Židovská otázka

Nemyslete si, že skutečně zamýšlím rozvířit „židovskou otázku"! Ten nadpis je pouhý žert. Rozvířit tak kolosální otázku, jako je postavení Židů v Rusku a postavení Ruska mezi jehož dětmi jsou tři milióny Židů, je nad mé síly. To bych si nemohl nikdy troufnout. Přesto smím přece mít na Židy vlastní názor. A tu se dovídám, že právě ten začal zčistajasna některé Židy zajímat. Od jisté doby od nich dostávám dopisy, kde mi vážně a hořce vyčítají, že na ně útočím, že „Židy nenávidím" a že je nechovám v nenávisti pro jejich nepravosti jako „vykořisťovatele", nýbrž právě jako takové, jako „plemeno Jidášovo, které prodalo Krista".

To mi píší vzdělaní Židé, tedy ti, kteří jako by se vždycky snažili (všiml jsem si toho, ale předem upozorňuji, že rozhodně nemíním svůj postřeh zobecňovat) dát člověku na srozuměnou, že při svém vzdělání nesdílejí „předsudky" svého národa, neúčastní se jako ostatní bezvýznamní židé náboženských obřadů, neboť na to se pokládají za příliš osvícené, ba dokonce že nevěří ani v Boha. Tady je mimochodem na místě poznamenat, že by všichni ti pánové z „vyšších židovských kruhů", kteří se tak zastávají svého národa, neměli tolik zapomínat na svého Jehovu a zříkat se ho. Není to ani zdaleka jen prohřešek proti národnímu cítění, nýbrž i v jiném, mnohem závažnějším ohledu. Je to snad zvláštní, ale Žid bez Boha je téměř nemyslitelný, bez Boha si jej vůbec nelze představit. To je však nesmírně široké téma, které prozatím ponechám stranou.

Mnohem více mě překvapuje, jak, z jakých důvodů jsem se octl mezi nenávistníky Židů vůbec, židovského národa jako takového? Sami ti pánové mi přece dovolují odsuzovat Židy alespoň zčásti — jako vykořisťovatele a pro některé jejich nepravosti, ale ve skutečnosti to jsou jen prázdná slova: ve skutečnosti je opravdu těžké najít někoho nedůtklivějšího a malichernějšího než vzdělaný Žid, a nikdo není také urážlivější. Ale přesto se ptám, kdy a čím jsem dal najevo nenávist k Židům jako národu? Protože nenávist k nim jsem ve svém srdci nikdy nechoval a ti Židé, kteří mě znají a stýkali se se mnou, to dobře vědí. Hned na začátku proto jednou provždy toto obvinění odmítám, abych se už k tomu později nemusel vracet.

Neobviňují mě z nenávisti proto, že jim říkám „židi"?

Předně jsem si nemyslel, že by na tom mohlo být něco urážlivého, a za druhé jsem slovo „žid", nakolik se pamatuji, používal vždy k vyjádření určité konkrétní ideje: „židi, židovina, říše židovského mamonu". Šlo o zcela konkrétní pojem, směr, charakteristiku století. Je možné se o tuto ideu přít, nesouhlasit s ní, ale nelze se urážet pro samo slovo. Ocituji jedno místo z dopisu velice vzdělaného Žida, který mi napsal dlouhý a v mnoha ohledech krásný list, jenž mě velice zaujal. Pisatel vznáší proti mně jedno z nejpříznačnějších obvinění z nenávisti k Židům jako národu. Jméno autora dopisu, pana N. N., zůstane samozřejmě v nejpřísnější tajnosti.

Mám však v úmyslu dotknout se jedné věci, kterou si vůbec nedovedu vysvětlit — Vaší nenávisti k „židům", jež se projevuje téměř v každém čísle Vašeho Deníku.

Chtěl bych vědět, proč pozvedáte hlas proti „židům", a ne proti vykořisťovatelům vůbec. Třebaže předsudky mého národa jsou mi stejně nesnesitelné jako vám a způsobily mi nemálo utrpení, nikdy nebudu souhlasit s tím, že tento národ má nestydaté vykořisťování v krvi.

Cožpak se právě Vy nedokážete povznést k pochopení základního zákona života každé společnosti vůbec, že totiž všichni občané jednoho státu, pokud plní všechny své povinnosti, jež jsou pro existenci státu nezbytné, musejí bez výjimky požívat všech práv a výhod, jaké stát svým občanům poskytuje, a že pro narušitele zákonů a škůdce společnosti musí existovat jedna a táž, pro všechny stejná míra trestu?. . . Proč mají být Židé omezováni ve svých právech, proč pro ně mají existovat speciální trestní zákoníky? Oč je vykořisťování od cizinců (Židé jsou přece jen ruští poddaní), od Němců, Angličanů, Řeků, jichž jsou v Rusku takové spousty, lepší než vykořisťování od Židů? Oč jsou ruští pravoslavní kulaci, hrobaři občiny, krčmáři a vydřiduši, kterými je teď Celé Rusko přímo zamořeno, lepší než Židé, jejichž působnost je přece jen omezena na určitý okruh? Oč jsou jedni lepší než druzí?

(Na tomto místě srovnává vážený pisatel několik známých ruských kulaků s židovskými, aby dokázal, že ruští kulaci si s nimi v ničem nezadají. Co to však dokazuje? My se přece našimi kulaky nechvástáme, neděláme z nich příklady hodné nápodoby, ale naopak zcela souhlasíme s tím, že špatní jsou ti i oni.)

Takových otázek bych Vám mohl položit na tisíce.

A Vy, jakmile začnete o židech, zahrnujete do tohoto pojmu celou tu nepředstavitelně zbídačenou třímilionovou masu židovského obyvatelstva Ruska, z níž přinejmenším 2 900 000 vede zoufalý zápas o bídnou existenci. A přitom jsou to lidé nejen mravně čistší než jiné národy, ale i než ten vámi tolik zbožňovaný ruský lid. Zahrnujete tam i úctyhodný počet Židů, kteří nabyli vyššího vzdělání a vynikli v nejrůznějších oblastech státní činnosti, vezměte si jen (na tomto místě je uvedeno několika jmen, ale necítím se oprávněn je uvádět, snad s výjimkou jména Goldštejnova, protože některým z nich by mohlo být nepříjemné, kdyby se dočetli o svém židovském původu.)

Goldštejna (padl v Srbsku hrdinskou smrtí za slovanskou ideu) a všechny, kdo pracují ve prospěch společnosti a lidstva. Vaše nenávist k Židům zahrnuje i Disraěliho, který pravděpodobně ani sám neví, že jeho dávní předkové pocházeli ze španělských Židů, a který samozřejmě neřídí anglickou konzervativní politiku v zájmu „židů" (?)...

Vy bohužel neznáte židovský národ jako takový, jeho život, jeho ducha, a konečně ani jeho čtyřtisícileté dějiny. Říkám bohužel, protože Vy, člověk rozhodně upřímný a absolutně čestný, poškozujete nevědomky obrovskou masu nuzujícího národa, mocní „židi", kteří přijímají ve svých salónech mocné tohoto světa, se ovšem nezaleknou ani tisku, ba ani bezmocného hněvu vykořisťovaných. Dosti však o tom, sotva Vás dokážu přesvědčit, že mám pravdu, zato bych si velice přál, abyste Vy přesvědčil mne.

Tolik úryvek. Dříve než vůbec začnu odpovídat (neboť nechci na sobě nechat tak těžké obvinění), povšimněte si těch zuřivých útoků a míry pisatelovy nedůtklivosti. Rozhodně jsem za celý rok, co vydávám Deník, nenapsal tak rozsáhlou stať proti „židům", aby mohla ospravedlnit tak zuřivý útok. Dále si nelze nepovšimnout, že se vážený pisatel, jenž se v těch nemnoha svých řádcích dotkl i ruského lidu, nedokázal vystříhat toho, aby o nebohém ruském lidu nemluvil až příliš spatra. Rusové sice opravdu nenechali na Rusku jediného nepoplivaného místa (výrok Ščedrinův), takže tím spíše se to dá „odpustit" Židům. V každém případe však tato slova skutečně dosvědčují, jak sami Židé pohlížejí na Rusy. Psal je člověk opravdu vzdělaný a talentovaný (jen si nemyslím, že zcela bez předsudků), co máme potom čekat od spousty Židů? Jaké city mohou asi chovat k Rusům? Neříkám to proto, že bych chtěl někoho obviňovat: je to přece tak přirozené! Chci jenom ukázat, že naši roztržku s Židy snad nezavinil jen ruský lid, že se její příčiny samozřejmě kupily na obou stranách a ještě se neví, na které straně víc. A teď řeknu pár slov na své ospravedlnění a co si o tom všem vlastně myslím. Přestože je to problém, jak znovu opakuji, nad mé síly, snad k něnu dokážu přece jen něco říci.

„Pro" a „proti"

Není jistě nijak snadné pochopit čtyřtisícileté dějiny národa, jako jsou Židé, jedno však vím rozhodně už předem: na celém světě není národa, který by se tolik nalkal nad svým osudem, který by neustále, na každém kroku, tak hořekoval nad svým ponížením, utrpením a mučednickým údělem. Člověk aby si nakonec řekl, že to snad někdo jiný musí vládnout v Evropě, mít rozhodující slovo na burze, a tím i v zahraniční politice států, v jejich vnitřních záležitostech i v otázkách morálky. Šlechetný Goldštejn mohl položit život za slovanskou ideu. Nemít však židovská idea tak velkou moc v celém světě, mohla snad právě ta loňská „slovanská" otázka být vyřešena ve prospěch Slovanů, a ne Turků. Dejme tomu, že lord Beaconsfield snad sám zapomněl na svůj původ ze španělských Židů (i když sotva), že ale v posledním roce „řídil anglickou konzervativní politiku" také v zájmu Židů, o tom se podle mne nedá pochybovat. Že „také ", to už se prostě nedá popřít.

Ale dejme tomu, že to je všechno jen takové mé ničím nepodložené plácání. I to jsem ochoten připustit. Přesto však nemohu zcela uvěřit nářkům Židů, že jsou vystaveni takovému trýznění, týrání a ponižování. Podle mého názoru je břímě ruského mužika a prostého ruského člověka vůbec snad větší než břímě Židů. Můj dopisovatel už v dalším dopise píše:

„Nejprve je nezbytné poskytnout jim (Židům) stejná občanská práva jako ostatním neruským národům žijícím v Rusku (jen si pomyslete, že je jim dosud odepřeno nejzákladnější právo — volit si svobodně místo pobytu, z čehož vyplývají spousty dalších velmi krutých omezení pro všechno židovské obyvatelstvo), a teprve pak je možné žádat, aby plnili své povinnosti vůči státu a jeho původnímu obyvatelstvu."

Pomyslete si však něco i Vy, p. pisateli, vždyť přece sám v témž dopise, jen na jiné stránce, píšete, že pokud jde například o Vás, „máte ruský dělný lid jako celek mnohem raději než hlavní masu Židů a že ho litujete mnohem víc (to jsou na Žida velmi silná slova). Jen si pomyslete, že v době, kdy Židé „trpěli tím, že jim bylo odepřeno právo svobodně si zvolit místo pobytu", trpělo třiadvacet miliónů „ruského dělného lidu" v nevolnictví, což bylo ovšem mnohem horší než „nemít právo svobodně si zvolit místo pobytu". A myslíte, žeje tenkrát Židé politovali ? Já si to nemyslím — na západě i na jihu Ruska by Vám na to mohli odpovědět zevrubněji. I tehdy se stejně jako dnes domáhali práv, která neměl ani sám ruský lid, křičeli a naříkali, jak jsou utlačováni, jací jsou mučedníci a že žádat od nich, „aby plnili své povinnosti vůči státu a ruskému obyvatelstvu", bude možné, až se jim dostane větších práv.

Pak přišel Osvoboditel a dal svobodu ruskému obyvatelstvu. Kdo se však na ně hned vrhl jako na oběť, kdo zneužil jeho neřestí, kdo je zapletl do svých odvěkých lichvářských sítí, kdo okamžitě nastoupil na místa bývalých statkářů všude, kde jen mohl a stačil, kdo je nahradil s tím jediným rozdílem, že statkáři sice lid krutě vykořisťovali, ale přece jen se snažili nepřivést rolníky úplně na mizinu, už jen ve vlastním zájmu, aby z nich nevysávali všechnu pracovní sílu, kdežto židovi je jedno, zda ji vysaje, stejně si vezme své a zmizí. Vím, že Židé hned, jakmile si to přečtou, spustí křik, že to není pravda, že jsou to pomluvy, že lžu, že věřím všem těm nesmyslům jen proto, že „neznám čtyřtisíciletou historii" těchto neposkvrněných andělů, kteří „jsou nejen mravně čistší než jiné národy, ale i než ten mnou tolik zbožňovaný ruský lid" (řečeno již uvedenými slovy p. pisatele).

Co na tom, že jsou mravně čistší než všechny národy na světě a samozřejmě než ruský lid, když jsem se právě v březnovém čísle Evropského zpravodaje dočetl, že v Americe, ve Spojených státech, se už židi hromadně vrhli na několikamiliónovou masu osvobozených černochů, využili nezkušenosti a neřestí vykořisťovaného plemene a už je ulovili do svých proslulých odvěkých „zlatých sítí". A představte si, když jsem to tak četl, hned jsem si vzpomněl, že totéž mě napadlo už před pěti lety, totiž že právě teď, kdy se černoši zbavili otrokářů, hrozí jim záhuba, protože se na ně jako na svou novou oběť hned vrhnou židi, kterých je na světě všude plno. To jsem si pomyslel a několikrát mi pak blesklo hlavou: „Jak to, že tam není nic slyšet o židech, že o nich není jediné řádky v novinách? Vždyť ti černoši musejí být pro ně hotový poklad. Mohou si ho snad nechat ujít?" A teď jsem se tedy dočkal, bylo to v novinách, stálo to tam černé na bílém.

A před deseti dny jsem měl možnost číst v Nové době (č. 371) velice charakteristickou zprávu z Kovna: židi se tam prý vrhli na místní litevské obyvatelstvo tak zuřivě, že by bezmála všechno vyhubili vodkou, kdyby nebyli nebohé opilce zachránili katoličtí kněží hrozbami peklem a abstinentními spolky. Osvícený pisatel se sice do krve rdí za své rodáky, kteří ještě dnes dají na kněze a věří v muka pekelná, ale zároveň sděluje, že vzápětí za katolickými kněžími se vzchopili i osvícení místní hospodářští činitelé a ve snaze zachránit lid před židovskými lichváři začali zakládat vesnické spořitelny a trhy, kde by si „chudobné masy dělného lidu" mohly koupit nejnutnější věci za reálnou cenu, a ne za cenu stanovenou židy. To tam tedy stálo, i když jsem si jist, že mne okamžitě někdo okřikne: to nic nedokazuje, i Židé sami jsou chudí a utiskovaní, všechno je obyčejný „boj o život" a jen hlupák nepochopí, že kdyby Židé sami nebyli tak chudí, kdyby naopak zbohatli, projevili by se hned z mnohem lidštějších stránek a celý svět by nad tím stanul v úžasu.

Vždyť ti černoši a Litevci jsou ještě chudší než židi, kteří z nich vysávají poslední síly, a přece (jen si přečtěte tu zprávu z JVové doby) se jim hnusí takové obchodování, na které se židi jen třesou. A pak — není těžké být lidský a šlechetný, žije-li si člověk v hojnosti a pohodě, kdežto — když „bojuji o život", to se ke mně radši ani nepřibližuj! Nemyslím, že by to byl zrovna andělský rys. A konečně, nevydávám přece ty dvě zprávy Evropského zpravodaje a JVové doby za nějaká zásadní a rozhodující fakta. Kdyby někdo chtěl psát dějiny tohoto plemene, rozšířeného po celém světě, měl by okamžitě po ruce statisíce právě takových a ještě významnějších fakt, takže jedno dvě navíc nehrají žádnou zvláštní roli.

Jedna věc je ale přece jen zajímavá: kdykoli budete totiž potřebovat, ať v bouřlivém sporu nebo ve chvíli tichého zamyšlení, nějakou informaci o Židech a jejich činnosti, nechoďte do veřejných knihoven, nepřehrabujte se ve starých knihách ani ve svých starých poznámkách, nenamáhejte se s hledáním. Stačí, když zůstanete sedět doma, vezmete do ruky první noviny, které se vám namanou, a přelétnete druhou nebo třetí stránku: určitě tam něco o Židech bude, a vždycky to, co vás zajímá, samá příznačná a stále táž fakta — jak. se zase kde vyznamenali. Uznejte přece, že to už samo o sobě něco znamená, že to něco dokazuje a odhaluje, i kdybyste o čtyřtisícileté historii tohoto plemene nevěděli ani zbla. Určitě uslyším, že všichni jsou posedlí nenávistí, a proto lžou. Velmi dobře se ovšem může stát, že všichni do jednoho lžou, pak se ale okamžitě nabízí jiná otázka: jestliže všichni do jednoho lžou a jsou tak posedlí nenávistí, odkud se ta nenávist tedy vzala, vždyť i všeobecná nenávist přece musí něco znamenat, „vždyť přece něco znamená slovo všichni," jak kdysi řekl Bělinskij.

„Svobodná volba místa pobytu!" Ale cožpak domácí ruské obyvatelstvo má naprostou svobodu volby místa pobytu? Nepřetrvávají snad dodnes ještě z dob nevolnictví nežádoucí omezení naprosté svobody pro prostý ruský lid, jimž už vláda dávno věnuje pozornost? Pokud jde o Židy, nikdo nepopře, že za posledních dvacet let jejich právo na svobodnou volbu místa pobytu vzrostlo. Objevili se aspoň tam, kde je v Rusku dříve nebylo nikdy vídat. Přesto si neustále stěžují na nenávist a omezování. Nevyznám se sice dobře v životě Židů, jedno však vím jistě a jsem ochoten se o to přít s kýmkoli — že totiž náš prostý lid nechová předpojatou, apriorní, tupou náboženskou nenávist k Židům jako „Jidášovu plemeni, které prodalo Krista". To můžete slyšet nanejvýš od malých dětí nebo opilců, kdežto všechen náš lid, a to znovu opakuji, pohlíží na Židy bez jakékoli apriorní nenávisti. Pozoruji to celých padesát let.

Měl jsem příležitost žít s lidem jako rovný s rovným na jedné ubikaci a spát s ním na jedné pryčně. Bylo mezi námi také několik Židů, ale nikdo jimi nepohrdal, nikdo se jich nestranil a neodháněl je od sebe. Když se modlili (a Židé se modlí nahlas a oblékají k tomu zvláštní šat), nikdo se nad tím nepozastavoval, nebránil jim v tom a nevysmíval se jim, přestože nic jiného se nedalo čekat od lidí, podle vašeho názoru tak hrubých jako Rusové, když je viděli modlit se, říkali naopak: „Je to jejich náboženství, oni se tak modlí!" Nechávali je na pokoji a obcházeli je málem s úctou. Naopak, právě tihle Židé se Rusů v mnoha ohledech stranili, nechtěli s nimi společně jíst, dívali se na ně málem spatra (a přitom kde? — v káznici!) a vůbec dávali neustále najevo, jak „domácími" Rusy pohrdají a jak si je oškliví. Stejně tomu bylo i v kasárnách po celém Rusku: zeptejte se, koho chcete, zda vojáci v kasárnách uráželi někdy Židy proto, že jsou Židé, a zda se vysmívali jejich víře a obyčejům? Nikde k ničemu takovému nedocházelo. Mohu Vás naopak ujistit, že v kasárnách i všude jinde prostý Rus naopak velice dobře vidí a cítí (a sami Židé se s tím ani nijak neskrývají), že Židé s ním nechtějí jíst u jednoho stolu, pohrdají jím, štítí se ho, straní se ho a jak to jen jde, vyhýbají se mu. A místo toho, aby se urážel, si klidně řekne: „Mají už takové náboženství, to jim jejich víra zakazuje, aby se s námi stýkali a společně jedli" (nedělají to tedy ze zlé vůle). A jakmile si uvědomí tuto hlubší příčinu, z té duše jim odpustí.

Mně však tu a tam bleskla hlavou fantastická myšlenka: co by se tak asi stalo, kdyby v Rusku nežily tři milióny Židů a osmdesát miliónů Rusů, ale naopak? Čím by se pro ně stali Rusové? Jak ti by je šikanovali! Přiznali by jim rovná práva? Nechali by je svobodně vyznávat jejich víru? Nenadělali by z nich rovnou otroky? Nejednali by s nimi ještě hůř? Nesedřeli by z nich docela kůži? Nesmetli by je z povrchu zemského, nevyvraždili do posledního muže jako kdysi ve středověku jiné národy? Ujišťuji vás, ruský člověk nechová k Židům apriorní nenávist, nýbrž nanejvýš antipatie, které ovšem mohou, zvláště v některých místech, dosahovat i značného stupně. To jistě, rozhodně ale nikoli proto, že jsou to Židé. Tyto antipatie nepramení z nějaké rasové nebo náboženské nenávisti, ty mají jiné důvody a vinu na nich nenese původní obyvatelstvo Ruska, nýbrž sami Židé.

Stát ve státě. Čtyřtisíciletá existence

Židé obviňují původní obyvatele Ruska z nenávisti, pramenící navíc ještě z předsudků. Když už přišla řeč na předsudky, co myslíte: mají Židé méně předsudků vůči Rusům než Rusové vůči Židům? Anebo více? Uváděl jsem vám příklady, jak se prostý ruský lid chová k Židům, mám teď před sebou dopisy Židů, žádných prosťáčků, ale vysoce vzdělaných mužů, a nevěřil byste, kolik je v těch dopisech nenávisti k „domácímu" obyvatelstvu Ruska. A hlavně si toho vůbec ani nejsou vědomi.

Aby se mohli po čtyřicet století, tedy téměř po celé trvání historického života lidstva, udržet na zemi a zachovat si ještě tak neporušenou a nerozbornou jednotu, aby tolikrát přišli o své území, politickou nezávislost, o své zákony, ba málem i o víru, aby všechno to ztratili a pokaždé se znovu dokázali sjednotit, obrodit se a k novému životu, byť v poněkud odlišné podobě, vzkřísit svou dřívější ideu, pokaždé znovu vytvořit sebe sama, své zákony a bezmála i víru — ne, tak životaschopný, silný a energický národ, že ve světě nemá obdoby, by nemohl existovat bez státu ve státě, který by si po celá nepředstavitelně strašná tisíciletí rozprášení a pronásledování neudržoval vždy a všude. Když říkám status in státu, nechci tím rozhodně nikoho z ničeho obviňovat. V čem tedy spočívá ten status in státu, jaká je jeho věčná a neměnná idea, v čem je její podstata?

Bylo by to dlouhé vykládání a v krátkém článku vůbec nepřipadá v úvahu, navíc možná i proto, že se ještě přes uplynulých čtyřicet století nenaplnil čas světa, nenastali jeho poslední dnové a lidstvo vynese svůj konečný soud nad tímto plemenem teprve v budoucnosti. I bez proniknutí do podstaty a hloubky problému lze však zachytit alespoň určité, přinejmenším vnější příznaky tohoto státu ve státě. Je to odcizenost a výlučnost, povýšené na náboženské dogma, izolacionismus, víra, že na světě existuje jen jediný národ, totiž Židé, a existují-li snad i národy jiné, jejich existenci není ani třeba brát na vědomí. „Vyčleň se z ostatních národů, odděl se od nich a věz, že od této chvíle nezná Bůh nikoho jiného než tebe. Ostatní národy vyhlaď, nebo je proměň v otroky, anebo z nich tyj! Věř, že tobě patří vítězství nad celým světem, věř, že všichni ti budou podrobeni. Shlížej na všechno kolem sebe s přísným pohrdáním a drž se stranou všech! I kdybys dokonce přišel o svou zemi, o politickou samostatnost, i kdyby plémě tvé bylo rozprášeno po celém zemském povrchu, mezi všemi národy, přesto věř v to, co ti bylo jednou provždy přislíbeno, věř, že se to splní, a zatím žij, pohrdej všemi, straň se jich, tyj z nich a — čekej, stále jen čekej..." To je podstata myšlenky státu ve státě. Kromě toho existují vnitřní, snad dokonce i tajemné zákony, které ji chrání a udržují při životě.

Říkáte, pánové židovští vzdělanci a oponenti, že to už je úplný nesmysl a ,existuje-li vůbec status in státu (tj. dříve existoval, teď už po něm zůstaly sotva znatelné stopy), tedy jen jako důsledek pronásledování ve středověku, ba ještě dříve, a na svět jej přivedl výhradně pud sebezáchovy. Přetrvává-li někde i nadále, zvláště v Rusku, pak jedině proto, že tam Židé nemají doposud stejná práva jako domácí obyvatelstvo." Ale mně se stejně zdá, že i kdyby se jim rovných práv dostalo, stejně by se svého státu ve státě ani za nic nevzdali. A nejen to, odvozovat jeho vznik pouze z pronásledování a pudu sebezáchovy není vysvětlení dostačující. Houževnatost žádného národa nevydrží na čtyřicet století boje o sebezáchovu, každého by omrzelo bojovat tak dlouho za uhájení vlastní existence. I nejsilnější civilizace světa se nedožily sotva poloviny této doby a ztrácely svou politickou sílu i rasovou vyhraněnost. Hlavní příčinou tu tedy nemůže být pouhý pud sebezáchovy, ale nějaká hybná idea, strhující i přitažlivá, tak světově významná a propastně hluboká, že o ní lidstvo, jak už jsem řekl, není zatím snad ani s to vyslovit svůj poslední soud.

Nepochybné je pouze jedno — že jde o ideu převážně náboženskou. Nyní je už nade vší pochybnost, že židovský národ vede v duchu svých ideálů i nadále k pevnému, zaslíbenému cíli jeho vlastní Prozřetelnost, nazývaná jménem někdejšího starozákonního Jehovy. A nelze si, to znovu opakuji, vůbec ani představit Žida bez Boha. Nevěřím tomu, že by neznabohy byli jejich vzdělanci, jsou všichni z jednoho těsta a bůh ví, co si ještě svět od vzdělaných Židů slibuje.

Už v dětství jsem čítal a slýchal legendu o tom, že Židé i teď vytrvale čekají na příchod Mesiáše, a všichni, nejbezvýznamnější stejně jako nejurozenější a nejučenější z nich, filozofové a kabalističtí rabíni, věří, že Mesiáš je znovu uvede do Jeruzaléma a svým mečem položí všechny národy k jejich nohám. Proto se prý přinejmenším převážná většina Židů nejraději věnuje obchodování se zlatem nebo ještě tak zlatotepectví. To všechno prý jedině proto, aby neměli, až k nim sestoupí Mesiáš, žádnou jinou vlast, aby nebyli připoutáni k cizí půdě, jež by jim patřila, a celý svůj majetek chtějí mít jen ve zlatě a skvostech, aby si jej mohli pohodlně odnést s sebou:

Vzejde nám na nebi zas hvězda denní, vezmeme talmud, všechno své jmění, s cimbálem, s šalmají povedem syny do země předků svých, do Palestiny.

Vyprávělo se to jako legenda, ale věřím, že taková je podstata židovské ideje, žijící v celém židovstvu jako instinktivní, neodolatelný pud. Aby se mohla podstata této myšlenky uchovat, je ovšem třeba co nejpřísněji zachovávat status in státu. A tak se uchovává. Nezrodil se tedy jen z pronásledování, nýbrž z jiné ideje...

Nosí-li tedy Židé v sobě takový zvláštní, ucelený, přísný vnitřní řád, který je spojuje v jednolitý a výlučný celek, stálo by ještě za to znovu zvážit jejich zrovnoprávnění s domácím obyvatelstvem. Pro Židy se musí samozřejmě udělat všechno, čeho si žádá humanita a spravedlnost, všechno, co vyžaduje lidskost a křesťanská přikázání. Budou-li však Židé, silní svými zásadami a principy, které jsou v naprostém rozporu s idejí, v jejímž duchu se alespoň dosud rozvíjela celá Evropa, dovolávat naprosto rovných práv s domácím obyvatelstvem, nezískají tím nakonec větší práva, větší výhody a výsady než samo domácí obyvatelstvo?

Židé budou ovšem poukazovat na jiné neruské národy, „které prý mají stejná nebo téměř stejná práva jako domácí obyvatelstvo, kdežto Židé mají nejméně práv že? rabíni zasvěcení do tajných židovských nauk.

všech, protože z nás, Židů, mají všichni strach a považují nás za škodlivější než všechny ostatní neruské národy. Čím jim ale můžeme škodit? Má-li židovský národ nějaké špatné vlastnosti, pak jedině proto, že sám ruský lid si svou nevědomostí, nevzdělaností, neschopností samostatně se rozhodovat, svou hospodářskou zaostalostí žádá prostředníka, vůdce, hospodářského poradce, věřitele, sám ho volá na pomoc a vydává se mu do rukou. Podívejte se například na Evropu: evropské národy jsou silné a duchovně samostatné, vyspělé, dávno si zvykly pracovat a dovedou také za práci vzít, a proto se nebojí poskytnout Židům veškerá práva. Slyšel snad někdo o škodách, které Francii způsobil tamější židovský status in státu?"

Úvaha je to zřejmě přesvědčivá, a přesto se nemohu udržet, abych alespoň mimochodem nepoznamenal: „Židům se tedy daří dobře tam, kde je lid ještě nevzdělaný, nesvobodný či hospodářsky zaostalý — tam je jim tedy hej!" A oni místo toho, aby svým vlivem zvýšili vzdělanost původního obyvatelstva, prohloubili jeho znalosti a učili je hospodařit, všude, kde se jen usadili, lid dále ponižovali a rozvraceli, takže tam humanita upadala ještě víc, úroveň vzdělání klesala ještě níž a bezvýchodná, nelidská chudoba a zoufalství se šířilo ještě hrůzněji. Jen se zeptejte domácího obyvatelstva našich pohraničních oblastí, co je hybnou silou Židů a co je po celá staletí hnalo vpřed. Dostane se vám jednohlasné odpovědi — nemilosrdnost. ,Po celá staletí je hnala jedině nemilosrdnost k nám, jedině touha týt z našeho potu a krve."

Veškerá činnost Židů v našich pohraničních oblastech spočívala výhradně v tom, že se s využitím místních zákonů snažili vehnat domácí obyvatelstvo do bezvýchodné situace a učinit je na sobě bezvýhradně závislým. Tady vždy nacházeli možnosti, jak využít práv a zákonů. Dovedli vždy udržovat přátelské vztahy s těmi, na nichž lid závisel, takže právě oni měli nejméně důvodů reptat, že ve srovnání s domácím obyvatelstvem mají jen malá práva. Měli zato u nás nemalá práva nad domácím obyvatelstvem. Dějiny našich pohraničních území dosvědčují, co se v průběhu desetiletí no a staletí dalo s ruským obyvatelstvem tam, kde se usazovali Židé. Nevěříte? Tak mi tedy uveďte jiný neruský národ Ruska, jenž by měl na domácí obyvatelstvo tak zhoubný vliv jako Židé! Nenajdete ho, v tomto smyslu si uchovávají ve srovnání s jinými národy Ruska svou originalitu, jež samozřejmě tkví v onom státu ve státě, dýšícím duchem právě té nemilosrdnosti ke každému, kdo není Žid, neúctou ke každému jinému národu a rase, ke každé lidské bytosti jiného než židovského původu. Lze to vše snad ospravedlňovat tím, že na Západě se prý jiné národy Židům ubránily, takže si za to všechno může ruský národ sám? Což to jde, místo pomoci vysát z ruského lidu v pohraničních oblastech poslední síly jen proto, že byl — a to jedině v důsledku krutých staletých politických podmínek — mnohem slabší než jiné evropské národy?

A když už poukazujete na Evropu, například na Francii, byl i tam vliv židovského státu ve státě sotva tak docela nevinný. Na minulém i dnešním úpadku křesťanství a jeho myšlenek tam ovšem nemají vinu Židé, nýbrž je to její vlastní vina, ale přesto nelze neupozornit na velký triumf židovstva, jemuž se za mnohé dřívější ideje podařilo podstrčit své vlastní. Lidé ovšem vždy a ve všech dobách zbožňovali materialismus a projevovali sklon spatřovat svobodu jen v právu zaopatřit se rentou, získanou s vynaložením všech sil a prostředků. Nikdy se však tyto snahy tak otevřeně a naléhavě nevyhlašovaly za nejvyšší princip jako v devatenáctém století. „Každý pro sebe a jedině pro sebe, a když styky s někým druhým, pakjen pro vlastní zisk" — toje mravní princip většiny dnešních lidí, vůbec ne špatných, ba dokonce pracovitých, kteří nikoho nezabíjejí ani neokrádají. Nemilosrdné nakládání s nižšími vrstvami, úpadek bratrských vztahů mezi lidmi, vykořisťování chudých bohatými, to všechno sice existovalo i dříve, ale nikdy nebylo prohlašováno za vrchol pravdy a vší moudrosti. Křesťanství to všechno vždy odsuzovalo, kdežto nyní se právě v tom spatřuje ctnost.

A není přece náhoda, že všude v Evropě vládnou na burze Židé, že oni uvádějí do pohybu masy kapitálu, poskytují úvěry, jako není náhoda, opakuji znovu, že určují celou mezinárodní politiku. Kam to všechno povede a co bude se Židy? Blíží se jejich království a bude nastoleno na celé zemi. Přibližuje se absolutní vítězství idejí, jež vymycují v lidech lásku k člověku, touhu po pravdě, křesťanské i národní cítění, ba dokonce i národní hrdost evropských národů. Přibližuje se naopak materialismus, slepá, nenasytná touha po osobním materiálním zajištění, touha nahromadit si každý sám a všemi prostředky co nejvíc peněz. A to vše se prohlašuje za nejvyšší cíl, za projev rozumu a svobody namísto křesťanské ideje spásy, spatřované v co nejtěsnější bratrské jednotě lidstva. Leckdo se pousměje a upozorní mě, že tohle všechno přece nezavinili Židé. Samozřejmě že nejen oni. Jestliže však Židé v Evropě definitivně zvítězili a začali tam prosperovat právě tehdy, kdy se tam prosadily tyto nové zásady a kdy byly dokonce povýšeny na mravní princip, nelze nedojít k závěru, že tu svou trochou do mlýna přispěli i oni. Naši oponenti poukazují na to, že Židé jsou naopak chudí, všude na světě, a v Rusku zvláště, že bohatých Židů je málo, všehovšudy malá špička bankéřů a burzovních králů, kdežto téměř devět desetin zbývajících Židů že jsou doslova žebráci, kteří se štvou pro kus chleba, nabízejí se za burzovní poradce a hledají, kde by urvali pár mizerných grošů.

Snad je to dokonce tak, co z toho ale vyplývá? Neznamená to, že už v samotné práci Židů (přinejmenším jejich valné většiny), v jejich kořistnictví, je cosi nesprávného a nenormálního, cosi nepřirozeného, co se vzápětí samo mění v trest? Byl třeba nebožtík James Rotschild špatný člověk? My přece mluvíme o celku a jeho ideji, o židovštině a židovské ideji, která namísto „neúspěšného" křesťanství zachvacuje celý svět.

Presto však nechť žije bratrství!

Co to ale povídám a proč? Jsem snad i já nepřítelem Židů? Cožpak jsem opravdu, jak mi píše jedna nepochybně šlechetná a vzdělaná židovská dívka (je to patrné už z jejího upřímného, vřelými city prodchnutého dopisu), cožpak jsem opravdu, jak říká, nepřítelem tohoto „nešťastného" plemene a „nevynechám jedinou příležitost, abych je krutě nenapadl"? „Vaše pohrdání židovskou rasou, jež nemyslí na nic jiného než na sebe" atd. atp. je očividné. Ne, proti té očividnosti se ohrazuji, popírám i sám fakt. Vždyť právě naopak přece říkám a píšu, že „všechno, čeho si žádá humanita a spravedlnost, všechno, co vyžaduje lidskost a křesťanská přikázání, musí se pro Židy udělat". Tak jsem to napsal, teď však bych chtěl ještě dodat, že se přes všechny uvedené argumenty rozhodně stavím za to, aby zákonná práva Židů byla maximálně rozšířena a je-li to jen trochu možné, aby byli naprosto zrovnoprávněni s domácím obyvatelstvem (N. B. a to přesto, že snad v některých případech mají už i teď více práv, anebo lépe řečeno, více možností jich využívat než toto obyvatelstvo).

Před očima mi samozřejmě hned vyvstane třeba takováhle vize: „Co když vesnická občina, která doposud zaštiťovala našeho ubohého ruského mužika od tolikerých běd, ztratí z nějakých důvodů půdu pod nohama a vzápětí se na tohoto z nevolnictví právě osvobozeného mužika, nezkušeného a neschopného uvarovat se pokušení, před nímž ho doposud občina chránila, vrhne naráz celá židovská obec? Vždyť to bude jeho konec! Všechno jeho jmění, všechny jeho síly padnou hned druhého dne do rukou Židovi a nastane doba, s níž by se nemohla srovnávat ani éra nevolnictví, ba ani tatarského jha."

Navzdory všem těmto „fantaziím" a všemu, co jsem právě vylíčil, jsem přesto pro to, aby Židé byli definitivně zrovnoprávněni s domácím obyvatelstvem, protože nám to přikazuje Kristův zákon a křesťanské zásady. Je-li tomu ale tak, proč jsem popsal tolik listů papíru a co jsem jimi chtěl vlastně říci, když si tak odporuji? Jde totiž právě o to, že si neodporuji, že ze strany Rusů, domácího obyvatelstva, nevidím žádných překážek, které by stály rozšíření práv Židů v cestě. Zato ale tvrdím, že mnohem víc těchto překážek je na straně Židů, a jestliže se ještě nestalo skutkem to, co bychom si z celého srdce přáli, mají na tom Rusové daleko menší vinu než Židé sami.

Podobně jako u prostého Žida, který se nechtěl stýkat s Rusy a jíst s nimi u jednoho stolu, a oni se na něho proto nejenže nezlobili a nemstili se mu, nýbrž ho naopak chápali a omlouvali tím, že „to dělá přece proto, že mu to přikazuje jeho náboženství", setkáváme se velice často i u židovské inteligence s týmž nesmírně přezíravým pohrdáním Rusy. Vzdělaní Židé vykřikují, jak milují ruský lid, jeden z nich mi dokonce psal, jak je mu líto, že ruský lid nezná náboženství a vůbec nic ze svého křesťanství nechápe. Na Žida je to až příliš silně řečeno a jeho slova vyvolávají jen otázku: co dokáže pochopit z křesťanství sám ten vysoce vzdělaný Žid? Pochybovačnost a pýcha je pro nás, Rusy, jednou z nejnepřijatelnějších vlastností židovského charakteru. Kdo z nás, Rusové či Židé, je méně schopen porozumět tomu druhému? Dávám, přisámbůh, za pravdu spíše Rusům: Rusové alespoň nechovají (a tím jsem si jist) k Židům náboženskou nenávist.

A kdo má víc jiných předsudků ? Židé lamentují, že byli po celá staletí utiskováni a pronásledováni, že chtějí-li Rusové pochopit jejich povahu, musejí to vzít v úvahu. Dobrá, bereme to v úvahu a můžeme to i dokázat: mezi ruskou inteligencí se už nejednou ozývaly hlasy ve prospěch Židů. A co oni? Brali snad nebo berou alespoň nyní v úvahu, když si stěžují na Rusy a kladou jim za vinu svůj úděl, kolik staletí útisku a pronásledování zakusil sám ruský lid? Lze snad tvrdit, že ruský lid za „celou svou historii" vytrpěl méně běd a zla než Židé, ať žili kdekoli? Lze snad tvrdit, že by se židi velice často nespojovali s jeho utiskovateli, nepřekupovali od nich ruský lid a nezačínali ho sami utiskovat? To všecko tu přece bylo, skutečně bylo, vždyť to jsou přece dějiny, historická fakta. Nikdy jsme ale zato neslyšeli, že by se za to židovský národ kál, a přesto obviňuje ruský lid, že nemá Židy v lásce.

Avšak „staniž se, staniž se"! Nechť dojde k naprostému a duchovnímu sjednocení všech ras, nechť mezi nimi není rozdílu v právech. Především proto zapřísahám své oponenty a židovské pisatele dopisů, aby byli naopak k nám, Rusům, shovívavější a spravedlivější. Je-li jejich pýcha, jejich neustálý „chorobný odpor" k ruskému plemeni jen předsudkem, „historickou usazeninou", a netají se v nějakých daleko hlubších tajemstvích jejich zákona a řádu, pak nechť se to všechno brzy rozplyne a nechť se všichni v jednotném duchu a v naprostém bratrství spojíme ku vzájemné pomoci a k velkému společnému dílu — službě naší zemi, státu a vlasti. Nechť se zmírní naše vzájemné osočování, za-nechme už toho exaltovaného tónu, který nám brání jasně chápat věci. Za ruský lid se lze zaručit, že přes rozdílnost víry přijme Židy za své bratry, že bude tyto rozdíly respektovat jako historický fakt.

K naprostému sbratření je ale třeba bratrských citů na obou stranách. Kdyby mu Židé dali najevo alespoň trochu bratrských citů, aby jej v jeho odhodlání podpořili! Vím, že mezi židovským lidem lze již dnes najít dosti těch, kdo dychtivě hledají cesty k odstranění nedorozumění, a přitom, nechci to zamlčovat a tajit, jsou to lidé prodchnutí láskou k člověku. Právě proto, aby tito tak potřební a láskyplní lidé nepodléhali malomyslnosti a neklesali na mysli, i proto, abych rozptýlil jejich předsudky a tím jim ulehčil první kroky na této cestě, právě proto bych si jen přál, aby byla práva židovského národa maximálně rozšířena, anebo přinejmenším tak, jak to bude možné, totiž v té míře, v níž židovský národ prokáže, žeje schopen tato práva přijmout a těžit z nich bez újmy pro domácí obyvatelstvo. Dokonce by bylo možné, aby Rusové jako první trochu ustoupili a vyšli Židům několik kroků vstříc...

Otázkou zůstává, co všechno se podaří udělat těmto novým, dobrým lidem, kteří se začali mezi Židy objevovat, a nakolik jsou sami schopni podílet se na novém a krásném díle skutečně bratrského sblížení s lidmi jiné víry a jiné krve.

Fjodor Michaljovič Dostojevskij (11.11.1821 - 9.2.1881) psal Deník spisovatele, odkud je naše ukázka, v létech 1873, 1876–77, 1880–81.