Let´s Roll ®

Tato kratičká anglická větička by se dala přeložit nejspíše jako "pojďme to udělat!" - v žargonu "jdeme to osolit". Značka ® za touto větou není náhodná. Věta totiž někomu patří.

11. března připadlo šestiměsíční výročí útoku na WTC. Většina televizních kanálů přinesla příslušné vzpomínkové pásmo - tu delší, tu kratší. Ale skoro na všech se vyskytla vzlykající paní Lisa Beamerová. Čtenáři v USA ji jistě znají. Těm v Čechách chci připomenout: jde o vdovu po Todd Beamerovi - cestujícím v letadle letu 93 - jednom ze čtyř letadel unesených 11. září. Jako jediné nedorazilo k cíli, ale skončilo v pensylvánských polích. Oficiální verze se přiklání k vysvětlení, že cestující na palubě letadla teroristy přemohli; letadlo havarovalo snad kvůli rvačce v pilotní kabině nebo proto, že nezůstal nikdo, kdo by byl schopen s ním přistát. Poslední slova Todda Beamera do mobilního telefonu byla Let's roll.

A paní Beamerová, vdova po hrdinovi, si na tomto faktu zařídila velmi slušnou živnost. Stala se symbolem Ameriky po jedenáctém září. Nebylo snad pořadu, kde by nevystupovala. Odhaduje se, že od září do března to bylo ne méně než 200 televizních show. Ve většině z nich paní Beamerová ukázkově vzlyká - rovnou do kamery. Je to obdivuhodný výkon, uvážíme-li, že tak činí denně, v průměru 1,1krát včetně sobot a nedělí. Diví se někdo, že si paní Beamerova kromě kopce kapesníků pořídila i tiskového mluvčího?

Penízky za televizní smutek jen tekou, ale pro vdovu Beamerovou to nestačilo. Rozhodla se, že si zaregistruje poslední slova svého manžela jako ochrannou známku. A tak se také stalo. Její právník, Paul Kennedy, říká: "Věříme, že tuto větu vlastníme, protože ji řekl Tedd a je mu připisována."

V mezičase paní Beamerová pracuje na pamětech s předběžným názvem "Let's Roll" (pochopitelně). Mají být vydány v září (pochopitelně). V lednu se jí narodila dcerka. Opět důvod k velké publicitě. Nebylo snad v Americe média, které by o tom neinformovalo. Lisa Beamerova založila také The Todd M.Beamer Foundation - organizaci na pomoc dětem, které ztratily rodiče v zářiovém útoku.

Ovšem hlavní aktivita paní Beamerové spočívá v televizních pořadech. Televizní média se nemohou paní Beamerové nabažit. A ona se nemůže nabažit jich. Její absolutní nedostatek jakýchkoliv výčitek z toho, že v televizi znovu a znovu hovoří o intimních detailech svého rodinného života, je možná svědomitým vyjádřením svého evangelického náboženství (evangelíci jsou vedeni k tomu, aby se před kamerou nikdy nestyděli o sobě hovořit). Na veřejnost už to ale začíná působit jinak. Jako další křeč mediální hvězdy trpící potřebou sebeodhalení. Dokonce už vznikly na to téma anekdoty: "Halo, ABC? Tady je Lisa Beamerová. Můžete, prosím, vyřídit Dianě Sawyerové (uvádí hosty v pořadu Good Morning America - pozn. vydavatele), že ve čtvrtek beru děti poprvé od Toddovy smrti nakupovat? Řekněte jí, ať mi hned zavolá zpátky - Jane Pauley (uvádí NBC Nightly News - pozn. vydavatele) je na to celá žhavá."

No dobře. Někdo může říct: "A co je na tom špatného? Možná je to nemístné, ale jediným hříchem paní Beamerové je banalita." Není to tak snadné. Existuje nereprodukovatelná dimenze skutečného smutku, moment, kdy vlastní slova a laskavá pomoc okolí přestanou mít smysl a jediné, čím to můžeme unést, je mlčení. A to mlčení není špatná věc. Je to měřítko respektu někoho a toho, co bylo ztraceno, stejně jako uznání tvrdé reality, kterou všichni někdy pociťujeme. Neustálé omílání Beamerového příběhu ve sdělovacích prostředcích a její ochotná kolaborace s medii působí na nejvlastnější bolest ze ztráty blízkého člověka groteskně a falešně. Média si přivlastní katastrofální osobní tragédii a sníží její cenu tím, že ji představí jako veřejnou věc - sekvenci naučených a opakovaných pohybů před kamerou.

A je tady ještě jeden důvod - vzdálený osobním motivům paní Beamerové. Pamatujme, že ve válce je pro vládu vždy nejdůležitější propaganda. To znamená, na té nejzákladnější úrovni neustále a otupělé tvoření černobílých hrdinů a darebáků. Ano, policie a hasiči, zúčastnivši se záchranných prací, se zachovali hrdinsky. Ale po té, co to opakujete několiksetkrát, má to tendenci ztrácet svou chuť a vlastní mínění. A hrdinů není nikdy dost. A proto také se příběh paní Beamerové hodí do krámu i vládní propagandě. To, že dávno vyčpěl, už skoro všichni vědí - kromě paní Beamerové.

Takže, až příště použijete slova "jdeme na to", dejte si pozor, aby vás někdo neslyšel. Protože jde o registrovanou známku, je nutno vždy připojit doušku, že to nejsou vaše vlastní slova, ale že patří vdově amerického hrdiny, Lize Beamerové.

Volně zpracováno podle článku Steve Perryho Let's Roll.