V. Kanadský žert

Páté a předposlední pokračování mého příběhu o roku stráveném v Kanadě. Dnes o kanadském školství. Předchozí díly: I. díl, II.díl, III. díl, IV. díl.

Škola. Středobod života mladého muže. Ačkoliv podle reakcí na poslední díl mého vyprávění to vypadá, že vše se v životě mladého muže soustředí asi 15 centimetrů pod pasem, realita je úplně, ale úplně někde jinde.

Od příjezdu do nástupu do školy jsem měl asi tři dny na zotavenou a potom rovnýma nohama do toho. Můj rozvrh sice vypadal poněkud nezvykle, ale nedá se říct, že by byl jednoduchý. Posuďte sami: nejtěžší angličtina, matematika, programování, fyzika, politologie a základní drama (aneb ochotníkem snadno a rychle). Pořád jsem kolem sebe slyšel, jak je špatná úroveň středního školství v USA a že Kanada je jen o kousek lepší a .... tak jsem se s výběrem moc nepáral. Politologii a drama mi předepsali jako psychoterapii a byl jsem nakonec rád, že se tyhle dva předměty na mém rozvrhu usadily a po celý rok z něj nezmizely. Hned teď musím říct, že v některých oblastech skutečně probíraná látka nedosáhla zcela úrovně českých gymnázií v odpovídajícím (v mém případě čtvrtém) ročníku, ale žádný velký rozdíl v obsahu učiva nebyl. To se ovšem dalo říct jen o těch předmětech s nejvyšším stupněm obtížnosti. A to je právě možná ten největší rozdíl. Při troše snahy se totiž pravděpodobně dá v Kanadě projít střední školou bez faktického kontaktu s obtížnými předměty. Možná dokonce bez kontaktu se vzděláním. A to asi není moc dobré.

První "peckou do čenichu", kterou jsem ale očekával, byly hodiny angličtiny. První dva tři týdny jsem se neuvěřitelně plácal, bojoval o holý život, trpěl a úpěl. Začínat Homérovou Iliadou nebylo asi ideální, ale ... nějak jsem se tím prokousal. Jak, to si moc nepamatuji, protože se objevil zajímavý efekt. Jak jsem nebyl zvyklý mluvit anglicky a ani jsem to moc neuměl, tak se mozek po několika málo hodinách prostě unavil a vypnul. Bylo to jako když zhasnete světlo. Prostě jsem najednou nebyl schopný vůbec ničeho. Pomohlo se trochy vyspat, ale to jde ve škole dost těžko. Takže jsem musel vypnout, a tak tam mnohdy ze začátku sedělo moje tělo, ale duchem jsem byl mimo. Asi po 14 dnech přišla krize, kdy jsem prospal 20 hodin v kuse a od té doby to bylo jen lepší. Asi po třech měsících se pro mě hodiny angličtiny, lépe řečeno anglické literatury, staly vítanou kratochvílí. Pravda, ještě ten Hamlet bylo na mě byl trošku náročné čtení a Nadějné vyhlídky od Dickense zase relativně nuda, ale asi po půlroce jsem zjistil, že zcela automaticky čtu anglicky, píšu anglicky a sním v angličtině. Bylo vyhráno. Nikdy ze mě nebude rodilý mluvčí, ale vždycky se domluvím a navíc se mi otevřela cesta k četbě anglicky psané literatury v originále. A že je leckdy o co stát! Měli jsme paní profesorku, která měla ráda literaturu, učení ji bavilo a respektovala vlastní názor. Žádné povinné drcení seznamů autorů a děl na maturitu. Byl to dobrý přístup? Jak v čem. Rozebírání určitého díla po dobu 1-2 měsíců má svůj půvab. Zato ale člověku chybí určitý přehled. Ideální cesta asi leží někde mezi. Mě to rozhodně bavilo a tak musím říct, že v tomhle směru mě nijak kanadská střední škola nezklamala.

Matematika a fyzika. Vědy exaktní, v podobě nejtěžších dostupných kursů na škole velice slušné úrovně ... a částečně člověka společensky diskvalifikující. Proč? Protože tuhle kombinaci si naloží v podstatě jen šprti. Zjednodušující, upozorňuji VELMI ZJEDNODUŠUJICÍ generalizace ukazuje, že v případě, že při této kombinaci předmětů s vámi 50% školní populace nebude mluvit. Nebude mít o čem. Jestliže chodí na domácí práce, případně na práce se dřevem, tělocvik, základy biologie, matematiku na úrovni naší sedmé třídy a na nějakou další obskurnost, tak prostě nebudete mít téma k rozhovoru.

Hodiny matematiky byly skvělé. Učiteli bylo kolem 40, byl energický, věci znalý a hlavně byl průvodcem ve světě matematiky, ne vrhačem vzorečků. Úroveň byla skvělá, oproti gymnaziálnímu čtvrťáku jsme nakonec neprobrali asi tak měsíc nebo dvě látky. Ale pochopil jsem tam věci, které jsem dřív tupě tahal ze vzorečků.

Fyzika, to byla kapitola sama pro sebe. Učitelka studená jak psí čumák, nijak zvlášť zajímavé hodiny, ale úroveň slušná. Styl vyučování se to nejvíc blížil evropskému, což znamená hodně "lití faktů do hlavy". Pro spoustu místních pohroma, pro mě jen drobná vzpomínka na domov. Bez problémů.

Programování, to bylo tehdy pro mě výzva. Kanada mi pomohla pořádně začít (i když díky ZX Spectru jsem leccos uměl) a dnes mě tahle práce živí. A úroveň výuky? Asi 100krát vyšší než na českých gymnáziích začátku devadesátých let. Prostě tohle nemělo konkurenci. Kolik ovšem si myslíte, že bylo zájemců to tenhle obor? Hádáte správně, nic moc. Prostě to evidentně bylo moc práce (a taky že bylo.). Díky tomu, že jsem k matematice a fyzice přidal ještě tohle, byl jsem definitivně vyvržen mezi top 5 procent největších šprtů, a tím pádem debilů na škole. Průměrné známky přes 80 procent taky moc kontaktů nenadělají. Jako by debilita byla vstupenkou do jistých částí společnosti. Přeháním samozřejmě, ale za chvíli přidám další faktor a bude vám jasné, že jsem na škole nezapadl mezi dělný lid. Moje chyba. Mám sice několik přátel rozprchlých po celém světě na různě významných pozicích nebo ve výzkumu, na univerzitách a podobně, neznám však ani jednoho dřevorubce či doživotního myče oken. Cítím se tím ochuzen a je mi jasné, že šanci jsem si promarnil sám!

Drama.. Co o tomhle předmětu říct? Učil jsem se hrát divadlo. Bylo to něco úplně jiného, strašně mě to bavilo, ale někdy také vysilovalo. Bezva. Za tohle má u mě CEC Truro, N.S. 100 bodů. Ale zase - je to o lidech. Mr. Lambert byl prostě osobnost, která z nás vyždímala i poslední kousíček emoce co v nás byl, dostal nás do stavu, kdy jsme role skutečně prožívali.. Smekám před ním.

Politologie (Jak sakryš jinak přeložit "Modern World Problems, aby to neznělo debilně?) je věc, která mě vyděsila. Víte proč? Asi víte. Moc se mi o tom psát nechce. Měli jsme mladého učitele, který si čerstvě vzal jednu Slovenku, v Evropě byl asi rok a trpěl. Totiž před probíráním jakéhokoliv tématu byla nutná geografická a historicko-faktografická průprava. Já vím, že to vypadá, že se povyšuji. Taky na slepé mapě neukážu všechny Africké státy, ale Rusko, Kanadu, USA a Austrálii najdu na mapě světa vždycky. Ovšem byli tam i tací, kteří to nedokázali. Jakožto komunistický odchovanec jsem v tomhle případě měl jisté výsady, protože jsem dostával prostor k různým komentářům z druhé strany ostnatého drátu. Jo a hlavně, prošel jsem předměty jakými bylyl zeměpis, dějepis, potažmo občanské nauky obou režimů. Tam jsem se toho zase tolik nenaučil, spíš jsem sem tam poskytl nějaký ten námět k zamyšlení. Teď už vidím ty komentáře, že co se vytahuji, že když šli rudoši do háje, teklo mně mlíko po bradě... Vím svoje.

Nejen školními předměty živ jest člověk. Mimoškolní aktivity přímo organizované školou. Podle mě pravý ráj. Škola končí ve dvě, zkoušky školního orchestru v pět, tréninky a podobné věci taky ... kolik času člověku zbývá na blbosti? Moc ne. A to se mi líbí. Kdo chce, může se věnovat nějaké aktivitě po škole a nebývá to zase tak ukrutně drahé. Já jsem se věnoval tomu, co mi bylo blízké. Hrál jsem ve školním Dance Bandu (vrcholem odvazu byl rock-and-roll), Jazz Bandu (doopravdy "mazec", těžký, ale dobrý) a Pit Bandu (nastudovat muzikál Hello Dolly za zhruba. dva měsíce bylo dost drsný). Jestli si myslíte, že pohrdání členy školní kapely je výmyslem tvůrců filmů pro teenagery, tak si to rychle myslet přestaňte . Ti tvoří zvláštní komunitu lidí buď výjimečně chytrých nebo výjimečně dobrých hudebníků anebo prostě jen výjimečných osobností. Tráví spolu hodně času, scházejí se v centrální zkušebně, hrajou a poslouchají divnou (starou) muziku ... Cítil jsem se mezi nimi dobře. Byly to zajímavé osobnosti, jak kluci tak holky, a hudba nás spojovala a mazala problémy v komunikaci, mazala "pohlavní rozepře". Tady se vyskytovali LIDI, ne muži a ženy. (Všechno samozřejmě ideální nebylo ... ale to ani nemůže být. Potom by na světě byla nuda.). Jak se o mě rozneslo, že jsem zapadl do téhle kasty, bylo těžší navazovat kontakty se členy jiné kasty. Ale to se mi díky puncu exotického cizince dařilo taky. Nicméně nálepku šprta a člena té bandy debilů ze školní kapely se už nikdy asi nezbavím. Ani mě to neštve.

Škola mě v Kanadě nezklamala. Pořád si tady v Evropě honíme triko, jak moc jsme ve školství vpředu a já nevím co. Nejsme. Kdo chce, a je to testováno na lidech, může získat i na státní kanadské škole vysoce kvalitní vzdělání se sklonem k samostatnému myšlení, což se na českých vysokých školách neodpouští (přerušte přednášku pro 200 lidí s tím, že něčemu nerozumíte. Já to udělal. Od té doby mě všichni profesoři znali jménem. To nebývá nejlepší předpoklad k dokončení studia.). Je tu ovšem nikoliv háček, ale hák. Studenta nelze prakticky k ničemu nutit, a tak maximum vytěžitelného vzdělání na CEC získávají schopní a dostatečně zralí lidé, kteří, si laťku umějí postavit vysoko a kteří umějí jít za svým cílem. Problémem je, že školou lze projít bez toho, aby člověk byl poznamenán nějakým vyšším vzděláním nebo, nedej bože, vzděláním s rozhledem od věd humanitních až po přírodní. A to je na střední školu málo.

Co mi tedy deset školních měsíců přineslo? Angličtinu, jiný náhled na exaktní vědy, tj. matematiku a fyziku, náznak schopnosti samostatným myšlením řešit problémy, slušný základ pro budoucí kariéru programátora, pohled na druhou stranu železné opony, divadelní zkušenost, zlepšení ve hře na kytaru ...

Co mi ty měsíce vzaly? Vzaly mi disciplínu "šrotit" se vzorečky, aniž bych jim rozuměl. Vzalo mi to úctu ke kantorům jako k polobohům a nahradilo ji pocitem jisté úcty k dobrým kantorům jako k lidem. A ty měsíce mi vzaly ostražitost před různými podrazy ze strany stavu učitelského. Asi si dovedete představit, co se ve mě dělo, když jdouce jednou na zkoušku na VUT Brno, slyším přes otevřené dveře svého zkoušejícího: já na ně kašlu, dneska to nikomu nedám. A nedal. Uvědomil jsem si, že jsem nezažil, aby se kantor po někom "svezl". Vždy bylo jednání korektní, založené na exaktním (o tom se dá diskutovat, já vím) výsledku testu.

Proto všichni, kdo v Kanadě máte děti, podívejte se, co studují, zjistěte si, co škola nabízí. Mnohdy mohou dostat víc, ale ony o tom nevědí. I státní škola může poskytnout dobrý základ pro start do života. Jen jít tou správnou cestou ...