Basilejská věž: Tajný plán pro světovou měnu

Ambrose Evans-Pritchard napsal 7. dubna v The London Telegraph v článku The G20 Moves the World a Step Closer to a Global Currency, (G20 posunul svět blíže globální měně) toto:

Jedna věta v bodě 19 společného komuniké vydaného G20 je revolucí ve světovém finančním pořádku.

Shodli jsme se na podpoře obecné měny SDR, která vloží 250 miliard dolarů do světové ekonomiky a zvýší globální likviditu', praví se v textu. SDR znamená Special Drawing Rights, syntetická papírová měna vydávaná MMF, která půl století nebyla příliš využívaná.

Znamená to, že vůdci G20 aktivovali moc MMF vydávat peníze a začít globální „kvantitativní odlehčování“. V podstatě tak přivedli k životu světovou měnu, která je mimo ovládání jakékoliv lokální vlády. Konspirační teoretikové to budou milovat.

Zcela jistě ano. Článek nese podtitulek Svět je o krok blíže globální měně vydávané globální centrální bankou spravující monetární politiku pro celé lidstvo. Což přirozeně vyvolává otázky kdo nebo co bude sloužit jako ta globální centrální banka, vybavena mocí tisknout globální měnu a diktovat monetární politiku pro celé lidstvo? Když se světoví bankéři setkali minulý rok v září ve Washingtonu, hovořili o tom, který orgán by mohl sloužit velkolepé a odvážné roli. Bývalý guvernér Bank of England prohlásil:

„Odpověď nám možná hledí rovnou do tváří v podobě Bank for International Settlements (BIS)... IMF je zvyklý vydávat svá varování o ekonomických problémech velmi diplomatickým jazykem, ale BIS je více nezávislá a v mnohem lepší pozici tyto věci dělat, pokud by k tomu dostala moc.⁽¹⁾

Pokud tato vize nevyvolá pozornost konspiračních teoretiků, určitě by měla. BIS byla nazývána „nejexkluzivnějším, nejtajnějším a nejmocnějším nadnárodním klubem světa“. Založena v Basileji v roce 1930 a pronásledována skandály od svého vzniku. Podle Charlese Highama, autora knihy „Obchodování s nepřítelem“ zaujala BIS koncem třicátých let plně pro-nacistický postoj. To bylo více-méně potvrzeno o řadu let později filmem na BBC Timewatch „Hitlerovi bankéři“ vysílaném v roce 1982⁽²⁾. V roce 1944 podpořila americká vláda rezoluci na konferenci Bretton-Woods požadující likvidaci BIS, následovalo obvinění Československa, že BIS propírala zlato ukradené nacisty z okupované Evropy, ale centrálním bankéřům se podařilo v tichosti americkou rezoluci přejít.⁽³⁾

První výroční schůze, 1931

V Tragédii a naději: historie světa v naší době (1966) ukázal dr. Carroll Quigley, jakou klíčovou roli hrála BIS v globálních financích za scénou. Dr. Quigley byl profesorem historie na univerzitě v Georgetownu a byl také mentorem prezidenta Billa Clintona. Byl rovněž mužem „ve vnitřním kruhu“, vychovaným mocnou klikou, kterou nazýval „mezinárodní bankéři“. Jeho důvěryhodnost zvýšila skutečnost, že vlastně odhaluje jejich cíle. Napsal:

„Vím, jak ta síť pracuje, studoval jsem ji po dvacet let a měl jsem možnost po dva roky v šedesátých létech studovat jejich vnitřní účty, dokumenty a tajné záznamy. Nemám averzi vůči nim nebo jejich cílům, neboť jsem většinu svého života strávil v jejich blízkosti a poznal mnoho jejich nástrojů... V obecné rovině je mezi námi nesoulad v tom, že oni chtějí zůstat za scénou a neviditelní, kdežto já si myslím, že jejich role v historii je natolik důležitá, že by se o nich mělo vědět.“

O mezinárodní bankovní síti Quigley napsal:

Síly finančního kapitálu mají další, dalekosáhlý plán, nic menšího než vytvořit světový systém finanční kontroly v soukromých rukou, který by byl schopen dominovat politickým systémům každého státu a ekonomiky celého světa. Tento systém má být ovládán ve feudálním stylu centrálními bankami světa jednajícími ve shodě, formou tajných smluv uzavíraných na častých soukromých schůzkách a konferencích. Vrcholem tohoto systému má být Bank for International Settlements (BIS) v Basileji ve Švýcarsku, soukromá banka vlastněná a řízená světovými centrálními bankami, které samy o sobě jsou soukromé korporace.

Klíčem k úspěchu je podle toho, co říká Quigley, předpoklad, že by bylo mezinárodním bankéřům umožněno kontrolovat a manipulovat s měnovým systémem státu, zatímco by ponechávali zdání, že navenek je tento systém ovládán vládou příslušného státu. Toto řešení je opakováním často citovaného výroku německého patriarchy, zakladatele nejmocnější bankovní dynastie světa, Amschela Bauera Rothschilda, který v roce 1791 řekl:

„Dovolte mi vydávat a kontrolovat měnu země a nebude mne zajímat, kdo dělá zákony.“

Pět Mayerových synů bylo posláno do hlavních evropských metropolí – Londýna, Paříže, Vídně, Berlín a Neapole s úkolem vytvořit bankovní systém, který by existoval mimo vládní kontrolu. Ekonomické a politické systémy států by byly ovládány nikoliv občany, ale bankéři, a sloužily by bankéřům. Později byly založeny soukromě vlastněné „centrální banky“ téměř ve všech zemích a tento systém centrálních bank nyní získal kontrolu nad ekonomikou světa. Centrální banky mají právo vydávat ve svých zemích peníze. Vlády si musí tyto peníze od centrálních bank půjčovat k zaplacení svých dluhů a financování svých operací. Výsledkem je globální ekonomika, ve které nejen průmysl, ale i státní správy fungují na systému „kreditů“ (přesněji dluhů) vytvořených bankovním monopolem vedeným sítí soukromých centrálních bank. A na špičce pyramidy stojí BIS, „centrální banka centrálních bank“ v Basileji.

Za oponou

Mnoho let udržovala BIS velmi nízký profil; operovala za scénou z opuštěného hotelu. A bylo to právě tam, kde se rozhodovalo o devalvaci nebo ochraně měn, upravovala se cena zlata, regulovalo se bankovnictví v daňových rájích a zvyšovaly se nebo snižovaly krátkodobé úrokové sazby. Nicméně v roce 1997 se BIS své anonymity vzdala výměnou za vhodnější a důstojnější budovu ředitelství. Novým centrem se stala 18ti poschoďová kruhová budova vystupující nad středověkým městem jako nevhodně umístěný jaderný reaktor. Brzy získala přezdívku Basilejská věž. Dnes je BIS imunní vůči jakýmkoliv státním omezením, neplatí daně a má své vlastní, soukromé policejní sbory⁽⁴⁾. Je to zhmotnělá vize Mayera Rotschilda být nad zákonem.

BIS nyní tvoří 55 členských států, ale klub, který se pravidelně schází v Basileji, je tvořen mnohem menší skupinkou a i v ní existuje hierarchie. V článku s titulkem Ruling the World of Money (Kdo řídí svět peněz) z roku 1983 v časopisu Harper’s píše Edward Jay Epstein, že místo, kde dochází k hlavním rozhodnutím, je jakýsi vnitřní klub tvořený zhruba šesti centrálními bankéři, kteří jsou víceméně na stejné lodi – těmi z Německa, USA, Švýcarska, Itálie, Japonska a Anglie. Epstein napsal:

Primární hodnotou, která se rovněž zdá být demarkační čárou mezi vnitřním klubem a zbytkem členů BIS, je pevné přesvědčení vnitřního klubu, že centrální banky by měly jednat nezávislé od svých vlád... Druhým, těsně spjatým prvkem vnitřního klubu je přesvědčení, že politikům by se nemělo věřit a neměli by mít možnost ovlivňovat mezinárodní monetární systém.

V roce 1974 byla založena Basilejská komise pro bankovní dohled. Založili je guvernéři (centrálních bank) deseti států (nyní rozšířeno na 20). BIS poskytuje dvanáctičlenný výbor komise. Komise nastavuje pravidla bankovnictví globálně, včetně kapitálových požadavků a kontroly rezerv. V roce 2003 v článku The Bank for International Settlements Calls for Global Currency (BIS navrhuje globální měnu) napsal Joan Veon:

BIS je místem, kde se scházejí všechny světové centrální banky k analýze globální ekonomiky a k rozhodování o dalším směru postupů, aby přesunuly více peněz do svých kapes, protože oni kontrolují množství peněz v oběhu a jakou úrokovou sazbu budou účtovat vládám a bankám za to, co si od nich půjčí...

Když pochopíte, že BIS tahá za nitky světového monetárního systému, pochopíte také, že mají možnost vytvořit finanční prosperitu nebo potopit kterýkoliv stát. Pokud nebude dělat to, co si přejí jeho věřitelé, stačí prodat jeho měnu.⁽⁵⁾

Kontroverzní basilejské dohody

Moc BIS povzbudit nebo potopit ekonomiky států byla demonstrována v roce 1988, když vydala basilejskou dohodu zvyšující kapitálové požadavky ze 6 na 8 procent. V té době se Japonsko stalo největším světovým věřitelem, ale japonské banky byly ne tak dobře kapitalizované jako jiné hlavní světové banky. Zvýšení požadavku na kapitál přinutilo japonské banky omezit půjčky, což v zemi vyvolalo recesi, jakou dnes zažívá USA. Ceny movitostí klesly a půjčky byly nespláceny, neboť kolaterál za ně se zmenšil. Následoval dominový efekt propadů končící totálním bankrotem bank, které musely být znárodněny, ačkoliv tomu slovu se vyhnuli, aby zamezili kritice.⁽⁶⁾

Mezi další vedlejší škody, způsobené basilejskou smlouvou, patřila vlna sebevražd indických farmářů, neschopných obdržet půjčky. Standard BIS pro kapitálovou přiměřenost požaduje, aby půjčky soukromým subjektům byly ohodnoceny „mírou rizika“. Tuto míru rizika určuje soukromá ratingová agentura. Farmáři a malí podnikatelé si ovšem nemohli dovolit poplatky soukromé ratingové agentuře. Banky tedy takové dlužníky ohodnotily jako 100% riziko a odmítly jim zvýšit kredit, neboť na půjčky bylo třeba větší kapitál. Když se vlnou sebevražd probudilo národní svědomí, indická vláda odsoudila to, jak komerční banky zanedbávají farmáře a malé podnikatelé a vytvořila zákony pro ukončení praxe vylučovat slabé. Ale tento krok neměl skoro žádný efekt na další půjčování bank z důvodu striktnějších předpisů uložených jim BIS ze zahraničí. ⁽⁷⁾

Podobné stížností přicházejí i z Koree. Článek v Korea Times z 12. prosince 2008 s titulkem BIS Calls Trigger Vicious Cycle (Požadavky BIS vyvolaly škodlivý začarovaný kruh) popisuje, jak korejští podnikatelé s dobrým kolaterálem nemohou dostat provozní půjčky od korejských bank v časech, kdy ekonomický propad by mohl být zastaven nebo alespoň zpomalen zvýšenými investicemi a snadnějším přístupem k půjčkám:

Od září, kdy se globální finanční krize rozhořela naplno, poskytla korejská banka více než 35 bilionů won bankám,“ píše analytik ze Soulu, který si přeje zůstat v anonymitě. 'Ale efekt těch peněz není nikde vidět, neboť všechny banky drží peníze v sejfech. Zkrátka neposkytují půjčky a jedním z hlavních důvodů, proč to nedělají, je jejich snaha udržet BIS předepsaný poměr dostatečně vysoko, aby mohly přežít,' napsal.

Profesor ekonomie na Cambridgeské univerzitě Chang Ha-joon to potvrzuje svou analýzou: „To, co banky dělají pro svůj vlastní zájem nebo aby zlepšily poměr BIS, je proti zájmům celé společnosti.“ V telefonním interview s Korea Times doplnil: „Je to špatný nápad.“

V článku Global Economy: The BIS vs. National Banks (Globální ekonomika: BIS versus národní banky) z května 2002 pro The Asia Times vypozoroval ekonom Henry C K Liu, že basilejské smlouvy přinutily národní bankovní systémy „tancovat podle stejné melodie sloužící potřebám vysoce sofistikovaného globálního finančního trhu na úkor potřeb svých národních ekonomik.“

Národní bankovní systémy se z čistajasna ocitly v nekompromisní náručí basilejské kapitálové smlouvy sponzorované Bank of International Settlement (BIS). Pokud by odmítly, budou vzdorovat lichvářské rizikové prémii při zajišťování mezinárodních mezibankovních půjček.... Národní politiky jsou náhle podřízený profitovým pobídkám soukromých finančních institucí, všichni členové hierarchického systému kontrolovaného a řízeného z peněžních center bank v New Yorku. Výsledkem je tlak privatizovat státní bankovní systémy...

Regulace BIS slouží jedinému cíli – posílit mezinárodní soukromý bankovní systém, i když to bude znamenat katastrofu pro národní ekonomiky... MMF a mezinárodní banky regulované BIS tvoří tým: Mezinárodní banky poskytují nezodpovědné půjčky vynořujícím se ekonomikám, aby vytvořily cizoměnovou dluhovou krizi, pak se objeví MMF jako nositel monetárního viru ve jménu pevné monetární politiky. Následuje příchod mezinárodních bank jako vydřidušských investorů ve jménu finanční záchrany akvírují národní banky, které označí za kapitálově nedostatečně kryté a nesolventní z pohledu BIS.

Liu si všiml, že je to vlastně ironií, neboť rozvojové země s vlastním nerostným bohatstvím ve skutečnosti nepotřebovaly zahraniční kapitál, který je chytil do pasti dluhů ve prospěch zahraničních věřitelů.

Aplikací Státní teorie peněz (která předpokládá, že suverénní stát má možnost tisknout vlastní peníze), kterákoliv vláda může financovat všechny své potřeby k udržení plné zaměstnanosti a bez inflace svou vlastní měnou.

Ale když vláda upadne do pasti a přijme finanční půjčku v zahraniční měně, stane se země státem-dlužníkem a je podřízena regulacím MMF a BIS. Takové státy byly přinuceny nasměrovat svou produkci na export jen aby získaly zahraniční měnu potřebnou ke splácení úroků na své půjčky. Národní banky byly považovány za 'kapitálově nedostatečné', musely pracovat s omezeními porovnatelnými s podmínečnostmi uvalenými na zadlužený stát MMF: 'Eskalace kapitálových požadavků, odepisování půjček a likvidace, restrukturalizace formou výprodejů, propouštění, zeštíhlování, omezování výdajů, zmrazení kapitálových investic'. Liu napsal:

Obrácením logiky, že pevný bankovní systém by měl vést k plné zaměstnanosti a hospodářskému růstu požadují regulace BIS vysokou nezaměstnanost, vývojovou degradaci v národních ekonomikách jako rozumnou cenu za pevný globální soukromý bankovní systém.

Poslední dominová kostka, která spadne

Zatímco jsou banky v rozvojových zemích penalizovány za nedostatečnou kapitalizaci požadovanou BIS, velkým mezinárodním bankám se podařilo vyhnout se tomu pravidlu, navzdory tomu, že jsou vlastně nositeli enormního rizika z důvodu své exponovanosti na trhu s deriváty. Mega banky se uchránily od basilejské smlouvy oddělením „rizika“ nesplacení od půjček a jeho prodejem investorům za použití formy derivátů známé jako credit default swaps (CDS).

Nicméně nebylo v plánu, aby americké banky unikly ze sítě BIS. Když se jim (bankám) podařilo obejít první basilejskou smlouvu, byla vytvořena a uložena nova sada pravidel známá jako Basilej II. Nová pravidla byla vytvořena v roce 2004, ale nebyla americkým bankám uložena až do listopadu 2007, měsíc poté, co Dow překročil hranici 14000 a dosáhl rekordu. Od toho okamžiku se ekonomika začala propadat a propadá se dosud. Basilej II měla na americké banky stejný efekt, jako měla Basilej I na japonské banky: od jejího uložení banky bojují o holé přežití.⁽⁸⁾

Basilej II požaduje, aby banky upravily hodnotu svých obchodovatelných cenných papírů podle „okamžité ceny trhu“, pravidlo pojmenované „mark to market“⁽⁹⁾. To pravidlo má teoreticky rozumné zdůvodnění, ale problémem je načasovanost jeho uvedení do života: Bylo uloženo ex post facto až potom, kdy banky už držely ve svých knihách těžko-prodejná aktiva. Půjčovatelé, kteří až dosud byli považováni za dostatečně dobře kapitalizované pro poskytování nových půjček najednou byly podle nových pravidel insolventní. Tedy byly by insolventní, kdyby se v tomto okamžiku pokoušely prodat svá aktiva – předpoklad požadovaný novým pravidlem. Finanční analytik John Berlau si stěžuje:

Krize je často nazývána 'selháním trhu', a pojem mark-to-market zdá se, to podtrhuje. Ale mark-to-market je hluboce proti-tržní mechanismus a brání funkci svobodného trhu objevit cenu... V tomto případě účetní pravidlo selhalo, neboť neumožňuje hráčům na trhu podržet majetek, pokud se jim nelíbí, co trh momentálně nabízí, důležitá obchodní akce která se dotýká objevení ceny v oblastech od zemědělství až po starožitnosti. ⁽¹⁰⁾

Uvalením pravidla mark-to-market na americké banky došlo k okamžitému zmrazení půjček, které se sebou stáhlo ekonomiky nejen USA, ale všech zemí světa. Počátkem dubna 2009 bylo pravidlo mark-to-market poněkud změkčeno americkou asociací účetních Financial Accounting Standards Board (FASB), ale kritikové říkají, že modifikace jsou nedostatečné a byly provedeny jako reakce na tlak politiků a bankéřů, nikoliv jako výsledek fundamentální změny politiky BIS.

A toto je místo, kde se ozývají konspirační teoretikové. Proč BIS neustoupila od Basilej II, nebo proč to alespoň nemodifikovala, když viděla jakou devastaci toto pravidlo způsobilo? Proč seděla nečinně zatímco globální ekonomika padala na ústa? Bylo jejím cílem vytvořit co největší ekonomický chaos, takže svět bude s úlevou spěchat do otevřené náručí BIS a její soukromě vytvořené globální měny? Spiknutí houstne...

Odkazy

1. Andrew Marshall, “The Financial New World Order: Towards a Global Currency and World Government,” Global Research (April 6, 2009).

2. Alfred Mendez, “The Network,” The World Central Bank: The Bank for International Settlements, http://copy_bilderberg.tripod.com/bis.htm.

3. “BIS – Bank of International Settlement: The Mother of All Central Banks,” hubpages.com (2009).

4. Ibid.

5. Joan Veon, “The Bank for International Settlements Calls for Global Currency,” News with Views (August 26, 2003).

6. Peter Myers, “The 1988 Basle Accord – Destroyer of Japan’s Finance System,” http://www.mailstar.net/basle.html (updated September 9, 2008).

7. Nirmal Chandra, “Is Inclusive Growth Feasible in Neoliberal India?”, www.networkideas.org (September 2008).

8. Bruce Wiseman, “The Financial Crisis: A look Behind the Wizard’s Curtain,” Canada Free Press (March 19, 2009).

9. See Ellen Brown, “Credit Where Credit Is Due,” www.webofdebt.com/articles/creditcrunch.php (January 11, 2009).

10. John Berlau, “The International Mark-to-market Contagion,” OpenMarket.org (October 10, 2008).

O autorce

Ellen Brown se naučila rešeršní metody, když pracovala jako obhájce pro civilní soudy v Los Angeles. V knize Web od Debt (Pavučina dluhů) se zaměřila na FED a na peněžní trusty. Ukazuje v ní, jak se soukromý kartel zmocnil moci tisknout peníze a jak bychom mohli získat naše práva tisknou si peníze sami zpátky. Její předchozí kniha se věnuje farmaceutickým firmám. Její webová stránky jsou www.webofdebt.com a www.ellenbrown.com.

Článek The Tower of Basel: Secretive Plans for the Issuing of a Global Currency vyšel 18. dubna na serveru globalresearch.ca. Překlad editor.