírali otázku úhrady. Sestra vyhledala v nějakém tlustém šanonu, že jako Kanaďan nemám nárok na bezplatné ošetření a musím si je tedy hradit v hotovosti ihned na místě. Vystavený účet si snad mohu nechat proplatit v Kanadě.

Souhlasil jsem. Neodvážil jsem se zeptat, co by se stalo, kdybych peníze neměl. Možná jsem se zeptat měl.

Po deseti minutách obchodního jednání jsme se tedy konečně dostali k důvodu mé návštěvy. Kdo někdy viděl astmatický záchvat, nemusí se ani příliš ptát. Na mně byly ty dýchací potíže celkem vidět. Nemohl jsem mluvit a jen jsem sípal a dusil se. Sestra i doktor - ač to museli registrovat - se nenechali nikterak mým stavem znervóznit - úhradu faktury přeci nelze neprojednat, stát si absolutně nemůže dovolit přijít o mých 190 korun po té, co z něj jiní ukradli stamiliardové částky, že?

"Tak, co je vám?" ptal se konečně doktor. "Mám astma. Nemůžu dýchat." "Tak dáme injekci," řekl doktor. Neučinil přitom ani sebemenší pokus mne vyšetřit. Vůbec se mne nedotkl, na nic jiného se už neptal. Sestra šla připravovat injekci. "Co je to?" ptám se. Jmenoval něco, jako syntophylin.

Píchli mi to. Poněkud se mi ulevilo. Dalších pět minut sestra vypisovala fakturu k zaplacení. Doktor se mezitím vyptával, jak se žije v Kanadě, jak dlouho jsem v Čechách, jak se mi tu líbí apod. Bylo vidět, že ho tyto otázky zajímají mnohem více, než můj zdravotní problém. Na ten ostatně už řeč až do konce návštěvy nepřišla.

"Dostanu sto devadesát korun," vypočítala konečně sestra. Na faktuře byly dvě položky: Položka číslo 01023 za 102 Kč a položka číslo 09219 ohodnocená částkou 88 Kč. Docela by mne zajímalo, která z nich je vlastní injekce a která administrativní práce zabírající 90 procent času mé návštěvy.

Jako z pohádky o slepičce a kohoutkovi

Vytáhl jsem pětitisícovou bankovku. "Nemám nazpátek," řekla sestra. "Ale já nemám nic menšího. Tak co budeme dělat?" ptám se. "Musíte si to zajít rozměnit." "Vy chcete, abych šel někde hledat drobné? Vždyť vidíte, že nemůžu pořádně dýchat." "Pane, co mám dělat já," zvýšila hlas sestra, "my nemáme povinnost mít tady tak velké částky. Já tu pokladnu odesílám jednou za měsíc." "Berete kreditní nebo debitní karty?" ptám se. "Ne, to nebereme. Jenom hotové peníze," odpověděla sestra. "Zajděte přes ulici, je tam novinový stánek, rozměňte si to u nich." "Dobře, půjdu. Ale počítejte s tím, že o tom napíšu článek." "Ale to klidně můžete, milý pane," smál se doktor i sestra. Zdálo se mi to, nebo sestře uklouzla ruka? Dveře ordinace za mnou bouchly poněkud silněji, než normálně. Pacienti v čekárně tázavě zvedli hlavy.

Vyšel jsem před budovu. Široko daleko jsem žádný stánek neviděl. Ušel jsem nazdařbůh asi půl kilometru jedním směrem, pak jsem se vrátil a pokračoval na druhou stranu do centra Ostravy. Po dalším půl kilometru jsem konečně stánek uviděl. Došel jsem až k němu. Měli zavřeno. Naproti přes ulici o dvě stě metrů dále jsem zahlédl další stánek. I ten měl zavřeno. Byla sobota před polednem a obchody i stánky už převážně zavíraly. Vedle měli ještě otevřeno, obchod se zeleninou. Vešel jsem. Vybral si tři pomeranče. "Osm korun," řekla prodavačka. Podal jsem jí pětitisícovou bankovku. "Ale já nemám nazpátek." "Takže mi to nemůžete prodat?" "Nemůžu." Zanechal jsem pytlík se třemi pomeranči na pultě a beze slova vyšel ven. Zahrával jsem si s myšlenkou na pohotovost se už nevrátit, ale uvědomil jsem si, že můj kanadský pas a zdravotní karta OHIP tam zůstaly.

Rozhlédl jsem se. Široko daleko už nebyl žádný obchod. A přeci ano. Lékárna na rohu. Měli ještě otevřeno. Vešel jsem, vysvětlil situaci a že potřebuji rozměnit bankovku, abych mohl zaplatit službě na pohotovosti. Ani v lékárně ale neměli takovou hotovost. Nicméně paní magistra projevila jistou účast a ochotu pomoci. "Půjdu se podívat, jestli nemáme tolik peněz v trezoru," řekla a odkvačila někam dozadu. Měli. Bankovku konečně rozměnili.

Ochota paní magistry ale nekončila jen výměnou bankovky. Když jsem jí popsal problém s dýcháním a ukázal už prázdné pouzdro s lékem z Kanady Bricanylem, řekla, že tento lék mají také a že mi jej může prodat. Potřebuje ovšem recept. Sama bez požádání zjistila číslo lékařské pohotovosti, kde jsem byl, a nepříliš ochotného doktora doslova přitlačila, aby recept napsal.

Konec dobrý - všechno dobré. Vrátil jsem se na pohotovost. Zaplatil. Doktor si vyžádal prázdné pouzdro s Bricanylem. Díval jsem se, jak opisuje z pouzdra do receptu jméno léku. Bylo jasné, že o něm nikdy neslyšel. S receptem jsem se vrátil do lékárny a lék po zaplacení plné částky obdržel.

Závěrem

Nemohu objektivně říct, že v Kanadě by se nic takového nemohlo stát. I v Kanadě chtějí jako první vidět OHIP kartu. Je docela možné, že nemít ji, absolvoval bych i v této zemi podobnou anabázi. A přeci si myslím, že by to nebylo tak úplně stejné. Možnost platby plastikovými penězi (kreditními a debitními kartami) je více rozšířená. I kdyby takové platby ordinace nepřijímaly, domnívám se, že by mne s astmatickým záchvatem nehnali do ulic rozměnit si peníze.

Co se kvality nebo humanity kanadských lékařů týče, nedělám si velké iluze. Pokud by nejprve léčili, a pak se teprve ptali po penězích, bylo by to nejspíše proto, že nad nimi visí hrozba možných soudních žalob pro zanedbání lékařské péče, než skutečný zájem o pacienta.

Přesto všechno mám ale pocit, že by mi v Kanadě nedávali tak znát okatý profesionální nezájem nad mým zdravotním stavem. Těžko soudit. Jednou bych rád podnikl podobný pokus (návštěvu lékařské pohotovosti bez průkazky zdravotního pojištění) nejen tam, ale i v dalších zemích světa. Byla by to, myslím, docela zajímavá zkušenost.