Morganatická společnost

Jeden z nejtriviálnějších přírodních zákonů říká, že organismus má takovou životaschopnost, jaký má vztah k pravdě. Máme smůlu! Naše společnost pravdy nehledá – ona pravdy vytváří hulákáním do hlásných trub. (Tam pod velkým nimbem, kde se uskutečňují hlavní transakce.“ Teď by to chtělo nějakou páku, tady to přitáhneme, tady utáhneme, co ještě prodáme už nic nemáme - tak jejich prachy soukromým pojišťovnám, půdu jsme již připravili...“)

Totéž bylo u Morgany – nad pravdou, vírou a pravostí – grálem, z nějž se všechno rodí - zvítězilo její velké ego s důsledkem rození nestvůr.

I tato společnost má takové morganatické schopnosti – na co sáhne, z toho jí ty nestvůry a nestvůrky lezou. Byla jednou idea, byla by se okotila, ale praly se o ni sobectví, hlupáctví, lenost a machinace. Z idejí zbyl paskvil, a máme: nesnášenlivou společnost, nadávky gender a multikulti, šílený systém rozdělování evropských a jiných dotací, pokřivený právní a policejní systém (který má na bohaté vždy krátkou ruku, za to chudé vezme vždycky u huby), nulové společenské záruky (značná zákeřnost), nulovou slušnost, vyrabovanou ekonomiku – to jen několik příkladů – a takové nějaké podobné bude i řešení současné ekonomické krize.

Jednou z příčin a zároveň důsledků vyhlašování pravd, resp. prohlašování nesmyslů za pravdy, namísto hledání pravdy, je ovšem zoufalá ztráta celé spousty důležitých antropologických vlastností, které se až dosud osvědčovaly jako výborní pomocníci pro přežití lidského rodu. Soucit, věrnost, pravost, schopnost lásky, solidarita, vášeň – jen z toho se totiž rodí správná a fungující spolupráce, soudnost, svobodná životní koncepce. Člověk není tak učenlivý, jak se domnívá. A i tuto učenlivost je schopen ztratit, až mu mediální masáž definitivně převrátí názor na to, co je a co není banální.

Částečně (???) se to již stalo.

Morganatická společnost nesmírně silně bojuje proti tomu, aby se v myšlení jejích jedinců uplatňovalo přirozené logo – ona chce poslušné jedince, jejichž myšlení bude založeno na takovém logu, jaké se sama rozhodla členům společnosti vtisknout – a jaké se hodí horním vrstvám. Jaké to logo je?

Především žádné informace, a co největší využívání atavismů ke tvorbě názorů s finančním profitem. Vyžaduje naprostou tvářnost vůči fenoménům, jako je lichva a spekulace, kdy jsou lidé uvrtáni do takových závazků, že v podstatě nepřebývají peníze pro rozvíjení dalších ekonomických aktivit, které by byly jen jejich – ty peníze, které lichva a spekulace vybere, odplývají sofistikovanými penězovody buď úplně do jiné země – nebo do zcela jiné oblasti, než jaká by mohla zakládat národní hospodářství a zaměstnanost . (Krok stranou – a přece blíže k umělému logu: jedna legenda praví, že Olof Palmer byl zavražděn proto, že chtěl dát zelenou čipování sociálních skupin stojících na okraji společnosti.)

Proč jsme přestali rodit děti? (Jak to, že z jednoho platu již nelze uživit více četnou rodinu? Jak to, že nás plození dětí nenaplňuje tomu divu přiměřeným nadšením?). Proč jsme nejhorší řidiči v Evropě? (Pravděpodobně: epidemiologická situace - vyšší procento vyšinutých řidičů – není tu klid k žití a slušnost také není akcentována)

Budu se věnovat tomu, co je to život s Morganou, a co bez ní, ještě na konci, ale teď představím případ, jaký je v normální české společnosti tabu – abych se pokusila čtenáři vrátit ztracené antropologické schopnosti. Jde o obranu – začnete považovat za banalitu tohle a tamto, pak se ovšem v banalitu proměníte vy sám – a úplně na konci může dojít k tomu, že samovyhlazení lidstva bude také jen jedna jediná, opravdová, nefalšovaná a naprostá banalita. Však také hlavní charakteristikou zla je, že je především „banální“.

Takže:

Jmenuje se Petra, ani jsem se jí nezeptala, jak se jmenovala za svobodna. Teď nosí jméno po bývalém manželovi Kovaříkovi - s nímž má tři děti - jako nějaký cejch, jak otisk těžké tlapy. Nesnadno říci, co přišlo dříve, co byl prvotní impuls a co následek. Zkrátka: Ital se rozhodl, že je ze svého pražského domu a bytu vystěhuje a sešlo se to tak, že rozvod se konal ve stejnou dobu.

Kovařík shrábl odstupné, ženě a dětem nechal 35 000 - neb on to má těžký, pracuje u MHD a bude muset platit alimenty na tři děti i komerční nájemné pro sebe. Že pro něj škudlila jak uměla, zřejmě uměla navařit na měsíc za 3 000 a že vychovávala děti, se nepočítá – ludra, nikdy nepracovala, tak teď může ukázat, jak umí hákovat! (Brali se, když jí bylo osmnáct, teď je jí třiatřicet a kromě dětí nic nestihla.).

Ludra sedí proti mně, na první pohled se zdá docela v pohodě, proč bych si nepřisedla! Hodíme řeč a ukáže se, že tato dáma do deště a nepohody zoufale shání práci (jakoukoliv) a nemůže ji sehnat. Chci vědět podrobnosti (maturitu nestihla – ale „chci si ji dodělat“ – velmi poslušná, tak to má být, rozumí signálům, které společnost vysílá).

Nějakou dobu mi to trvá, než zjistím, že příčinou nemožnosti sehnat práce je její momentální životní postavení a duševní stav. Nenápadný, ale přeci jen – psychiatrický nález. Shledávám rozběhlý stihomam („Ona mi v tom brání sociálka i policie, ať se vrtnu, kam se vrtnu, oni vědí, kam jsou a jsou tam napřed, oni si mne sledují na počítači přes internet“ ) a Stockholmský syndrom ve formě poly (k působitelům svého traumatu v zájmu zachování svého zdraví a života – podobně jako všichni vězni – navázala láskyplný vztah – nosí s sebou poslušně celou kupu úředních dokumentů, které rozhojňuje, a je evidentní, že vůči těm, kteří jí podrazili nohy, ještě nezahořkla a snaží se s nimi spolupracovat. Papírové dokumenty se rozhojňují, toť všechno.

Stále, ač odmítána, dochází na sociálku, na pracák. Hledala práci i ve věznici, dorazila i do prezidentské kanceláře – jako každá oběť – to myslím, zkoušejí všichni, nikdy se nedočkají ani jediného soucitného zachvění.).

Co se stalo: když se rozvedla a nalezla byt, sledovala ji sociálka jako rizikový případ. V zájmu dětí nejednali nijak v rukavičkách. Byl to stres.

Ona tvrdí, že jí šetření a pomluva zhoršilo postavení v práci. A že přišla o dva platy a protože jí ty dva platy ukradli, tak jí také dali zápočťák na dobu o dva měsíce kratší.

Praní se s nimi nepomohlo, dala to k soudu (jenže, jak víme, Petra není ani pozemek, ani jiná nemovitost, ani dlužní úpis, bude někomu stát za to, postavit se za její práva? Soudci neposkytují poučení a poradní pomoc ani jsou-li k tomu vyzváni, ex-offo jsou zavázáni soudci a hájí tak, aby se mu zavděčili a komerční advokáti se buď odmítají angažovat, nebo je za sloužitější ale plně hájitelný případ 100 000 málo).

Navíc - je: tam už známá jinak: když soud rozhodoval o péči o děti, ona se nedostavila – někdo ji na rohu okradl o mobil a peněženku a trošku zmlátil. Ošetření nedostala, policie s ní prý odmítla sepsat protokol.

Vím, že ta série špatných náhod může znít velmi přitažená za vlasy. (Měla jsem se déle hrabat v té její složce, to by objasnilo všechny nejasnosti). Ale takovéto řady vybočení z normálu se přesně stávají těžce traumatizovaným osobám. (Samotná ztráta obydlí může být považována za dost velké trauma – ochrana nájemníků stále klesá – tangenciálně se blíží nule.)

Realita postižené lidi přestává poslouchat. Kudy tím městem šli, jak to, že třeba pochůzku z Vinohrad do Bohnic vzali přes Spartu a trvalo jim to 6 hodin, než tam došli, kudy šly peníze – a kam zmizely, nevědí nic. Nevědí, kde mají hlavu, zmizne jim ego a okolí se nadřazuje – už to je bolestivé.

Vznikají velmi stresové situace, kdy daný člověk úpěnlivě prosí o pomoc, ale čím větší z něj vyzařuje zoufalství, s tím větším odporem, ponižováním, naschvály a podrazy se setkává. Od soudu k sociálce, od sociálky k soudu – jak putování mezi Herodem a Pilátem. Opakovaně.

Jo: podařilo se mi rozklíčovat jak vznikl jeden z jejích stihomamových bludů.

Ona: „vlezla jsem do hotelu, že se zeptám na práci, tam už stál policista, a co prej chci, že musím mít potvrzení, že jsem nezaměstnaná – jenže to mi právě sociálka odmítla dát, s tím, že v tom zaměstnání, kde jsem byla, jsem nebyla celý rok a nejsem tedy zařazená do registru nezaměstnaných.

Oni (sociálka, policie) už věděli předem, že tam přijdu, oni na mne čekali.“

Rozeberme si to reálně – v hotelu mají uniformovaného vyhazovače, který věren svému chlebodárci ví, že v určitých hvězdičkách by nenalíčená ženská s rozpuštěnými vlasy, co je evidentně socka, mohla dělat jen ostudu a problémy – hlavně někteří hosté by dávali najevo svou nelibost.. Tak jí trochu zastraší.

Ona v tom ale vidí spiknutí, protože se již neumí bránit, jestli byla někdy asertivní, teď je hlavně duševně velmi unavená (stále hovoříme o té samé ženě, která skoro vychovala tři děti ).

Protože je chytrá, myslím, že být v dobré kondici, prostě by řekla: „No, tady v hale dlouho zaclánět nebudu, řekněte mi, kde seženu personálního manažera, určitě by se mu mohla někdy hodit zdatná, vycepovaná a přičinlivá pracovní síla, jako jsem já.“ Jenže člověk, který je na dně, nemůže hrát všechny ty nemožné společenské rituály na bonton a tak. Navíc – obyčejný ujařmený národ se chová značně svinsky – jakmile ve svém středu nalezne někoho s rozbitým egem, dá mu zatraceně pocítit, že on má ego větší, že je silnější. A neskončí, dokud si alespoň nějak nedokáže, že má moc. Alespoň nad někým, nad něčím. Což Petru značně deptá. Už se dozvěděla, že ji nevezmou, protože je cikorie (není) či proto, že se jim nelíbí (místo by přitom měli, a ona je čistá a upravená.)

Zkrátka: milá Petra přišla o děti (ty jsou nyní u její matky), o byt (problémy s prací) a ještě stihla za to, že udala ty tři lumpy, co jí namlátili a okradli, dostat podmínku, neb oni svědčili proti ní a byli tři, když se bránila, také prý někomu jednu natáhla.

Teď je den po desetidenním putování ulicemi, převážně sněžilo, do hospod se chodila jen ohřívat. Nakonec se nalezl jeden člověk, který ji pomohl, nechal ji u sebe přespat. Zcela počestně, nic nechtěl, může zůstat dál Jak to doopravdy je, ještě uvidíme. Petra je skoro šťastná, tuhle noc spala v posteli. Ještě tak kdyby měla práci, chlapík jí slíbil úklid domu za dva tisíce měsíčně – ale to bude až v březnu.

Shánění práce bez telefonu, natož bez telefonu s kreditem či paušálem, je velmi těžké, říká, že hodně běhala, že má všude puchýře. Jenže – do inzerátů se píší především telefony. Ona chodila na blint a byla všude třicátá.

Vnucovat se chlapům? Ani náhodou – je „zamilovaná“ – když ji naposledy „našel“chlap – tak ji bez přestávek čtyři dny šukal a pak vyhodil na ulici. Jestli jí dal alespoň pusu, nevím. Peníze v žádném případě ne. Ona má z toho opět hlavně Stockholmský syndrom („támhle, tam bydlí moje láska“ trošku se svíjí smíchy z toho, že poslední léta manželství žádný sex nebyl „kdybych šla ke gynekologovi, tak by se musel smát, co to mám mezi nohama“).

Snažím se jí z průseru vytáhnout, jak se dá: pozvu ji zauklízet si ke mně do bytu (aby měla na mobil), vysvětluji jí, že i ona si může dát inzerát (s telefonem svého ubytovatele), že může dokonce vylepit papír na dveře trafiky, co je ta hodná dáma „Hledám práci“. Je to ale na ni už trochu moc.

Nakonec, když už to vypadá, že je zaujatá a chtěla by opustit svoje moto „Práce prostě není“ dostane přes nos právě od svého ubytovatele (a)“ Já cizí telefony nezvedám“ – a když jí navrhnu, že by se přes strastiplnost zastupovat při hledání svou osobu snáze dostala, kdyby začala hledat práci pro jiného (řemeslníky- buď pro ubytovatele malíře pokojů nebo pro nějakou větší partu – dozví se (b) že on si shání práci sám a jí nepotřebuje a (c) že si nepřeje, aby dělala pro cizí chlapy. Já oněmím a zblednu.

Ten dobrák, co jí právě dostal do ještě větší pasti než byla – se vrátí dokončit svůj atavistický rituál: „já od ní nic nechci, u mně může zůstat, jak dlouho chce.“

Tiše si s Petrou řekneme, že je to trochu primitiv, z něj během hovoru o výmazu záznamu z trestního rejstříku (aby měla větší šanci sehnat práci) vyleze, že byl také trestaný - za loupežné přepadení, v devadesátých letech. Ale jinak je to dobrák, nikdy od nikoho nic nedostal, už ani od nikoho nic nechce, je schopen si vydělat. Od března to zase pojede.

Já, blbá, do ní hučím dál (správné by bylo poskytnout příklad a jít něco konstruktivního udělat s ní – strávit konstruktivním konáním alespoň půl dne), on, blbej, jí mírně straší.

Já mám u ní větší autoritu a tak se Petra zvedne, že si tedy alespoň vylepí inzerát na vedlejší dveře, aby už nemusela snášet mé pobízení, dojde na kraj chodníku, tam strne, stojí deset minut a nepamatuje si, co chtěla udělat, proč to chtěla udělat – protože neví, zda si vůbec ve své situaci může dovolit to udělat. Sněží a ona potřebuje bydlet. Nutně potřebuje spát a spát a spát.

Nakonec se vrátí a usadí se u jiného stolu, než sedím já - spolu s největším přítelem jejího života, který se rozhodl vzít ji do klece, kde jí nechá jen tolik místa, kolik se vejde vedle jeho gamblerství.

Já jí bydlení nabídla jen nezávazně a přechodně. Já zapomněla, že na ni musím propedeuticky – jako s dítětem: já udělám - ty uděláš. Schválně, jestli uděláš tohle...škádlit se, hecovat. Já si jaksi zapomněla povšimnout, že její zpomalenost není lenost, že je to její fyziologická potřeba vyplývající z vysokého stresu. Pochybuji, že za mnou na ten úklid kdy dorazí - hodně by riskovala. Určitě bych ji přemlouvala k rekvalifikaci na kominíka – byli u nás půl hodiny a řekli si o 24 000. Jenže: aby ji vzali mezi sebe a aby ještě bydlela, když není žádoucí styk s cizími chlapy - a o to tu jde.

Ohledala jsem a podávám zprávu: shledala jsem vysoce sportovního a nenáročného ducha, skromného, slušného, přiměřeného, značné vyjednávací schopnosti i inteligenci. Bohužel: shledala jsem také těžký traumatický syndrom rozvíjející se ve stále větší psychiatrické poškození. Je strašně pozdě. Člověk se Stockholmským syndromem vnímá z celého světa jen své věznitele a nedokáže přijít na to, že její trýznitelé nemusí být hlavními a často jedinými kulisami svého života.

Děti Kovaříkovic již svoji mámu jako mámu nejspíš neuvidí. Už nikdy se nepostaví na nohy tak, aby mohla děti zajistit a uplatnit ve společnosti svoje jemné, nemasňácké emoce, svůj sportovní styl, veselou družnost a „nebojím se žádné práce“? I kdyby se postavila ekonomicky, bude mít nejspíš u sociálky nálepku psychopatka. Až vystěhují její matku, nebo až ta zemře, půjdou děti do domova.

Kde jsou ti profesionální pomocníci bezdomovců, kde jsou ti posilovači schopností hledat práci, ti poradci strategií. Kde jsou ti, kteří pomáhají natáčením běžného dne a rozborem chování?. A především, kde je sociální péče ve své nejvlastnější funkci a jak to, že považuje matku tří dětí za něco bezcenného?

Sociální péče ví, že má možnost udělit i formálně nedopojištěnému člověku (sakra, jen za poslední rok) pomoc v hmotné nouzi dokonce i tehdy, když si člověk tu situaci zavinil sám (na základě jednoho staršího zákona), že může udělit i příspěvek na bydlení. Jsou ale vycvičení politickou prezentací (poučte mne – komunální nebo velkou politikou – nebo oběma?), neudělovat nic a vyvlíknout se nejen z morálních, ale i právních závazků (poučte mne - rozpočet na obce se dělí a myslím, že to jde vše v jednom balíku, když prachy zbudou, může se opravovat radnice za 157 milionů, ne?). Kvituji jeden udělený příspěvek v hmotné nouzi, bylo to 133 Kč na měsíc. Dneska už má ten pán ale komfortní důchod 4 000, začínal na 2 700. (Ejhle, proč chtějí rušit Listinu lidských práv (a s ní právo na důstojnou existenci.).

Byl ještě jeden takový podobný případ, myslím, že se ten pán jmenoval Kolínský – ale znala by ho paní Němcová z Helsinského výboru (jenž zanikl, kromě paní Němcové tam nikdo nic neuměl, ale i tak byl hlavně nežádoucí) – ten pán se vrátil z emigrace – a hele, stát mu odmítl vrátit občanství.

Nebyl bohatý, bez občanky nemohl do práce, vyhrožovali mu, že mu vezmou děti. Když tehdy sociálku vyhodil z bytu a vyslovil se, že příště je shodí už se schodů, počíhala si na něj Cizinecká policie.

„Řekli: ,jasnej Bulhar´ - a vysadili mne bez peněz a bez dokladů na letišti v Sofii. Pro případ, že bych ještě zlobil, si vzali otisky prstů. Proto znám paní Němcovou, která mne do Čech dostala zpátky. Tehdy jsem pochopil, proč si Cikáni otevírají dveře na sociálce kopancem. Aby vůbec něco dostali, musí předvést pořádné divadlo.“

Byl to chlap, a traumata vlastně skoro ani neměl, měl byt a rodinu – dokázal se vůči svým trýznitelům včas zdravě vyhranit...

Jistě si uvědomujete, jak se taková nenávist k vyloučeným skupinám generuje. Křičením. Vždycky, když ti nahoře rozfofrují ve zkorumpovaném systému více peněz, než si při našem HDP můžeme dovolit, řve se na ty malé, kteří spotřebovávají nejméně. Jejich to byla chyba. Je třeba rozfofrovat ještě víc.

Jestli jste si všimli, že stát nemá zájem cokoliv sociálního podporovat, nemá také zájem o sociální smír. Od toho není k daleko k úvaze, zda zde není rasismus podporován i finančně – leccos by o tom svědčilo – například podpora nenávistných projektů Eretz a Islam.info Prahou 5. Nebo to bylo bývalé ministerstvo pro informační technologie (jak se to jen jmenovalo)?

Jsem z vinohradské sociální situace v depresi – v posledním týdnu se v té samé hospodě objevily ještě dvě velmi mladé dámy, které jsou na tom prachmizerně také, ač se ještě drží a snaží si to nepřipouštět.

Jedna má matku v blázinci, a přišla o byt (naštěstí se jí ujal někdo citlivý a pedagogický), spasmofilní terén, psychicky nesmírně baladická.

Další do toho nemá daleko – je ze Slaného, navštěvuje kadeřnickou školu (to bude v malém Slaném kadeřnic, když vycházejí ze školy každý rok spousta) – momentálně velmi produktivně píše básně, neví, co bude dělat.

Sedí v hospodě. Prima, jen ať vyrostou další matky alkoholičky.

Dalším vystěhovávaným je šedesátiletý pan Pavel s matkou – a tam už to došlo tak, že z odstupného se ubytuje jen matka nebo jen syn. Syn to nechá matce a půjde do kanálu. (Dala jsem mu tip: vynořily se malometrážní sociální byty v neprodejných developerských projektech a ubytovávají tam lidi z celé Prahy, ještě je volno. Zašel na úřad a kompetentní úřednice mu místo toho nabídla, že by ale měla kamarádku. Nabídly mu holobyt 50 m2 za 16 tisíc, do kterého měl vrazit ještě 160 000, smlouvu na rok s možností prodloužení při navýšení nájemného. On to nevzal!)

Též někdejší mistr v kanoistice, bydlí již delší dobu pod mostem – že se někdo rozhodl poslat mu tam alespoň nějaké OSB desky, k tomu došlo až těsně před únorovými mrazy. Nevím, jestli to stihl. Ten kanoistický šampion prostě odmítl s touto společností jakkoliv kolaborovat. Už se na ničem tak humusném podílet nechce, rozhodl se.

Nechci ani vědět, kolik spokojených rodin pražské ubytovací násilí rozbilo doopravdy. Ti, co jsou relativně v rychtiku, se již sází, kdy bude zavedeno chodníkovné.

Myslím, že jsem jasně zdokumentovala, že zejména ve městech jsme se dostali se „sociální přísností“ na ty malé za únosnou mez. Je prostě jistá mez, která se nemá překračovat, nechceme-li nabírat mrtvoly lopatami.

Mnohem horší však je, že Morgana již dávno tuto populaci přesvědčila, že nabírat mrtvoly lopatami není nic tak strašného – vždyť si za to mohou sami, jsou zcela bezcenní. No jistě.

Kdysi byl ale stát považován za organický útvar umožňující jedině promyšlenou a emocionálně založenou výchovu dětí, spolupráci na realizaci životních ambicí všech generací, kdysi tu byla laťka, která jako symbol sociálního komfortu považovala právě hravé prolínání jednotlivých sociálních vrstev. A místo toho tu máme plně automatizovaný a stále lépe se automatizující stroj na výrobu plněných rakví.

Rodiče, kteří mohli pomoci s péčí o děti jsou tak ubozí, že vyžadují předčasně velkou péči a nové generaci se připravuje růžová budoucnost v podobě zaplatíš všechno, při placeném pojištění nedostaneš nic a prvotřídní exemplář morganičnosti doby - Naomi Klein - ve své knize inspirativně prohodila, že část organických státních útvarů by se mohla přeměnit na výdělečně činné složky. (Tj. nebudou se už tolik věnovat tomu, proč byly zřízeny – no a co, stejně se ukázalo, že proto nemají schopnosti.).

No, i podle jiných znaků se domnívám, že kniha vznikla na objednávku Mezinárodního měnového fondu. Zasáhla veškeré mírně revoltující intelektuály v Evropě, kteří se zatím nedostali k tomu, aby si napsali vlastní nové komplexní teorie..

Řekněme si v krátkosti, co mělo být, aby to nebylo multikulti – měli jsme nadstandardní kvalitou kulturních spolupracovních vztahů s cizinci být schopni porazit globalizované tlaky Číny a jiných mocností.

Co mělo být místo gender – jasné upozornění, že dají-li se ženám podmínky psychicky se pozvednout tak, aby dospěly až k vytváření ženských řešitelských týmů (to zatím umějí jen kluci, stále nevím o tom, že by si nějaký dámský spolek založil továrnu, leda tak svatební salon, a když mluvím o řešitelských týmech, nemám na mysli spikávání nanicovatých fiflen) – jelo by všechno na 200% či více.

Místo vývoje máme jen strnulost. Naši političtí korytáři aktivity svých občanů nesnášejí, jejich cítění ignorují. Naši nezávislí a vibrantní aktivisté mají struktury velmi jemné, prát se neumí. To bychom se museli vrátit do dob Lenina, kdybychom rodince proudů okolo Nezákladnám radili, ať použije násilí – což nikdo nechce.

Jenže nyní je občanská společnost v situaci, kdy její přínos naše nedotknutelné vrstvy nechtějí – to raději veškeré snahy a usilování zadusí a zabijí v zárodku. (Proto také nikdo z nezávislých krizi neřeší, nemohou dělat hrdiny národu, který o ně nestojí.)

Narodit se je jak nasednout do auta, které se řítí značnou rychlosti. Ty sis ještě neprohlédl krajinu (stejně z ní ani moc nevidíš), ještě ses dostatečně nepokochal, ještě ses nerozhodl, jak uplatníš svou lidskost, kreativitu, smysl pro život - tvůj smysl života je více méně dán – prostě v tom autě pojedeš – dokud tě nevyklopí na hřbitově, nebo spíš u pietní loučky..No, ještě že jsi měl ty pásy. Bylo to docela bezpečný, co říkáš? Uf, to byla jízda!

A nějaký další „banální“ případ obecného zla?

Nick Begich si dal práci, aby popsal systém HAARP – High Frequency Active Auroral Research Program – vojenský projekt. Stojí to u severního pólu na třech místech (Aljaška, Norsko, Rusko). Cca od roku 2000. (V roce 2001 to krátce popsal pro český internet šéfredaktor VM – www.applet.cz) Hraje si to s ionosférou, využívá to radary.

Ovšem tam v ionosféře panují velmi jemné a zvláštní fyzikálně chemické podmínky, zářením se vše mění – a jistě má původní ionosféra smysl, aby mohla Země dýchat a neztrácet atmosféru...

Nějak nám od té doby začaly na severním pólu zrychleně tát ledovce. (Nevím – ztenčila se vzduchová vrstva a prostupuje více paprsků? Uniká vzduch z atmosféry do vesmíru?)

Ani aljašský senátor Begich to zřejmě nedotáhl na korespondenci se znalci vzduchového obalu Země. Protože o tom nepíše. Jednak – není chemik, za druhé je již nyní v americkém atmosférickém výzkumu více bláznů, kteří si chtějí hrát s počasím (kapsle jodidu stříbrného, baryové soli – chemtrails) – a kde hledat a najít někoho normálního, vědoucího a zodpovědného? (Stejné se dělo v případu GMO – mezi dlouhými řadami nablblých popularizátorů, šlo stěží zahlédnout toho jednoho kritika, který měl na věc jasný názor a měl i důkazy, že je to tak, jak si myslí on. Příčina? Morální i finanční korupce vědy. Důsledky? Mimo jiné vlna sebevražd a rozpadů rodin v Indii.(Ekolist))

Za úspěšný tip, kde najít fondy na vytištění a vydání knihy pošlu 3 výtisky zdarma. (Mám zpoždění tři čtvrtě roku – jeden český nakladatel si knihu vyžádal na posouzení, po půl roce ji vrátil- nebyl ohnutý ani lísteček, on ovšem konstatoval – „není to špatné, ale neodpovídá to zcela našemu profilu.“) Za celých deset let se podařilo knihu vydat jen v pěti jazycích. Hraní s ionosférou nebylo plánováno sebeúčelně. Jistě všichni alespoň tušíte, jaké ambice má vojensko-průmyslový komplex. A co všechno je schopen spáchat. Ovládání ducha je jen jednou z předpokládaných možností. Plný provoz plánován na 2017. Z hlediska realizace je to jednoduché - nám předloží Morganu – a sobě peníze. Tehdy by Morgana mohla zabíjet opravdu rychle.

Kudy by mohla vést jedna z cest? Třeba hledáním a nalézáním, kam se poděla naše schopnost parodie. Třeba skončením lenošení a zahozením lhostejnosti. Všednodenní každodenní civilní Akcí. Dál řekněte vy.