Rodinky

Ve vlaku z Krnova do Ostravy se v Opavě udělalo místo. Na téže stanici přistoupily dvě navzájem si cizí rodinky. Obě tříčlenné, obě věkově přibližně stejně staré: něco kolem třicítky. Na mé čtyřce se usadila rodinka s holčičkou, protější čtyřsedadlo přes uličku obsadila rodinka s chlapečkem snad čtyřletým.

Maminka rodinky na mé čtyřce byla malinko vyšší, štíhlá blondýnka, její manžel byl černovlasý, kučeravý a podle mého mínění typ muže, kterému se říká hezoun.

Maminka té druhé rodinky přes uličku byla rovněž vyšší, černovláska, její manžel malinko zavalitý, ale jinak také celkem pohledný chlap. Ve fyzické kráse mužů se nevyznám, ale obě ženy měly už svůj vrchol za sebou. Drobné vrásky kolem očí mé blondýnky naznačovaly, že jejich nositelka ví, co jsou starosti, a ani černovláska naproti neměla kůži bez kazů.

Ale ponechme fyzické hodnocení obou rodičů mimo toto vyprávění, neboť není důležité. Snad bych jen doplnil, že obě ženy byly sympatické. Děti byly čisté, dobře živené a způsobné. Prostě takové normální rodinky, jakých jsou po českých zemích tisíce.

Jakmile se vlak rozjel, objevil se v rukou tatínka holčičky obrázkový časopis. Maminka strčila holčičce do ruky jiný obrázkový časopis, vylovila z kabelky tužku a holčička si začala v časopise čmárat. Všiml jsem si, že ač určitě do školy dosud nechodila, držela tužku správně mezi palcem a ukazováčkem. (Mimoděk jsem si vzpomněl na kanadské slečny, u kterých vždy "obdivuji" krkolomný styl, jakým drží psací náčiní. Vždy mi připadá, že drží v ruce nikoliv tužku, ale větev a prsty navíc mají stižené křivicí.)

Maminka holčičce občas něco řekla, ale byly to věty krátké, spíše jednočlenné. Holčička si tiše malovala, tatínek četl a maminka se dívala poněkud znuděně z okna.

Chlapeček vedle chvíli způsobně seděl. Pak s ním ale začali čerti šít. Postavil se na sedátko, pak na opěrátko a díval se z pootevřeného okna. Za okamžik si sedl, ale dlouho nevydržel. Opět se postavil a zase sedl. Maminka jej vzala na klín, chvíli se s ním mazlila. Celá ta hra nepřekročila míru obtěžování rodičů nebo cestujících. Odehrávala se tiše a zdálo se, že v pohodě. Chlapeček si pak lehl napříč přes maminčiny nohy, natahoval se po otci, pak si vylezl k němu na klín. Pomazlil se chvíli s otcem, ten jej v legraci poplácal po zadečku, kluk se uvelebil na protějším sedadle a hráli s otcem hru - něco na styl americké give me five - znáte? To se řekne give me five, natáhne se dlaň a partner vám do ní plácne svou dlaní. Někdy ten první ucukne, ten druhý se snaží trefit, to je spíše pro zpestření.

Holčička na mé čtyřce přestala malovat a okouzleně sledovala hru chlapečka a tatínka. Zaujala ji ale jen na chvíli. Pak zase sklonila hlavičku nad časopisem. Po chvíli vytáhla z tašky vedle na sedadle dvojičku banánu, rozdělila je, jeden vrátila zpátky a druhý podala mamince. Ta nakousla slupku a holčička začala banán pojídat. Vše se odehrávalo mlčky. Holčiččin otec nevěnoval okolí pozornost, po celou dobu nezvedl oči od časopisu. Paní se zase začala koukat z okna a holčička malovat.

Na protější čtyřce zatím pokračovala hra otce a syna. Neušlo mi, že černovlasá chlapečkova maminka občas jakoby mimochodem položí ruku na manželovu nohu, nebo se úmyslně dotkne jeho ruky. Mezi blondýnkou a jejím mužem sedícím vedle mne se zdála být vzdálenost větší, než ulička mezi sedadly. Alespoň jsem si to myslel, ale pak se ukázalo, že jsem se mýlil. V jednom okamžiku se paní předklonila, a když dávala věci do tašky, lehce líbla manželovu ruku. Ten tomu, zdálo se, nevěnoval pozornost.

Za celou dobu cesty mezi rodiči holčičky nepadlo více, než pět slov. Na druhé čtyřce se sice také neodehrávalo žádné řečnické cvičení, ale manželé přeci jen spolu komunikovali, občas se i něčemu zasmáli.

Obě rodiny byly uvolněné, nerozhádané. Nedalo se vycítit žádné napětí. A přeci to nebyly stejné rodinky. Když jsem tak sledoval tiše si malující holčičku a rozesmátého a neposedného chlapce, uvažoval jsem, jak asi budou tyto děti vypadat, jak se budou chovat v dospělosti. Ten chlapec dostával od rodičů více, než jen láskyplné poplácání, nebo give me five. Vstřebával do sebe důvěru ve svět lidí a vědomí, že je zde vítán. Rozumějte mi, ta holčička nebyla zanedbaná. Byla hezky oblíknuta, měla s sebou panenku, určitě doma další hračky. Její maminka nebyla zlá. Jen se tam tak nějak vytratila chuť povídat si, mazlit se, poslouchat toho druhého, mít o něj zájem.

Nejsem žádný odborník na výchovu dětí. Ale myslím si, že kdybychom mohli nějakým kouzlem vrátit čas a navštívit tajně rodinku toho devatenáctiletého chlapce, který před nedávném zastřelil v německém Erfurtu čtrnáct učitelů, dva spolužáky a nakonec si sám vzal život, že bychom možná byli svědky něčeho podobného, co jsem dnes zaznamenal u rodičů tiše si malující holčičky.

Tam někde to možná mohlo začít.

Z vlaku jsme vystoupili společně. V proudu lidí jsem zahlédl před sebou černovlasou maminku. Muž šel uprostřed. Držel za ruku svou ženu. Z druhé strany držel za ruku chlapce.

Blonďatou maminku s holčičkou a tatínkem jsem nikde neviděl.