Skutečný zločin konspirace AIG

Může to znít divně, ale současná vlna veřejné zloby proti vedení AIG, které si nechalo vyplatit 135 milionů na bonusech, je pro Wall Street včetně darebáků z AIG pravým požehnáním. Jak mohou být média tak zaujatá objevem, že ve finančním sektoru existuje lakota sama pro sebe? Kdejaký televizní kanál, každé noviny v zemi od levého do pravého spektra tomu věnovaly hlavní titulky.

Co je na tom špatného? Ta zloba, kterou nejvíce a nejhlučněji dávají najevo dvě nastrčené volavky, senátor Charles Schumer a Barney Frank, není to náhodou nafouknutá bublina? A našel snad prezident Obama konečně Achillovou patu Wall Street, vhodný předmět kritiky, objevil chování, které lze bezpečně odsoudit? Dokonce i Wall Street Journal si přisadil. „Stát převzal AIG,“ zdůrazňuje, „aby ji použil jako penězovod k vyplácení dalších institucí.“ V celé té věci je mnohem více chamtivosti, než pouze chamtivost manažérů z AIG. Firma dlužila jiným hráčům v zahraničí i v USA mnohonásobně více, než kolik vlastnila. To ji přivedlo k nesolventnosti. Vznikla široká opozice k tomu, jak se Obama sdružil s McCainem, aby podporovali výkupné, které ze zpětného pohledu, dosahuje bilionů a bilionů dolarů „hozených do kanálu“. Pochopitelně ne skutečně hozených do kanálu, ale darovaných finančním spekulantům, kteří zůstali na „správné straně barikády“ špatné finanční hry AIG.

„Parta ve Washingtonu chce nasměrovat pozornost na bonusy, protože to vyvolá veřejnou zlobu na soukromé osoby,“ píše se v úvodníku ze 17. března. Ale namísto aby editor dále vysvětlil, že jde o úmyslné odvedení pozornosti od skutečných zlodějů z Wall Street, kteří ukradli tisíckrát více než ty zatracené bonusy, obviňuje vždy univerzální zlo – kongres. Zda je rozdíl mezi levicí a pravicí, záleží jen na tom, kterým směrem je žádoucí směrovat zlobu veřejnosti.

Skutečný problém humbuku kolem těch 135 milionů pro prémie šéfům AIG je v tom, že jde o sumu menší než 0,1% - menší než tisícina – z 183 miliard, které stát přesunul do AIG jako do cisterny, odkud peníze odtékaly někam dále. Tato částka, více než tisíckrát větší rozsahem, než ty nešťastné bonusy, na které Wall Street hráči vhodně směřují pozornost veřejnosti, nezůstala v pokladně AIG. Více jak šest měsíců se pokoušela média a kongresmani zjistit, KAM ty peníze vlastně šly. Bloomberg dokonce kvůli tomu vyvolal soudní žalobu. Všechno zbytečné. Jediné, na co všichni naráželi, byla hradba mlčení.

Konečně v neděli 15. března vláda zveřejnila detaily. A skutečně – byly to detaily velmi zahanbující. Největším příjemcem státních peněz byla přesně ta firma, o které to finanční reportéři už delší dobu šeptali: Vlastní mateřská firma ministra financí Paulsona, Goldman Sachs, byla na prvním místě seznamu. AIG jí dlužila 13 miliard. Takže vzniká takovýto obraz: V září minulého roku sepsal ministr financí Paulson třístránkovou zprávu svých návrhů. V tom plánu bylo zakotveno, že cokoliv on nebo další pracovníci ministerstva financí udělali či ještě udělají (včetně jeho podřízených rovněž z Goldman Sachs) nemůže být legálně zpochybněno, nemůže být vráceno zpátky a je vyloučeno jakékoliv stíhání. Tyto podmínky rozčílily kongres tak, že první verze tohoto návrhu byla odmítnuta.

Vypadá to, že Paulson měl dobrý důvod vložit do svého návrhu požadavek na imunitu před stíháním a vyloučit možnost, že by se peníze napumpované do AIG mohly někdy vrátit. To je bod, na který by se měla veřejnost zaměřit.

Namísto toho přední kongresoví loutkaři, kteří upekli legislativu kolem výkupného – spolu s Obamou, který ve své poslední prezidentské debatě se senátorem McCainem vyjádřil svou pevnou podporu Paulsonové třístránkové verzi – teď usilují o to, aby byli mediálně co nejvíce viděni. Chtějí odvést pozornost od skutečného cíle a podstrčit místo toho cíl falešný. Chtějí, aby se pozornost veřejnosti upřela na management firmy AIG namísto na její partnery.

Dvě otázky bychom si měli položit vždy, když začne nějaká politická akce. První, qui bono? Kdo z toho má prospěch? A druhá, proč teď? Podle mé zkušenosti pozorně sledovat načasování akce je téměř vždy klíčem pro pochopení dynamiky procesu.

Ohledně qui bono, co získají senátor Schumer, republikán Frank, prezident Obama a další sponzoři Wall street z tohoto veřejného odsuzování? Pro začátečníky je to vykresluje jako tvrdé, zásadové politiky, kritiky bankovního a finančního sektoru, nikoliv jako lobbisty mlžící jedno výkupné za druhým. Takže ta fraška kolem AIG zakalila vodu a zakryla, ke komu jsou ve skutečnosti politicky loajální. Dovoluje jim zaujmout falešný postoj – v tomto případě jako „čestní makléři“. Až příště budou dávat ze státní pokladny další biliony dolarů svým hlavním sponzorům a kampaňovým přispívatelům, nebude to nápadné.

Co se načasování týče, myslím, že jsem odpověděl už výše. Hovory o bonusech pro management AIG efektivně odvedly pozornost od partnerů AIG, kteří dostali 318 miliard při drancování státních financí. Šeptá se, že „konečná“ suma odevzdána partnerům je 250 miliard dolarů. Senátor Schumer, republikán Frank a prezident Obama mají v nadcházejících létech před sebou ještě hodně práce pro Wall Street.

Aby byli úspěšní – při současném zmírňování veřejného hněvu nad špatným výkupným – musí vyvolat přesně dojem, že teď udeřili. Je to cvičení v klamání.

Morální poučení: Čím více krokodýlích slz vyroněných nad bonusy pro management AIG (většina odměněných manažerů byla stejně zainteresována v odděleních, která pracovala zdravě, nikoliv v těch, kde provozovali Ponzi schéma a masivní podvody), tím více odvedou veřejnou pozornost od 180 miliard vyplacených ze státní pokladny, a tím v lepší pozici budou pro další rabování státní pokladny ve prospěch svých oblíbených finančních charit.

Článek The Real AIG Conspiracy vyšel 18. března na serveru globalresearch.ca. Překlad editor.