Jak český stát pečuje o své děti

Motto: mnozí se dojímáte nad osudy domácích mazlíčků, a co naše děti?

Máme s manželkou oba přes padesát a stali jsme se ze dne na den „výkonnými rodiči“ naší vnučky. Není to nic divného, tento negativní jev není zdaleka tak vzácný, jak by se vám snad mohlo stát. Málokdo bude překvapen sdělením, že dnešní zejména učňovská a část (netroufnu si raději odhadnout jaká) středoškolské mládeže opouští totálně deklasované školství nejen s mizernými znalostmi, ale morálně „načata“ nechutí k jakékoli práci a s vidinou bezpracných zisků.

Tak tomu bylo i s matkou naší vnučky, dcerou mé druhé ženy. Tak, tak dodělala gymnázium, kde si osvojila toliko vřelý vztah k cigaretám, alkoholu a žel i k drogám. Přirozenou potřebu zařadit se na efektním místě na společenském žebříčku vyřešila návštěvou feťáckých restaurací, kde imponovala pomocným silám ve stavebnictví. Finance si, jak je dnes už zvykem získávala i rozprodejem majetku svých rodičů. Zde si také nalezla otce pro své, dnes již naše dítě. Jako tisíce ostatních mladých žen žila s otcem dítěte „na hromádce“, neboť stát je vůči mladým matkám samoživitelkám štědřejší, to, zda jsou skutečnými samoživitelkami a nežijí s někým ve společné domácnosti, se samozřejmě raději nekontroluje. Tak si dobře žila obklíčena televizními seriály, které pohlcovaly velkou část jejích dní, dcerka začala poněkud zaostávat. Práce jí nebyla ani děsivou noční můrou, natož zdrojem obživy, či nutností boje proti nudě. Pravidelně inkasovala od rodičů zálohu na bydlení a za několik měsíců pak byla z bytu vyhozena pro neplacení nájmu. Tuto situaci žel, přemnozí znáte.

Tato krkavčí matka jednoho dne sdělila otci, který náhodou nebyl v práci, že si na chvíli někam odskočí, zanechala mu v péči tehdy 2½ letou dcerku. Z vycházky se už nevrátila, za několik dní mu sdělila, že odešla k jinému partnerovi. (Jak jsme se posléze dozvěděli, dýchal už i „cezený vzduch“).

„Sociálka“ a soud zapracovaly a do měsíce mu bylo dítě svěřeno do péče. Život těžký, který ne zcela zvládal, ale najednou se k dceři začal hlásit, i když dříve mívával o svém otcovství opilecké pochybnosti – za střízliva o paternitním soudu nechtěl slyšet, zejména proto, že soud stojí peníze a to by mu nikdo finančně nesubvencoval. Tento tvrdě pracující otec záhy zjistil, že nestíhá dítě vyzvednout ze školky a tak začala jeho další etapa partnerských vztahů. Nová zakrátko „maminka“ byla rovněž samoživitelkou s jedním synem, zdála se nám pečlivou, vše vypadalo, že je v pořádku. Dítě bylo nadále subvencováno prarodiči z obou stran. Všechno „šlapalo“ drobné škrábance nepočítaje. Obrat nastal v okamžiku, kdy se dítě nechtělo vracet domů z pravidelných návštěv obou prarodičů, když bylo vedeno domů, usedavě plakalo, a když naopak odjíždělo na víkend, první otázkou bylo „a budu u vás dlouho?“.

Jako úder z jasného nebe udeřil telefonát ze „sociálky“, oznamující, že se máme dostavit k jednání o dítěti. Bylo nám sděleno, že „macecha“ dítě opětovně zbila, školka upozornila policii, která případ šetří a nám byla lakonicky položena otázka, zda se dítěte ujmeme, nebo je mají umístit v dětském domově. A že dítě projevilo přání pobývat u nás. Nevím, co byste dělali vy, ale pro nás tato otázka byla jasná. (Až později nám desítky našich přátel, kromě nezištné pomoci s čímkoli projevovalo i účast a určitou úctu za tyto postoje). Až potud šlo jen neveselý osud malého, bezbranného dítěte.

A teď o úloze státu a jeho výkonných orgánů. Dítě jsme převzali na konci školního roku, což se ukázalo geniálním, neboť žena měla jako učitelka prázdniny. Vynechám organizační záležitosti v domácnosti. „Sociálka“ nás ubezpečovala, že „předběžné opatření“ bude vydáno do týdne a papírové převzetí dítěte do měsíce. A hle. Česká republika zvolnila tempo – o dítě bylo přeci postaráno a stát to zatím nestálo nic. Proto samosoudkyně svolala „líčení“ až na polovinu září. Překvapivé bylo, že na pořadu jednání nebyl náš návrh „na zahájení řízení o svěření nezletilé“ z poloviny července, ale o půl roku starší podání otce dítěte „na zbavení rodičovské zodpovědnosti“ matky. Nikoho nezajímalo, že dítě předané nám do péče bez jakéhokoli právního podkladu bylo v té době čtvrt roku stále právně v odpovědnosti otce. A běžte si vyřizovat školku, přihlásit dítě k lékaři, a vyřizujte spoustu dalších „maličkostí“. Typické bylo, když dítě onemocnělo, já jsem musel zůstat s ním a ve 2 dnech, kdy jsem musel za prací, zaskakovaly naše sedmdesátileté matky. Běžné výhody, jako např. vitamíny jako bonus zdravotní pojišťovny pro nás nebyly, když dítě „bylo a nebylo naše“ – jako v pohádce.

„Sociálka“ směle dřímala až do poloviny září, kdy na naší urgenci, že přeci nejdůležitější je zajištění potřeb dítěte a nikoli jakési formální hádanice mezi rodiči, kteří se už o dítě fakticky nestarali, opatrovnice „probrala“ soudkyni, která udělala neuvěřitelnou šarádu a spojila obě dvě podání jakýmsi záhadným způsobem dohromady. Mezitím „sociálka“ záhadně vyjednala, že otec dítěte „nebude dělat problémy“. Zjevnou cenou za „bezproblémové předání dítěte“ se pak ukázalo stáhnutí obvinění proti provinilé „maceše“ dítěte. Paní soudkyně se vskutku vyznamenala. Otec s předáním dítěte souhlasil, nicméně vymínil si, že si dítě na víkendy bude odvážet do společné domácnosti se svou družkou. Tam, kde ji nezajistil ani základní bezpečnost! Kde ji permanentně bil syn družky! Zde došlo k soustředěnému odporu nás, soudu i „sociálky“. Paní soudkyně, místo aby tento návrh zamítla (a mohla se opírat například o fakt, že otec se 3 měsíce o dítě vůbec nezajímal, nenavštívil je, by ani nepřispíval na jeho výživné). Namísto toho paní soudkyně rozsudek odložila a sdělila nám, že odchází do důchodu, další jednání že tedy bude v lednu s jiným soudcem. Otec dítěte si z výslechu, proč na dítě nepřispívá, neodnesl poznatek, že by měl začít. Paní soudkyně se nezajímala o to, aby si prověřila, z čeho otec dítěte – zedník – 5 let žije, když je plný internet nabídek pro zrovna tuto profesi. Samozřejmě že dělal jak brok, i o sobotách a nedělích, vůbec to není líný člověk, akorát věděl, že pracovat na černo je méně „bolestivé“. A nerozhodla ani o našem návrhu na výživné ve výši 1000 Kč (což uhradí akorát školku), ani o jeho protinávrhu na 500 Kč. A dobře věděl proč. Další vývoj ukázal, že ochranu mohou u nás očekávat pouze zločinci, na úkor řádných občanů (uběhlo 8 měsíců a doposud nepřispěl ani korunou).

A nyní velké finále. Nový pan soudce zopakoval procesní šarádu, pospojoval, co se dalo, a rozhodl o předání dítěte v náš prospěch. I o námi navrhnuté výši výživného 1000 Kč. A hle, výživné se nyní neplatí od převzetí dítěte do opatrovnictví. Takže nezpůsobilému otci „přihrál“ aspoň 8 tisíc a nevěřím, že výživné začne platit v budoucnosti sám od sebe. Matka dítěte je stále „nezvěstná“, takže k soudu se nedostavuje, soudy se prodlužují, protože za ni se ustavuje další kolizní opatrovník, jehož účel jsem vůbec nepochopil, a na jehož stanovisko se musí čekat s nabytím platnosti rozsudku. Matka na dítě nezaplatila ani korunu po dobu 2,5 let (určených 500 kč), ani jednou nezavolala a o dítě se nezajímala. Kdo k….. a proč hájí její práva? Jaká práva má v tomto státě člověk, který státu nepřinesl ani korunu, kdo pohazuje své dítě? (A tato osoba se připravovala na další rodičovství se svým novým partnerem, matka příroda však měla více rozumu).

Korunu tomu však dala policie. Předvolala si nás v pracovní době na výslech do krajského města (bývalé bydliště vnučky). Když jsem policistovi sdělil podezření ze spáchání 3 trestných činů otcem dítěte, nereagoval a zapisoval si jen to, co jej zajímalo, co korespondovalo s předem očekávaným výsledkem. A pikantní bylo, že mé odpovědi, profesionálního dělníka slova, tento nedouk přeformulovával do jazyka češtině vzdáleně se podobajícího. Nicméně ani toto nebylo dosti. Po zbytečném výslechu, jehož závěr, že jsme týrání svěřené osoby nebyli osobně přítomni – to bychom přece museli zasáhnout, nebo ne? – s námi přejeli na druhý konec onoho krajského města do dětského domova se specializovanou místností pro výslechy dětí (tzv. domeček), kde údajně zkušený soudce, za přítomnosti neméně zkušeného státního zástupce vyslýchali dítě ústy kvalifikovaného psychologa, zdali nebylo týráno. A co myslíte, že po 8 měsících od spáchání tohoto trestného činu zjistili? No jistě, nic! I dost málo kvalifikovaný člověk ví o mechanismu vytěsňování traumatizujících zážitků z paměti (nejen dětské). Takže promrhané prostředky lidí, kteří dobrovolně zachraňují jednoho človíčka, promrhaný jejich pracovní den, aby se stádo úředních šimlů napáslo, i když bylo naprosto zřejmé, jaký bude výsledek.

Tak co, páni ministři Langře a Pospíšile, jak že Vám to šlapou Vaše rezorty?