Thajsko - díl IV.

Pokud jste četli dobrodružnou literaturu, jistě si pamatujete, jak autoři líčili džungli. Zatímco se hrdinové prodírali zarostlou stezkou a mačetami osekávali liány, slyšeli „kakofonii zvuků. V korunách stromů vřeštěli paviáni, mnohobarevní papoušci přelétávali z větve na větev, z dálky bylo slyšet řvaní lvů a dalších šelem. Džungle žila miliony životů a každý ten život dával o sobě vědět.“ Nevěřte jim. Byl jsem tam. V deštných pralesích. Prodíral jsem se stezkou, brodil potoky. Ale žádní papoušci nikde nepřelétali, opice nevřeštěly, lvi – pokud tam byli – zarytě mlčeli. Neptejte se mě proč, nevím to. Snad to byla džungle jen na oko, upravena a postříkaná chemií. Byla to džungle, kde nejenže jste nepotkali ptáčka, ale dokonce ani hmyz vás neobtěžoval. Říkali mi, počkej na večer a za úsvitu, to uslyšíš koncert. Ale koncert se nekonal. Divné... Ale není to divné. Viděl jsem džungli 21. století.

Ale všechno po pořádku. Po dvou dnech pobytu v Suratthani (viz předchozí povídání) jsme byli připraveni pokračovat dále. V hotelové recepci nám dovolili ponechat naše velká zavazadla na místě. Budeme se tam vracet. S sebou jsme si vzali jen věci na dva dny a ráno vyrazili minibusem do národního parku Khao Sok.

Park je rozprostřen na západ od Suratthani na ploše 738 km². Spolu s rezervací Khlong Nakha a dalším parkem Sri Phang Nga představuje největší chráněnou přírodní oblast na thajském poloostrově. Podle reklamního letáčku je domovem mnoha ohrožených druhů. No nevím. Příliš mnoho zvířat jsem nepotkal.

Centrem parku je umělá přehrada o ploše 165km² vzniklá v roce 1982. Okolní hory jsou neuvěřitelně krásné. Ze dna přehrady vystupuje asi stovka ostrovů se strmými vápencovými skalami. Kupodivu tyto skály jsou pokryty hustým zeleným porostem stromů – jak se na těch holých skaliskách udrží, nevím. Pro fotografy a režiséry dalších pokračování Jamese Bonda doporučuji navštívit přehradu ráno, kdy hory halí mlžný opar a jejich groteskní obrovské stěny vytvářejí pohádkovou scenérii. Bohužel k dobrým snímkům byste potřebovali někde přistát, kameru pořádně zaostřit a zkomponovat obraz v hledáčku. Pokud fotografujete jen z rychle jedoucího člunu (můj případ), slušný snímek se vám udělat nepodaří. Ach jo. Z pohybujícího se dopravního prostředku se prostě fotografovat nemá.

Předbíhám. Na přehradě budeme až zítra. Dnes ještě jedeme v klimatizovaném mikrobuse. Jsme tam jediní bílí. Řidič za jízdy pořád někam telefonoval ze svého mobilu. Kam telefonoval jsem si domyslel po příjezdu na místo. Čekal nás tam drobný mužík se širokým úsměvem. Prý se o nás postará. Byl jsem překvapen, protože jsme si žádné „postarání se“ předem nevyjednali.

Čiperný mužík nás naložil do dodávky a zavezl nejprve k administrativním budovám národního parku Khao Sok. Projížděli jsme malebnou vesničkou, domy porostlé révou nebo čím (to se nedalo na dálku zjistit) působily romanticky. Před hlavní budovou mužík zastavil a pobídl nás dovnitř. Nepochopil jsem přesně význam té místnosti. Byla prázdná, po stranách byly mapy a obrázky ryb a další havěti. Mužík odněkud vylovil ohmataný program a ukazoval nám, co všechno bychom mohli za drobný peníz „zažít“. On ten peníz nebyl tak drobný, atrakce se pohybovaly v rozmezí od 800 do 3000 bahtů. Což je docela dost.

Pak se vytasil s návrhem, ať bydlíme u něj, že místní hotely jsou příliš drahé. Nechal jsem manželku a syna jednat. Jednak jsem mužíkovi moc nerozuměl, jednak jsem si říkal, nebudu se do toho plést, třeba to dojednají dobře. Dojednali.

Nastoupili jsme do dodávky, vyjeli z malebné vesničky a prašnou cestou se ubírali kamsi. Po deseti minutách jízdy dodávka zastavila. Bylo to na pokraji džungle, jak jsem pochopil, několik minut do svahu vlevo od nás začínal hustý porost. Vpravo byla recepce. Vlevo bambusové chatrče na kůlech, střechy z vlnitého plechu. V jedné z nich jsme pak spali. Nemohu si stěžovat, opravdu ne. Stěny byly utkány z bambusových rohoží, když jste byli uvnitř a venku svítilo slunce, stěnami pronikaly paprsky dovnitř. Postele byly čistě povlečené a každá měla pravou moskytiéru. Hurá, nikdy jsem pod žádnou nespal. Dostat se na postel, aniž byste porušili neprůchodnost moskytiéry, vyžadovalo mírné úsilí. Koupelna i s toaletou tam byly také – bez střechy. Bylo to velmi romantické – seděli jste na míse a přímo nad hlavou vám šustily palmové listy. Nemyslím to ironicky, skutečně to bylo milé. Nevím, co dělali hosté v době dešťů, my jsme tam byli v suché sezóně, takže s tím jsme starost neměli.

Paní domu pro nás měla i vytištěný jídelní lístek, nabídka jídel byla bohatá a v ničem se nelišila od normálních thajských restaurací. I kvalitou bylo jídlo dobré. Za tu noc jsme zaplatili jen 450 bahtů (300 korun) – rozumnou cenu, nelituji.

Syn s manželkou pak domluvili s panem majitelem další atrakce. Odpoledne se půjdeme projet na slonech a zítra navštívíme jeskyni. Když napíši „navštívíme jeskyni“, vypadá to jednoduše a poměrně nezajímavě – asi jako kdyby mi někdo doma řekl: „zítra navštívíme Macochu“. Och, jak velmi jsem se mýlil. Ta jeskyně se stala naším největším zážitkem, ale nepředbíhejme.

Tak tedy jedeme ke slonům. Opět dodávka a prašná cesta. Zhruba po hodině jsme na místě.

Svět ze sedla koně je úžasný, ale jaký je svět ze sedla slona?

Se slony je v Thajsku problém. Slon je pevně spjat s thajskou historií, je symbolem Thajska. Původně byla tato krásná a moudrá zvířata používána při těžbě dřeva. S nástupem mechanizace se najednou stala spolu se svými cvičiteli jaksi nadbytečná. A tak mnozí dělají to jediné, co mohou – žebrají. Není výjimečné potkat v ulicích měst cílených na turisty slona s blikavým světlem na ocase. Hubený mahaut vám za pár bahtů vtiskne do ruky hrst banánů a můžete slona krmit. Je to smutná podívaná.

Při oslavách čínského Nového roku v Bangkoku také měli slona v ulicích – vyzdobeného a vyšňořeného, ale stejně smutného. Nejsem sám, kdo si myslí, že sloni tím trpí.

Dnes hrozí slonům vyhubení. Volně jich žije v Thajsku asi 2000, bohužel jejich životní prostor se stále zmenšuje. Vesničané proti nim vedou tichý boj, neboť sloni jim ničí úrodu. Existují sloní rezervace a vládní programy na záchranu slonů, ale jsou (stejně jako v případě programů na záchranu tygrů) nedostatečně financovány.

Jsem proti zneužívání zvířat k zábavě lidí. Abych pravdu řekl, velmi jsem váhal, zda se mám nechat zlákat na atrakci jízdy na slonu. Ze striktního pohledu bráno, měl bych – pokud chci pro slony něco udělat – jen dát peníze někam do nějakého fondu a nic za to nechtít. Nakonec jsem s projížďkou souhlasil – konečně částka 800 bahtů (530 korun) za chvíli na sloním hřbetě je poměrně vysoká a doufám, že část z těch peněz bude využitá k jejich dobru.

Pokud jste nikdy neseděli na slonu, ujišťuji vás, že jste o nic nepřišli. Slon za to nemůže, nebyl přírodou „designován“, aby nosil lidi; sedět na jeho hřbetu přes hodinu není velká slast. Pochopitelně se nesedělo přímo na slonu, ale na přivázané lavičce. Potěšilo mě, že mezi lavičkou a hřbetem byla tlustá vrstva dek, takže lavička slony nejspíše (doufám) netlačila.

Mysleli jsme, že procházka bude krátká a po rovné cestě. Byla poměrně dlouhá a nešlo se normální cestou, ale divokou, kamennou soutěskou plnou obřích balvanů – chvíli se šlo prudce vzhůru, chvíli se prudce klesalo. Dokud jde slon po rovné cestě, jde pomalu, rytmicky. Za chvíli si na masivní pohyb jeho kyčlí zvyknete, ale zvlášť příjemné to není. V těžkém terénu plném velkých, vlhkých, kluzkých kamenů postupuje slon pomalu a ohmatává si cestu chobotem. Několikrát jsem myslel, že už už budeme dole. Drželi jsme se jen tak tak. Kolem dokola byla džungle, jak jsem o ní četl v dobrodružných knížkách. Liány, tráva, keře, stromy, palmy. V některých místech jsme se brodili potokem.

Nikdy bych nevěřil, že slon se svou těžkopádností a váhou může takový terén zdolat. Místem, kterým nás vedou, by neprojel žádný dopravní prostředek a myslím, že i kůň by tam měl těžkosti. Po celou cestu každého slona doprovází domorodý průvodce s bodcem. Čekal jsem (a bál se toho, protože bych se musel ozvat), že bude slona bodcem pobízet, ale nikdy to neudělal. Řídil jej jakýmisi neartikulovanými výkřiky, kterým zřejmě slon rozuměl.

Po návratu jsme si každý mohli koupit za 40 bahtů košík banánů a slony odměnit. Všichni turisté (bylo nás tam dohromady asi 20, svezeno z různých míst) jsme to udělali.

Opice

Cestou od slonů jsme se zastavili na farmě, kde chovali volně opice. Je něco úplně jiného vidět opice v klecích v ZOO anebo je mít všude kolem sebe (kdo někdy byl v některé vládní budově, tak zná ten pocit dobře, pro mě to bylo nové). Byly jich stovky. Posedávaly, pobíhaly, lezly a šplhaly po stromech kolem, chroustaly oříšky a šikovně loupaly banány podávané turisty. Náš řidič a průvodce v jedné osobě odněkud vylovil pro každého z nás velké trsy drobných banánů. Krmili jsme opice, ale ty potvory byly přežrané (všichni řidiči-průvodci měli pro své klienty připravené trsy banánů a na té farmě se dveře netrhly, parkoviště bylo pořád plné, jak další místní podnikatelé sváželi „své turisty“).

Na korbu!

Ráno nám vysmátý majitel u snídaně předkládá sešit a tužku. Je to něco jako návštěvní kniha. Ukazoval nám ji už včera, vlastně nás na to nalákal. Je plná pochvalných záznamů v různých jazycích. O stránku zpátky čtu i český text: „Chtěli jsme tady zůstat den, nakonec jsme tady byli tři.“ Bla, bla, bla. I když si nemohu stěžovat vůbec na nic, ten chlápek se mi nelíbí. Nelíbí se mi tím věčným úsměvem. Nemám rád lidi, kteří se pořád smějí.

„Napiš něco ty,“ podávám ženě sešit a tužku.

„Já ne, ať to napíše Honza.“

Abyste rozuměli, psaní pohlednic, záznamů do knih chvály a podobných nesmyslů bývá mou povinností. Ale mně se nějak nechtělo. Nakonec jsme tam nenapsali nic.

Vyrazili jsme. V plánu byla plavba po jezeře, hodinový pochod džunglí a blíže nedefinovaná návštěva jeskyně. Kéž bychom věděli, co nás čeká. Mohli jsme se lépe připravit. Vzít si lepší obuv, pořídit poslední vůli a vůbec... Ale nikdo nás nevaroval. Neřekli nám, že to bude physically challenge – fyzicky náročné. Řekli nám „všechno nechat v chatrčích, s sebou vzít jen kamery“.

Majitel přistavil dodávku. Hrnul jsem se dovnitř, ale majitel mě zarazil. V kabince bylo jen jedno místo. Tam půjde žena. Ostatní na korbu. Byl jsem dotčen. Co si to o nás myslí! Takhle dopravovat turisty! Nedalo se nic dělat. Vyškrábali jsme se s Honzou na korbu.

Spolu s námi jel ještě jeden člověk. Později jsme zjistili, že je původem z Východního Německa, před mnoha léty emigroval do Británie a tam žije. Půl roku je na cestách. Žena z něj později vytáhla, že pracuje jako grafický designer, vozí si notebook s sebou a pracuje tam, kde právě je. Zrovna dělal grafický návrh nějaké knížky. Tak tohle by se mi také líbilo.

Rozjeli jsme se. Byl jsem rád, že jsme s Honzou obsadili místa za kabinou, kde přeci jen tak nefoukalo. Na grafika z Německa zůstalo místo v protějším rohu nákladního prostoru, kde to docela profukovalo.

Po deseti minutách jsme dojeli k dálnici a řidič zastavil. „Tady počkáme“. Nevěděl jsem, na co čekáme. Asi po deseti minutách přijela druhá dodávka, na korbě seděli muž a žena. Později jsme zjistili, že to jsou Češi. Takže z šesti náhodných turistů kdesi na druhé straně zeměkoule bylo pět Čechů. :-)

„Přestupte si,“ vyzval nás náš řidič. Vyškrábali jsme se na korbu druhé dodávky. Tentokrát bylo místo u kabiny už zabráno. Seděl jsem v protějším rohu, Honza vedle mě, grafik naproti. Rozjeli jsme se.

Na další hodinu cesty vzpomínám jako na zlý sen. Měl jsem na sobě jen tričko a kraťasy. Řidič to na dálnici rozpálil, fičeli jsme jistě přes stovku, ostrý vítr nám rval vlasy, hlava byla z jedné strany vystavena neustálému, divokému proudu vzduchu, nebylo se kde schovat. Držel jsem si ruku na uchu a přemýšlel, jestli z toho mohu dostat zánět středního ucha nebo trojklanného nervu. Bylo ještě poměrně brzy, horko dosud nedorazilo a na otevřené dodávce byla pěkná zima.

Dojeli jsme k přístavišti. Vypotácel jsem se z korby víc mrtvý než živý. V hlavě mi kromě větru hučela myšlenka na podvod. Zcela jasně jsem si vybavoval letáček z haly hotelu Sawasdee House v Bangkoku. Varovali tam před průvodci bez licence, kteří odchytí nezkušené turisty a tvrdí, že některá atrakce je zavřená nebo příliš drahá, popř. že hotel je příliš drahý, a že oni nabídnou lepší ubytování a lepší prohlídku místa, přičemž se turista nikdy nedoví, že zaplatil více než měl, nebo že poskytnuté služby nejsou na patřičné úrovni. Určitě jsme naletěli, říkal jsem si. Měl jsem na to dohlídnout sám a nenechat ženu a Honzu všechno vyjednávat. Ale nedalo se už nic dělat. Byli jsme v tom.

Plavba po jezeře

Obsah dodávky se přemísťuje do člunu. Řidič se stává lodníkem. Vyrážíme na jezero. To, co se začíná rozvíjet před našima očima, je téměř nepopsatelné. Viděl jsem už hodně, ale tohle bylo nejkrásnější.

Představte si: temně modrá, průzračná voda, ze které vystupují bílé vápencové skály bizarních tvarů hustě porostlé vegetací. Nad hladinou je mlžný opar, takže vzdálenější ostrovy jsou opticky oddělené od těch bližších. Ty ostrovy jsou neobydlené a myslím, že i neobyvatelné. Není tam ani kde přistát. Některé vrchy zřejmě slezeny byly, ale těch ostrovů je tam stovka, jak psali v průvodci. Předpokládám, že tam možná byla místa, kam dosud lidská noha nevkročila.

Pochod džunglí

Po hodině plavby podél neobydlených ostrovů připlouváme k civilizaci. Břeh není tak prudký, dokonce je tam malá pláž. Padesát metrů od břehu se na ukotvených pontonech houpají dřevěné domky jeden vedle druhého. Podél domků vede rákosová cesta – také na pontonech. Pak je tam ještě něco jako jídelna či restaurace, ta byla na kůlech opět nad vodou. Na záchod se chodí na pevninu – rákosovou cestou na kůlech a pak ještě asi padesát metrů do prudkého srázu.

Čas k obědu. Usedáme ke stolům. Objevují se mísy s ovocem. Co to, krucipísek, je? Takové ovoce jsme ještě neviděli. Jeden druh připomíná malé červené ježky, druhý miniaturní, zakrslé a jakoby svraštělé citróny, třetí vypadá jako švestka, ale má to pevnou slupku. Jak se to jí? Takhle, ukazuje náš průvodce a „ježka“ prostě rozlouskne. Uvnitř je něco bílého připomínající česnek. Vkládám si to do úst. Jejda, to je výborné! Jak to, že to neznám? Zkouším pak i ty zakrslé „citróny“, mají osvěžující sladkokyselou, mírně natrpklou chuť, i ty „švestky“ jsou výborné.

Později jsem zjistil, proč to ovoce u nás není. Musí být totiž čerstvé, nevydrží. Našel jsem – po návratu do Kanady – v regálech zdejšího obchodu také ty „švestky“ (omlouvám se čtenářům, ale skutečně je nedokáži pojmenovat, musíte se smířit s tímto nepříliš dobrým trefným slovem). S radostí jsem si jich nakoupil. Doma jsem zjistil, že slupka je tvrdá jako kámen, musel jsem to loupat nožem. To, co bylo uvnitř, se nijak nepodobalo skvělému jádru tam na té pláži. Bylo to slizké, rozplihlé...

Po ovoci přichází hlavní chod, pak ještě jeden, nakonec káva. Všechno vynikající. Zjišťujeme, že ty primitivní domečky na pontonech s dřevěnou podlahou, kterou probleskuje hladina, a s toaletou vzdálenou 50 metrů do prudkého kopce, jsou vlastně hotel. A pěkně drahý. Noc za 1500 bahtů.

Máme ještě čas na kávu, kdo chce, tak na vykoupání (chtěli všichni kromě mě, neměl jsem plavky) a pak zpět do člunu.

Plujeme asi patnáct minut. Vplouváme do tiché zelené zátoky. Malá pláž, úzká stezka vedoucí kamsi do vrchu. Před námi je prales. Všichni ven! Čeká nás hodinový pochod džunglí. Hurá, konečně uvidím papoušky a ptáky a zvěř. Chystám si kameru, že to všechno budu fotografovat. Vyrážíme. Po stovce metrů přicházíme k potoku, který je nutno přebrodit. Všichni mají na nohou vietnamky nebo sandály, jedině manželka si vzala ponožky a pevné botasky. Kvůli hadům. Začíná se zouvat, že potok přebrodí. Průvodce to vidí. „Ne, ne, ne,“ ukazuje na potok. Ostré skály. Naboso nemožno. „Vezmi si moje,“ zouvá se a nabízí manželce své vietnamky. Sám jde pak celý zbytek cesty bos.

Ten potok (nevím, jestli to byl stejný potok nebo jiný) jsme v následující hodině přebrodili ještě asi třicetkrát. Někdy jsme museli kousek tím potokem jít – to když se stezka úplně vytratila. Nebylo to nepříjemné.

Šplhali jsme nahoru do příkrých kopců, opatrně se spouštěli ze strmých strání, prodírali jsme se hustým, zeleným porostem. Nad hlavami nám pálilo slunce, paprsky pronikaly listovím a vytvářely ostré cákance světla všude, kam dopadly. Všechno bylo oukej, liány, teplo, zeleno, kromě těch papoušků a dalších zvířat. Za celou cestu jsme zahlédli jen jednoho ptáčka kdesi daleko v roští. Průvodce na něj ukazoval, ale já jsem ho neviděl. Nebyl tam ani hmyz ani hadi, prostě nic. Nedovedu si to vysvětlit.

Jeskyně

Jsme na místě. Před námi je vchod do podzemní jeskyně. Zastavujeme, usedáme. Přestávka. Průvodce si zapaluje cigaretu. Pak z batohu vytahuje černý igelitový pytel. „Dejte mi sem všechny cenné věci, všechno, co nechcete, aby se namočilo.“

Koukám na něj nechápavě. Jak to myslí, „namočilo“? Copak půjdeme do vody?

„Ano, půjdeme do vody.“

„Ale já nemám plavky. Nečekal jsem to.“

„Máš smůlu, kamaráde.“

Pořád jsem myslel, že žertuje. „Jak moc do vody půjdeme?“ Ukazuji k pasu.

Směje se. Ukazuje ke krku. Směju se také. Určitě si dělá srandu. Když ale vidím, že ostatní se poslušně svlékají a odevzdávají do pytle peněženky, hodinky a všechno, co u sebe mají, dochází mi, že chlapík asi nežertuje. No dobře, tak se trošku smočíme, určitě to nebude víc než do pasu. Svlékám kalhoty a stojím tam v tričku a trenýrkách. Mohl jsem si vzít aspoň hezčí trenýrky, vědět to dříve. Připadám si naze a blbě, ale naštěstí si mě ostatní nevšímají nebo dělají, že si mě nevšímají.

„A co kamery?“

„Ty si můžete nechat u sebe.“

Tak vidíš, že jsi kecal, myslím si. Kdyby tam bylo tolik vody, nenechal bys nám kamery.

Objevují se svítilny. Takové ty na hlavu, které používají speleologové. Viděl jsem to ve filmu. Bohužel má jenom dvě. Průvodce do nich dává nové baterky. Němec vytahuje vlastní svítilnu. Máme tedy tři svítilny a je nás dohromady šest. Tři z nás budou bez světla. Pochopitelně, na mě svítilna nevybyla. Získal ji druhý manželský pár. Dobrá, však nebude tak zle.

Průvodce dokouřil. Vajgla típl a pečlivě uložil do kapsičky batohu. Potěšilo mě to. Přidal jsem mu do kapsičky i toho svého.

„Jdeme!“

Vcházíme do jeskyně. Pod nohama nám teče říčka. Je tady přítmí a chládek. Čekal jsem, že to bude podobné, jako když jdeme na prohlídku Macochy, vybetonovaná stezka, zábradlí, všude nápisy „nedotýkat se krápníků“, ale nic takového. Šplháme po mokrých srázech, obcházíme jakési divoké útvary. Světla ubývá. Po chvíli už jdeme úplně ve tmě.

Představte si to: Jdete v neznámém prostředí plném kamenů, pod nohama vám teče říčka a krok můžete udělat, jen když vám někdo posvítí na místo, kam se chystáte šlápnout. Párkrát jsem šlápl naslepo a málem si ukopl palec. Není to žádná sranda.

Chodba se rozšiřuje, najednou stojíme v podzemním sále. Průvodce posvítí na strop. Je tam nějaký pohyb. Koukáme: stovky a tisíce netopýrů tam visí zavěšeny za nohy. Průvodce bere kámen a udeří do blízkého krápníku nebo co to bylo. Jeskyně se rozezvučí, jako kdyby v ní zazněl gong. Netopýři neklidně třepou křídly, někteří poletují. Dochází mi, že to vůči nim není zrovna citlivé zacházení. Průvodce se směje.

Později, když už jsme byli venku, mě napadlo, že pokud tohle dělá průvodce s každou výpravou (a on to dělá, ten kámen tam měl připraven), nebude to dlouho trvat a po netopýrech bude veta.

Pokračujeme dále do hloubky. Cesta se zužuje a stává se strmou. Nahoru, dolů, do vody, z vody, po šikmém srázu vzhůru, po mokrých kamenech dolů. Už bychom se mohli vrátit, začínám mít blbý pocit. Ale na návrat to nevypadá. Jdeme stále dále a cesta je stále divočejší. Průvodce komíhá lampičkou dopředu a nám pod nohy. Zatáčíme jednou vpravo, jednou vlevo. Kdyby se nám teď průvodce ztratil, asi bychom nenašli cestu. Nebo kdyby nám zhaslo světlo. Už dávno nefotografuji. Soustředím se na cestu před sebou. Žertování ustalo, všichni se drápou tak nějak mlčky. Zase voda. Jen po kolena. Ale po chvíli už jsme v ní do pasu. Ruce nad hlavou (abychom se nepraštili do nějakého útvaru rostoucího ze stropu) pomalu postupujeme.

V jednom místě se průvodce zastaví. „Dejte mi kamery,“ vyzval nás. Rozvazuje plastikový pytel a ve světle lampiček do něj ukládá naše fotoaparáty. Pytel pak pečlivě zavazuje.

„Tak, teď tady počkejte, přijdu pro vás.“ Stojíme před podzemním vodopádem. Není to žádná Niagara, jen asi tři metry do hloubky. Ale po straně nevede žádná stezka. Budeme muset pokračovat přímo korytem.

Vidím, že je tam natažen provaz. Průvodce ručkuje po provaze dolů do hloubky, pytel s našimi věcmi na zádech. Napadá mě, že je bos. Jak tohle může dokázat, říkám si.

Po několika minutách se průvodce vrací - bez pytle. „Tak pomalu se spouštět jeden za druhým,“ volá na nás ze zdola.

Jdu první. Chytím se provazu a začnu klouzat po kamenech dolů. Kdybych spadl, nejspíše se napíchnu na nějaký krápník. Jsem dole. Stojím. Udělám krok. A najednou nemám půdu pod nohama. Jsem ve vodě po krk. A plavu. Já plavu!

Chodba je široká asi 70 cm a nad hlavou máme nějakých 50 cm prostoru. Kdyby venku začalo pršet, utopíme se tu jako štěňata. Kdyby nám zhaslo světlo... Kdyby tady někdo dostal infarkt... kdyby... nemyslet. Jen dopředu.

Průvodce zůstal u vodopádu a pomáhá dalším. Plavu v úplné tmě a jen hmatem zkoumám, zda ještě mohu pokračovat.

Naštěstí asi po pěti metrech nahmatám pod nohama pevnou půdu. Vyškrábal jsem se na strmý břeh mokrý jako myš. Teď už vím, že průvodce nežertoval. Za mnou připlouvají ostatní. Co kdyby někdo neuměl plavat, napadá mě? Do šlaka! Vždyť on se nás ani nezeptal, jestli umíme plavat!

Pokračujeme dále.

„Jak dlouho ještě půjdeme?“ ptám se.

„Ještě asi 200 metrů,“ odpovídá. No potěš pánbůh, tu cestu zpátky nechci vidět, říkám si.

Provaz jsme potřebovali ještě dvakrát. Pokaždé, když jsem ho uviděl, mě zamrazilo, věděl jsem, že půjde o hubu. A pokaždé o ni šlo. A pytel s našimi kamerami průvodce přenášel, zatímco jsme na něj čekali, ještě jednou. Kritických míst bylo ještě několik, ale žádné takové jako to první, kdy jsme museli plavat v úzké chodbě v podzemní řece a nevěděli, jak daleko to bude.

Najednou se před námi trošičku rozjasnilo. Pak ještě a ještě. Byli jsme venku. Ale úplně na jiném místě, než kde cesta začala. Skupinka se pomalu dávala dohromady. Lidi byli bledí, na tvářích jste jim viděli úlevu. Slunce. Jsme venku. Nezahyneme bídně v podzemních prostorách.

Nějakým neuvěřitelným řízením osudu se nikdo nezabil, dokonce ani nezranil. Ale to se někdy stává. Měli jsme prostě štěstí.

Průvodce rozvazuje plastikový pytel a vrací nám naše věci. Kraťasy si na sebe neberu, už je mi to jedno, jdu v trenýrkách, dokud neoschnu. Mokří jsme ostatně všichni jako myši.

Následuje půlhodinová cesta zpátky k zátoce, kde máme přivázanou loď.

„Jak často tuhle cestu děláš?“ obracím se na průvodce.

„Tak čtyřikrát za měsíc.“

„A kolikrát už jsi to udělal?“

„Asi dvacetkrát.“

Dozvídám se, že jsme v podzemí ušli 880 metrů. Za normálních podmínek to není žádná vzdálenost, ale v podzemí, ve vodě a potmě to dá docela zabrat.

Po připlutí k zaparkované dodávce křepce vyskakuji na korbu. Ani mi to nepřijde. Kdo projde takovou cestu, nemůže mít problém jet kousek na korbě dodávky, říkám si.

Vracíme se do Suratthani a já pořád nevím, jestli nás ten chlapík ošidil, jestli jsme se stali obětí podvodníků bez licence, jak nás varovali v hotelu v Bangkoku. Skutečně si nemohu stěžovat na kvalitu ubytování nebo bydlení. Ty atrakce byly, pravda, malinko dražší, ale stály za to. Máme zážitky, na které budeme ještě dlouho vzpomínat. A to jde. To ostatní není důležité.

Pokračování

Fotogalerie

• Národní park Khao Sok

Všechny díly našeho povídání o Thajsku

• Cesta
• Bangkok - město, které nikdy nespí
• Suratthani
• Národní park Khao Sok
• Na ostrově Pha Ngan