Proč nemůže paní Prettyová důstojně zemřít?

Článek na Zvědavci (https://zvedavec.news)

URL adresa článku:
https://zvedavec.news/komentare/2002/04/314-proc-nemuze-pani-prettyova-dustojne-zemrit.htm

Vladimír Stwora

Dvaačtyřicetiletá Diane Prettyová trpí nevyléčitelnou chorobou pohybového ústrojí. Je neschopná samostatného pohybu, je odkázána na péči okolí. Trpí bolestmi a ani uklidňující prášky nepomáhají. Naděje na vyléčení je nulová. Navzdory tomu, že se nemůže pohybovat, její mysl je jasná. Zná své šance.

Paní Prettyová vyjádřila přání zemřít. Sama však nemůže sebevraždu spáchat, musí jí někdo pomoci. Její manžel je ochoten podat jí jed, ale podle britských zákonů mu za to hrozí až čtrnáct let vězení. Manželé Prettyovi se tedy obrátili na soud.

V listopadu 2001 britský soud žádost o asistovanou sebevraždu zamítl jako nehumánní. Následovalo [Diane Prettyová]odvolání k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburgu. Ten v těchto dnech potvrdil předchozí rozhodnutí britského soudu. Žádost paní Prettyové důstojně zemřít se zamítá. V rozsudku se praví, že by bylo nehumánní ukončit její utrpení. Mnohem humánnější bude nechat ji pomalu v bolestech umírat.

Připadá mi legrační, že tento evropský soud má přídomek soud lidských práv. Jako by mezi lidská práva nepatřilo právo zemřít důstojně.

Debata o eutanazii trvá už dlouho. Žádné nové argumenty se za posledních padesát let nevynořily. Zdá se, že společnost je rozdělena na dva stejně velké nesmiřitelné tábory.

Odpůrci eutanazie často argumentují náboženskými předsudky: život je jedinečný, je nám daný od Boha, nemáme právo zničit, co jsme nevytvořili. Je to typický příklad toho, jak se církev pokouší ovlivňovat a zakazovat něco i nevěřícím, aniž by na to měla mandát.

Druhou skupinou odpůrců jsou ti, kteří se obávají možnosti zneužití. "Co když," říkají, "bude usmrcen někdo proti své vůli. Jakmile dáme právo lékařům nebo blízkým příbuzným podat jed, jak zajistíme, že toho nezneužijí?"

Všechno lze zneužít. I nůžky, i kladívko. Znamená to, že vše zakážeme? Částečnou ochranou proti zneužití by mohlo být ustavení právní procedury, kdy by bylo nutné vyjádření se za přítomnosti svědků. Pochopitelně, že žádný systém není stoprocentní, i zde hrozí možnost zneužití či manipulace. Musíme se naučit s touto pravděpodobností žít, stejně jako jsme se naučili žít s pravděpodobností, že zemřeme při dopravní nehodě. Vyjádřeno matematicky, pravděpodobnost nucené eutanazie je mnohem nižší, než pravděpodobnost smrti za volantem.

Domnívám se, že mezi odpůrci eutanazie bychom našli mnoho sobeckých lidí, pseudohumanistů, náboženských dogmatiků, naivních sociálních inženýrů a často i různé svazy postižených.

Mohou se postižení vyjadřovat k eutanazii? Ano, mohou. Ovšem mělo by se tak dít s rozmyslem.

Stalo se už smutným pravidlem, že kdykoliv v televizi běží "debata" na téma eutanazie, televize dostane před kameru nějakého hodně postiženého, jehož stav vyžaduje čtyřiadvaceti hodinovou péči, a tento postižený pak (někdy dost obtížně) sdělí světu, že on život miluje a nikdy by si jej nenechal vzít. Načež hovoří různí mluvčí svazů invalidů, a tito mluvčí vždy horlí proti eutanazii. Argumentují tím, že i mrzáci mají právo žít.

Vidím za touto rádoby argumentací spíše strach. Strach z toho, aby někdo jednoho dne nepřišel a nezačal je likvidovat - podobně jako Hitler. To se dá pochopit. Ale v této citlivé věci by měl být dán prostor všem argumentům.

Zcela jsou opomíjeny práva dvou skupin:

Za prvé právo pečovatelů na normální život. Právo těch, kteří jsou nuceni se o postižené starat. Mám na mysli většinou rodinné příslušníky. Nikdo se nezeptá, zda jim daný stav vyhovuje. Kdo se někdy staral o těžce postiženého 24 hodin denně desítky let, ví, co to obnáší. Nepochybně jsou mezi těmito lidmi i takoví, kteří to dělají rádi. Kteří se dokážou obětovat a nikdy by nepřipustili myšlenku na eutanazii. Ale předpokládám, že stejně tak existuje mezi nimi i velká skupina s tajným přáním, aby to mohli skončit. Připadá vám to kruté? Kruté je o tom nemluvit. Předstírat, že to neexistuje. Chceme-li být nestranní, nemůžeme oprávněné požadavky těchto pečovatelů opomíjet. Jejich právo na normální život je totiž neoddiskutovatelné.

A za druhé právo těch postižených, kteří si přejí zemřít. Je zcela jisté, že ne všichni postižení chtějí žít. Co s tím?

Je skutečně něco shnilého ve způsobu, jakým myslíme? V případě starého, nemocného zvířete jsme tu odpovědnost převzali a aniž bychom se ptali, rozhodujeme sami. Hrajeme si na Bohy. Třeba ani to staré, nemocné zvíře nechce zemřít.

Nemocného člověka se zeptat můžeme. Projeví-li přání odejít, jaké falešné ohledy nám brání dopřát komfort důstojné a klidné smrti i jemu? Opět si hrajeme na Bohy.

O svobodné smrti krásně píše Friedrich Nietzsche ve své knize Tak pravil Zarathustra:

Mnoho lidí umírá příliš pozdě, a někteří příliš záhy. Cize zní posud učení: "Zemři v pravý čas!" Ovšem, kdo nikdy v pravý čas nežije, jak by ten kdy v pravý čas umíral? Kéž by se byl nikdy nenarodil! - Tak radím lidem přebytečným.

Ale i přebyteční se důležitě roztahují se svým umíráním, a i zcela dutý ořech touží, aby byl rozlousknut.

Za důležitou věc mají umírání všichni: ještě však smrt není slavností. Ještě se lidé nenaučili, jak světit nejkrásnější slavnosti.

Kdo dovršuje své dílo, ten umírá svou smrtí, vítězně, obklopen doufajícími a přislibujícími.

Smrt svobodnou vám velebím, smrt svobodnou, jež mi přijde, protože tak chci .

Když něco nejlépe chutná, tehdy ať přestane býti pokrmem: toho jsou si vědomi, kdož dlouho chtějí být milováni.

Jsou ovšem i kyselá jablka, jejichž osud tomu chce, aby vytrvala až do posledního podzimku: a spolu dozrají, zežloutnou a svraští se.

Jedněm zestárne dříve srdce a jiným duch. A někteří jsou kmety v mládí: ale pozdní mládí - dlouhé mládí.

Leckomu se nevydařil život: jedovatý červ se mu zahryže do srdce. Tedy nechť hledí, aby se mu tím lépe vydařilo umírání.

Leckdo nikdy nezeslábne a již v létě uhnívá. Zbabělost je to, jež ho poutá na jeho větvi.

Přespříliš mnoho lidí žije a přespříliš dlouho visí na svých větvích. Kéž by přišel vichr, jenž by sklátil se stromu všechno to shnilé a červivé!

Svoboden k smrti a svoboden v smrti, posvátný hlasatel svého Ne, když už není kdy hlásat Ano: tak zná umírat i žít.

Asi se nyní domníváte, že to Nietzsche přehnal. Hovořit o přebytečných lidech, to je v dnešním politicky korektním světě něco velmi nepatřičného, zavání to eugenikou a Hitlerem. První proti argument, který asi každého napadne, by byl kdo může určit, kdo je přebytečný? Co kdybychom ponechali tuto otázku zatím bez odpovědi a spokojili se jen s tím, že každý člověk může sám o sobě v jistém okamžiku říct, že je přebytečný.

Nečekám, že se tady veřejně postavíte za Nietzseho (spíše očekávám obvyklé výpady, obvinění z moderních zločinů apod.), ale budu rád, když sami budete chvíli zkoumat své tajné myšlenky a naslouchat svým instinktům. Kdo zcela neztratil schopnost vidět a vnímat, ten musí potvrdit, že něco na tom Nietzscheho výroku o přebytečných lidech je.

Tato společnost stále častěji staví práva jednotlivců nad právy kolektivu (docela slušná definice politické korektnosti, že?). Dalo by se tedy očekávat, že paní Prettyová by neměla mít potíže prosadit svou. Jenže ve své pokřivenosti jde tato společnost tak daleko, že právo jednotlivce (= paní Prettyové) zemřít je podřazeno právu jiného jednotlivce (= jiného imaginárního postiženého) nezemřít a obtěžovat svou přítomnosti. A to je už ovšem hodně na pováženou. Ponechme těm, kteří chtějí obtěžovat, jejich právo, ale proboha respektujme právo těch několika slušných a odvážných, kteří to vidí jinak.

Článek byl publikován 30.4.2002


© 2024-1999 Vladimír Stwora
Článek je možno dále šířit podle licence Creative Common.