Jak vlčí máky prohrály s odborem ochrany životního prostředí a starostkou městečka C.

Nejsem nějak vysazen na květiny, ale kdybyste se mě zeptali, kterou kytku mám nejraději, asi bych jmenoval vlčí mák. Nevím přesně proč. Obdivuji jeho vulgární, neochočitelnou a časově omezenou krásu. Přirovnal bych ho k mladé cikánce. V mladosti mohou někdy dívky tohoto etnika rozkvést do divoké, vlčí, těžko ochočitelné krásy, aby vzápětí předčasně zestárly a změnily se na ošklivé, tlusté ženy s vytahanými cecky a knírem pod nosem. To krátké období jejich mládí je ovšem úchvatné. Takové jsou i vlčí máky. Také se jim daří spíše v nepříznivých, chudých podmínkách než v pečlivě udržovaném skleníku. Nejsou to kytky do vázy, nevoní, nevydrží. Patří na neudržované přírodní plochy, které oživují svými barvami.

Mám v jedné vesničce u Prahy malou garsonku. Je to blízko u metra, když potřebuji, za půl hodiny jsem v centru a přitom je to vlastně v přírodě. Dvacet metrů před okny mé garsonky se tyčí val nasypaný ze suti a kamenů. Za tím valem jezdí vlak. Na podzim a v zimě je val šedý a chmurný, ale teď v létě na něm rozkvétá tisíce barevných lučních květů. Žluté květy divoké hořčice, bílé kopretiny, bodláčí, luční tráva a také vlčí máky. Jistě, je to plevel, ale je to úžasný pohled. Ráno se podívám z okna a když vidím krvavé body vlčích máků a drobné žluté květy hořčice v záplavě zeleně a nad tím modrou oblohu, mám hned lepší náladu. Idylka.

Dnes ráno jsem ale na konci valu zaregistroval jakousi pracovní aktivitu. Skupinka několika chlapců a dívka tam začala vytrhávat z valu všechno zelené. Vyběhl jsem z domu.

„Co to děláte?“ položil jsem blbou otázku, ačkoliv jsem viděl, co dělali. Na hromadě před nimi ležely žalující květy vytrhaných vlčích máků a hořčice, za sebou zanechávala pilná parta „měsíční krajinu“ plnou velkých kamenů. Smutný pohled.

„Plejeme.“

„Prosím vás, kdo vás sem poslal?“ chtěl jsem vědět.

„My jsme zahradní služby, máme smlouvu to tady vyčistit a odplevelit. Nás sem poslal developer, který to musel udělat, protože to požaduje město.“

Následoval poněkud nesouvislý dialog, ve kterém jsem se snažil slečnu zahradnici přesvědčit, že to nemá dělat, a ona mi vysvětlovala, že to musí dělat, protože „ten val hrozí při deštích sesuvy půdy. Proto byl osázen keříky a ty keříky, až zapustí kořeny, budou ten val zpevňovat. Ta plevel tam nepatří, ty keříky 'dusí'.“

Podíval jsem se pořádně – a skutečně. V metrových vzdálenostech od sebe se na vypleněné půdě krčily jakési zakrslé, neduživé keříky čehosi.

„Takže val hrozí sesuvy a proto z něj vytrháváte vzrostlé rostliny i s kořeny? A tou nepřítomností kořenů se zpevní, jo?“

„Ano, ale až vyrostou ty keříky.“

„Prosím vás, proč pořád chcete opravovat přírodu? Copak ta přirozená vegetace neudělá totéž, jako ty vysázené keříky?“

Znovu mi bylo řečeno, že ty keříky tam patří, ten zbytek je plevel, a ona tomu musí rozumět, protože je ze zahradních služeb. Viděl jsem, že tu partu nic nezastaví, měli svůj úkol a tím to končilo. Chtěl jsem jen vědět, na koho bych se měl obrátit se stížností.

„Zkuste Odbor ochrany životního prostředí v Černošicích,“ poradila mi slečna.

Udělal jsem to. Následoval asi tento dialog:

„Dobrý den, odbor ochrany životního prostředí?“

„Ano“

„Prosím vás bydlím ... (následovala adresa), my tady máme před okny val plný lučních květů, je to opravdu krásné, a dnes ráno to tady nějaká parta ze zahradnictví začala plenit. Chtěl jsem vědět, kdo je tam poslal, a odkázali mě na vás.“

„Já tady nic o tom nevím, já tu jen zastupuji paní L., která tu dnes není. Zeptejte se jich, měli by mít u sebe nějaký papír, doklad, smlouvu a zavolejte mi zpátky, já to dohledám v počítači.“

Jdu zpátky k slečně zahradnici. „Já žádný papír u sebe nemám,“ říká.

„Tak zavoláme a domluvíte se přímo.“ Znovu vytáčím číslo odboru ochrany životního prostředí a předávám jí svůj mobil. Mluví spolu asi pět minut, pak mi slečna podává mobil zpět.

„Ano, ano, už vím,“ říká paní ochrana. „To bylo odsouhlaseno a schváleno už v roce 2007.“

„Ale jak jste to mohli schválit? Byli jste se tu předtím podívat?“

„My se nemusíme chodit dívat, nám to řekli lidé, kteří tam bydlí, a kteří to chtěli.“

Tak tomu bych, bohužel, i věřil. Součástí bytů jsou i malé zahrádky navazující jedna na druhou. Překvapilo mě, že mí sousedé začali vztyčovat ploty ještě dříve než měli v bytech nábytek. Z Kanady nejsem na ploty zvyklý, doufal jsem, že zahrádky zůstanou otevřené jako volné prostranství. Ale kdepak, nejen ploty, ale brzy následovaly sterilní, vyrovnané, vyhlazené anglické trávníky a dokonce i bazény.

Byl jsem jeden z mála, který nechával (až do minulého týdne) svou zahrádku zpustnout. Ještě loni mi chodil až ke dveřím ježek, který zřejmě bydlel naproti ve strání. Letos jsem ho už nenašel. Myslím, že za to mohou právě ty ploty a vyrovnané trávníky, které ze zahrad tvoří něco, co připomíná vězeňské koridory.

Snažil jsem se paní ochraně vysvětlit, že oškubaný, holý val je mnohem ošklivější, než ten, který příroda sama zazelení, nemluvě o těch kořenech, které mají zpevňovat půdu a bránit před sesuvy, ale marně. Rozhodnutí prý předcházela možnost, kdy se veřejnost mohla k návrhu vyjádřit, a pokud jsem to neudělal tenkrát, teď už je pozdě. Povídám, že nečtu úřední vyhlášky, ale že tady bydlím, a že na rozdíl od nich vím, jak to tady vypadá. Všechno marné. Nakonec jsem měl už jen jeden dotaz. Co je vlastně úkolem odboru ochrany životního prostředí, zda životní prostředí chránit nebo ničit. Na to už mi paní ochrana neodpověděla. Nicméně mi poradila, abych zkusil místní obecné zastupitelství. A tak jsem se seznámil se svou starostkou.

Opakoval se dialog vedený s odborem ochrany. Ona tvrdila, že je to plevel, já jsem říkal, že je to hezké, a že val zbavený zeleně vypadá mnohem hůř než s „pleveli“. Ona na to, že to požadovali sousedé, já reagoval, že se mě nikdo na názor neptal. Opět jsem se dozvěděl, že už je pozdě něco měnit, že rozhodnutí už bylo učiněno, že jsem se měl ozvat dříve. V podstatě mě její reakce příliš nepřekvapila – po zkušenostech s odborem ochrany životního prostředí jsem už mohl tušit, jak budou argumentovat. Chtěl jsem vědět, co mohu dělat. Řekla mi, že mohu podat stížnost.

„Komu?“

„To já nevím.“

Neví? Starostka města neví, komu podat stížnost na necitlivé zacházení se životním prostředím?

„Dobře, zjistím si to a stížnost podám, ale než to projde úřední cestou, bude pozdě. Ti lidé mezitím tu práci dokončí.“

Pokrčení ramen. Začíná být netrpělivá. Stojíme na chodbě, ona ve dveřích způsobem, který naznačuje, že by ty dveře nejraději zavřela. Celým svým postojem, svým body language vyjadřuje nechuť se se mnou dále bavit. Nakonec to řekla rovnou:

„Prosím vás, já mám důležitější práci, než se tady s vámi o tom bavit.“

Důležitější práci? Slyšel jsem dobře? Ale ano, protože to vzápětí opakuje znovu. Nestačím zírat. Kdybych v Kanadě přišel jako občan za zvoleným státním úředníkem s žádostí o zastavení poškozování životního prostředí a on mi na to řekl, že má důležitější věci na práci, myslím, že by to byl docela poprask. Tady ne. Tady je to normální. Arogance moci. Zvolený státní úředník nemá čas vyslechnout svého voliče a to v čase, kdy je obecní úřad otevřen styku se stranami.

Poděkoval jsem a odešel.

Slunce zapadá. Val naproti mým oknům hoří žlutě a červeně. Dnes večer naposled.