Smrt dogmatu

Idea, že geny tvoří schránku našich charakteristik, je známá také jako Ústřední dogma. To bylo dále rozvinuto jedním z objevitelů helikoidální struktury DNA Francisem Crickem, jenž tento termín poprvé použil v diskuzi v roce 1953, aby jej posléze potvrdil v článku vydaném časopisem Nature. Jeho název tehdy zněl: „Ústřední dogma molekulární biologie.“ Ačkoliv zhruba třicet let vědci neustávali ve vynášení na světlo anomálií, které s tímto dogmatem nebyly kompatibilní. Výsledky těchto experimentů vyžadují interakce mnohem komplexnější než jaké by byly ty, jež by šlo vysvětlit pouhým genetickým determinismem.

Jeden z mnoha problémů s Ústředním dogmatem byl například fakt, že počet genů lidského chromozomu nemůže obsahovat všechny informace nezbytné pro vytvoření funkčního lidského těla; je také nedostatečné, pokud má vysvětlit genetický kód struktury (a tím spíše její fungování) tak složitého orgánu, jako je mozek, nebo posuzujeme-li enormní množství neuronových spojení v našem těle. Dva prominentní učenci to vyjadřují následovně: „Majíce na paměti, že informace obsažené v lidském genomu musí zajišťovat rozvoj všech dalších struktur těla a nejen mozku, nepředstavuje toto více, než fragment požadované informace pro detailní strukturování kteréhokoliv z významných cerebrálních modulů a především ne strukturování mozku jako celku.“

Zpočátku se Projekt lidského genomu soustřeďoval na katalogizaci všech genů v lidském těle. Na počátku devadesátých let očekávali první badatelé, že jich objeví alespoň 120 000, minimum, které podle jejich projektů, by bylo nezbytné pro kodifikaci všech charakteristik tak komplexního organismu, jako je lidská bytost. Naše tělo vyrábí zhruba 100 000 bílkovin, stavebních prvků buněk, jež musí být všechny vytvářeny za absolutně přesné koordinace, aby byl život udržen. Na počátku Projektu lidského těla bylo hypotézou práce, že existuje jeden gen, který by nesl projekt vytváření každého z oněch 100 000 bílkovin, plus dalších 20 000 regulačních genů, jejichž funkcí by byla orchestrace celého toho tance bílkovinné organizace.

Čím více projekt postupoval, tím více se předpoklady o počtu genů redukovaly. Když byla katalogizace u konce, mapování ukázalo, že lidský genom je složený z pouhých 23 688 genů. Nesmírný symfonický orchestr genů, jenž byl očekáván, se zredukoval na dimenze kvarteta smyčců. Otázky vzešlé z tohoto nízkého počtu genů jsou následující: jestliže všechny informace požadované pro konstrukci a údržbu lidské bytosti – nebo jen jednoho jeho velkého orgánu, jako je mozek – nejsou obsažené v genech, odkud pocházejí? A kdo řídí komplexní tanec organizace té spousty systémů jednotlivých orgánů?

Ústřední bod výzkumu se tedy prozatím přesunul z katalogizace genů na reprezentaci toho, jak fungují v kontextu celého organismu, jenž se nachází ve „stavu systematické kooperace, v níž každá část ví, co dělá jiná část; každý atom, molekula, buňka a tkáň je schopná se zúčastnit požadované akce.“

Nedostatek genů s informacemi postačujícími pro vytvoření a ovládání těla představuje jen jeden z slabých bodů Ústředního dogmatu. Dalším je fakt, že geny mohou být aktivovány a deaktivovány jak z vnitřního prostředí tak z vnějšího prostředí těla. Vědci se učí více o procesu toho, jak se geny zapínají a vypínají, a jaké jsou faktory, jež aktivaci a dezaktivaci ovlivňují. Na našich pevných discích by mohlo být přítomna spousta informací a v daném okamžiku se může stát, že jich použijeme jen část. Kromě toho by tato data mohla být také modifikována, jako když opravujeme dopis, než jej odešleme příteli. Jedním z faktorů, jež mají vliv na to, které geny budou aktivní, je naše zkušenost, skutečnost absolutně nekompatibilní s doktrínou genetického determinismu.

A dokonce i naše zkušenosti jsou jen jednou částí obrazu. My sbíráme skutky a zkušenosti a potom jim připisujeme určitý význam, jenž velmi často jsou z mentálního, emotivního a spirituálního úhlu pohledu stejně důležité jako samotné skutky genetické aktivace. Objevujeme, že geny tančí s naším plným vědomím. Věda objevuje, že s pouhou výbavou fixní série genů v našich chromosomech je naše subjektivní zkušenost a způsob, jakým ji zpracováváme, velmi významná pro to, který gen bude aktivován.

Emoce a chování modelují mozek a souběžně stimulují formování neurálních cest, jež mohou posilovat stará schémata, nebo vytvářet schémata nová. Tak, jako se rozšiřují silnice (nezbytnost při zvýšení provozu), tak i při významném zvýšení myšlenek o dané matérii nebo když je určitá akce praktikována intenzívním způsobem, roste počet neuronů, které tělo vyžaduje pro zpracování těchto informací. Stejným způsobem, jako se zvyšuje muskulární hmota proporcionálně s fyzickým cvičením, tak se zvyšují i dimenze neuronových svazků, když jsou tyto tratě používány častěji. Dokonce i myšlenky, které formulujeme, kvalita našeho vědomí zvyšují tok informací podél neurálních cestiček. Podle Ernesta Rossiho: „Dalo by se říci, že význam je kontinuálně modulován komplexním a dynamickým polem molekul – kurýrů, které bez přestání čtou, přeskupují a přesyntetizovávají neuronové sítě ve schématech kontinuální přeměny.“ Abych to řekl synteticky - slovy jiného pionýra na poli medicíny: „víra se stává biologií“ našich hormonálních, neuronových, genetických a elektromagnetických systémů i všech komplexních interakcích, které z nich vyplývají.

Přeložila Kateřina Amiourová