Dopis Vaškovi

Vím, že to nikdy nebudeš číst, ale musím to někde napsat. V sobotu v 11.30 vydechneš naposledy. Ty to ještě nevíš, možná to tušíš. Máš v tlamičce nádor, který se nelepší, antibiotika nezabrala. Nevím, jestli máš bolesti, pánička říká, že vyhledáváš tmavé kouty a že ti nechutná. Snad má pravdu. snad mohla ještě počkat, nevím. Netroufám si to soudit. Pravdou je, že věk 18 let, kterého ses dožil, je na kočky úctyhodný. A že se tvůj čas patrně naplnil.

Vím, že proti tomu nic neudělám, je to příroda, koloběh života. Po tobě přijdou jiné kočky a ještě jiné. Ale ty jsi byl v něčem výjimečný kocourek. Snad se mi to zdá, snad jsi mi jen vyhovoval, snad ses mi nějak strefil do povahy, neumím to vysvětlit. Mezi tebou a mnou existuje pouto. Třeba ty to tak necítíš, já ano. To byl důvod, proč jsem tě ještě dnes večer musel jednou vidět. Ještě jednou jsem tě mohl pochovat na klíně, dýchat ti do kožíšku a poslouchat nesmírně jemné, tiché předení, které z tebe vycházelo. Pak si seskočil a odkráčel a já jsem věděl, že tentokrát to bylo naposledy.

Možná je to blud, možná si něco namlouvám. Vždyť jsem tě skoro ani neznal. Neznal? Ale ano. Měl jsem to privilegium, bylo mi dopřáno strávit s tebou každý rok několik týdnů – vždy, když tvojí páničkové jeli na dovolenou a potřebovali někoho, kdo by se jim o tebe postaral.

Jsem rád, že se mi podařilo přesvědčit tvou páničku po návratu z poslední dovolené, aby si pro tebe nejezdila hned v pátek, ale raději se vyspala a přijela až v neděli. Ulakomil jsem tak dva dny navíc s tebou. A jsem rád, že jsem předloni odložil svou cestu do Čech o 14 dnů, abych tě mohl hlídat. Měl jsem kvůli tomu nějaké mrzutosti, znamenalo to změnu plánu pro více lidí, ale co. Bral jsem to jako samozřejmost, nenechám přece parťáka ve štychu, když mě potřebuje.

Vidím to jako dneska: Přijeli, pánička tě nesla v náručí zabaleného v ručníku. Za dveřmi tě pustila na zem a ty jsi zvolna odkráčel do sklepa, kde si měl své oblíbené okno. Metr dvacet od země, takže tam psi nedoskočili, ty ale ano a lehce. I teď v listopadu, když si u nás byl naposledy, ještě pořád lehce. Na tom okně si trávil podstatnou část dne. Když jsem odněkud přicházel, viděl jsem tvou siluetu za sklem a vždy mě to potěšilo. V létě, když bylo horko a okno bylo otevřeno, nikdy ses nepokusil drápkem roztrhnout pletivo a dostat se na svobodu. Tím ses lišil od všech tří našich koček, které to pletivo s radostí trhaly. Vůbec ses lišil od ostatních koček. Neumím to moc popsat, bylo to, jako kdybys rozuměl a věděl více než ostatní – nejen zvířata, ale i lidé.

Někdy jsi přišel, když jsem seděl u počítače. Vyskočil sis na nízkou skříňku s tiskárnou, odsud na stůl, přešel si před obrazovku a někdy tam zůstal stát a příšerně překážel. Odstrčil jsem tě. To když jsem spěchal nebo dělal něco důležitého. Tedy já jsem si myslel, že to bylo důležité. Dnes vím, že jsem se mýlil a pravdu jsi měl ty. To, že jsi přišel a chtěl být se mnou, bylo důležitější. Něco jsi mi sděloval a já jsem tě nechtěl poslouchat. Neměl jsem tě odstrkovat. Ty sis pak často lehl na stůl hned vedle obrazovky a nechal se hladit a jemně masírovat kožíšek. Tiše jsi při tom předl.

Legrační byly snídaně. Tedy mé snídaně. Seděl jsem u stolu a jedl. Tys přišel, vyskočil na boční židli vedle a upřel na mě svá kulatá očiska. Jedl jsem a předstíral, že tě nevidím. Tys ještě chvíli čekal, pak jsi natáhl packu a šťouchl mi do ruky. Nikdy jsi mě neškrábl. Nikdy jsi nevyskočil na stůl, abys měl k talíři blíže. Jako bys věděl, že na stůl kočka nepatří. Jen tou packou jsi mi sděloval „co to žereš? Dej mi také kousek.“ Ulomil jsem tedy kousek a položil před tebe na stůl. Než jsi to pozřel, podezřívavě jsi to očichal, co kdyby to bylo otrávené, že?

A nejhezčí byly večery, kdy jsem ležel na gauči a tys vyskočil ke mně a sedl si mi na prsa. Těsně u hlavy. Dlouho jsi mě pozoroval, pak jsi sklonil hlavičku, temenem ses mi opřel o pusu, nechal sis dýchat do kožíšku a tiše předl. Nebo ses mi obtočil kolem hlavy, takže si vypadal jako velká, kožešinová čepice a opět jsi předl. Neznám nic příjemnějšího.

Dnes jsem tě tedy viděl naposledy. Vyprosil jsem si tu návštěvu u tvých páníčků. Byla to smutná cesta tam a ještě smutnější zpátky. Když jsi mi seskočil z klína a odkráčel, věděl jsem, že mi odkráčelo něco víc než jen kocour. Něco jiného než kamarád. Odkráčela mi vazba na něco, co neumím přesně pojmenovat. Už se nesetkáme, leda tam – nahoře. Nevěřím na posmrtný život, ale někdy doufám, že se pletu, a že něco takového existuje. Že zase přijdeš a upřeš na mě svá velká kulatá očiska a mezi námi probleskne něco. Nějaké vyšší porozumění.

Sbohem Vašku. Máš před sebou dalekou cestu a budeš na ní sám. Nebudu moci být zítra s tebou fyzicky, ale budu s tebou jinak. Navždy. Tvůj parťák.

O Vaškovi jsem zde psal už jednou v roce 2004 v článku Kocourek, který má rád lidi.