Stwora a drozdi

Každý máme nějakou tu slabost. Pro někoho to jsou holky, pro jiného hazard. Pro mě to jsou drozdi. Konkrétně drozdi stěhovaví, American Robins (Turdus migratorius). A ptáci vůbec. Nerozumím jim, nepoznám je (kromě těch drozdů), ale chodím se k ním uklidnit od přepolitizovaného světa. Pozoruji je, obdivuji je a patlám se s nimi.

Před téměř deseti léty, v květnu 2000 jsem zde ve Zvědavci přinesl článek Vzkaz ptáčkům, kteří opustili hnízdo v naší garáži a následnou reportáž Jak se klubou robini. Tenkrát v roce 2000 to bylo naposledy, kdy se drozdi pokusili zahnízdit na naší zahradě.

Nedivím se jim. Žijeme tady totiž pod terorem veverek. Jsou všude. Nemají nepřítele, takže kromě občasného přejetí autem jim zhola nic nehrozí. Množí se a množí. Dokáží vylézt kdekoliv, i po kolmé stěně a žádné hnízdo jim nezůstane ušetřeno.

V těch uplynulých letech jsem se mnohokrát snažil umožnit drozdům hnízdění. Obchody zde nenabízejí vhodné budky, vyrobil jsem tedy pro ně tři. Dvě s otvorem o průměru 5cm a jednu polobudku. Masivní budky z poctivého dřeva vyrobené tak, aby vydržely i útok bin Ladena a dalších teroristů. Rozmístil jsem je po zahradě, ale ouvej.

Několik roků po sobě se v těch dvou uzavřených zahnízdili špačkové. V té polobudce se jednoho roku drozdi opravdu pokusili o mladé, ale vajíčka nevydržela déle než 24 hodin.

Špačkové a vrabci jsou zde ornitology vnímáni jako vetřelci. Oba druhy sem byly uměle dopraveny z Evropy koncem předminulého století a vlivem své nesmírné vitality se rozšířily a vytlačují původní, mírnější ptactvo až téměř k vyhubení. Zejména špačkové jsou pro zdejší ptactvo pohromou. Byli dovezeni do New Yorku v letech 1890 a 1891 a rozšířili se po celém kontinentě. Jsou nesmírně agresivní a místní druhy proti nim nemají šanci. Pozoroval jsem mnohokrát, jak špačkové útočí a zahánějí ostatní ptáky, které by snad budkou také nepohrdli. Ornitologové zde v Kanadě nabádají, abychom špačkům nedovolili hnízdit, pokud se v budce usadí. Máme hnízdo vybrat a vajíčka rozbít. Heršvec, na to nemám náturu. Prostě to nedokáži, i když vím, že vlastně svou neschopností reagovat škodím jiným.

A k dovršení zlého tento rok se v jedné budce dokonce usídlily veverky! Nikdy bych nevěřil, že veverka proleze důmyslným systémem lomené chodby navržené právě proti ní. Zahlédl jsem je asi před měsícem, jak lezou do budky a z budky, jako by se nechumelilo.

Takže všechno, co jsem dělal, jsem dělal špatně. Drozdům jsem hnízdění neumožnil, naopak – přispěl jsem k množení plevelných druhů, které zdejšímu prostředí jen škodí. Když jsem si uvědomil výsledky svých snah, byl jsem z toho poněkud zahanben.

Tento rok se drozdi znovu pokusili hnízdit. Vybrali k tomu asi dvoumetrový smrček rostoucí v těsné blízkosti naší terasy. Hnízdo začali stavět asi metr nad zemí.

Zavládlo zděšení. Tohle je snad nejhorší místo v širokém okolí. Nejen že je volně přístupné všem veverkám v okruhu 10 km, ale navíc po terase neustále chodíme a hlavně běhají tam naší psi, Becky a Lady, takže ptáci budou neustále vyrušováni.

Nasledovaly emaily s žádostí o radu člověku, kterého si možná pamatujete z diskuzí jako Kadence Crazy. Vyklubal se z něho ornitolog a docela špičkový (jak málo toho vím o lidech tvořících zdejší čtenářskou obec). Doporučil mi, abych se hnízdo pokusil přenést někde, kde to je bezpečnější. Ale tak,aby to drozdi viděli.

To se lehko řekne, ale já nemám na pětasedmdesát metrů dlouhé zahradě jediné místo, kam by se veverky nedostaly. Je tam plno stromů a kde jsou stromy, tam jsou veverky.

Drozdi – zatímco jsem si vyměňoval emaily s Kadence – hnízdo dostavěli. Několik dnů se nedělo nic, už jsem myslel, že pochopili svůj omyl a hnízdo opustili sami. Pak se v hnízdě objevila dvě vajíčka a o několik dnů později přibylo ještě třetí. A drozdi v tom hnízdě opravdu sedávali. Zpočátku se báli, ale brzy si zvykli a pobíhající psi je nijak nevzrušovali. Jen když jsem se já sám přiblížil příliš na dosah, uletěli. Ale vraceli se. Snažil jsem se je vyrušovat co nejméně.

Hnízdo je v hustých větvích a je tak dovedně skryto, že je nevidíte ani ze vzdálenosti jednoho metru a z žádného úhlu.

Došlo mi, že drozdi jsou možná chytřejší než já. Vědí, že my jim neublížíme. Naopak, naše častá přítomnost na terase odrazuje veverky. Navíc psi označkovali důkladně okolí terasy a to zase odrazuje různé medvídky mývaly, bin Ladeny a podobnou havěť. A skutečně to funguje.

Navíc jsem si koupil prak a kuličky. Já vím, za naších časů se praky dělaly, ale dnes je jiná doba a i takovou jednoduchou zbraň si koupíte zabalenou v plastiku. Prak mám připraven v jídelně na stole, kdyby se nějaká veverka příliš přiblížila. Ještě jsem ho nemusel použít.

Doba sezení bývá u drozdů 14 až 15 dnů. Včera jsem poprvé zaznamenal změnu chování. Drozd stál na okraji hnízda a druhý poletoval kolem. Počkal jsem, až oba odletí a nakoukl dovnitř. Byli tam. V hloubce hnízda se hýbala malá, sotva ochmýřená holátka. Nevím ještě, zda tam jsou všechna tři ptáčata, nedá se to v té spleti poznat, ale zdá se, že žádná mrtvolka ani rozbité vajíčko pod stromem neleží.

Oba rodiče vzorně plní rodičovské povinnosti. Po celou dobu sezení na vejcích se spravedlivě střídali a i teď, když jsou mláďata na světě, střídavě je zahřívají a nosí jim červíčky. Pečlivě také chrání okolí. Včera sedl na branku u plotu špaček. Měli byste vidět, jak po něm oba vystartovali.

Dnes tedy mají drozdíci dva dny. Přikládám obrázky. Doufám, že se jim konečně podaří vyvést mladé. Budu vás informovat.