IV. Kanadský žert

Článek na Zvědavci (https://zvedavec.news)

URL adresa článku:
https://zvedavec.news/prispevky/2002/04/301-iv-kanadsky-zert.htm

Jan Buchta

Seděl jsem v autě a krajina ubíhala. Z představy ztepilých Kanadských lesů mi zbyl pohled na poněkud divoce rostoucí superhouštiny Nového Skotska, díry v dálnici byly hlubší než doma, když už se objevil nějaký ten dům, tak vypadal jako dost neobyvatelná krabička sirek, a především hustota osídlení okolní krajiny byla evidentně... nízká. Taky vzduch by jiný... tak nějak to všechno bylo cítit. Ne nepříjemně, jinak.

Objevil se sjezd z dálnice na Stewiacke, můj domov na další skoro rok. Sjeli jsme. Byla to vesnice, no dobrá, ale [Úvod]snad tu něco bude. Takže výsledek mého zkoumání: jedna benzínová pumpa, DairyQueen, obchod s potravinami velikosti sídlištní sámošky, pošta, pidipobočka Royal Bank s otvírací dobou jako úřadu u nás za komančů, půjčovna videokazet, jeden bar, 1400 obyvatel a velký kulový. Pořád dobrý, tohle přežiju. Když jsme ovšem vesnicí projeli a domy u silnice začaly řídnout, a pak už byl jen les, a potom jsme se přehoupli přes kopec a tam to bylo. V malebném údolíčku ležel náš dům a ještě sousedi. Tam ani lišky nedávaly dobrou noc, protože chcíply na osamělost. Chtěl jsem otevřít dveře, vyskočit a dát se na velmi rychlý, zbabělý útěk...

[Dům, kde jsem bydlel]Bývalý farmářský dům, pozemek "jako kráva", říčka a hlavně obrovské borovice, jedny z posledních v Novém Skotsku, se staly mými společníky. Bylo tam hezky, pro kluka z města to ale někdy bylo vězení.

Dům byl v tu chvíli obydlen několika dalšími individui. Dvě Lenovy dcery a jeho syn nás už očekávali. Byl jsem pro ně, na rozdíl od Petra, mého kolegy na cestě a průvodce, velkým zklamáním. Nebyl jsem vysoký, mužné postavy, vybraných způsobů, zběhlý v komunikaci... byl jsem utahaný jako kotě, měl jsem rozházený denní a noční režim, spíš vyžle, než chlap, a domluvit se se mnou nedalo.

Přidělili mi pokojík v podkroví, dal jsem si sprchu. Místo abych šel spát, holky chtěly hrát fotbal. Nebyly ochotné akceptovat, že jsem mrtvý... Nějak jsem nechápal, než mi to došlo, že i když Rachel je 17 a Rivě 15, jsou to neuvěřitelný děcka. Mělo mě to varovat. Nevarovalo.

Asi po měsíci vznikla v podstatě tichá domácnost. Len a Jo byli v pohodě, adoptovali mě bez problémů, taky jsme se znali a věděli, z jakého prostředí pocházím, a měli se mnou trpělivost. Ale holky... Z deseti a půl měsíce se mnou devět měsíců nemluvil ani uhlák. Cizinec vtrhl do jejich domu. Byl jsem divnej, špatně se se mnou domlouvalo a měl jsem divný názory. Prostě mi nedaly šanci.

Prvního poučení se mi dostalo velmi záhy. Poučení zní: Nikdy se s mladou Kanaďankou nepouštějte do debaty o roli žen ve společnosti. Neposlouchají argumenty, neakceptují vůbec nic. Debata skončila mou naprostou prohrou a označením "sexist pig". O co vlastně šlo? V podstatě o H...O. Odkýval jsem všechno, vyposlechl si triádu o tom, jak jsou utlačované a jak muži můžou za všechno zlo ... až když začaly tvrdit, že je trestáme tím, že musejí mít děti, nevydržel jsem a zeptal se, jestli si uvědomují, že my muži děti mít nemůžeme, a to ze zcela zjevných biologických příčin... otázka byla ignorována a vyslechl jsem si další triádu o nespravedlnosti. Tak jsem položil otázku znovu ... a bylo. Dnes se zamýšlím nad tím, jestli se debata nedala vést jinak, taky už bych na to měl jazykové vybavení, ale pořád mám pocit, že jsem neudělal nic jiného, než že jsem upozornil na prostý biologický fakt. To jsem ale parchant. To se přece nesmí! Jsem citlivý na propagandu, uráží mě, a takové bezduché přemílání poněkud ujetých myšlenek se mnou zacloumalo. (Nakonec asi i Rachel došlo, že volání přírody nezabrání. Bude se brzy vdávat a od vdavek nebývá daleko k dětem... ) Taky jsme spolu ještě několikrát mluvili po mém odjezdu domů a jejím odchodu na univerzitu, a už jsme si trochu rozuměli. Dala si párkrát do nosu v baru, potkala i jiné lidi a došlo jí, že svět je něco jiného, než údolí ve Stewiacke, a sice dobrá a velká škola, ale v poněkud provinčním Truru.)

Vůbec moje kontakty se ženami v Kanadě byly dost katastrofální záležitost. Poučen touto příhodou, vyhýbal jsem se jakýmkoliv debatám na podobná témata jako čert kříži. Ale stejně. Jste z Evropy zvyklí ocenit nový parfém, pěkné oblečení dámy? Přidržíte občas dveře? Umíte ještě jednat, jak vám příroda velí? Nejezděte na severoamerický kontinent. Vůbec mi přišlo, že se místní dívky, bohužel musím subjektivně konstatovat, že většinou ne příliš půvabné, snaží zakrýt i to, co je na nich hezkého záměrným zanedbáváním všeho, co by je mohlo udělat hezčími, žádoucnějšími. Unisex oblečení, bez nápadu a individuality, ostentativní pohrdání trubci, hysterické odmítání galantností, byť v Evropě by byly považovány za základní součást slušného vychování a ne galantnost (proklínám Tě, Guthe-Jarkovský!). Je to zvláštní. Když jsem byl na pár dní navštívit Petra na Acadia University, přece jen to vypadalo o něco lépe, ale také se vyskytly větší extrémy.

Také se mi jednou povedlo nádherně se odkopat. Jednou, když jsem šrotoval obligátní sandwich s burákovým máslem (Kdo neochutnal, nepochopí. Zvykal jsem si na tu chuť měsíc. Amerika vyrůstá na burákovém másle, je to mateřské mléko, chléb i sůl. Na první ochutnání je to koncentrovaný hnus ve formě pasty. Je to věc, která mně chybí...), se nade mě postavila jedna dívka, známá svou velmi nepřístupnou povahou a společenským cítěním řeznického psa. Byla svým způsobem výjimečná. Docela dost hezká, vysoká, štíhlá, zrzka, prostě kus baby. A ten den vypadala opravdu dobře. Měla i dobrou náladu, takže se kolem ní nemuselo chodit jako kolem nevybuchlé bomby. Nějak mi v hovoru ujelo, že dnes vypadá opravdu velice dobře, že je kus a ten den sexy... napůl žertem jsem vypustil tato rouhavá slova z úst. Všichni kolem mě ztuhli, ortodoxní "rádoby feministky " začaly hledat kamení k provedení exekuce, a ona? Bylo na ní vidět, že jí to nikdy nikdo neřekl, že neví, co si o tom má myslet, dostal jsem se jí prostě pod kůži. Všechny ty holky tam jsou stejné jako tady. Taky mají rády, když je někdo pochválí, pohladí po duši, ocení, ale jsou tak zmanipulované a doslova mají vymyté mozky, že jen velmi vzácně pod tuto slupku lze proniknout a uvidět normální lidskou bytost.

Puritánství v Kanadě, zvláště v takové díře, v jaké jsem byl, dosahuje poměrně dost drsné úrovně. Ale na druhou stranu lidi mají blíž k zemi a taky kupodivu i k zemitějším myšlenkám. Jestli očekáváte, že budu mluvit o svých méně katastrofických zážitcích ze ženami, nezklamu vás. Aspoň částečně. Deset měsíců jsem tam žil jako mnich, což bylo po takřka dvouletém, poměrně velmi bouřlivém a aktivním gymnaziálním vztahu, dost utrpení. A potom? Zkoušky jsem složil, poslední vystoupení se školním bandem jsem absolvoval, a co dál? Nechal jsem se sbalit. Já už bych si na nic netroufl. Byl jsem sterilizován všemi těmi řečmi nadsamiček (to zní skoro jako nadčlověk... to už jsem někde slyšel...) a tak jsem se vzdal naděje na poznání nějaké dívčiny blíže, než dovolují konvence běžného společenského styku (Koukáme na sebe ze dvou metrů, muž kouká na zem, hovoří, jen když je tázán a vůbec chová se jako plemeno nehodné...). A potom se objevila. Neměla valnou pověst (Pravda, pár mužskejch už měla...ale žádná štětka to nebyla), chovala se tak trochu víc přirozeně, měla růži vytetovanou pod pupíkem a stonek končil až tam, kde se tak delikátně dělila, ale rozhodla se, že bych jí mohl poskytnout nějakou zábavu (to teda nevím) a mohla by se mnou něco prožít (stopem na Princ Edward Island a zpět... velká zábava). Přes den to ještě bylo všelijaké, ale v noci to byla normální ženská... to je dobrá zpráva. I přes odlišný přístup, musela si sbalit ona mě, a mimo jiné jako zkušenost to nebylo k zahození. Spoustu věcí mi vysvětlila a odpovídala na moje otázky podle vlastního uvážení a tak, jak to cítila ona, a ne podle toho, co jí nalili do hlavy. Nebyla bez ambicí, netvrdím, že nepoukazovala na spoustu nepravostí, ale byla aspoň schopná akceptovat roli ženy jako dárce nového života. Díky, Heidi, díky za těch 14 dní...

V celku se dá moje roční zkušenost s Kanadskými ženami shrnout do lapidárního: Nic moc pro mě. Bylo těžké s nimi komunikovat na vážná témata, nemožné se k nim přiblížit a ustát svou pozici. Nějak mi to nesedělo. Musím ovšem říct, že existovalo několik vcelku normálních, pohodových holek. Ještě že tam byly. Jedna byla napůl Slovenka a napůl Libanonka, další sirotek, jiná zase z chudé, velmi chudé rodiny, další prožila pár let v Evropě... Na kom se život podepsal, s tím se dalo mluvit. Kdo vyrůstal odtržen od reality, v blahobytu, masírován médii, většinou selhával. Škoda. Mladé Kanaďanky mě definitivně a hodně zklamaly.

Příští kapitola bude o škole a mých dojmech. Bude optimističtější a snad i zábavnější. Věřte, pokud je zájem, i tolik kritizované kanadské školství může poskytovat velice kvalitní výuku. Je to ovšem hodně o lidech...

Článek byl publikován 9.4.2002


© 2024-1999 Vladimír Stwora
Článek je možno dále šířit podle licence Creative Common.