Dopady globalizace

Předem udělám závěr: globalizace tady je a nelze proti ní účinně bojovat, pouze se s ní smířit a případně využít.

Jedná se o jev, který má blíže jevu přírodnímu, než společenskému (tj. psychologie se tu dá použít pouze omezeně), je daný zákony statistiky a teorie regulace, a popsat by šel spíše než psychologií jedince aparátem termodynamiky.

Jedná se o proces nezvratný (zásadně změnit jeho průběh by šel pouze katastrofou, resp. zásahem o velkém rozsahu, přírodní, světovou nukleární válkou, nebo celosvětovou revolucí, ale skutečně celosvětovou), podobně jako například proces stárnutí. Chtít ho zastavit je jako chtít, aby voda tekla do kopce.

Proto je potřeba se podívat pravdě do očí a vyvodit pro nás závěry jak se v měnícím se světě chovat a jak měnit stupnice hodnot.

Nejdříve je potřeba si ujasnit budoucí poměry.

Celkově světová ekonomika zřejmě poroste, ale takovým způsobem, že to povede k diferenciaci obyvatel na úzkou vrstvu privilegovaných, a na velkou většinu, jejíž život se bude co do práv pravděpodobně stále více podobat nevolnictví v Evropě v předminulém století nebo černošskému otroctví v USA v minulém století. To bude tím markantnější, čím zaostalejší země to bude. Půjde o analogický proces, který zde proběhl nejzřetelněji koncem římské civilizace, kdy se vrstva vlivných a bohatých začala nazývat honestiores a postupně začala mít výhody přímo zakotvené v zákoně. Chudí se nazývali humiliores, a ačkoliv zpočátku měli plnoprávné římské občanství, postupně začali fakticky hrát roli občanů druhé třídy, a to posléze i před zákonem. Z těchto dvou vrstev se vytvořila feudální společnost: šlechta a poddaní. Náznaky tohoto procesu byly patrné zejména v počátku kapitalismu u podnikatelské a dělnické třídy.

Tak to asi bude probíhat i nyní.

Lze předpokládat, že v legislativě princip rovnosti před zákonem zůstane, alespoň určitou dobu, zakotven, všichni si budou teoreticky rovni, ale soudní praxe bude jiná, a časem se patrně přijmou zákony, které budou lépe odrážet faktický stav.

Volební právo zůstane v formálně zachováno, ale začne to být bezvýznamné, účast ve volbách bude minimální, protože stejně nebude možné poměry změnit. Bude se tak dít především díky tomu, že stát postupně zdegeneruje pouze na mocensko-represivní funkci. Politika státu bude prakticky daná ekonomickými zájmy monopolů. Při minimálních daních, které budou výhradně spotřební, se zaplatí pouze armáda a policie, ale nebude na sociální aktivity, které dnes spojujeme s představou funkčního státem. Vojsko a policie jsou faktory, které jsou schopny zajistit bezpečnost investic. Od státu nebudou žádné sociální podpory a programy. Lidé si budou moci v soukromých pojišťovnách spořit na nemoc a důchod, budou-li na to mít, ale nebudou mít velkou jistotu, že své peníze někdy uvidí. Jestliže totiž člověk například z Thajska přijde o peníze, bude se klidně moci soudit o náhradu škody, jenže třeba v Bernu před švýcarským soudem, protože pojišťovna bude také nadnárodní a bude mít své centrum třeba v Bernu. V praxi to bude znamenat, že jestliže obyčejný člověk o naspořené peníze přijde, přijde o ně bez náhrady.

Obyvatelstvo světa bude ovlivňováno propagandou globalizovaných medií, propojenými ovšem s vládnoucí vrstvou.

Vzdělávací systém bude opět podřízen potřebám monopolů. Školství nebude, snad až na základní vzdělání, plně financováno státem, ale pokud vůbec, tak nadnárodními monopoly, rovněž tak rekvalifikační programy, pokud vznikne potřeba kvalifikovaných pracovních sil. Pro bohatou vrstvu vzniknou elitní školy. Jejich výhoda a exkluzivita netkví ani tak elitní výuce, ale v prostředí výuky, a daleko nejvíc v navázání styků a užitečných známostí do budoucna v kolektivu, který je předurčen vést svět. Školy pro obyčejné lidi budou mít i horší kvalitu výuky a celého prostředí. Přirozeně tam bude více násilí.

Zvyknout si rovněž musíme na to, že za prací je nutno se stěhovat, a z toho vyplývající důsledky: nemít přátele (což dobře koresponduje s ostatním), domov, kam se rádi vracíme, a který bychom si zařídili pěknými věcmi a knihami, ale musíme rádi přijmout trvalé žití v ubytovnách a jako kulturu časopisy, paperbacky a televizi, která bude po celém světě prakticky stejná - senzace ve zprávách, sex a thrillery. Místo vytváření trvalých mezilidských vztahů se musíme spokojit s dočasnými a ještě rozptýlenými po světě. Není to ale zase nic zbrusu nového; to vše v malém měřítku již známe: je to život montérů, námořníků a podobně, koneckonců za Rakouska to do jisté míry býval i život státních úředníků.

Tyto všechny věci nemusíme přijímat s nadšením, ale jak bylo řečeno výše, nic se prostě nedá dělat, a čím dříve si tuto nutnost uvědomíme a přijmeme ji, tím lépe pro nás. Možnost volby prostě nemáme. Není to samozřejmě dáno tím, že by se tak usnesli zlí starci-kapitalisté, jsouce prodchnuti nenávistí k pracujícím. Systém prostě pracuje sám. Člověk přece nechová obzvláštní nenávist třeba ke komárům. Pro lidi z vedení světových ekonomik je představa, že by se měli o zisky dělit s obyvateli, stejně absurdní, jako představa, že by lidstvo mělo dát veškerou svoji techniku a vědu do služeb, řekněme, úhoře.

V těchto poměrech ovšem přestávají platit ustálené názory na morálku, a zde si musíme si uvědomit, že množina názorů, které nazýváme morálkou, vznikla v určitých společensko-ekonomických podmínkách, jako jejich odraz, a korigovala se výběrovým principem. Musíme zapomenout na to, co se chápe pod pojmy slušnost, ohleduplnost apod., přijmout fakt, že jiný člověk není kolega, kamarád nebo soudruh, ale konkurent a nepřítel, kterého je třeba pouze využít, ale v žádném případě mu nelze nezištně pomoci, je možno a dokonce žádoucí ho podrazit, nebo mu uškodit jakýmkoliv způsobem - t.j. vyřadit ho ze hry, a je třeba v tomto směru na sobě pracovat a vychovávat tak důsledně děti. Pokud budu dost bezohledný, budu úspěšný, a o to jedině půjde čím dál tím víc. To automaticky platí ve vrstvě privilegovaných, a tím víc to musí platit pro humiliores, mám-li mít naději dostat se mezi honestiores. V praxi to znamená, starat se o soukromí druhých, dávat pozor, co kdo o kom řekne a na patřičná místa to buď donést, nebo vydírat. Není špatné vědět o mimomanželském poměru. Jsou to informace, a ty mají svoji cenu - to je totiž do důsledku dotažené kapitalistické myšlení. Z kapitalistického pojetí nevyplývá žádné vnitřní omezení - je zde pouze jediný princip: maximalizace zisku -, a pokud se o omezeních mluví (například slušnost), jsou uplatňována zvenčí systému; nejsou jeho organickou součástí a ze základní věty je nelze obecně odvodit.(Tady mám na mysli, že třeba poctivost funguje v souladu s hlavní větou kapitalismu pouze jde-li o prostředí, kde jsou rovnocenné subjekty. Prostě podvedu-li někoho, příště to on může udělat zase mě, je stejně silný. Jiné je to ale, jsem-li já silný monopol) . To všechno se musíme dokonale naučit a zvládnout, a když ne my, tak naše děti.

Je to víc než odborné znalosti. Že nesmíme dětem vštěpovat naše představy o morálce je možné dokázat aparátem teorie regulace. Co je tím míněno (pro čtenáře neovládající tento aparát tj. kterým by nic neřeklo vysvětlení používající termíny jako je časová konstanta, zpětná vazba atd.).

Má-li být regulovaný systém stabilní, (jiné tj. nestabilní systémy, jsou používané minimálně, např. atomová bomba je nestabilní systém), musí být vybaven regulačními prvky, které jsou součástí systému, a které při odchylce systému od nastaveného pracovního bodu opět systém vracejí zpět, neboli působí proti výchylce, proti vlivu, který výchylku vyvolal. To je záporná zpětná vazba, nejdůležitější prvek stabilizace systému. Doba za kterou začne působit tato vazba se nazývá časová konstanta regulačního obvodu, a je velice důležitá zejména při časově proměnném působení na systém, neboť je nutné stihnout udělat opravy na vlivy, které odchylku způsobily. Například, jestliže řídím auto a blížím se k příkopu, pootočím volantem (regulace). Jestliže časová konstanta je příliš dlouhá (mikrospánek) vjedu do příkopu.

Při výchově dětí je časová konstanta asi 25 let. Jestliže se během těchto 25 let zásadně změní poměry ve společnosti (tj. systému), bude mít dorůstající generace zcela jiná měřítka hodnot, než je již žádoucí pro stabilitu systému. Zpětná vazba je tedy neúčinná a regulace selhává (tento efekt an sich je ostatně známý v kulturní antropologii). Toto je naprosto nový jev v historii lidstva. Během civilizačního vývoje najdeme dost paralel k současným jevům, avšak toto je novum. Dosud nikdy v historii se neměnily podmínky tak rychle, aby docházelo k zásadním změnám v průběhu jedné generace. Generace vždy dorůstaly do prakticky stejných poměrů jako byly za jejich rodičů, to znamená, že své životní zkušenosti rodiče mohli předat dětem, tyto je pak s úspěchem mohli požít ve svém životě a opět je předat dál. Systém byl tím v dosti stabilní, i po velkých odchylkách (30-ti letá válka) se vrátil vcelku do původního stavu. Souviselo to výrazně s technologickým prostředím. Rychlý technologický vývoj má za následek rychlé společensko-ekonomické změny v systému. Nyní by se měly definovat nové mechanismy regulace.

Nyní si osvětlíme, co je to morálka a její vlastnosti.

Základní teze přístupu: musíme se držet zásady Marxe a Einsteina : pochybovat je nutno o všem, o všech věcech, které se zdají samozřejmé a nezpochybnitelné, včetně této zásady samé.

Morálka je množina základních etických pravidel a norem, o nichž se nedebatuje (axiomy)

Lze ale dokázat, že morálka je proměnná v čase:

Zde je třeba se soustředit na filozofické aspekty celé věci v širším kontextu. Jsem přesvědčen, že názor na morálku je poplatný historii, kde se vyvinul ve zcela jiném společensko-ekonomickém kontextu, a dnes je již pasé. Proto ústředním bodem těchto úvah bude zkoumání, zda existují etické invarianty (tj. etické normy, o nichž lze prohlásit, že mají nadčasovou platnost), případně kovariantní funkce, podle kterých bychom mohli rozhodnout o "etičnosti či neetičnosti" nějakého postupu. Zdá se nesporné, že etické normy v každém okamžiku existence jakékoliv společnosti (může jít třeba jen i o několik jedinců, např. trosečníci) jsou determinovány v zásadě třemi hlavními vlivy: historií (setrvačností), prostředím (např. klimatem: jiné etické normy ve vztahu k vodě u pouštních kmenů, a jiné u Laponců, kde je voda spíše na obtíž), a technologií, resp. technologickým prostředím. Třetí vliv, který je pro nás v tuto chvíli nejzajímavější, je vliv technologie na etiku. Tento vliv je jednak nepřímý, tím, že determinuje životní prostředí a životní úroveň (např. laciná efektivní výroba vede až k plýtvání zdroji i finálními výrobky a mění náš vztah k nim, což právě vynikne v historickém srovnání se vztahem lidí k výrobkům dříve) z nichž se etické normy odvozují, a jednak přímý, který ale není pro náš případ důležitý.

Nyní je již zřejmé, že etické normy jsou dynamicky proměnné v čase (v závislosti na více proměnných a mnoha parametrech systému), ale zřejmě neexistují invarianty, abychom mohli prohlásit, že jednání, které bylo odsouzeníhodné před, řekněme 100 lety, je nezbytně odsouzeníhodné dnes. Nicméně: pokud tyto invarianty přece jenom existují, daly by se odvodit pouze z podmínek rovnováhy systému. Přijmeme-li názor, že "systém lidstvo" (tj. společnost) je "homeostatický regulátor", tj. systém, který má tendenci se chovat stabilně tím, že automaticky vyrovnává odchylky od pracovního bodu - jiný model společnosti totiž asi nemá smysl: byl by nestabilní, a tedy by buď prakticky nevznikl, nebo by mohl kdykoliv nekontrolovatelně zaniknout, a to stěží může být smyslem jakéhokoliv systému - pak by tyto invarianty musely podporovat stabilitu systému. To by ovšem chtělo důkladnější rozbor, ale je zřejmé, že smysl (cíl, poslání, funkce) nějakého systému stěží může být v jeho neexistenci.

Společenské systémy jsou sice v klasifikaci obecné teorie systémů zařazeny do třídy 8, ale lidstvo jako celek můžeme, myslím, s přijatelnou mírou nepřesnosti zařadit do třídy 3 jako "kybernetické systémy"(myslím totiž, že systém továrny nebo obce je co do vazeb složitější než lidstvo jako takové). Nejde bohužel o plně deterministický homogenní a isotropní systém. Jde o systém spíše stochastický, nehomogenní, kde jednotlivé subsystémy pro tento pohled bereme jako prvky systému a v těchto intencích se snažíme definovat stavově přechodovou charakteristiku.

Morální chování by tedy bylo takové chování, které by podporovalo stabilitu "systému lidstva", přičemž stabilitou myslíme rovnováhu stabilní a eventuálně indiferentní, nikoli labilní.

(Zase tu je ovšem otázka, do jaké míry jsou neproměnné v čase podmínky stability. Rovněž musí platit obecný princip kovariance- funkce se nesmí měnit při jiném popise [přenesení do jiného prostředí].)

Stabilita znamená rovnovážný stav. V možných stavech systému obecně může být více než jeden rovnovážný stav (nemusí být žádný). Pravděpodobnost těchto stavů se obecně liší, ale z hlediska vnějšího pozorovatele se chovají stejně. Následná analýza by měla zpracovat možné rovnovážné stavy "systému lidstvo", podmínky stability, pravděpodobnost jednotlivých rovnovážných stavů a pravděpodobnost přechodu jak mezi jednotlivými rovnovážnými stavy, tak pravděpodobnosti přechodu do nerovnovážných stavů a podmínky, za kterých k tomu dojde, včetně pravděpodobnosti, že ke vzniku těchto podmínek dojde. Výsledkem bude diskrétní množina možných stavů systému. Tuto analýzu ale musí zpracovat filozof znalý základů termodynamiky.

Takže praktický závěr: nemůžeme dětem vštěpovat morální principy, které vesměs uznáváme my, ale takové, které budou aktuální za 25 let. Neměly by působit proti stabilitě lidstva, a dají se vyjádřit jednou větou: jediná morální hodnota je úspěch.

V souladu se současným mylným pojetím morálky vidíme opět pokus o vývoz idejí. USA (a vůbec západní země) se pokoušejí o vývoz svého pojetí společnosti tj. demokracie a svobody (tzv. lidských práv) ve své interpretaci. Toto své pojetí považují za jediné správné a možné a kdo (která země) toto neuznává, stává se nepřítelem (s nálepkou terorismu, a teroristy přece musíme z morálních důvodů fyzicky likvidovat). Nechme teď stranou fakt, že je za tím snaha o vliv (země uznávající jiné hodnoty než americké pojetí svobody a demokracie je na USA nezávislá), a za tím zase jdou ekonomické zájmy monopolů. Určití idealisté však tomu skutečně věří ( že totiž USA přinášejí výhradně svobodu a na ni obyvatelé té které země netrpělivě čekají s otevřenou náručí). Není to poprvé v historii, co se něco podobného děje. První byl masivní vývoz křesťanství do Afriky a Ameriky, pak ideály VFR - lidská práva - dále vývoz revoluce v prvních letech po VŘSR. Vždy to bylo v zájmu té pravé věci, potažmo civilizace. Ve všech těchto případech byli iniciátoři vývozu přesvědčeni, že dělají správnou věc (přičemž byli z pozadí podporováni obchodníky), ale v intencích své interpretace morálky, která nejde objektivně dokázat. Je to subjektivní morálka, a jednoduše nelze rozhodnout, které dát přednost. Je to prostě vnucování svých představ někomu, kdo má představy jiné a objektivně nelze říci, že horší. Je ovšem také jasné, že současný problém dodržování čí porušování lidských práv je pro politiky USA čistě účelový, a jistě mu ani náznakem sami nevěří.

Lze proti globalizaci účinně bojovat?

Jsou dvě cesty boje proti globalizaci a obě jsou obtížné. Jedna je forma masového individuálního terorismu, ta nemá velkou naději na skutečný úspěch, druhá je legální s využitím OSN; ta také nemá velkou naději. OSN totiž zdegeneruje na UNESCO, pokud alespoň něco, jinak v mezinárodně politické sféře, pokud vůbec VS a RB bude existovat, tak bude stejně funkční, jako dřívější SN. Stejně již dnes čeká jen ránu z milosti. Pokud ale dílem čiré náhody by tomuto nedošlo, a naopak by se státy vzchopily k obraně, asi jediná cesta by byla zřízení při OSN instituce na způsob berňáku, ovšem s nadnárodní pravomocí, s možností vybírat daně od nadnárodních monopolů. Daně takové, aby se z nich mohli financovat náhrady škod v jednotlivých státech způsobených právě těmito monopoly. Muselo by to být doprovázeno zřízením účinného mocenského orgánu, schopného výběr této daně vynutit, a to třeba násilím. Jinak by to asi bylo zcela bezúčinné. V současné době víc než kdy jindy by bylo potřeba naplňovat heslo "proletáři všech zemí, spojte se", ale současně víc než kdy jindy je to obtížné. Má-li být například v důsledku rozhodnutí vedení nadnárodního koncernu přesunuta výroba z Čech do Brazílie, jak přesvědčí čeští dělníci dělníky brazilské aby solidárně odmítli na této zakázce pracovat? Jaký je zde vzájemný pocit soudržnosti? (vzdálenost, jazyková bariéra atd.) Nehledě k rozdílu v životní úrovni: opravdu budou dělníci, kteří možná doslova umírají hladem, solidární s českými dělníky, aby tito mohli dál bydlet v přijatelných podmínkách, slušně jíst a jezdit svým autem na chatu? Anebo naopak: vzdají se čeští dělníci svého životního niveau ze solidarity k hladovým brazilským dělníkům? Toť jest jádro pudla. Asi ne - každý si bude sobecky, nicméně pochopitelně snažit udržet svoji životní úroveň.

Ještě jeden závěr na závěr:

Globalizační dopady nelze posuzovat etickými normami, které máme dosud povědomí, neboť okolní prostředí, které etiku determinuje, se rychle mění.

Z pohledu života na Zemi jsou důležité rovnovážné stavy systému. Musíme ale náš pohled přece jenom zúžit na biologický druh člověka, jinak by byla přípustná i nukleární válka, neboť nějaké bakterie a mechy přežijí vše, kromě vesmírné katastrofy.

Pak z hlediska systémového je lhostejné zda máme stabilní systém v němž na nepatrný počet bohatých pracují ostatní v otrockých podmínkách, nebo zda jde o systém, kde dochází k adekvátnímu přerozdělování. Důležité je pouze, zda jde o rovnovážné systémy, a nelze objektivně rozhodnout, který systém je "morálnější". (Lze objektivně říci, že, například, systém zisku, který vede ke kácení deštných pralesů rychleji, než se stačí obnovovat, je nemorální, neboť je nestabilní - vede k celosvětové katastrofě nedostatku kyslíku). Nikde ale není řečeno, že ti otroci mají být s daným stavem věcí spokojeni a nemají provést revoluci, vedoucí k jejich lepšímu životu, pokud to bude v rámci jiného stabilního stavu systému.

Text vznikl na jaře roku 2001.