Jak si Wall Street zaplatil vlastní pohřeb

Nová studie potvrzuje, že za chybné deregulace, které vedly k současné finanční krizi, může Wall Street vinit pouze a jedině sám sebe.

Zpráva vydaná ve středu organizací Consumer Education Foundation dokumentuje, jak finanční sektor platil miliardy dolarů za něco, co jej nakonec přivedlo do záhuby.

Dokument o 231 stránkách s názvem Vyprodáno: jak Wall Street a Washington prodaly Ameriku ukazuje, že finanční sektor investoval v posledních deseti letech více než pět miliard dolarů na nákup politického vlivu ve Washingtonu. Pro finanční sektor pracovalo na 3000 lobbistů, kterým se dařilo prosazovat deregulace a politická rozhodnutí vedoucí k současnému finančnímu kolapsu.

„Zpráva popisuje krok za krokem, jak se Washington systematicky podřizoval přání Wall Street,“ říká prezident kalifornské neziskové organizace Consumer Education Foundation Harvey Rosenfield.

„Programy z doby velké deprese, které by zabránily finančnímu kolapsu, byly zrušeny, zastaveny či odmítnuty, a varování těch, kteří viděli přicházející katastrofu, byla utopena v moři politických peněz,“ řekl Rosenfield. „Amerika byla zrazena a my platíme vysokou cenu – biliony dolarů – za tu zradu.“

Ze zprávy vyplývá, že vládní regulační a ochranné orgány, kongres i vládnoucí špička strávily na základě oboustrannosti posledních třicet let nemalou část svého času nepřetržitým nahlodáváním regulačního systému, který bránil finančnímu sektoru následovat své nejhorší instinkty.

Mezi lety 1998 až 2008 přispěly investiční firmy z Wall Street, komerční banky, hedgeové fondy, realitní firmy a konglomeráty pojišťoven politikům částku 1,725 miliardy a dalších 3,4 miliardy utratili za lobování – masivní finanční síla zaměřena na odstranění federálních regulací.

„Kongres a výkonná moc na tyto legální úplatky reagovaly pozitivně, rušily rozumná omezení, bránily čestným úředníkům v rozhodnutích, které by včas rostoucí problémy omezily a likvidovaly snahy vynutit dodržování pravidel,“ řekl čelní autor zprávy Robert Weissman z Essential Information.

„Progresivní eroze regulačních omezení vedla k záplavě špatných půjček a tsunami špatných sázek na tyto špatné půjčky,“ řekl. „Nyní je finanční sektor v sutinách.“

Zpráva dokumentuje tucet jednotlivých deregulačních rozhodnutí, které ve své součinnosti vedly k finančnímu kolapsu.

Například „nárůst kultury nezodpovědnosti“ byl umožněn zrušením zákona Glass-Steagall Act.

Zákon Financial Services Modernisation Act z roku 1999 zase formálně zrušil omezení z roku 1933, která zakazovala komerčním bankám nabízet investiční bankovnictví a poskytovat pojišťovací služby. Položky vymazané z účetních knih bank pomohly vytvořit podmínky, ve kterých banky investovaly peníze z běžných vkladových účtů do kreativních finančních instrumentů jako akcie kryté hypotékami a kreditními swapy – toto investiční gamblerství pak v roce 2008 otřáslo finančními trhy.

Zpráva dále upozorňuje, že bankovní regulační orgány měly v rukou moc, která by zastavila predátorské půjčování peněz, což by ochránilo majitele nemovitostí a zmenšilo současnou finanční krizi, jen kdyby si „na těch rukou neseděly.“ Za celé období 2002 až 2007 vystoupily federální orgány formálně proti půjčovatelům nekvalitních hypoték jen třikrát. Úřad na kontrolu měny, jehož povinností je dohlížet na 1800 bank, v létech 2004 až 2006 jen třikrát vystoupil na obranu spotřebitelů.

Další deregulační federální zákon, ze kterého měli prospěch půjčovatelé hypoték na úkor veřejnosti, se týkal omezení přenesené odpovědnosti. Podle tohoto zákona je (s určitým omezením) pouze původní půjčovatel peněz odpovědný za případné predátorské a nezákonné ustanovení v hypoteční smlouvě. Je-li hypotéka převzata třetí stranou, není už tato strana za nic odpovědná.

Zpráva zdůrazňuje, že tento zákon efektivně zajistil imunitu třetím stranám, které hypotéky akvírovaly, před jakýmikoliv problémy s původní půjčkou, a zbavil je odpovědnosti případně vyšetřit původní podmínky smlouvy. Wall Street mohl nekvalitní hypotéky koupit, přebalit, sekuritizovat včetně mnoha destruktivních, predátorských podmínek v původní smlouvě bez strachu, že by byl popotahován za nezákonná ustanovení v hypotéčních smlouvách.

Zákon odebral oklamaným dlužníkům možnost zákonně se bránit proti komukoliv kromě původního věřitele a typicky znemožnil obranu před zabavením nemovitosti bankou.

Další přestupky, které vedly k finanční krizi, zahrnovaly zákazy regulovat finanční deriváty a nahrazovaly je dobrovolnými regulacemi pro velké investiční banky a zrušení regulačních bariér mezi komerčním a investičním bankovnictvím.

Zpráva prezentuje data o příspěvcích finančních firem na politické kampaně a zveřejňuje investice do lobbingu, což podporuje tvrzení, že „politická rozhodnutí byla ovlivněna politickými výdaji a mimořádným lobbingem,“ jak se vyjádřil Weissman.

Například makléřské firmy investovaly v kampaních politiků více než 504 milionů dolarů a dalších 576 milionů do lobbování; komerční banky darovaly na kampaně 154 milionů a investovaly 383 milionů do oficiálně registrovaných lobbingů.

Individuální firmy utratily desítky milionů dolarů každá. Za poslední dekádu utratila Goldman Sachs více než 46 milionů na nákup politického ovlivňování, Citigroup více než 108 milionů a nyní už zkrachovalá Merrill Lynch 68 milionů.

Ze zprávy vyplývá, že finanční dary šly oběma hlavním stranám téměř stejně. 55 procent dostali republikáni a 45 procent demokraté. To přibližně odráží mocenské rozdělení před deseti léty. V posledních volbách 2008 dostali demokraté více než republikáni.

Finanční sektor rovněž posílil svou politickou moc umístěním bývalých čelních figur Wall Street do vedení regulačních orgánů včetně pozice ministra financí, v jehož křesle se vystřídali dva bývalí výkonní ředitele Goldman Sachs Robert Rubin a Henry Paulson.

Finanční firmy zaměstnávaly legie lobbistů. Jen v roce 2007 bylo na jejich výplatních listinách na 3000 nezávislých lobbistů. Pojišťovny si platily 1219 lobbistů a realitní firmy 1142.

Finanční firmy na místa lobbistů mohutně zaměstnávaly bývalé vysoce postavené členy státního aparátu. Výzkum dvaceti finančních firem ukázal, že 142 lobbistů zaměstnaných v létech 1998 až 2008 bylo rekrutováno mezi bývalými vysoce postavenými politiky výkonné moci nebo kongresu.

„Je nesmírně důležité identifikovat příčiny krize, máme-li ji zvládnout a zabránit, aby se neopakovala,“ řekl Weissman, když hovořil na téma relevance.

Dodal, že mnoho cestiček, kterými se deregulace vypravovala, bylo zdůvodňováno použitím kouzelné fráze „finanční inovace“ - magický výraz na Wall Street a ve Washingtonu.

„Naše zpráva vede k závěru, že ačkoliv v tom možná tu a tam byla nějaká inovace, která byla sociálně prospěšná, v obecné rovině sloužil tento výraz jako kódové slovo pro komplexnost. Byl to nástroj Wall Street, jehož účelem bylo zmatení zákazníků a investorů, vytahání peněz z nich a z celé ekonomiky a postavení domečku z karet, který se nyní zhroutil s katastrofálními důsledky.“

Zpráva požaduje, aby kongres přijal názor, že Wall Street nemá u stolu zákonem určené místo. „Tentokrát musí legislativa kontrolovat Wall Street, nikoliv Wall Street kontrolovat legislativu.“

„První důležité doporučení, které činíme, je zrušit všechna deregulační rozhodnutí, která jsme učinili,“ říká Weissman.

Mezi další doporučení patří zákaz určitých forem finančních instrumentů a zdanění finančních transakcí namířené na zpomalení spekulativních obchodů a snížení turbulence trhu.

Článek CORRUPTION-US: How Wall Street Paid For Its Own Funeral vyšel na serveru ipsnews.net 4. března. Překlad editor.