Hysterický antirasismus je strachem intelektuálů před přirozeným světem

Multikulturní ideologie si vítězně razí cestu bílým světem a zdá se, že není síly, která by ji zarazila. Zaslouží si její stoupenci, abychom je skutečně považovali za hlas zdravého rozumu a představitele nějaké vyšší morálky, nebo jsou apoštolové multikulturalismu, kteří někdy považují každý projev národní či rasové identity za „zločinné myšlení“, spíše postiženi slepotou k realitě, slepotou, která bývá často typickým atributem zbytnělého moderního rozumu, který ve své povýšené rozumnosti často přehlíží elementární fakta přirozeného světa?

Pro multikulturalismus je charakteristický zcela specifický typ myšlení, kterému – připusťme to – sice zdánlivě můžeme přisoudit vyšší humanitu, a to „všelidskou“, na druhou stranou však jejich věrouka trpí některými vážnými morálními handicapy.

Předně je pro tento typ myšlení charakteristický naprosto dvojí metr na jinak totožné fenomény. To, co je v případě násilí a zločinu, kterého se dopustili černí, žlutí nebo hnědí na bílých zcela „obyčejnou vraždou“, nehodnou veřejného zájmu, podpory obětí, ba i obyčejného lidského soucitu, je v případě násilí a zločinu bílých proti černým, žlutým nebo hnědým rozhodně prohlášeno za „rasový zločin“ (často dokonce dříve, než je to prokázáno) a cílevědomě vyvolávána celospolečenská hysterie, která má pomyslné viníky odsoudit, případně mobilizovat k celospolečenské podpoře obětí domnělých „rasových zločinů“.

Proč násilí na jiných než bílých vzbuzuje takový děs, hrůzu a rozhořčení, zatímco násilí na bílých žádné vzedmutí jejich emocí nespouští? To je poněkud podivná varianta „všelidské lásky“.

Dalším z morálního hlediska zvráceným bodem v ideologii multikulturalismu je skutečnost, že bílým flagrantně upírají právo na kolektivní identitu a její rozvíjení, tedy to, co naopak u nebílých přímo demonstrativně oslavují a dbají na to, aby ji měli možnost nerušeně (a většinou za bílé peníze) rozvíjet. Opět „všelidská láska“? Zdá se, že zase nějaká její velmi podivná odrůda.

Ale i samotné používání hanlivého značení „rasista“ je v pojetí multikulturalistů sporné. Proč násilí ze strany nebílých proti bílým zásadně za rasismus nepovažují? Bylo by záhodno zmapovat formy jiného než bílého rasismu, ostatně je známo,že rasisté jsou i černoši a Asiaté. Zaměníme-li děsivě vyhlížející slůvko „rasista“ za jedinec vybavený rasovým cítěním, celá věc také vyhlíží zcela jinak.

Multikulturalismus se zaštiťuje „rovností ras“, přitom jak je vidět na výše uvedených příkladech, ve skutečnosti žádná rovnost v přistupování k bílým a nebílým v praxi neexistuje. Jedni jsou protěžováni, druzí uráženi, historické dědictví jedněch oslavováno, zatímco druzí jsou za ně označováni za „šovinisty“ a „rasisty“.

Multikulturalismus v sobě obsahuje zvláštní druh pervertovaného nazírání na sebe sama a vlastní národ (rasu, kulturu, etnikum). Postoj, který jedinci velí mít to své (to sobě podobné, to sobě známé) raději než to cizí (sobě nepodobné, neznámé, nevyzpytatelné), je nahrazen invertovaným vztahem. Který postoj je přirozenější? Který postoj je humánnější? Je to ten, když mám více rád to, co znám, než to, co neznám, nebo ten, když miluji to, co neznám, zatímco to, co znám, nenávidím? Kterému z obou postojů můžeme přičíst větší „frustraci“?

Nelze popřít, že multikulturalismus v sobě nese všechny znaky nacionálního, kulturního a rasového masochismu. Svým způsobem je to přirozené: kulturní, národní či rasoví masochisté budou v množině populace jistě obsaženi s určitou statistickou četností vždycky ( tak jako masochisté sexuální). Je ale správné, aby právě oni určovali směr celé bílé populaci - a nebude výsledný efekt a dopad na společnost stejný, jako kdybychom obsah sexuálních příruček pro adolescenty svěřili sexuálním masochistům?

Absurditou moderny a postmoderny, která ovšem již mnohokrát prokázala svou neživotnost, je představa „univerzálního člověka“. Tak říkajíc člověka bez rasy, národnosti, specifické národní kultury, náboženství, rodinné tradice a nejlépe i bez jména. Tahle představa je ale typickým bílým výmyslem a v jiných než bílých kulturách je něčím naprosto neznámým.

Dostali jsme se tak konečně k bodu, kdy i zastánce multikulturalismu můžeme s klidem zařadit mezi výhonky typicky bílého myšlení, tedy, což by asi mnohého z nich skutečně urazilo, za svým způsobem „bílé rasisty“, přinejmenším v intelektuálním slova smyslu. Vlastní jedinou možnou pravdu, založenou na abstraktně-universalistických ideálech, kterou se rozhodli naservírovat – a v podstatě vnutit - světu. Kde jinde by s léčbou multikulturalismem měli začít než u své vlastní rasy a svých vlastních národů? Nějaké vymírající indiánské kmeny kdesi v povodí Amazonky by se jim za ni asi věru nepoděkovaly!

Nebo snad mají za to, a to by asi jejich uším znělo vskutku kacířsky, protože takové tvrzení v sobě obsahuje zárodek skutečně rasistického myšlení, že jiné než bílá rasa nejsou „multikulturního myšlení“ schopny?

Lze se domnívat, že u mnoha stoupenců multikulturalismu se vyskytuje předpoklad, že poté, co nacionální a rasové „předsudky“ vykoření u bílých, budou s tím muset začít též u jiných ras. Alespoň nejsou-li vyloženými bílými masochisty a pro bílou populaci neplánují neradostný osud vykořeněných a beznárodních „rarit“ v budoucí světové mnohonárodnostní (ale ne pro bílé), mnohorasové (ale ne pro bílé) a mnohokulturní rezervaci, nebo nesahá-li jejich přesvědčenost o vlastní pravdě až tak daleko, že jedinou přijatelnou identitou pro bílé bude v budoucnu právě toto dogma a posvátnost multikulturalismu.

Jednu z podob radikálního pokusu o zglajchšaltování lidstva už máme úspěšně za sebou. Byl jí komunistický proletář, „objektivními zákonitostmi“ společenského vývoje směřující k všeobecnému sbratření všech se všemi v budoucí celosvětové utopii.

Měla ovšem i další své předchůdce a nebylo jí nic jiného než křesťanství. Také ono se kdysi z Palestiny šířilo do tehdejšího antického světa jako „univerzální“ pravda platná pro všechny lidi, národy a rasy bez rozdílu. Vykazovat proto zastánce multikulturalismu ven z bílého světa jako jeho nepřátele a cizorodé prvky a vědomé ničitele (i když připouštím, že i tyto motivy se mezi jeho stoupenci mohou vyskytovat) by nebylo poctivé: jsou spíše jen do krajnosti a absurdity rozvinutým západním a zcela specificky bílým individualismem, posedlostí abstrakcí a společenským konstruktivismem. Tak jako třeba koncept lidských práv, vynález telefonu nebo surrealismus.

Bílý jedinec v bílých společnostech se v procesu individualizace už natolik odcizil od organického společenství a ztratil kontakt a sebeidentifikaci s celkem, že dobrovolně vstupuje do společenství abstraktního, morálního, „všelidského“. „Multikulturní pravdu“ vyznává se stejným zanícením, s jakým kdysi budovatelé beztřídní společnosti vyznávali komunistické dogma ve stalinském Rusku.

Nebo předtím jedinou pravdu Kristovu jezuité.

Zatímco křesťanství po pár stoletích - a proletářskému komunismu k tomu stačilo jen pár desetiletí - pevně zakořenily v organických hodnotách společností, v nichž působily, a tak třeba pro Poláka, Srba či Rusa je slovo křesťanství automaticky spojené se slovem  národ a naprosto neoddělitelné od národních hodnot, multikulturalismu, zdá se, nic podobného nehrozí. Proto, že nezakořeněnost a antagonismus k jakýmkoliv národním či rasovým hodnotám a tradicím (pochopitelně že bílým) se nacházejí přímo v srdci jeho paradigmatu.

Zatímco jak u křesťanství, tak komunismu byla původní beznárodnost důsledkem komplexního učení a celého balíku vyhlašovaných altruistických postojů (ať už v praxi dodržovaných více či méně či dokonce vůbec) - ať už ve vztahu k Bohu či společnosti – multikulturalismem hlásaná láska k jiným než bílým rasám a národům (a jedním dechem ovšem hlásané pohrdání k vlastnímu národu a rase) se snáší do bílých společností jako blesk z čistého nebe. Nepředchází mu nic a ani za ním nic nenásleduje.

Komunismus chtěl ze společnosti vyhnat všechny rozpory a konflikty, z nichž ty etnické tvořily (a dosud tvoří) jen nepatrnou část, křesťanství přicházelo z celým balíkem morálních imperativů, dokonce tak velkým, že jeho vyznavači často vůbec opouštěli život ve společnosti a uchylovali se do klášterních samot. Multikulturalisté často na společnosti – kromě vyznávání dogmatu o multikulturalismu – nepožadují vůbec nic. I proto dnešní multikulturní západní a kdysi výhradně bílý svět přetéká až k prasknutí násilím, vulgaritou a obscénnostmi, které by pro naše předky byly jen stěží představitelné. Násilí je masově oslavováno ve zdrcující většině kulturní produkce. Chtějí snad z bílých lidí uhníst jen amorální masu vzájemně se vraždících zvířat bez studu a jakýchkoliv zábran? Jsme svědky velmi absurdního panoramatu. Společnosti, které ostentativně vyznávají multikulturalismus, současně vedou několik válek jen proto, aby vraždili sta tisíce příslušníků jiných kultur.

Proč? Prostě proto, že přináležejí k jiným kulturám a vyznávají jiné hodnoty.

Není snad právě toto nejlepším dokladem toho, že ten, kdo nenávidí kulturu a tradici vlastní, nemůže mít ani skutečný respekt a úctu k tradicím a kulturám cizím?