Život psa

"Hello, jak se máš?", ptala se mě přes plot sousedka - starší paní na penzi. Kývá na mě, ať jdu blíž. "Kdepak máte Sabu? Vidím vždycky na zahradě jen vašeho Barta, Sabu jsem už delší dobu neviděla." Popsal jsem jí, co stalo. Že fenka Saba už byla příliš stará, nemohla chodit a ani nejedla. Musela být uspána. Pokývala hlavou. "Tak, tak. Bob už taky svého psa nechal uspat."

Bob je soused z druhé strany sousedčina domu, tedy od nás je vzdálen ob dům. Byl jsem tou zprávou smutně překvapen. "Kdy se to stalo?" ptám se sousedky. "Už to bude asi čtyři měsíce."

Cody byla přibližně stejně stará jako naše Saba. Tedy jí muselo být kolem třinácti. Hnědo-bílá fenka s plandajícíma ušima. Na rasu se mě neptejte, nepoznám to. Nepřikládám jí totiž důležitost. Jen tolik vím, že byla lovecký pes. Bob si Cody přivedl také z útulku. Brzy se ale ukázalo, že soused ke psům příliš vztah nemá. Anebo psům nerozuměl. Ať už byl důvod jakýkoliv, Cody si, myslím, příchodem z útulku ke svému pánovi pomohla jen částečně.

Vídával jsem ji z drátěného pletiva ohrazeném přístřešku na konci Bobovy zahrady. Také odtud jsem ji slýchával. Cody se totiž nelíbilo být v prostoru jeden krát dva metry. Byl to typicky lovecký pes nabitý energií, který potřeboval běžet kilometry na volno. Štěkávala dlouho a hlasitě. Výdrž měla. Často smutně hleděla přes dvojí plot do naší zahrady, kde se proháněla, tenkrát ještě mladá, Saba.

Pak ji začal Bob - snad proto, že si možná někdo stěžoval na dlouhý štěkot -, přivazovat na řetěz před domem. Přivazoval ji ke stromu a ponechával jí trávník, na kterém mohla ležet ve stínu a pozorovat ruch na ulici. Bylo to o trošku lepší, než drátěný přístěnek vzadu zahrady.

Jednou - to bylo asi rok poté, co si Bob Cody pořídil -, jsem odcházel z domu, zrovna jsem zamykal domovní dveře. Slyším nadávky a psí skučení. Otočím se směrem k Bobovu domu. Cody se bázlivě krčila, zatímco ji Bob bil.

Když vidím něco takového, zatmí se mi před očima. Pokaždé. Zařval jsem: "Hej, co tomu psu děláš?" "To není tvůj business," odsekl. Psa ale bít přestal. Vydal jsem se přes sousedův pozemek k Bobovi. Nějak jsem zapomněl, že sám měřím sotva metr sedmdesát, zatímco Bob je dvoumetrové chlapisko. Došlo mi to, až když jsem před ním stál a on na mě nevěřícně zíral s výšky.

"Drž hubu a starej se o svoje věci," opakoval nerudně. "Tak to ne! To je i moje věc! Psa bít nebudeš! Co udělala?" Opakoval jsem svou otázku.

"Hrabala, dělala důlek v zemi," neochotně ukázal na trávník, kde byla malá jamka. Možná by byla větší, kdyby Bob Cody nepřerušil, to nevím. Nemohl jsem ale věřit, že by taková hloupost zakládala na výprask. "To psi dělají. Je to jejich přirozenost," říkám. "Neměl sis pořizovat psa, když mu nerozumíš."

Bobovi bylo očividně nemilé, že ho peskuji. Kanaďané nemají rádi, když je někdo na něco upozorňuje. Rozešli jsme se bez pozdravu a od té doby (už je to jedenáct let) se ani nezdravíme. Bob si ale pro příště dával pozor, abych ho zase nenačapal.

Cody si nějak zapamatovala, že jsem se jí zastal. Ukázalo se, že je to vděčný pes. Od té doby, kdykoliv mohla, přiběhla za mnou. Strčila mi mokrou uslintanou mordu do dlaně a vrtěla pahýlem ocasu. Já jsem ji drbal za ušima a něco jí povídal a ona poslouchala. Kradli jsme ty chvilky po vteřinách. Někdy jsem ji pustil k nám na zahradu, aby se alespoň pár vteřin mohla pořádně proběhnout. To pak běhali s naší Sabou na konec zahrady a zpátky.

Bob brzy zjistil, že Cody chodí k nám. Ačkoliv jsem mu několikrát říkal, že mi to nevadí, naopak, on sám to chápal jako urážku a vždycky nepříčetně ječel, kdykoliv viděl Cody u nás. Posílal pro ni své kluky nebo manželku, sám nepřišel nikdy. Cody vždy za to něco slízla, ale vždy se vracela znovu.

Později začal Bob Cody přivazovat na krátký řetěz hned u schodiště. Nebyl tam trávník, ani miska s vodou, jen beton a asfalt. Nebyl tam ani stín před letním palčivým sluncem. Často tam tak zůstávala hodiny. Mnohokrát jsem zůstal stát na svém pozemku, Cody zůstala nehybně sedět nebo stát a upřeně jsme na sebe dlouhé minuty hleděli. Snažil jsem se jí telepaticky sdělit, že je mi to líto. Myslím, že mi rozuměla.

Jak šly roky, její návštěvy u nás byly méně časté. Bob si dával zatracený pozor, aby neutekla ani na minutu. Cody už neštěkala, neškubala se z řetězu. Rezignovaně seděla na betonových schodech, když jsem procházel kolem, jen zvedla hlavu.

Poslední dva roky jsme ji už příliš často nevídávali. Snad ji měl doma, nevím. Až teď mi sousedka řekla, že Cody už není.

Cody prožila svůj život jako miliony jiných psů. Nebyla na tom nejlépe, ale nebyla na tom ani nejhůř. Jsou psi, kteří mají život mnohem těžší, nežli měla ona. Ale vždy znovu se k nám lidem obracejí.

Málokterý pes může v dnešním betonovém uspěchaném světě plném lidí uplatnit svou přirozenost. Často žijí v bytech nebo v kotcích, či jsou přivázaní na řetězu (ani sebedelší řetěz a sebevětší kotec nenahradí svobodu), jejich potravou není to, k čemu je jejich žaludek nejlépe uzpůsoben, totiž syrové maso a vnitřnosti, jejich potřeby a přání bývají ignorovány. Kolika psům je umožněno žít volně a těžit ze svých instinktů? Prožijí svůj, z našeho pohledu krátký a zbytečný život na jednom místě (nestěžují si na to, že je sedmkrát kratší, než ten náš), vděčně a odevzdaně přijmou, co se jím nabízí, a odejdou. Za pár týdnů po jejich smrti si už na ně nikdo nevzpomene.

Ne, není to správné. Psi (i kočky a další chlupaté potvůrky, když už jsme u toho) nás vracejí přírodě, odplavují stresy, pomáhají najít zapomenuté hodnoty, jakými jsou např. hravost, nezáludnost, důvěra, tolerance a přátelství.

Nevím jak Bob, ale já budu na Cody myslet ještě dlouho. I přes to, že čas, který jsme spolu strávili, se počítal na vteřiny. Konečně není tak důležité, jak dlouho jsme spolu mohli být, ale to, že jsme o sobě navzájem věděli. Věděli jsme, že patříme k sobě, oba jsme si navzájem pomohli. Díky, Cody, že jsem měl to potěšení tě poznat.