Thajsko - díl V.

Začínáme poslední část našeho vyprávění o Thajsku. Je pondělí 2. února, zpátky se vracíme v pátek šestého. Máme tedy poslední čtyři dny. Vlastně tři. Poslední den budeme spát zase v hotelu v Suratthani. Ráno si balíme věci. Velký kufr opět necháváme v recepci v hotelu, jsou vstřícní a ochotní, ani za to nechtějí platit. S věcmi na tři dny v malém zavazadle odjíždíme autobusem do města Donsak. Po dvou hodinách jízdy vystupujeme v přístavišti. Už nás čeká ferri, která nás dopraví na ostrov Pha Ngan. Konečně vidím oceán.

Měl jsem dost jasnou představu, jak chci bydlet. Mělo to být v bungalovu na pláži někde na ostrově, který je mírně stranou turistického ruchu, ale ne úplně bez civilizace. Myslím, že ostrov Pha Ngan tomu přesně odpovídal. Moře kolem ostrova je rájem sportovních potápěčů, jsou tam korálové útesy s úžasnou podmořskou flórou a faunou.

Loď na ostrov je ze dvou třetin prázdná. Ačkoliv se do jejich útrob nasoukalo množství nákladních vozidel dopravujících na ostrov všechno včetně pytlů s cementem, stavebním materiálem a živých vepřů, cestujících je poskrovnu.

Dvě a půl hodiny plavby a vystupujeme na ostrově. Městečko Thong Sala nás vítá. Okamžitě se k nám vrhá smečka naháněčů do místních hotelů a podniků. Je jich snad deset. Strkají nám před oči obrázky svých ubytovacích zařízení, předhánějí se v nabídkách. V ceně je i taxi z přístaviště. Tvrdě si jimi prorážím cestu ven. Jeden černoch jde za námi až do ulic městečka. Když se zastavujeme, zastavuje se i on a zpovzdálí deseti kroků se tváří, že tam je jen náhodou. Ignorujeme ho.

„Taxi, chcete taxi?“ volá na nás muž v tuk-tuk. Říkají tomu taxi, ale je to samozřejmě klasický tuk-tuk. Až na ty ceny, což zjišťujeme vzápětí.

„Jo, chceme jet do resortu Haad Yao,“ povídám. Ten resort nám doporučil Honza a také jsme o něm četli v Průvodci. Nevěděl jsem ovšem, jak to tam vypadá.

„Haad Yao? Tak to bude za 300 bahtů (204 korun).“

300 bahtů? Zbláznil se chlap? Povídám: „300 bahtů je moc. Vždyť je to pět kilometrů.“

„Ne, ne, není to pět kilometrů, je to nejmíň dvanáct.“

Bylo to sedm. To jsem ale zjistil až později, když jsem si změřil vzdálenost na motocyklu.

„Tuk-tuk stojí v Suratthani 20 bahtů. Nemůžeš chtít 300.“

„Tady jsme na ostrově, tady je benzín drahý“ směje se.

Později jsem zjistil, že ceny za tuk-tuk jsou na ostrově opravdu pevně stanoveny a překračují normální ceny asi dvacetkrát. V každém případě jsem ale nemínil ustoupit. Podnikl jsem těžké vyjednávání. Argumentoval jsem, že pokud nesleví, najdeme si jiného, který sleví, a on přijde o business. Nakonec souhlasil s částkou 250 bahtů. I to bylo přemrštěné, ale budiž. Připadal jsem si jako Jiří Grossman v té povídce, kde pronesl památeční větu „nechci slevu zadarmo“ a položil na stůl dvě stovky. Uhádal jsem 50 bahtů, ale jako vítěz jsem se necítil. Nastoupili jsme a vyjeli.

Kolem nás se rozprostřela kouzelná scenérie. Po levá straně zelenkavé moře a bílé pláže, po pravé straně zelené vrcholky kopců. Palmy byly na obou stranách. Vozovka mimo to, že se neustále točila, chvílemi stoupala a chvílemi klesala. Míjíme hotelové resorty a ubytovací podniky, některé se zdají být opravdu kouzelné. „Tady mi zastavte,“ chce se mi křičet, ale mlčím. Třeba ten Haad Yao nebude zlý.

Nebyl. Ale nebylo to, co jsem si představoval. To, co jsem si představoval, jsem našel až poslední den – 100 metrů od našeho podniku. Slepý a hluchý jsem byl. A opět – byla to moje chyba, nemohu nikoho vinit. Měl jsem po vystoupení z tuk-tuk říci přiběhnuvšímu klučinovi, ať počká, že se porozhlédnu. Bohužel, někdy člověk reaguje tak, aby potěšil, když vidí, jak moc tomu druhému na vás záleží.

Jak jsem brzy pochopil, všechny hotely, hotýlky a soukromé ubytovny na tom ostrově víceméně zely prázdnotou. Odhaduji jejich naplnění na nějakých 30 až 50 %. Snad za to může ta zatracená krize, nevím. Ale faktem je, že ubytovat se bylo možno kdekoliv.

Klučina nás vítězně vedl do recepce. „Ukážu vám pokoje, pojďte.“ Komplex Haad Yao se skládal zhruba z pěti dvoupatrových domů, v každém bylo osm pokojů. Zavedl nás do prvního domu v přízemí. Pokoj byl krásný, všechno nové, čisté, velká terasa.

„A něco výše byste neměli?“

Jistěže měli. Vystoupali jsme do patra. Stejně hezký pokoj, stejně hezká terasa. Jen ten výhled nebyl na moře.

„Chtěl bych výhled na moře, nemáte něco takového?“

Měli. Ale musel bych přes silnici a pak do prudkého kopce. Stály tam jednotlivé sruby. Velmi hezké, ale zvítězila má lenost. K pláži bychom to měli skoro 200 metrů z kopce.

„No dobře, bereme tenhle.“ Ubytovali jsme se ve čtvrtém domě od pláže. K vodě jsme to měli asi 100 metrů.

Při vybalování věcí jsme zjistili, že nefunguje žárovka ve stropním svítidle nad postelí. „Nefunguje žárovka,“ informuji později v recepci.

Za chvíli tam byl klučina s novou. Koukám, co nese. Měl takovou tu úspornou žárovku, zkrátka zářivku. Kroutil jsem hlavou, protože vypínač byl vlastně stmívač. Chvíli jsem uvažoval, jestli se mám pokusit mu vysvětlit, že montovat zářivku tam, kde se zapíná stmívačem, je blbost, ale pak jsem nad tím mávl rukou. Když odešel, přešrouboval jsem zářivku do objímky pro druhý okruh, který se zapínal normálním vypínačem. Bohužel jediné žárovky, které v místnosti byly, byly buď zářivky nebo halogenky. Pochopitelně ani halogenová žárovka nemá ráda postupné zapínání stmívačem, ale bylo to lepší než zářivka.

Ty úsporné žárovky byly otravné. V každém jednotlivém hotelu, kde jsme byli, v každé kanceláři, obchodě, škole, všude, kam jsme přišli, měli pouze a jedině šetřící žárovky. Všude jsme měli problémy třeba číst, protože světlo bylo buď tvrdé, namodralé nebo u něj bylo možno zaznamenat jemné blikání ve frekvenci sítě. Všechny pokoje tak vypadaly neútulně – buď byly zality ostrým, jasným světlem jako operační sály, nebo naopak tonuly ve tmě několikawattových mini-zářivek. Zatracené šetření. Zlaté Edisonovy žárovky.

A jdeme na pláž. Moře je úplně klidné, jako kdyby to bylo jezero. Není žádný příboj. A mělčina pokračuje daleko do moře, několik desítek metrů od břehů jste stále měli vodu po kolena. Hm. Tak tohle mě trošku zklamalo. Mám rád zvuk mořského příboje. Ale člověk asi nemůže chtít všechno.

Ráno jdu do vedlejšího hotelu na internet. Zkontroluji Zvědavce a otevřu si iDnes. Najednou zpozorním. Vedle mne sedí dvojice. Neslyším, co říkají, ale periferním viděním zahlédnu jejich obrazovku. Měli tam také iDnes. Až jsem se lekl. Neměl jsem chuť se s nimi bavit (občas jsem morous, no a co?). Rychle jsem svou stránku zavřel, snad si toho nevšimli, a opustil stanoviště.

Motocykly nejsou moje silná stránka

Doporučují nám pronájem motocyklu. Motocykly k půjčení měl nejen každý hotel, ale snad každý krámek cestou. Sazba 200 bahtů na 24 hodin (130 korun) za motocykl s automatickou převodovkou a 150 bahtů (100 korun) za motocykl s manuálním řazením byla – v porovnání s cenou za tuk-tuk skutečně směšná. Beru automatiku.

Musím říct, že za celý svůj dlouhatánský život jsem nikdy neřídil motocykl. Prostě ten stroj je mi úplně cizí. Ale nakonec vždyť to nemůže být tak těžké.

Bylo.

Ukázalo se, že ta potvora si se mnou dělá co chce. Nebyl jsem pánem toho stroje. Já chci vpravo, ona jede jaksi šikmo. Já chci zpomalit, místo toho to přidalo. Chvíli mi trvalo, než jsem jakž takž koordinoval činnost plynu a brzdy.

K neznámu stroji se přidružila neznámá krajina a to, že se jezdí vlevo. Silnice sice dobré, ale občas v nich hluboké díry, kterým bylo třeba se včas vyhnout. A pak to stoupání a klesání.

Druhý den jsme vyjeli všichni tři i s Honzou na protější část ostrova do městečka Haad Rin, kde se každý měsíc koná Full Moon Party.

Povídám „Honzo, jeď pomalu, nejvýše 30, víš, jak se s tou motorkou peru.“

Rozjeli jsme se. Honza na mě brzy zapomněl a pálil to 40, 50, chvílemi i 60 km za hodinu. Pro mě to byla zabijácká rychlost, smějte se mi. Křečovitě jsem držel řídítka a snažil se neztratit ho z očí. V jednom okamžiku se mi podařilo ho dojet. „Zpomal, ty vole!“ řval jsem. Zpomalil. Pak už to šlo.

Před Hadd Rin čekala zrada. Vyjel jsem ze zatáčky a pode mnou – propast. Cesta prudce klesala, mohlo to být klesání snad 50 stupňů, snad víc. Nikdy jsem tak prudké klesání neviděl. A aby to bylo úplně na draka, dole nebyla rovinka, ale další zatáčka.

Uvažoval jsem, že sestoupím a motocykl snesu na zádech. Nebo že ho tam nechám a zbytek dojdu pěšky, město už nebylo daleko. Nakonec jsem jel. Pomalu, pomaličku, co noha nohu mine. Kdybyste mě viděli, asi byste se umlátili smíchy. Kolem mě svištěly na motocyklech děti i stařenky. Nikdo s tím neměl problém jenom já.

Nějak jsem to sjel. Za zatáčkou – co myslíte, že bylo? No ano, prudké stoupání. Stejně prudké, jako bylo předtím klesání. Ale nahoru to šlo lépe.

Zřejmě abych nevyšel ze cviku, tyto vražedné kopce tam byly tři za sebou. Dojeli jsme do Haad Rin, projeli městečkem kolem krámků a zaparkovali u pláže. S požitkem jsem z té pekelné mašiny sestoupil, zpocený jako myš.

Před očima se nám otevřela nádherná zátoka s nádhernou pláží. Tak tohle ANO. Věděl jsem hned, že jsme měli jet a bydlit tady a ne na druhém konci ostrova. Moře bylo zelenkavé, písek čistý a jemný a byl tam příboj. Vlny s bílou pěnou. K doplnění ráje kam oko chlípníka dohlédlo, ležely dívky. Některé nahoře bez (koupání nahoře bez není v Thajsku běžné, ale tady to – zdá se – tolerovali, některé v bikinách, skoro všechny hezké. Uf.

Full Month Party je na ostrově známá, pravidelná atrakce. Nezažil jsem ji, koná se vždy za úplňku a ten byl až několik dnů po našem odjezdu. Ale z toho, co jsem slyšel, a co jsem na vlastní oči viděl (viděl jsem „poloviční“ akci, myslím, že ji názývají Black Moon Party, bylo na ní méně lidí), musím říct, že se mi to líbilo. Úžasná atmosféra. Představte si technoparty na pláži. Na té při úplňku prý bývá 40 až 50 tisíc lidí, my jsme zažili jen několik tisíc. Hudba je hlasitá, ale nikoliv tak, jak bývá zvykem v českých podmínkách. Navíc reproduktory jsou namířeny směrem na vodu. A trvá to jen jeden večer, v podstatě několik hodin, nikoliv několik dnů a nocí. Kolem druhé ranní se zavírá. Samozřejmě, že tam jsou drogy a sex. Ale to tak nějak vyplývá z podstaty věci.

Jen nerad jsem opouštěl to místo.

Návštěva dvojzoborožců žlutozobých (Bucerottidae Hornbills)

Jedno odpoledne byli u nás na terase. Dvojice krásných velkých papoušků dvojzoborožů žlutozobých (Bucerottidae Hornbills). Samička (ta s tím červenožlutým zobákem) byla druhu Buceros rhinoceros, sameček (žlutý zobák) byl Great hornbill - Buceros bicornis. Jak mě poučil známý ornitolog, některé druhy hornbills žijí i v Africe a těžko se rozeznává, zda jde o samce nebo samici. Bucerotes jsou dvojího rodu a je jich 48 druhů. V jihovýchodní Asii žije 12 druhů.

Vypadali, že jsou zvyklí. Popocházeli po zábradlí a vůbec se nebáli. „Co já bych vám dal?“ Bylo mi jasné, že čekají pamlsek. Ale já jsem nic neměl. Vzpomněl jsem si akorát na pytlík ořechů a rozinek, co nám zůstal ještě z cesty. Nasypal jsem jim trošku na zem, ale příliš se jim nezavděčil. Něco sezobli, většinu nechali a čekali na další chod. „Počkejte, mám tu jablko“ a zmizel jsem v pokoji. Přinesl jsem jablko, ukusoval kousky a podával papouškům do obrovských zobáků. Jablko jim chutnalo. Nemívají ho často. V Thajsku jsou jablka drahá, musí se dovážet. Skoro nikdo je nejí, ani to příliš nechybí, upřednostňuje se místní, skvělé ovoce.

Vyplácal jsem na ty papoušky spousty záběrů. Konečně jsem viděl nějaké ptáky. Podle toho, co o Thajsku psali v turistickém průvodci, žije v této zemi 10 % všech ptačích druhů. Já jsem za celý svůj pobyt zahlédl všeho všudy asi pět ptáků, z toho tři v kleci. Toto byl můj první skutečný ornitologický úlovek. Ptáci, respektive jejich nepřítomnost, bylo pro mne asi jediné zklamání z té cesty.

Poslední den

Ráno balíme a vracíme se do Surattháni. A následující den zpátky do Kanady.

Nemám rád poslední dny. Zvlášť když jsem někde, kde se mi líbí. Viděli jsme něco málo z této podivné země a já tuším, že to byl jen zlomeček. Že většinu jsme nejen neviděli, ale ani netušíme.

Jaké je Thajsko? Kdybych měl hledat vhodný přívlastek, napadá mě, že syrové. Syrově krásné. V Thajsku je všechno tak nějak zesíleno. Jako pod zvětšovacím sklem. Když horko, tak pořádné, když slunko, tak vás spálí za deset minut, když déšť, tak nikoliv déšť, ale rovnou vodopád (nepršelo nám ani jednou, vím jen z vyprávění). Když jídlo, tak ostré natolik, že k němu potřebujete hasicí přístroj. Když příroda, tak divoká a ohromující, že lapáte po dechu. Když turistická atrakce, tak se jde na doraz. Ať to jsou sloni nebo plavání potmě v podzemní řece v jeskyni.

Ale ten původní, thajský svět se rychle vytrácí. Je to zřejmé. Thajci jsou pilný a vnímavý národ, který rychle přebírá (bohužel až příliš rychle) nejen výdobytky západní civilizace, ale i její zlozvyky. Viděl jsem v Thajsku obří, moderní budovy všech hlavních korporací, automobilek, počítačů, coca coly, výrobců léků i pneumatik. Mají tam už zaseknuté své nenechavé, smrtící drápy. Za několik roků už možná bude Thajsko úplně jinou zemí. Učesanou, civilizovanou. V jeskyních vybetonují chodníčky, postaví zábradlí a umístí cedule „nedotýkat se“. Sloni, pokud vůbec nějací zůstanou, budou chodit s turisty v kruhu po velkém dvoře. Jídlo přestane pálit jako čert, protože téměř každý turista se naučí větu „udělejte to méně pálivé“ a Thajci to brzy pochopí. Na vápencových ostrovech se objeví turistické hotely vtesané do skály, kam budou turisty dopravovat vrtulníkem. Ostatně stačí si porovnat Thajsko v roce 1983, jak je krásně popsal Petr Luc na svých stránkách, s mým vyprávěním a vidíte hned, jak se ta země už změnila – většinou k horšímu.

Zbývá poslední téma, kterého jsem se při svém vyprávění nedotkl, a sice thajské dívky. Jsou nádherné, ale nečekejte lechtivé historky, Zvědavce čtou i lidé, na kterých mi záleží. Místo sexu vám nabídnu jednu zcela neškodnou příhodu.

Bylo to při cestě zpátky na letišti v Bangkoku. Čekali jsme tam na letadlo do Londýna; přiletěli jsme ve tři odpoledne a další letadlo odlétalo o půlnoci. Měli jsme tedy 9 hodin čas. Seděl jsem v hale a z nedostatku jiné činnosti chytal lelky. Mou pozornost upoutala dívka u východu z haly. Měla v ruce složku s fotografiemi nějakého ubytovacího podniku a snažila se odchytit přilétající turisty a přesvědčit je, aby se ubytovali právě v něm.

Nevděčný úkol. Nemožný úkol.

Každý, kdo přiletěl, už zřejmě věděl, kde bude spát, a ti, kteří nevěděli, těmhle naháněčům (právem) nedůvěřovali. Za šest hodin, co jsem tu dívku pozoroval, se jí nepodařilo přesvědčit ani jediného turistu. Přesto pořád – jako pověstný Sisyfos – znovu a znovu zkoušela své štěstí. Myslím, že její plat byl závislý na tom, kolik hostů do podniku přivedla. Ale bylo to marné.

Bylo mi jí líto.

Přišel jsem za ní. „Promiň, čekám tady na letadlo. Vidím, že máš těžkou práci. Měla bys chuť na zmrzlinu nebo na kafe?“ To, co následovalo, se dá těžko popsat. Byl jsem po celodenní šichtě zřejmě první člověk, který s ní promluvil, který se díval na ni a ne skrze ni, který před ní neprchal jako před morem. Začala se ochotně bavit, úplně roztála. Zmrzlinu. Chtěla zmrzlinu. Šli jsme ji společně vybrat. Dala si malinovou s oříšky. Vedli jsme takové ty běžné řeči. Když zjistila, že odlétám, ptala se, jestli se ještě někdy vrátím. A že jí musím určitě zavolat. „Počkej, napíšu ti číslo.“ Šla se mnou před budovu a od kolegy naháněče si půjčila tužku. Psala mi číslo na kousek papíru. „Určitě mi zavolej. A tady je i můj email.“

Uvědomuji si, že to možná není dobrý příklad, já jsem těžil z toho, že ji celý den posílali do … víte kam. Kdybyste oslovili thajskou dívku na ulici, patrně byste zažili reakci mnohem odmítavější.

I v Thajsku jsem už zaznamenal stopy vražedného, západního feminismu. Přesto ale v místních dívkách pořád ještě zůstává kus thajské tradice.

Nashledanou, nikoliv sbohem, Thajsko

Zjistil jsem, že všude žijí lidé. Uf. To je objev, co? To jste nečekali.

Krátký pobyt, ale ta země se mi nějak zadřela pod kůži. Uvázla tam. Doufám, že se do ní vrátím.

Fotogalerie

• Na ostrově Pha Ngan
• Návštěva Bucerottidae Hornbills

Všechny díly našeho povídání o Thajsku

• Cesta
• Bangkok - město, které nikdy nespí
• Suratthani
• Národní park Khao Sok
• Na ostrově Pha Ngan